Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 1 hour 15 min ago

UKÁZKA: Marie Rejfová, Kdo maže, ten jede

Fri, 06/14/2019 - 12:09

Miroslava Dostálová nespokojeně pokrčila nos proti obloze. Polední slunce se schovalo za mraky a nedávalo ani v nejmenším najevo, že chce něco na téhle situaci změnit. Navíc se zvedl vítr a vmetl každému, kdo se odhodlal riskovat zdraví na běžkách, čerstvě napadaný prašan do očí.
„No, hezký,“ zabručel Karel Dostál, který stál ve stopě za ní. „Divím se, že vůbec někdo přišel.“
„Jako každý rok v tuhle dobu,“ pravila přes rameno.
Nechápala svého muže o nic víc než všechny zdravé a mobilní občany Brodu, kteří dali přednost sobotnímu programu v televizi před tradičním „šoupákem do Machtína“. V prostoru startu se těsnala necelá stovka nadšenců různého věku a pohlaví. A to bylo setsakramentsky málo. Lidé jsou líní, pomyslela si a vypjala prsa jako při sokolském nazdar. Jejich chyba.
„Právě. Mohla jsi to posunout na konec měsíce.“ Zabodl hůlky a vytáhl z kapsy zmuchlaný kapesník.
„Prosím?“
„Jsi jednou starostka…“ Zatroubil jako polnice.
Několik okolostojících se po něm otočilo – snad v úleku, že zmeškali start. Z hloučku lyžařů popíjejících horký grog u provizorního stánku se ozval pronikavý ženský smích.
Přešla vše s důstojným klidem. Utřel si nos. „Bude to lepit…“
„Měl sis pořádně namazat.“
„Mazal jsem,“ odsekl.
Pokrčila rameny. „Asi špatně.“
„Zima je jako v psinci,“ nedal se.
„Zato na Čihátku – tam mají jistě teplo,“ pokývala hlavou a znovu si raději překontrolovala obsah velké koženkové ledvinky neurčitého stáří. Náplasti, jelení lůj, telefon, vosk, mapa, doklady, dvě celozrnné tyčinky, pití, papírové kapesníky. Možná měla vzít obyčejné. Vypadá to, že Karel tu rýmu nepředstírá…
„Nemůžu za to, že mě pozval,“ ohradil se.
„Kdo a kam?“ doplužila k nim tmavovláska v červeném kulichu a spíše silou vůle než lyžařským uměním zastavila na špičkách Karlových předrevolučních sportenů.
„Josefíno!“ zvolal.
„Starý Kačírek vdává dceru a náš táta si myslí, že by si to užil daleko víc,“ zodpověděla její otázku Miroslava.
„Neblázni, švagře,“ pokusila se černovláska o mravokárný tón.
„Veselit se s bandou nimrodů, když můžeš tužit tělo sportem?“
„Stojíš mi na lyžích – švagrová,“ šťouchl do ní. Neudržela rovnováhu a sedla si na zadek.
„Au! Co děláš?!“
„Ničíš mi vybavení.“
„Prosím tě,“ vyhrabala se s nadávkami na nohy, „oba s Mirkou vypadáte jako Hanč a Vrbata.“
„Jo,“ popotáhl. „Zmrzlí na kost.“
Miroslava byla se svou vizáží spokojená, tudíž se jí sestřina kritika nedotkla ani v nejmenším. Urovnala si ledvinku na zádech, aby jí světlezelená větrovka nedělala na bocích faldy.
„Nenapadlo tě, že bys měla trochu reprezentovat?“ rýpla si do ní Josefína.
„To si myslíš ty, nebo tví noví známí z Prahy?“ vrátila jí smeč Miroslava a pohlédla ke stánku. Všem dominoval vysoký šedesátník impozantního zjevu, který bavil dvě mladé ženy jakousi vtipnou historkou z lyžování na ledovci. Miroslava přemýšlela, jestli ji popouzí víc jeho dokonalý chrup v opálené tváři, nebo fluidum velkého světa, které kolem sebe šířil. „Kryštof Oplt osobně,“ neodpustila si štiplavý tón.
„Náhodou. Je v pohodě,“ opáčila Josefína.
Karel se probral z tichého odporu vůči všem akcím, které mu bránily sedět v teple u piva. „Kdo?“
„Kryštof Oplt,“ sykla Miroslava. „A nedívej se tam. Bude si myslet, že mluvíme o něm.“
„Taky že mluvíme,“ pokrčil rameny. „Vypadá sympaticky.“
„Vždyť to říkám,“ rozhodila hůlkami Josefína, divže neinzultovala dámu středních let stojící kousek od ní.
„Zavaž si pořádně boty,“ poradil jí Karel.
„Mám,“ ujistila švagra.
„Nikdy ses to pořádně nenaučila,“ poznamenala Miroslava.
„Protože jsi mi to blbě vysvětlila,“ usadila ji Josefína.
Miroslava upřela zrak na Josefíniny běžkařské boty. Jako starší sestra dostala od rodičů za úkol naučit malou Pepinu kličku. Povedlo se jí to jen napůl. Josefína to dál a dál motala po svém i přes výhrůžky vleklého mučení.
Chumel lidí před startovní čárou se zavlnil a na nízký stupínek vylezl tlustý pán v beranici se vzduchovou pistolí v ruce.
„Životní prostředí vás, jak tak koukám, nezajímá,“ podotkla Miroslava suše. Nechápavost jejích příbuzných bývala někdy opravdu nesnesitelná.
„Ale zajímá,“ opáčil Karel a zabalil se do šály až pod nos, protože začalo sněžit. „Zrovna teď je na hovno.“
Miroslava se nadechla, ale ať už hodlala říct cokoliv, slova jí vzal z úst startovní výstřel. Rána přehlušila vše ostatní a někde za kopcem se rozvinula v mnohonásobnou ozvěnu.
„Co tam nahoře asi teď dělají?“ otočil se Karel k zalesněnému úbočí. Vítr k nim občas donesl vzdálené zvuky lesního rohu a jemu podobných nástrojů.
„Nehloubej a jeď!“ zavelela Miroslava jako velitel dragounů. Mít šavli místo hůlek, tak svému muži dávno usekla půlky.
Vyrazili.

* * *

Když dav běžkařů odstartoval na patnáctikilometrový okruh brodskými lesy, Josefína si pořád ještě myslela, že ji čeká zábavný den. Zhruba po deseti minutách o tom začala pochybovat a o půl hodiny později nabyla přesvědčení, že zhyne. Většina účastníků zmizela kdesi vepředu a nebýt hlasitého „Píchej!“ kterým ji Miroslava v pravidelných intervalech doháněla k šílenství, spokojeně by si ustlala v závěji k věčnému spánku. Navíc houstlo sněžení a s tím i Karlovy lamentace, „že se to – krucinál hergot – lepí“.
„Do prkenný ohrady, já se na to vykašlu!“ zahřměl nakonec. Zastavil a sundal si jednu lyži. „Mám to celý obalený sněhem.“
Josefína se vedle něj svalila na bok a položila tvář na sníh. Srdce jí bušilo ve spáncích.
„Takhle se nikam nedostaneme,“ zakroutila hlavou Miroslava, na které byla znát jen nepatrná únava. Otevřela ledvinku a podala Josefíně láhev s vodou. „Nikdy jsi nebyla příliš fyzicky zdatná, ale netušila jsem, že jsi na tom až takhle špatně.“
„Nechte mě tu vlkům,“ zachrčela Josefína a pokusila se napít trochy životodárné tekutiny. Vleže to byl nesnadný úkol a ona si nalila většinu vody někam za ucho.
„Tak si ale ustel jinam,“ houkl Karel, který se pokoušel kovovým koncem hůlky zbavit lyži zbytků sněhu a vosku, a zaposlouchal se.
„Jedou sem lidi.“
„To je mi jedno.“ V tuhle chvíli se jí i rána špičkou lyže do oka zdála milejší.
„Odřeš si skluznici,“ připomněla Miroslava svému muži skutečnost, že si ničí běžky.
„To je mu jedno,“ zachrchlala znovu Josefína.
„Stopa!“ uslyšeli mužský hlas.
Vzápětí spatřili i jeho majitele – vysokého muže, kterého předtím viděli u stánku s občerstvením. Následovala ho blondýna kyprých tvarů šikovně zapasovaných do upnutých běžeckých kalhot a štíhlá dívka v tmavých brýlích. Její nakrátko střižené hnědé vlasy, ve kterých se zachytil padající sníh, zpola zakrývala čelenka.
Muž vyšlápl ze stopy těsně u Josefíny. „Říkal jsem si, že jste to vy,“ pravil. „Díky té čepici jste vidět na kilometry daleko.“
Usmála se, jako kdyby odpočinek ve sněhu byla naprosto běžná záležitost, které se pravidelně oddává, a s veškerou elegancí, jíž byla v této chvíli schopna, vstala.
„Nelo,“ pozdravila dívku s čelenkou a kývla na její společnici.
„Nevím, jestli se znáte s mou sestrou. Miroslavo, pan Kryštof Oplt,
jeho přítelkyně Nela Martinovská a slečna Andrea Kolins. Manželé Dostálovi.“
„S paní starostkou jsem měl už několikrát tu čest na radnici,“ pravil Kryštof Oplt příjemně melodickým hlasem. „Dobrý den. Jak se máte? Pane Dostále,“ potřásl si s Karlem rukou.
„Zdravím,“ pronesla napůl úst Miroslava.
Kryštof Oplt se naklonil k Nele Martinovské. „Snažil jsem se paní starostku přemluvit, aby se zúčastnila naší oslavy dnes večer ve mlýně. Ale dala mi košem.“
„Opravdu nechcete přijít?“ obrátila se Nela na Miroslavu. „Nebude to nic velkého. Jen pár přátel.“
Miroslava na ni chvíli hleděla, jako by nemohla pořádně přečíst nápis na její čelence, a potom se přitočila k manželovi. „Měli bychom vyrazit. Počasí se rychle horší a zapadne stopa.“
„Vydrž,“ zavrčel Karel, který stále ještě vylepšoval jízdní schopnosti svých běžek. „Už to bude.“
„Takhle byste to neměl dřít,“ pronesla Nela Martinovská a sundala si brýle. Za nimi se skrývaly velké pomněnkové oči rámované hustým obočím.
„Vím.“ Nechal všeho, oklepal si botu a vlezl do vázání.
„To je dřevo, nebo lamino?“ mrkla blondýnka poťouchle na Kryštofa Oplta.
„To jsou lyže, slečno,“ zahučel Karel. „Jedeme?“
„Kdyby to nevadilo, přidali bychom se k vám,“ obrátil se na něj Oplt.
„Pro mě za mě,“ pokrčil rameny.
„Budu dělat stopu,“ řekla Nela Martinovská a vyrazila první. Karel s Miroslavou se vydali za ní.
Kryštof Oplt šťouchl blondýnku hůlkou do zaobleného pozadí.
„Jeď, Andrejko.“
„Nech si to,“ zahrozila na něj prstem.
„Teď vy,“ mrkl na Josefínu. „Posbírám odpadlíky.“
„Výborně,“ přikývla poněkud nejistě.
„Jeďte svým tempem,“ uklidnil ji. „Ještě jeden menší kopec, rovinka a pak to bude z kopečka.“
„No právě,“ zašeptala spíš pro sebe.
Měla by mu říct, že neumí brzdit. A taky zatelefonovat Tvrdíkovi a sdělit mu poslední sbohem.
Ale nakonec si to rozmyslela a srdnatě se odpíchla.

* * *

Během další půlhodiny zvládla dvě věci najednou – modlit se, aby přežila, a zaobírat se Kryštofem Opltem.
Přijel před pár měsíci s velkolepými plány přestavět mlýn po rodičích v malé vsi Machtín, která ležela nedaleko Brodu, a okamžitě se stal hlavní postavou drbů místních obyvatel. Postupně vyšlo najevo, že tenhle činorodý rodák vlastní pozemky v okolí města. Šuškalo se, že by na nich měl vyrůst závod na výrobu laminátu, čímž uvedl do varu ochránce přírody v celém brdském pomezí a polovinu racionálně smýšlejících občanů Brodu. Josefína to okomentovala několika vtipnými douškami na svém facebookovém blogu a víc se o celou záležitost nestarala, dokud před základní uměleckou školou nezastavilo obrovské černé BMW.
Když pro tebe přijede auto, Josefínko, hezky se uprav a nepospíchej, řekla jí kdysi babička poté, co típla cigaretu do broušeného popelníku na okraji vany. Milenec počká rád a policajti nakonec taky.
Pamětlivá této rady otálela ve sborovně před zrcadlem pečlivě propočítanou dobu deseti minut, aby se vzápětí ocitla ve mlýně před prázdnou zdí, na kterou měla ztvárnit horské panorama. Výše honoráře, kterou jí Kryštof Oplt a jeho mladičká partnerka Nela Martinovská nabídli, způsobila, že se z hodiny na hodinu rozhodla být krajinářkou a malovat kýče. Od toho dne ji téměř každé odpoledne vozilo z práce černé BMW s mlčenlivým řidičem Kalinou a její kolegové z pedagogického sboru zdárně předstírali, že je jim to jedno.
„Vedete si skvěle!“ křikl za ní Kryštof Oplt, když se jí nějakým zázrakem nepodařilo ani jednou spadnout. „Z Brodu je to sem asi šest kilometrů!“
Stopa v těchto místech vedla podél okresní silnice vedoucí z Brodu do Machtína. Kolem se nacházel smrkový les, z návětrné strany bičovaný stále novým a novým sněhem. Vítr sílil a štípal do tváře.
„Támhle jsou naši!“ zvolal.
V hustém sněžení rozeznala zbytek jejich skupiny. Čekali v místě, kde se k silnici napojovala odbočka vedoucí lesem na kopec zvaný Čihátko.
„Zdá se mi to, nebo slyším hudbu?“ zavolal Oplt, když s Josefínou zastavili u ostatních.
„Nezdá,“ zasmála se blonďatá Andrea, „pasou se tam jeleni!“ Josefína nastražila uši. Měl pravdu. Harmonika, syntetizátor, elektrická kytara…
„Zvoní vám mobil,“ upozornila ji Nela Martinovská.
„Jejda,“ Josefína se probrala. Přendala si hůlku do druhé ruky a zuby si stáhla mokrou rukavici. Telefon jí vibroval kdesi u pravého boku.
„Můžeme pokračovat, prosím?“ Miroslava si odhrnula větrovku na zápěstí, nevšímavá ke Karlovým toužebným pohledům, které vrhal k cestě na Čihátko. „Je třináct dvacet. Většina účastníků bude pomalu v cíli.“
Josefíně se konečně podařilo vydolovat mobil.
„Kde, prosím tě, jsi?“ zeptal se komisař Tvrdík. „Skoro tě neslyším.“
Mezitím se celé osazenstvo v čele s Nelou rozjelo a Josefína s nimi. Terén se začal podezřele snižovat a lyže nabíraly rychlost.
„Kristova noho!“ vyjekla.
„Stůjte ve stopě, Josefíno, a nechte se vést! Jsem pořád za vámi!“ povzbudil ji Kryštof Oplt.
„Co je? Co děláš?“ staral se Tvrdík.
„Lyžujuuu!“ pištěla.
„Tak zastav!“
„To nejde! Jestli se mi něco stane, chci, abys věděl, že jsem tě měla docela ráda!“
„Za chvíli sjedeme dolů k Machtínskýmu potoku,“ křikl Kryštof Oplt. „Navrhuju se na další štreku v tomhle počasí vykašlat a dát si něco teplého do žaludku!“
V tu chvíli se ozvala rána a pak znovu. Při další za nimi cosi s ošklivým hvizdem zaletělo do lesa a Josefíně se rozklepaly nohy.
„No do prdele, co to bylo?!“ křikl Karel Dostál. Andrea Kolins zaječela.
„Nezastavuj, Nelo, a jeď!“ řval Oplt.
„To byly výstřely?! Josefíno!“ zaslechla Tvrdíka a pak už nic, protože jí telefon vypadl z ruky.

Info o knize:
Kdo maže, ten jeden
Autor: Marie Rejfová

Obálka: Daniel Špaček
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 240
Cena: 299 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-7588-108-3

Anotace:
Dva dny ve mlýně odříznutém sněhovou vánicí od okolního světa se mohou ze začátku jevit jako příjemně strávený víkend. Zvlášť když jeho majitel – bohatý podnikatel Kryštof Oplt – chystá večírek.
Svérázná učitelka Josefína Divíšková ale brzy zjistí, že skutečnost nemusí být taková, jak se zpočátku zdá. Záhadný střelec z lesa a tělo jednoho z účastníků večírku nalezené v náhonu spustí řetězec událostí, před kterými neuteče žádný z pozvaných hostů. Pachatel je ve mlýně a je možné, že už vyhlíží další oběť.
Josefína Divíšková se s osobitým stylem a za vydatné pomoci komisaře Tvrdíka snaží přijít všemu na kloub. Při svém pátrání se nevyhnou nebezpečným ani humorným situacím, a aby toho nebylo málo, do věci se zamíchá i Josefínino nevypočitatelné příbuzenstvo.

 

Marie Rejfová
Pochází z Prahy, vyrůstala v Žatci, v Plzni studovala na Fakultě humanitních studií. Nyní žije s manželem a dvěma dětmi ve Varnsdorfu, kde pracuje jako učitelka v mateřské školce.
Psaní beletrie se věnuje od mládí, systematičtěji v posledních několika letech, kdy se úspěšně zúčastnila několika literárních soutěží. V roce 2015 debutovala románem pro mládež Čarověník, na který o rok později navázala volným pokračováním Sestra smrt.
Už v těchto knihách naznačila svůj talent odpozorovat a s patřičnou dávkou humoru popsat vztahy mezi obyčejnými lidmi a zároveň dovedně zprostředkovat atmosféru současného maloměsta, což naplno zúročila v humorných detektivkách s Josefínou Divíškovou.

 


 

UkázkaUkázkyMM. RejfováMystery PressDetektivkaZ jiného soudku
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Dan Simmons, Pustá duše

Thu, 06/13/2019 - 16:48

Čo si musí človek prežiť, aby jeho duša zostala dotrhaná a pustá sťa púšť? Niekedy stačí naozaj málo. Hoci je Bremen telepat a ľudské myšlienky sú pre neho otvorený list, udalosti, ktoré ho postihli, mu úplne vypálili myseľ. Jediné, po čom túži, je uniknúť. Netuší, že ho čaká veľmi dlhá a bolestivá cesta, ktorej koniec bude možno prekvapivejší, než si kedy trúfal pomyslieť...

Jeremy Bremen je matematik, fyzik a telepat. Keď náhodou spozná Gail s rovnakými schopnosťami, je to láska na celú večnosť. No život k nim nebude nijak ohľaduplný a prajný. Práve v čase, kedy prichádza v Bremenovej kariére k veľkému zlomu a on je na stope objavu, aký doteraz nemá obdoby, manželka ochorie. Jeremyho svet sa v okamihu zrútil. Ich vzťah totiž nebol iba o citoch. Bolo to dokonalé zjednotenie myslí, splynutie dvoch ľudí, ktorí spolu telepaticky zdieľali každú svoju novú aj starú myšlienku, nálady a tajomstvá. Bremen zanevrie na svoju prácu, na všetky psychologické kecy svojej kolegyne z univerzity, zbalí si nevyhnutné veci a spáli za sebou všetky mosty. A nie len tie. Bremenova cesta vedie rovno za nosom, krížom cez USA (je dobre, že majú toľko štátov ) a to, čo prežíva, by vystačilo na desať životov. V mysli s ním je stále milovaná Gail. Spomína na spoločné chvíle, na výskum, ktorému sa celé roky venoval, v ktorom mapoval činnosť ľudského mozgu a vnímanie reality. Či už žije pod mostom, v drevenici v močiaroch alebo na honosnom ranči neznámej podivínky, vždy si vie dokonale vybaviť svoje milované vzorce, štúdium teórie chaosu, aj spoluprácu s Jacobom Goldmannom. Bol to Jacob kto posunul Jeremyho bádanie na úplne inú úroveň.
Celú púť ho sprevádza neurohlahol miliónov myšlienok. Reže ho jak žiletka a občas je taký neznesiteľný, až Bremen šalie. Kde je milovaná Gail, aby spolu vztyčili svoj mentálny štít? Sám sa ťažko ubráni prúdu nekonečných slov a zvrátených túžob davu naokolo.
Kdesi v tichu a večnej tme je uzatvorený chlapec menom Robby. Narodil sa slepý, hluchý a s nefunkčnými časťami mozgu. Do Jeremyho života však práve on zasiahne viac, než ktokoľvek iný, pretože naša existencia je nepredvídateľná.
Bremen má dobré, zlé obdobia, ale zažíva aj nočné mory. Jednou z najhorších sa stáva mafiánska banda, ktorá ho prenasleduje. Podarí sa mu ujsť? Profesorkovi, ktorý sa nevie biť, používať zbraň a navyše stratil chuť do života? Naučí sa, že pomoc často dostane od tých, od ktorých by ju nikdy nečakal. Že svet sa neustále pretvára a že Jeremyho manželka mala pravdu v tom, že všetko sa začína a končí ľuďmi. Pretože či chcete, či nechcete, ženy majú pravdu vždy.

Román Dana Simmonsa s fantastikou nemá, a predsa má mnoho spoločného. Príbeh zlomeného muža, hoci s telepatickými schopnosťami, túžiaceho zistiť, čo sú ľudské myšlienky a spomienky, čitateľa prinúti premýšľať, ako my sami pretvárame vesmír a ostatných v ňom. Autor svoje rozprávanie servíruje v dvoch líniách. Raz spoznávame Bremenovu minulosť a výskum, potom s ním utekáme pred tragédiou, ktorá ho postihla. Prežívame divokú jazdu, pri ktorej sa po Jeremyho boku vystriedajú viacerí podivní spolujazdci. Psychopati, mafiáni, bezdomovci...
Hrdinovi tohto románu sa život každý deň mení. Raz sa obráti hore nohami, inokedy otočí okolo osi, a rovnako sa to deje aj nám. Pustá duše nie je iba o telapatii, matematike, fyzike a ich dopade na naše životy, a tým vlastne na celý vesmír. Je hlavne o tom, že nič nebýva stabilné. Vzťahy, nálady, riešenia rovníc, či prírodné živly. Musíme si uvedomiť, že ľudia sa často správajú nepredvídateľne. Neexistuje vzorec, ktorý by sa dal presne uplatniť. Každý z nás vníma realitu svojimi vlastnými očami, prefiltrovanú jedinečnými osobnými skúsenosťami a túžbami. Všetko je jeden veľký chaos. Napriek svojej usporiadanosti, je to len chaotické pobehovanie a čakanie na to, ako nás zasiahne efekt mávajúcich krídel malého motýľa na opačnej strane zemegule. Ak sa s touto nepredvídateľnosťou, týmto chaosom, ktorý vo vesmíre napriek jeho presnej usporiadanosti platí zmierime, vyhrali sme. Nad svetom, svojim životom aj sami nad sebou.

Autor: Dan Simmons
Názov: Pustá duše

Vydal: Mystery press v roku 2019
Preklad: Alžběta Lexová
Počet strán: 304
ISBN: 978-80-7588-100-7
Cena: 349 Kč
 

RecenzeLiteraturaD. SimonsMystery PressSci-fi
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Znovuzrození hrdinů DC: Batman - Noc nestvůr

Tue, 06/11/2019 - 10:44

"Pokračujte dál, nezastavujte se, tady není nic k vidění!"

Tohle není komisař Bullock odhánějící čumily z místa činu další záhadné vraždy. Nikdo nečeká na Batmana a Jimba G., aby spojili mozky dohromady a přes řetězec stop došli k vrahovi. Tohle je má dobrá rada, pokud byste procházeli kolem regálu a náhodou si všimli Noci nestvůr.

Děj knihy zapadá mezi události Detective Comics - Ve stínu netopýrů a DC - Syndikát obětí. Upřímně řečeno, není k němu moc to napsat. Začíná výstrahami před monstrózním hurikánem, který pravděpodobně bude nejhorší přírodní katastrofou, jakou kdy město zažilo. A aby toho nebylo náhodou málo, ze čtyř mrtvol ležících v márnici se stanou nestvůry, za které by se nemusela stydět ani hra Bloodborne. Samozřejmě je nezbytně nutné, aby byly  větší než většina městských budov, se spoustou končetin a hlav. Není-li nápad, uděláme vše větší a hrozivější, ono se to už nějak ztratí. Jenže ejhle, chybí-li taková podstatná část, jako je pointa, pouhé efektní zpracování nestačí. A v tom vězí ten pověstný čoklík v hlíně. Přes všech 144 stran se táhne rubačka, která vypadá neskutečně kýčovitě a je úmorně nudná. Člověk by normálně takové spojení asi nečekal, ale je to tak.

Chvilka snahy alespoň trochu dodat postavám nějaké hlubší pozadí se ani trochu nevydařila. Propojení různých rádoby psychologických úvah je chatrné a nedává pořádně smysl. Snad by udělali lépe, kdyby se o nic takového ani nepokoušeli. Standardní záporák, který se "jen" snaží všechny zabít, zlomit přeživší a zničit město, které jej dostalo na dno, by byl mnohem pochopitelnější.
Navíc mě celou dobu neskutečně provokovala rádoby drsná neposlušnost zbytku týmu. Milion řečí okolo, pořád jen "On nevidí můj potenciál, já to zvládnu". Ano, autoři následně i naroubovali děj na tyhle pochybné projevy nedostatku morálky, působí to však křečovitě a nelogicky. Vyloženě jsem pak cítil zadostiučinění, když se to děckám ve spandexu vymstilo. Jediný, s kým jsem nadále mohl sympatizovat, byl Alfréd a Clayface. Jediné dvě postavy, které se držely své práce a odváděli ji dobře.

Co se týče vizuální stránky, nemůžu si pomoct, ale daný styl mi jednoduše nesedne. Jak samotná kresba, tak barevná paleta. Často zbytečně překombinovaná a zmatečná. Tato část je však opravdu hodně subjektivní a věřím, že se mohou najít i její příznivci.
Stále nemám pocit, že by se jednalo o "Ideální knihy pro nové čtenáře". Pro zkušenější v univerzu ano, ale nováčkům toho moc neřeknou a tato speciálně je pouze zahltí bezmyšlenkovitou akcí.

Roztrženo, slepeno, pokud vynecháte Noc nestvůr, o nic nepřijdete, spíše získáte, a to čas, který budete moci strávit s lepší četbou. 
Tentokrát bohužel nemůžu knihu doporučit.

Znovuzrození hrdinů DC: Batman - Noc nestvůr
Steve Orlando, Tom King, Riley, Rossmo, Rodge Antonio, Andy MacDonald
Nakladatel: Crew
Překlad: Petr Zenkl
Redakce: Changer the Elder
Rok vydání: 2018
Počet stran: 144
Rozměr: 168 x 258
Provedení: paperback
Cena: 299 Kč

KomiksBatmanDCDC ComicsCrew
Categories: Vector Graphic

Nový komiksový titul z nakladatelství Epocha

Sun, 06/09/2019 - 22:32

Pac a Pussy jsou dvě kočky z Facebooku, kde udělaly kariéru jako sarkastické existencialistické mrchy, které máte chuť umazlit k smrti. Úderné, nestydatě zábavné, ale zároveň vypovídající o podstatě života, vesmíru a smyslu existence misky na kočičí žrádlo. Poprvé na papíře a s hromadou bonusů, které se na Facebooku neobjevily a nikdy ani neobjeví. Knihu můžete navíc využít jako podestýlku pro křečka, ubalit si z ní cigarety nebo ji dát na hraní kočkám.

Dnes jeden z českých kultovních webkomiksů Pac & Pussy vznikl v roce 2017 na Facebooku. Stál za ním reklamní textař a muzikant Albrecht Smuten, který udržel ďábelské tempo publikovat jednou týdně nový strip. Dvě kočky komentující otázky života, smrti, duchovna i běžných lidských starostí z pohledu koček se staly okamžitě fenoménem, který obletěl Facebook tam a zpátky. Jejich humor totiž nestojí na komentování aktuálních, a tedy pomíjivých událostí, ale na úvahách, které dřív nebo později napadnou každého. Pac & Pussy ovšem témata našich životů brát s černým humorem a nadhledem, který je nejen nadčasový, ale dostane každého a ve své kategorii tak v Česku nemá srovnání. Nejvíc knihu, samozřejmě, ocení majitelé koček, protože podstatná část humoru Pac & Pussy se týká života koček a jejich specifického vztahu k lidem a světu.

V Nakladatelství Epocha právě vychází 1. vydání stripů Pac & Pussy Albrechta Smutena. Kniha je již k dostání na pultech knihkupectví a vyšla i v elektronické podobě.
E-shop: http://epocha.cz/detailknihy.php?id=948
E-kniha: https://www.palmknihy.cz/humor-satira/pac-pussy-184957

 Albrecht Smuten (* 1984)
Po studiu psychologie na Karlově univerzitě začal pracovat jako kreativec v malé reklamní agentuře. Kromě vlastního webkomiksu Pac & Pussy též spravuje oficiální facebookovou stránku Reformované Satanovy Církve. Je velkým fanouškem progresivního metalu a působí jako frontman, skladatel a textař kapely „Tvorba“. Má kočku, ale jenom jednu, a miluje svoji přítelkyni. Tu má taky jenom jednu.

Informace o knize
Titul: Pac & Pussy 

Kresba a scénář: Albrecht Smuten
Obálka: Albrecht Smuten
Formát: měkká vazba, 150 x 145 mm
1. vydání
88 stran  
Cena: 179 Kč
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
ISBN: 978-80-7557-190-8

Komiks v Nakladatelství Epocha
Původní komiksy od českých autorů. Největší výzva Nakladatelství Epocha začala v roce 2019, kdy světlo světa spatřil akční komiks guru české fantastiky Františka Kotlety s názvem Bratrstvo krve – Hustej nářez. Naší ambicí je přinášet do komiksové krajiny české autory a ukázat, že i ve světě obrázků a bublin mají naši tvůrci co říct, ať už půjde o fantastiku, historii, nebo existencionální drama dvou koček, řešících otázky vesmíru, smyslu života a toho, proč se všechno dá vyřešit schováváním se do krabice od bot.

Nakladatelství Epocha
Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1
www.epocha.cz
https://www.facebook.com/Nakladatelstvi.Epocha
https://www.facebook.com/FantastickaEpocha

EpochaKomiksPac a PussyA. Smuten
Categories: Vector Graphic

Nové tituly z nakladatelství Crew

Fri, 06/07/2019 - 11:51

Pérák: Oko budoucnosti

Scénář: Petr Macek; kresba: Petr Kopl; počet stran: 88; vydání: první; rok vydání: 2019

Adolf Hitler chce vidět do budoucnosti! Vysílá proto členy nacistické okultní organizace Thule, aby v Čechách našli ostatky mýtické kněžny Libuše, která prý věšteckým nadáním oplývala. Mají dodat patřičnou sílu jeho vlastnímu médiu, potažmo zajistit Vůdci nadvládu nad veškerým životem na této planetě... i mimo ni!

Sebrané a rozšířené vydání seriálu, původně vydávaného v ABC, doplněné o celou řadu bonusových materiálů.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1352&pr=180306 

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1124&pro=d&pr=180306


 

Arzach/Hermetická garáž

Scénář: Moebius; kresba: Moebius; počet stran: 160; vydání: první; rok vydání: 2019

Mlčenlivý bojovník prolétá fantaskními světy, aby sváděl kruté a komické boje s bizarními a obřími protivníky. Snové sci-fi příběhy zasahující čtenáře melancholickou náladou a neuchopitelnou atmosférou. A spolu s ním přicházejí bizarní příběhy dadaistického rázu jménem Hermetická garáž! Dva příběhy, které předvádějí Moebia v jeho nejlepší formě a podobě. Vychází ve velkém, luxusním vydání, doplněném o důkladný rozbor Moebiova díla a malířského stylu!

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1350&pr=180306 

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1125&pro=d&pr=180306 

 

Skalpy 10: Konec cesty

Scénář: Jason Aaron; kresba: R.M. Guéra; počet stran: 128; vydání: první; rok vydání: 2019

POSLEDNÍ KAPITOLA MISTROVSKÉHO DÍLA MODERNÍ KRIMINÁLKY
Mise splněna

Náčelník Rudá vrána je ve vězení, jeho drogové impérium v troskách, železný stisk, jímž svíral indiánskou rezervaci Prérijní růže, je navěky zlomen. A aby se tak stalo, stačilo jen, aby ho zradil muž, kterému nejvíc věřil.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1343&pr=180306

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1118&pro=d&pr=180306 

 

Znovuzrození hrdinů DC: Liga spravedlnosti 3: Bezčasí

Scénář: Bryan Hitch; kresba: Fernardo Pasarin; počet stran: 144; vydání: první; rok vydání: 2019

Na Zemi zaútočila armáda vetřelců známých jako Bezčasí, která šíří vlnu destrukce napříč časem. Pouze první linie obrany Země, Liga spravedlnosti, je dost mocná, aby ji mohla zastavit.
Jenže Liga byla rozdělena, roztroušena v čase do klíčových bodů moci... a pokud se Bezčasím podaří tyto okamžiky zničit, superhrdinové nebudou nikdy existovat.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1353&pr=180306 

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1127&pro=d&pr=180306

 

Fullmetal Alchemist - Ocelový alchymista 7

Scénář: Hiromu Arakawa; kresba: Hiromu Arakawa; počet stran: 192; vydání: první; rok vydání: 2019

Kde byl Alphons Elric tu krátkou chvíli, co byl vymazán z existence? Kde byla jeho duše? Když bratra unese tajný spolek, který se snaží odhalit alchymistické tajemství jeho stvoření, je na Edovi (a jisté ženě v domácnosti) aby se vypravili přímo do jámy lvové a bratra zachránili. 

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1354&pr=180306 

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1128&pro=d&pr=180306

CrewKomiks
Categories: Vector Graphic

SOUTĚŽ: Ocelová šlechta

Thu, 06/06/2019 - 10:30

Před pár týdny vyšla v nakladatelství Planeta9 nová kniha od Adriana Tchaikovského Ocelová šlechta. Inteligentní úderná military sci-fi v sobě spojuje rychlou akci, drsný humor, nebezpečnou severskou krajinu, obří mechy a útoky mutantů. Zní vám to dobře? Chtěli byste si počíst? Stačí, když odpovíte na otázku a budete mít trochu štěstí.

  • Jak je to s původem autora a jeho jménem? (Pochází odjinud než odkud píše... a to jeho jméno taky není úplně přesně)

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 16.června 2019, do předmětu napište Ocelová šlechta a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu.

Těšíme se na vaše odpovědi.

SoutěžSoutěžePlaneta9
Categories: Vector Graphic

Ukázka: Christian & Florian Sussner, Měsíční oheň

Thu, 06/06/2019 - 01:00

Vítej v Anmaru, poutníče!
V této zemi jsi cizincem. Tvé oči ještě nespočinuly na špicích Zornorijského pohoří, na divých vodách řeky Ruskin či zelenavých vrcholcích Holmingenských. A přesto jsi sem už jednou zavítal. Kdysi. Toto je země, o níž jsi snil. Vzpomínáš? Země, v níž můžeš být, kýmkoliv si zamaneš. Země kouzel a zázraků.
Avšak buď varován, poutníče!
Anmar je také zemí stínů, říší rohatých bestií a domovinou přízraků požírajících lidské duše. Kdo vstoupí do Anmaru, může se napojit jeho nevýslovnou krásou, nebo může být uchvácen a navždy pohlcen stvůrami, krčícími se v temnotě.
Dobře si proto rozmysli, zdali do Anmaru opravdu vkročíš.
Obsah
Úvod Rychlý přehled pravidel Průvodní listina Kniha 1: Stín Kniha 2: Oheň Kniha 3: Krev Řešení hádanek Pravidla Výcvik Náhodné události Mapy
Úvod
Tento oheň nešíří světlo, nýbrž jen a jen stín.
Muž, který ho zajal, vypáčí z flakónu zátku nehtem malíčku. Obsah je hustý jako bahno na dně téhle kobky. Přilije k němu trochu čiré tekutiny. „Krev černé víly z Kalriru. A troška vody. Zřídlo síly, která tak dlouho zůstávala vyhaslá.“ Kývne dvěma poskokům, aby mu ho přivedli. „Ty, můj drahý příteli, ji teď okusíš v celé její velkoleposti.“
V tuto chvíli zajatci neomylně dochází, že pohasla veškerá naděje. Jak pro něj, tak pro Bílou sovu.
Trýznitel mu do ucha šeptá syčivé slabiky hněvu, závisti a podlosti. Oči se mu lesknou jako šupiny draka, jenž brzy smete celý svět svým ničivým plamenem.
Muž polkne doušek z flakónu a znovu ho zavře. „Zde to tedy začíná.“ Nehtem zajatci přejede po tváři.
Poté je nešťastník služebníky popadnut a vhozen přímo do měsíčního ohně.
„To se spíš Hagol naučí tancovat, než že by tenhle šašek uznal chybu!“ Wilhelmova tvář nabere odstín červeného vína, které tak rád prolévá hrdlem. „Ulicema se nám tady toulaj vrazi a příšery a my nedostanem ani nový halapartny! Jenom jsem v městský radě řek, co si každej pořádnej noční hlídač dávno myslí.“
Nedlouho poté, co městského správce veřejně označil za kořenového gnóma, byl strýc Wilhelm bez cirátů vyhozen ze služby – ostatně nikoliv poprvé. Jeho sklony k půtkám s představiteli města jsou pověstné.
Podáš mu kousek chleba. „Jsou to tytéž příšery, které v noci po lesích přepadávají pocestné?“ Přesně podle očekávání se strýc od své zloby nechá snadno odlákat. Pozornému posluchači nikdy nedokázal odolat. A ty jeho vyprávění zbožňuješ už od dětství.
Plameny vrhají bizarní obrazy na kamenné stěny a v šeru nadcházejícího večera v nich k životu ožívají tajuplné bytosti z Wilhelmových historek – čarodějnice, koboldi, obři a kulhaví démoni. Tvůj starý strýc do ohně přiloží polínko. Jiskry tančí v krbu nevelké světnice, v níž pojídáte své skromné jídlo, než budeš muset znovu nastoupit do služby v kabátci nočního hlídače. Wilhelm začíná slovy, která jsi od něj slyšel již tolikrát.
„Waldheim se nachází v zemi Anmar. Naše město na severu hraničí s temným lesem, kterýmu říkáme Kalrir, a na jihu se záhadama opředenejma pralesama Feiů, tajemnejch pralesních kmenů. Jak je možný, že se právě tady les a džungle rozhodly růst vedle sebe, je jedním ze starejch tajemství tohohle kraje.“ Wilhelm si prsty zajede do divokého šedého vousu, který nosí déle, než ty jsi na světě.
„Waldheim. Osamocená bašta proti temnotě podél velký obchodní cesty, která spojuje Západní a Východní říši Anmaru. Na cestě přes lesy jinak potkáš jen pár hostinců, který si na noc zavíraj dveře na tři petlice. Během dne na silnici patrolujou královský stráže, ale i ty se po západu slunce stahujou do bezpečí města a hostinců. I ony se bojej toho, co ve tmě vylejzá z hloubi lesů.“ V ohni zapraská dřevo. Wilhelm položí na stůl ruku se lžící a nakloní se k tobě. Jeho hlas se promění v chraplavý šepot.
„Proslejchaj se různý nepěkný věci. Na severu se uhnízdilo něco zlýho. Už celý tejdny tam uprostřed léta vládne ta nejtužší zima. Slyšels přece o Kendalu Lovci. Chlubil se, že půjde do severního lesa lovit čarodějnice a upíry. Po jedný noci krátce po novoluní jsem kus od cesty našel jeho mrtvý tělo. Někdo ho nedaleko městskejch bran přibil na strom. Místo očí měl dvě krvavý díry.“
Wilhelm na tebe hledí očima rozšířenýma děsem a mimoděk při tom ukousne kus skývy chleba. Sotva se dokážeš ubránit smíchu. Chuť, s níž Wilhelm své příběhy vypráví, si v ničem nezadá s jeho hereckým uměním.
Poslední denní světlo slábne. Obuješ si své kožené boty, nasadíš si na hlavu kápi a zahalíš se do širokého černého pláště s odznakem města Waldheim: Dvě zkřížené sekery hrdě se skvící na modrém poli, což je barva noční hlídky.
„Bez tebe to bude dlouhá noc,“ řekneš Wilhelmovi, který tě pozoruje, zatímco se připravuješ. On je tím mužem, kterému vděčíš za všechno: To on se tě ujal, když jsi na světě nikoho neměl, to on z tebe udělal nočního hlídače. Dokonce tě naučil i číst a psát.
Popadneš svazek klíčů, petrolejku, těžký signální roh, a nakonec i halapartnu. U dveří svému strýci věnuješ poslední pozdrav a pak už vykročíš směrem k západní bráně, doprovázen pouze klapáním svých vlastních podpatků na kamenném dláždění. Od brány pokračuješ na sever. Procházíš úzkou uličkou mezi dvěma dvoupatrovými domy, z nichž jeden patří ševci a druhý tkalci, až nahoru k tržišti, které před tebou v tuto dobu leží zcela opuštěné. Kromě několika opilců, které pošleš domů, ti tato noc nejspíš mnoho vzrušení nedopřeje.
Avšak když Waldheim olíznou první ranní paprsky, ohlašující konec tvé služby, zaslechneš pronikavý výkřik: „Ne, to… to… To není možné, to přece není… Kdo jste?! Neee! POMÓC! Neeeeee!“ Hlas přeskočí a náhle je zdušen v děsivém chroptění.
Vysoko nad tvou hlavou visí srpek dorůstajícího měsíce. Noří město do stříbřitého svitu, který se mísí s prvním světlem nového dne.
Rychlý přehled pravidel
Vítej v novém dobrodružství! Zde nalezneš v krátkosti ty nejdůležitější pokyny.
1. Hlavní pravidlo tohoto gamebooku zní: Všechno, co musíš vědět, je obsaženo v textu. Postupuj podle pokynů, čti jen ty části, na které budeš odkázán. Abys na žádné instrukce nezapomněl, měl by sis vše pečlivě zapisovat. Také si veď záznamy o svých hodnotách a vybavení. Všechny výsledky si můžeš zapisovat do průvodní listiny, kterou najdeš na konci tohoto stručného úvodu (průvodní listinu a další materiály si můžeš stáhnout na www.mytago.cz a vytisknout).
2. Budeš potřebovat tužku a alespoň jednu, nejlépe však dvě šestistěnné kostky.
3. Tento gamebook sestává ze tří částí, zvaných knihy. Pokud není uvedeno jinak, pohybuješ se vždy jen v té knize, v níž se právě nacházíš. Tvé první kroky tě očekávají na začátku knihy 1. Do ní se budeš vracet i později, poté co projdeš zbylé dvě knihy. Knihy 2 a 3 musíš v průběhu svého dobrodružství uzavřít, aby ses dostal dál.
4. Další pravidla nalezneš na konci knihy. Přečti si je, teprve až k tomu budeš vyzván v textu – budeš se je tak moci naučit postupně.
Průvodní listina
viz příloha
Kniha 1: Stín
Z noční temnoty Kalrirského lesa se do Waldheimu nesou výkřiky. Mihotavé obrysy povstávají z šera pralesa Feiů. Starci si šeptají historky o nemrtvých, lidožroutech, pololidech a vlcích velkých jako válečný oř. Cosi proniklo za městské brány a nyní se krčí v temných koutech, vyčkává, číhá. Drápy škrábou o dláždění.
(Zdroj: „Plamen stínu“, Hakûnova kronika, waldheimský městský archiv)
Právě když oblohu nad Waldheimem ozáří první sluneční paprsky a ohlásí konec tvé služby, zaslechneš pronikavé volání o pomoc. Nastal čas tvého prvního rozhodnutí.
Pokračuj na 1.
1
Chceš se rozeběhnout směrem, odkud jsi zaslechl výkřiky (pokračuj na 52)?
Nebo se raději vydáš opačným směrem, aby nic zbytečně neohrozilo tvůj poklidný a nerušený život člena noční hlídky (pokračuj na 144)?
2
Než vyrazíte, dá ti Samos několik dárků. Pročti si nyní v pravidlech oddíl 2.
Ukáže ti základy léčebného umění a předá ti i svazeček bylinek Ronahi. S jejich pomocí můžeš jednorázově zvednout životní energii až na její nejvyšší úroveň (tedy vyléčit k úplnému zdraví sebe nebo někoho jiného). Nakonec ti Samos do ruky vtiskne portálový prsten. Když s ním otočíš na prstu, můžeš se v knize 2 a knize 3 přenést na libovolnou křižovatku, na niž jsi doposud narazil. V takovém případě čti dál v té části, která odpovídá patřičnému úseku cesty.
Prsten můžeš používat podle libosti, ovšem jen tehdy, když jsi zrovna sám.
Získáš meč (zranění 7) a malý štít (zbroj 1, není možné ho používat spolu s obouručními zbraněmi).
Máš na zádech batoh a na sobě běžné oblečení. Samos ti kromě toho předá kožený měšec s 20 zlaťáky.
Poznamenej si všechny změny do průvodní listiny.
Zbylé části své výbavy nočního hlídače zde zanecháš.
„Arumnas je pánem run Bílé sovy. Už předtím, když jsi ještě spal, na tebe použil magické zaříkávadlo, které vydrží po několik příštích hodin. Věř mi, je to ta nejbezpečnější cesta.“
Ino ti podá poslední pohár s vínem. „Nenech se sežrat tygrem a Silenovi vyřiď moje vřelé pozdravy,“ praví. Přijmeš od něj víno a vypiješ ho jedním hltem.
Oči se ti začnou klížit, cítíš, kterak ti nohy vypovídají službu. To víno! Ino tě omámil. Ještě ho slyšíš, jak zpívá, zatímco tvé smysly se zahalují temnotou:
„Hledej dvě nebe, strážce v poloviny rozpadlé vkročí…“
Pokračuj na začátku knihy 2: Oheň.
3
Jsi už téměř nahoře a jednou rukou hmátneš po okenním křídle. Ozve se zaskřípění, jak se křídlo náhle pohne, ty ztratíš rovnováhu a po hlavě se zřítíš do hlubin.
Hoď nyní kostkou (od životní energie si odečti hodnotu hozené cifry vynásobenou třemi).
Když se znovu zvedneš na nohy, je okno nad tebou zavřené. V rozpacích se zahledíš na ostatní okna, ale nemáš štěstí, všechna jsou zavřená. Chceš­‑li nyní přece jen zaklepat na dveře v naději, že budeš vpuštěn dovnitř (pokud jsi tak ještě neučinil), pokračuj na 163.
Také toto místo můžeš opustit a pokusit se proniknout do Faronovy usedlosti bez Salterovy pomoci (pokračuj na 147).
4
Bez váhání zavřeští z plna hrdla: „Poplach! Poplach! Vetřelec!“
Vyskočíš na nohy a dáš se na útěk. Ovšem ještě než se dostaneš ke hradbám, obklíčí tě skupinka stráží. Jeden z nich, mladý hlídač, vyskočí vpřed a zabodne ti do břicha svou halapartnu.
Svůj cíl už máš na dosah, ale cítíš, jak ti zde, kousek od Faronova příbytku, odplývá z těla spolu s krví i život a jak míříš vstříc neslavnému konci.
5
„Jsi tedy válečník samotář. Nezapomeň: I ti nejlepší jsou bez pomoci ztraceni! Ale dobrá, je to tvoje rozhodnutí. K Faronově domu to odsud není daleko. Stojí u cesty, která z tržiště vede na východ. Na odlehlé straně bys měl najít zadní vchod. A teď jdi!“
Pokračuj na 133.
6
Salter zašeptá: „Podaří­‑li se vám to, je všechno mé bohatství vaše!“
A už tě zve dál. Za dveřmi ti vysvětlí, že jeho dcera je už dlouho nemocná a pomoct jí nedokáže žádný lék na celém světě.
Za doprovodu trojice strážných tě vede do prvního patra, kde se v zadní části budovy nachází prostorný pokoj. Do nosu tě okamžitě udeří kyselý pach nemoci. Dívka, kterou jsi prve zahlédl u dveří, leží v ohromné posteli s nebesy. V bledé, potem zbrocené tváři se jí pod očima černají hluboké kruhy. Rozcuchané prameny vlasů jí trčí všemi směry. Nevnímá tě.
Z kapsy vytáhneš lahvičku s pramenitou vodou a odměříš tři kapky do poloprázdné sklenice, která stojí vedle postele. Tuto sklenici pak podáš Salterovi.
Dívka s jeho pomocí polkne dva doušky. V okamžiku se jí do tváře navrátí barva a její pohled znovu ožije.
„Tati? Co… co se to stalo? Já… mám takovej hlad… Tati, mohl bys…?“
Salter se ti se slzami v očích vrhne okolo krku (lidskost +1). Pokračuj na 69.

INFO O KNIZE:
Měsíční oheň
Autoři: Christian Sussner,‎ Florian Sussner
Nakladatelství: Mytago
Formát: 160 x 110 mm
Vazba: brožovaná
Překlad: Michal Smrkovský
Obálka: Helge Blazer
Ilustrace a mapy: Valèri Ostrowski
Počet stran: 465
Rok: 2019
ISBN: 9788087761373


ANOTACE


O stvoření, které tě napadlo, vyprávějí anmarské legendy. Nazývají jej Služebník stínů. Dokud budeš živ, bude ti v patách.
Uvrhli na tebe temnou kletbu havrana. Jen ty sám ji můžeš zlomit…
Vydej se na cestu do nepoznaných a nebezpečných krajů. Probojuj se až k posvátnému orákulu v srdci pralesa. Služebník stínů, vlkodlaci a černé víly si už brousí zuby!
Překonej nejednu nástrahu a na konci své cesty staň tváří v tvář nejtemnějšímu čaroději, jakého Anmar kdy poznal!
* dark fantasy gamebook
* interaktivní dobrodružný příběh
* pro fanoušky her na hrdiny
* vhodné pro začátečníky i zkušené hráče

UkázkaUkázkyMytagoCh. SussnerF. Sussner
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Dan Abnett, Aquaman 2: Black Mantova pomsta

Wed, 06/05/2019 - 01:00

Komiks Aqauman 1: Pád do hlubin zapůsobil velmi dobře a po půl roce je tu jeho pokračování. S klidným svědomím lze konstatovat, že Aquamanovo pokračování Black Mantova pomsta zůstalo na stejně vysoké laťce. Zkrátka Aquaman 2 zanechá ve čtenáři velmi působivý dojem. V prvním komiksovém albu Aquaman 1: Pád do hlubin se čtenář seznámí s hlavními hrdiny a záporáky. V jeho pokračování se rozehraje velká hra. Úhlavní nepřítel Black Manta chce nejen Aquamanovu smrt, ale také rozpoutání celosvětového konfliktu v pravém slova smyslu - podmořská říše Atlantida versus suchozemské státy. Je až s podivem, jak jednoduše americká vláda sedne jeho plánu na lep.

Jedná se o velmi silný příběh s několika zajímavými motivy – mocný superpadouch, monstrum, které se již utkalo s celou Ligou spravedlnosti, nebo speciální jednotka americké armády zvané aquamariňáci. Nezvykle často se objevují a zmiňují i civilní ztráty. Srdce čtenáře zaplesá, když se v příběhu objeví Liga spravedlnosti v nejsilnější sestavě (Superman, Batman, Cyborg, Wonder Woman, Flash a Green Lantern v mužském i ženském podání). Asi nikoho nepřekvapí, že nejvíc prostoru z nich dostává Superman. Nádech uvěřitelnosti dodává lidské chování hrdinů, včetně lehké nedůvěry či vtipkování ve vypjatých situacích, v čemž vyniká hlavně Flash. Odlehčených dialogů ale celkově moc není. Téma hrozící, případně již probíhající války, je příliš vážné.
Čtenáře potěší větší rozsah stran, což je dáno tím, že Aquaman 2 obsahuje sešity číslo 7-15 oproti prvnímu dílu, který obsahoval pouze sešity 1-6. Obrazové panely jsou převážně podlouhlé kresby v počtu pěti na stránce. Kreslíři však tento systém vhodně obměňují. Objevují se celostránkové kresby, polostránkové i panel v panelu. Kresby jsou velmi propracované, postavy, tváře i prostředí. Nejvíce ale musí zaujmout vyobrazení podmořských zvířat. Album ozvláštňují i kresby přes celou stranu nejprve v barvě a pak to samé v černobílém provedení.
Hezkým, zároveň však také samozřejmým doplňkem publikace, jsou alternativní titulní strany a návrhy postav od kreslíře Brada Walkera. Celkově se jedná o velmi podařený komiks, který potěší čtenáře dokončeným příběhem a zároveň navnadí lehkým náznakem možného scenáristického pokračování.     

Aquaman 2: Black Mantova pomsta
Dan Abnett

Nakladatel: BB/art
Překlad: Changer the Elder
Počet stran: 216
Vazba: Brožovaná
Cena: 299,- Kč

KomiksAquamanDC ComicsD. AbnettBB art
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Ursula K. Le Guinová, Proč číst fantasy

Tue, 06/04/2019 - 01:00

Vzpomínám, že kdysi dávno, když stromy byly zelenější a lidi hodnější, jsem si v Pevnosti přečetla recenzi na odbornou publikaci Úvod do fantastické literatury Tzvetana Todorova, která naznačovala, že pokud čtete fantasy a neznáte Todorova, měli byste to urychleně napravit. A tak jsem běžela do akademického knihkupectví a urychleně to napravila. A byla jsem zklamaná. Vždyť tam o fantasy není ani zmínka! Dnes, kdy mě sice zápal pro všechno, co jen nějakým náznakem říká „fantasy“ neopustil, ale kdy jsem se naučila troše kritického myšlení, prošla literárním vzděláním a dozvěděla se, co tím vlastně Todorov myslel, vám můžu s čistým svědomím říct: pokud čtete fantasy a neznáte Le Guinovou, měli byste to urychleně napravit! A klidně se zaručím za to, že nebudete zklamaní.

A začít můžete prakticky kde chcete. Nejvíc vás pravděpodobně ohromí Levá ruka tmy, úžasně mnohovrstevnaté dobrodružství s nádechem všudypřítomného smutku z neporozumění. Ze stejného univerza je i Vyprávění, dechberoucí a zábavné, ale zamyslíte-li se nad ním, objevíte netušené hloubky. Nebo se rovnou můžete zakousnout do Zeměmoří, fantasy cyklu se vším, co správný fantasy cyklus má mít a ještě něčím navíc. Ale víte co? Klidně můžete začít i tady, u sbírky esejů Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků.

Nakladatelství Gnóm! patří ohromný dík za to, že se do toho pustili. Le Guinová udělala fantastickým žánrům obrovskou službu tím, že je už od 70. let esejisticky reflektovala a snažila se tímto způsobem „šířit osvětu“. Je velká škoda, že u nás dosud nic z její sekundární tvorby nevyšlo, ale je to příznačné – jako vždy jsme deset kroků za ostatními. Gnóm! do tohohle ticha po pěšině pořádně zařval a doufejme, že to bude slyšet hodně daleko a nebude to naposledy. Knížečka, kterou dostanete do ruky, je úžasná ve všech smyslech toho slova – netradičně provedená, příjemná na pohled i do ruky a především připravená s obrovskou péčí. Překladatel/vydavatel se nebál zahrnout do předmluvy a poznámky vlastní názor, což je mezi dnešními předmluvami typu „tady máte slavnýho autora, snad se to prodá, ale ve skutečnosti si myslíme, že je to brak“ poměrně vzácnost.

Možná vám přijde tvrzení, že fantasy se dosud obecně považuje za brak, za přehnané a dávno nepravdivé. Ne, jistěže to neplatí stoprocentně a definitivně, ale věřte, že třeba na akademické půdě se na vás stále budou dívat trochu úkosem, když se rozhodnete místo o Kunderovi psát o Rothfussovi nebo Holdstockovi. A přiznejte, že v hromadné dopravě máte občas nutkání schovat obálku devadesátkové fantasy do novin. A tak jsou eseje Le Guinové, ve kterých trochu naštvaně a trochu smutně píše o tom, jak se Američané (my můžeme doplnit: a nejen oni) bojí draků, stále aktuální.

Protože fantazie a fantastická literatura samozřejmě pravdivé jsou. Nejsou založené na skutečnosti ani nejsou věcné, ale pravdivé jsou. Děti to vědí. Dospělí to vědí taky, a právě to je koneckonců pravou příčinou, proč se mnozí z nich fantastické literatury bojí. Vědí, že pravda v ní obsažená zpochybňuje, ba dokonce přímo ohrožuje všechno falešné, vyumělkované a umělé, zbytečné a triviální v životě, do jehož žití se dospělí nechali nahnat. Dospělí se bojí draků, protože se bojí svobody.“ s. 22

Nejdelší esej ve sbírce se zabývá („dětskou“) literaturou, ve které vystupují zvířata. Prosím, nepřeskakujte ji, i když si myslíte, že vám nemůže nic přinést. Osobně ji považuji za největší skvost v knize a sama jsem tím byla překvapená. Už jen úvod nečekaně velmi přesně a trefně shrnuje vztah člověka a zvířete a jeho historický vývoj. To je tematika navýsost aktuální, a kdyby si to přečetla většina populace a zamyslela se nad tím, věřím, že by se nám povedlo žít lépe. Knihy se zvířecími postavami většinou moc nečteme, pravděpodobně jsme z nich vyrostli. No, je čas trochu prohrabat naše dětské knihovničky, protože po dočtení Le Guinové hrozí, že budete mít neodbytnou chuť vrátit se ke Knihám džunglí, Žabákovým dobrodružstvím nebo Alence.

Došlo tu tedy k radikálnímu řezu, k naprostému a úplnému odcizení. Když zmizely důkazy o našem trvalém svazku se zvířaty, zanikl i náš pocit širšího společenství s nimi. Stvořili jsme si svět jen pro nás samotné, v němž nezáleží na ničem jiném kromě nás a kde nepřiznáváme smysluplnou existenci ničemu kromě sebe. Už nemáme žádný protipól, žádné ‚druhé já‘. […] Takovou spojitost nám však nabízejí i naši vypravěči příběhů.“ s. 76

Tím, že si eseje Ursuly K. Le Guinové přečtete a budete se těšit z jejího jazyka, nápaditosti a lehkosti, s jakou načrtává elegantní oblouky argumentů, neuděláte službu jen sobě. Tím, že se na fantasy nebo dětskou nebo „zvířecí" literaturu možná začnete dívat malinko jinak a tím, že o tom budete mluvit s přáteli (i nepřáteli), uděláte službu hlavně oné literatuře. A proto tady jsme, ne?


Ursula K. Le Guinová, Proč číst fantasy
Originální název: Cheek by Jowl, Language of the Night
Nakladatelství: Gnóm!
Rok vydání: 2019
Překlad: Jakub Němeček
Stran: 192
Cena: 189 Kč

RecenzeLiteraturaU. K. Le GuinU. K. Le GuinováGnóm!J. Němeček
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Greg Rucka - Liam Sharp, Wonder Woman 3: Pravda

Mon, 06/03/2019 - 01:00

Po lžích konečně přichází pravda – otázkou je, jestli ji Diana dokáže ustát, i když po ní tolik toužila. 

Ani sama Wonder Woman neví, co se vlastně stalo s její minulostí a pamětí. Její existence se totiž doposud vyznačovala velkým zmatkem a nejistotou, celou dobu to vypadalo, že všechny vzpomínky na minulost jí do hlavy někdo nasadil. Když se konečně pomalu vymotává ze lží a vše jí začne docházet, nemůže tuto skutečnost ustát a končí zavřená mezi čtyřmi stěnami, nekomunikuje a sužují ji podivné představy. V hloubi duše chce ale jediné – zjistit, jak to skutečně je a konečně najít cestu domů na rodný ostrov Themyscira, který Amazonky obývají. Brzy zjistí, že není jediná, kdo po skryté cestě na tajemný ostrov pátrá.

Pravda je třetí částí série Znovuzrození hrdinů DC vyprávějící příběh Diany, hrdinky známé jako Wonder Woman. Greg Rucka zde konečně odhaluje důvod, kvůli kterému byla Diana hlavně v první části série poněkud nesvá a měla pocit, že jí někdo leze do hlavy. Všechny střípky se tak konečně začínají skládat dohromady a i zpočátku zmatený čtenář musí uznat, že to Rucka naplánoval skvěle. Nevýhodou bylo dlouhé čekání na toto důležité rozuzlení, ke kterému jsme se toho v předcházející části s názvem Rok jedna příliš nedozvěděli – motal se totiž spíše kolem Dianina původu.

Netřeba zmiňovat, že za všemi Dianinými problémy stojí olympští bohové. Z nich dostává největší prostor Ares, bůh války, se kterým je hrdinka v rozporu snad odjakživa. Právě antická mytologie je velkým plusem této série, i když není zdaleka tak dokonalá jako třeba v „konkurenční“ sérii The New 52, která u nás také vychází. I přesto to ale stačí a díky tomuto aspektu se komiks neřadí k tuctové superhrdinské klasice. Greg Rucka si se scénářem celé série dává záležet a jeho snaha přináší své ovoce, jen je škoda, že nepovedeným prvním dílem tohoto Znovuzrození mohl spoustu čtenářů odradit. Nikoho totiž nebaví číst komiks, ve kterém rozumí jen minimální části děje. Pravda je na tom z tohoto hlediska o mnoho lépe, nabízí potřebné rozuzlení, které je vlastně dost zajímavé a nechybí ani akce, která to celé ozvláštní.

Lepší úroveň tohoto pokračování má na svědomí i kreslíř Liam Sharp, který převzal štafetu po Nicole Scott. Diana pod jeho vedenímzase získává ty správné proporce Amazonky a na většině panelů jí to sluší. Samotné panely jsou navíc přehledně vystavěné a v bublinách je tak akorát textu, aby se dal bez problémů přečíst. Za zmínku opět stojí galerie alternativních obálek na konci komiksu.

Pravda byla po předchozích dvou komiksech příjemným překvapením. Pokud máte sérii rozečtenou, nebo jí chcete dát šanci od začátku, rozhodně to nebude ztracený čas. Stačí se jen prosekat počáteční trnitou cestou. 

Wonder Woman 3: Pravda
Scénář: Greg Rucka
Kresba: Liam Sharp
Nakladatelství: Crew
Překlad: Kateřina Tichá
Série: Znovuzrození hrdinů DC
Vazba: brožovaná
Rok vydání: 2019
Počet stran: 176
Cena: 299 Kč

KomiksCrewG. RuckaL. SharpDC ComicsWonder Woman
Categories: Vector Graphic

Nový titul z nakladatelstsví Epocha

Fri, 05/31/2019 - 00:00

František Kotleta

POUTNÍK Z MOHAMEDA
ALLÁHŮV HNĚV

Vesmír, ve kterém se lidé uchýlili k fanatickému vyznávání největších náboženství, nabízí spoustu skvělých obchodních příležitostí. Zvlášť když se živíte pašováním zakázaného alkoholu a pornografie. A Daniel Kalandra je v tom zatraceně dobrý. Možná až moc, protože když se sbírají šiky k nové válce, chtějí ho mít vlivní lidé na své straně. A ne neberou jako odpověď. Vítejte ve světě Františka Kotlety, kde mír mezi křesťanskými a muslimskými planetami je křehký jako srdce nezletilé alcorské prostitutky. Bože, ochraňuj nás před těmi, kdo v tebe věří!

DANIEL KALANDRA V SOUBORNÉM VYDÁNÍ
Kulisy příběhu, které jsem stvořil před víc než deseti lety, byly postavené na hrátkách s politickým napětím posledních let. Jako novinář jsem kdysi zpravodajsky pokrýval teroristické útoky v Šarm aš-Šajchu a vůbec celá egyptská situace, už tehdy plná napětí mezi radikálními muslimy, umírněnými sekularisty, radikálními beduíny a křesťany, mě silně fascinovala a zajímala, až jsem ji přetavil ve sci-fi dobrodružství.
Mé příběhy jsou tak vlastně vždy o tom samém – o lidech, co se té odvěké lidské tendenci být součástí stáda ovcí postaví. O lidech, co je pro ně osobní svoboda a svoboda lidí okolo nich důležitější než nějaká zatracená ideologie, ať už slibuje beztřídní společnost, vládu silné ruky a vyvoleného národa, nebo boží požehnání. A jestli si přitom hraju s dynamitem, tak ať.
(z předmluvy autora)


„Tohle nové vydání si jednoduše potřebujete přečíst. Nejen proto, že autor svoje vyprávění lehce přebrousil a poupravil, aby víc sedělo do stylu Františka Kotlety… Ale i proto, že ten skřet řeznická, hamižná… změnil konec.“
- Helena Jelínková, Fantasymag -


V Nakladatelství Epocha právě vychází 1. vydání Poutníka z Mohameda: Alláhův hněv Františka Kotlety a čtenáři si ho již nyní mohou pořídit s 25% slevou na e-shopu Nakladatelství Epocha. E-kniha je již také k dispozici.

E-shop: http://epocha.cz/detailknihy.php?id=945
E-kniha: https://www.palmknihy.cz/fantasy-sci-fi/poutnik-z-mohameda-allahuv-hnev-...

FRANTIŠEK KOTLETA
Hvězda současné české literatury bourá žebříčky bestsellerů perfektně namíchaným mixem akce, hlášek, strhujícího děje a pikantních scén! Začtete se okamžitě a snadno a bavíte se až do konce! Knížky svérázného řezníka z Bruntálu s pestrými životními zážitky se dočkaly již několika dotisků! Všechny pochopitelně vydáváme i v elektronické podobě a ty nejoblíbenější příběhy také postupně natáčíme jako audioknihy. V letošním roce už se čtenáři-posluchači těší z šesti audioknih a další se připravují. Ani v tištěné produkci však František Kotleta nezahálí, a tak se letos čtenáři dočkají nejen dvou nových románů, ale i pokračování úspěšného komiksu Hustej nářez!

Poutník z Mohameda se podle SČKN stala v dubnu nejprodávanější e-knihou.

Více informací o knize zde.

Informace o knize
Titul: Poutník z Mohameda: Alláhův hněv
Autor: František Kotleta

Ilustrace na obálce: Žaneta Kortusová
Grafická úprava obálky: Lukáš Tuma
Formát: brožovaná, 110 x 180 mm
1. vydání
544 stran  
Cena: 399 Kč
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
ISBN: 978-80-7557-181-6

O Nakladatelství
Dominantním směrem ediční koncepce Nakladatelství Epocha je literatura faktu a historie, ale velký prostor je věnován právě fantastice. Ta přináší tituly žánrů sci-fi, fantasy i hororu. Věnuje se zahraničním i tuzemským autorům. Dominantní pozici zaujímají knihy nejtajemnějšího autora současné české fantastiky Františka Kotlety a akčně hororový urban-fantasy seriál Kladivo na čaroděje, který se postupně stal mezi fanoušky kultem. Většinu vydaných knih lze zakoupit také v elektronické podobě a některé tituly ve formě audioknih.

Nakladatelství Epocha
Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1
www.epocha.cz
https://www.facebook.com/Nakladatelstvi.Epocha
https://www.facebook.com/FantastickaEpocha

LiteraturaEpochaFantastická EpochaF. Kotleta
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Mark E. Pocha, Oni

Thu, 05/30/2019 - 00:00

Branišovský les ležící hned u Českých Budějovic je místo opředené hromadou legend a povídaček. Černý muž neboli Pán lesa, dvě rudé oči vznášející se ve tmě, tajemné kroky v listí, strom oběšenců, doposud nevysvětlená smrt několika členů vojenské posádky, skoky časem… To vše a mnoho dalšího bývá s tímto místem již několik desítek let neodmyslitelně spojováno. Některé z těchto nadpřirozených jevů se dokonce v roce 2015 snažila zdokumentovat společnost Paranormal tým z.s. ve svém dokumentu Duchové lesa Bor.

V knize Oni se právě do Branišovského lesa vydává skupina bankovních úředníků na svůj ne tak úplně dobrovolný teambuilding. Možná si říkáte: skupina mladých lidí jede stanovat do lesa, to zní jako začátek solidního krváku. A máte naprostou pravdu. Krve poteče hodně a bát se budete taky. Zařadit tento příběh do kategorie vyvražďováky bez hlubšího smyslu a myšlenky by ale byla chyba.

Umírat se začne až za půlkou knihy, takže čtenář má dost času a prostoru na to poznat hlavní postavy. Prakticky každá z nich skrývá své vlastní temné tajemství. Ať už se jedná o zvláštní sexuální úchylky, traumata z dětství nebo tělesné anomálie, věřte, že jejich postupné objevování dodává knize úplně nový rozměr. A ne, tady skutečně nemluvíme o klišoidních odhaleních typu: jeden ze studentů je syn masového vraha, který tu kdysi zabil deset lidí. Mark E. Pocha si nebere servítky a nebojí se zabrousit ani do těch nejznepokojivějších a nejkontroverznějších témat.

Těžko by si autor hororové literatury mohl přát lepší materiál pro svoji knihu, než právě neslavně proslulý les Bor. Mark E. Pocha se příležitosti chopil s obrovskou vervou a za to, co z ní dokázal vytěžit, mu patří veliká poklona. Nejenže do příběhu skvěle zapracoval zmíněné legendy, ale nebál se experimentovat a přidat tam i něco z vlastní hlavy. Z původní legendy o Branišovském lese udělal kulisy pro svůj vlastní, děsivý příběh plný zvrácených charakterů a nečekaných zvratů. A to, že tam teče krev proudem, je, co se děsivosti týče, mnohdy až na druhém místě.

Autor svoji knihu v úvodních slovech představuje jako experiment, který „někomu může připadat jako snůška bizarností a úchylek“. Slibuje přímé promluvy ke čtenáři, bourání představ o podobně knižního projevu a neologismy. V příběhu samotném je ale pasáží tohoto typu mnohem méně, než bychom po takovém úvodu čekali. Je to trochu škoda a nezbývá než doufat, že příště bude v tomto směru Mark E. Pocha ještě odvážnější.

Oni jsou přesně ten typ knihy, kterou přečtete jedním dechem za večer. Necelých 200 brutálně tísnivých stran plných nefalšovaného gore prokládaným hromadou nemilých překvapení a zvratů. Noční můry zaručeny!

Mark E. Pocha: Oni
Nakladatelství: Carcosa
Rok vydání: 2019
Počet stran: 214
Překlad: Milan Žáček
Vydání: první
Vazba: měkká
Cena: 199 Kč
 

RecenzeLiteraturaHororMark E. Pocha
Categories: Vector Graphic

ROZHOVOR: Roman Bureš

Mon, 05/27/2019 - 22:33

Srdcovou záležitosťou rodáka z Kladna je história. Pracuje s ňou často aj vo svojich knihách a poviedkach. Venuje sa bojovým športom ktoré zúročil vo svojich textoch, ako aj v profesionálnom živote. Na prvom mieste je pre neho rodina a kľudný dedinský život. Čo ste zrejme ešte nevedeli, je to, že je veľký milovník zvierat a podľa svojich možností sa venuje pomoci tým opusteným. Pretože Romanovi  pred časom vyšiel román Inferium, dohodli sme si malý rozhovor o veciach medzi nebom a peklom...

Do povedomia fanúšikov fantasy si vstúpil trilógiou Propast času, kde si dokázal zaujímavo spojiť rôzne historické doby aj osobnosti do jednoliateho celku. Inferium je z úplne iného súdka. Kedy/ kde/ ako si dostal nápad stvoriť a napísať svoje vlastné peklo?
Rád se ve svých textech vypořádávám s lidským zlem a tupostí. Bylo jen otázkou času, kdy dojde na holocaust. Jednou mě napadlo, jaké by to bylo, kdyby náckům z plynové komory vylezl ďábel. A tak vznikla povídka O lidském dobytku. A protože mi to nestačilo, vzniklo Inferium.

Na začiatku svojej tvorby si sa zameriaval hlavne na historické romány. Ako sa to stalo, že si si takto šťastne padol do náručia s fantastikou?

To byla přirozená evoluce. Propast času je v podstatě také historický román okořeněný nějakými těmi tanky, roboty a srážkou budoucnosti s minulostí. A protože se ve fantastice cítím volnější, na chvíli jsem u ní zůstal.

Popri fantasy stále stíhaš písať aj historické príbehy. Celkom nedávno ti vyšiel papierovo, aj ako e-book, román Leon. Môžeš nám ho pár slovami priblížiť?

Leon se odehrává během Spartakova povstání. Je psán z pohledu zotročeného řeckého boxera – gladiátora, který je ochoten pro záchranu své rodiny rozsekat Itálii na maděru. Je to kompletně přepsaný Zuřící lev, který vznikl takovým hurá stylem v době, kdy jsem byl ještě celý paf z toho, že jsem objevil psaní.

Dúfam, že fantastika zostáva v tvojom „portfóliu“, a my sa čoskoro dočkáme niečoho nového...čo ty na to, pracuješ už na niečom?

V roce 2013 jsem začal psát dvě knihy najednou, Propast času a Říši. Chvíli trvalo, než jsem se rozhodl, které dám přednost. Vyhrála to Propast, ze které nakonec vznikla trilogie. A nyní mám konečně čas dokončit i Říši. Příští rok by mohla být na světě.
Ještě před tím ale vyjde antologie Ve stínu magie, do které jsem přispěl povídkou.

Inferium vzniklo na základe poviedky, ktorá vyšla v zbierke Ve stínu Říše. Mal si ju napísanú už dlhšie, či vznikla len pre potreby tejto zbierky?

Nevím, jestli bych dokázal psát vyloženě na zakázku. Povídka O lidském dobytku vznikla čirou náhodou zrovna v době, kdy pánové Hokr s Kyšou sháněli nějaké nácky spojené s fantastikou.

Stretávam sa s prirovnávaním Inferia ku Kulhánkovým Vyhlídkam na věčnost. Inšpirovali ťa?

Já slýchám spíše srovnání s Kopřivovým Asfaltem. Kopřivu ani Kulhánka jsem ale nikdy nečetl, vyrůstal jsem na Heinleinovi, Asimovovi, Clarkovi a Vonnegutovi. O Kulhánka jsem se jednou pokusil, ale po padesáti stránkách jsem ho odložil, není to můj šálek kávy.

Aká dlhá a tŕnistá bola cesta od poviedky k románu? Kľudne sa sťažuj a preháňaj...

Já touhle tradiční cestou nikdy nešel. Úplně první mini povídku jsem napsal v listopadu 2011, v prosinci jsem si řekl, že chci napsat něco většího, a v srpnu následujícího roku jsem měl hotové dva romány – Legionáře a Zuřícího lva. Ty dvě knihy jsou samozřejmě plné dětských nemocí (proto jsem také Zuřícího lva přepsal), ale tenkrát jsem si myslel, jaký jsem borec…

Opäť si do deja veľmi prirodzene vložil históriu a konkrétne historické postavy. Ako získavaš informácie, ktoré potom využívaš vo svojich prácach?

Historie mě vždycky fascinovala. Přečetl jsem toho tuny, beletrii i non fiction, od pravěku po druhou světovou. Takže to není tak, že bych psal fantastiku a přemýšlel, jak na ni naroubuji historii, ale v podstatě píšu historické romány, do kterých vkládám fantastiku.

Je najskôr informácia a potom nápad, či sa ti to stáva aj naopak? Máš nápad a potom zistíš zaujímavé historické skutočnosti, ktoré sa k tvojmu nápadu viažu... Napríklad fakt, že najvyššie postavení a najbližší Hitlerovi spolupracovníci boli fascinovaní okultizmom, nie je až tak veľmi známy.

Vidíš, a já myslel, že popularita okultismu ve Třetí Říši je všeobecně známý fakt…
Tomu, co se děje v mé hlavě, sám moc nerozumím, takže si nebudu vymýšlet přemoudřelé blbosti o čerpání inspirace. Nikdy jsem nedumal, o čem budu psát. Prostě mě napadne: Hele, co kdyby se stalo zrovna TOHLE? A napíšu to.

Musím sa priznať, že tvoja predstava pekla ma nadchla. Trvalo dlho, než si sa prebojoval k jeho konečnej podobe?

Inferium vznikalo poměrně svižně, za tři měsíce jsem měl hotovo. Moc jsem nad tím světem nepřemýšlel, prostě jsem psal a čekal, co z toho vyleze. Takhle mimochodem vznikají všechny moje knihy.

Si milovník nemých tvárí a v Inferiu sa takými nemými tvárami stávajú ľudia. Stalo sa zlé zaobchádzanie so zvieratami predobrazom toho, čo prežívajú ľudia v pekle?

Samozřejmě, je tam paralela s tím, jak se chováme k našemu dobytku. Je neuvěřitelné, jaké zrůdnosti dokážeme páchat ve jménu levného párku.

Bolo by dobré, keby si ľudia pri čítaní uvedomili, že aj zvieratá sú živé a cítiace bytosti. Myslíš, že tvoj príbeh bude mať až takýto dosah?

To vůbec nedokážu odhadnout. Ale pokud se aspoň jeden čtenář zamyslí nad tím, že by možná nebylo od věci nakupovat na farmách a necpat se tolik levným masem, vyhrál jsem.

Z čoho pramení tvoja láska k chlpatým štvornohým stvoreniam?

Myslím, že tam byla vždycky. Ale hodně tomu pomohl náš první pejsek Fík – mimochodem předobraz Goliáše z Propasti času.
O psech bychom se mohli bavit hodiny. Na jejich ochranu chybí legislativa, osvěta… Útulky jsou plné opuštěných psů, kteří dokážou být neuvěřitelně vděční. Lidi ale chtějí módní kousek! A tak někde na parkovišti zaplatí tisíce za předčasně odstavené štěně z nějaké množírny. Pak se strašně diví, že se u něj objeví degenerativní nemoc… A kde asi takový pes skončí? Tenhle debilismus mě strašně vytáčí.

Obyvatelia Inferia nie sú čerti, ako sa tradične vykresľujú. Dokonca som ich považovala za celkom ľudských, v ich myslení a konaní. Nebojíš sa, že sa kniha dostane na nejaký cirkevný zoznam zakázanej literatúry?

To by byla hezká reklama. V nejlepším případě by mohli moje knihy veřejně pálit… Mně osobně byli démoni více sympatičtí než lidé. Musím říct, že jsem jim během psaní fandil.

Je podľa teba potrebné, aby mala kniha aj nejaký výchovný podtón? Prípadne, aby nevtieravo upozornila na veci, ktoré by sa diať nemali? ( týranie zvierat, násilie v domácnostiach, koncentráky...)

Kniha musí především bavit. Pokud se do ní podaří nacpat nějaké podprahové poselství, je to bonus navíc. A ano, jsou věci, které se musí neustále připomínat, protože lidi strašně rádi zapomínají.

Existuje téma, o ktorej by si veľmi rád niekedy v budúcnosti napísal román?

Všechno, co jsem chtěl napsat, už jsem napsal. Nemám tušení, s čím moje hlava přijde příště.

Písanie ťa baví. Myslíš, že by si sa ním niekedy v budúcnosti živil?

Když jsem začínal psát a ještě jsem netušil, jak to doopravdy chodí, dělal jsem si iluze, že bych se tím jednou mohl živit. Dnes už jsem z toho vyrostl.

No a na koniec nám prezraď, ktorá postava z tvojich príbehov je tvoja najobľúbenejšia?

Mám rád všechny postavy, dokonce i takového úchyla jako je Bůh z třetí Propasti času. Ale nejradši mám Leona, asi proto, že jsem do něj ze sebe samotného dal nejvíc.

Keďže som poslúchala, milujem zvieratá a starám sa o ne, do pekla sa vraj nedostanem. Aspoň nie do toho Romanovho. A ak, tak len za odmenu, ako krásna čertica. Veď to poznáte, kam čert nemôže, pošle ženu. Málokto vie, že jej však potom za odmenu musí splniť nejaké želania. Ale to zostane len medzi nami, dievčatami.
Roman Bureš mi prezradil všetko, čo som chcela vedieť, moju misiu preto vyhlasujem za splnenú. Takže je čas na sľúbenú čertovskú odmenu...

Vaša Ena
 

 

rozhovorLidéInterviewR. Burešpublicistika
Categories: Vector Graphic

FILM: Avengers: Endgame aneb součástí cesty je i konec...

Fri, 05/24/2019 - 12:25

Když před jedenácti lety vstupoval do kin první Iron Man, zrodil se nevídaný filmový kolos Marvel Cinematic Universe. Vesmír, který spojuje 22 filmů a bezpočet postav do jedné velkolepé série, si našel cestu do srdce nejednoho fanouška. Letos v dubnu tato cesta končí, a s ní i částečně i éra superhrdinských filmů. Neznamená to samozřejmě, že se na stříbrném plátně nedočkáme dalších dobrodružství, Endgame je ale koncem éry původních Avengers, která započala právě ve chvíli, kdy Tony Stark v jeskyni sestrojil svůj první oblek. Endgame je koncem, který fanoušci vyhlíželi ještě netrpělivěji než loňský souboj s Thanosem v Infinity War. Symbolicky se bohužel také jedná i o poslední marvelovku, pro kterou stačil Stan Lee natočit své vtipné cameo. Po měsísích spekulací a pečlivé propagace ze strany studia je to zde. Už jen během otvíracího víkendu prolomili Avengers rekordy a Endgame jistě zaútočí na příčku nejvyšší, tedy na post nejvýdělečnějšího filmu všech dob.

Co se stalo po osudovém Thanosově lusknutí? Redakce Sardenu mu naštěstí unikla a neproměnila se v prach. Můžeme vám tedy sdělit, zda se vyplatí na Endgame vyrazit, či spíš, jestli se na to vybavit malým či velkým balením kapesníčků.

 

Karolína

Já a Marvel: Fanoušek kompletního MCU (i většiny seriálů), příležitostný čtenář komiksů

Já a Endgame: Endgame se v mnoha věcech liší od klasického filmu MCU. Stále je tu várka humoru, který skvěle funguje i v jinak vážně laděném filmu, stále je tu duhově barevná akce, spousta technických vychytávek a množství žánrových klišé - a vše to funguje stejně bezvadně jako vždy. Noví Avengers ale hlavně ze začátku nikam nespěchají a postavy, kterých se tu opět sešlo, kolik jen lze do crossoveru nacpat, se dočkávají mnohem většího prostoru. Tříhodinovou stopáž jsem jako divák ani necítila - přestože totiž Endgame není tak akční jako Infinity War, užila jsem si letošní Avengers mnohem víc. Vtipné i vážné momenty filmu skvěle fungují, a mnohými zvraty či drobnostmi v ději dokázali scénáristé překvapit. Ryze subjektivně musím prohlásit, že možná i díky tomu mě Endgame pohltil jako v kině již dlouho žádný film, a patřila jsem k té části publika, která seděla v kině upřímně dojatá, se slzami dál než na krajíčku. Endgame je pro mě jako pro fanouška splněným snem, protože dopřává mým oblíbeným hrdinům uspokojivé zakončení jejich příběhové linky, a to různými způsoby. Jsou tu setkání, loučení, oběti i hrdinské momenty, které jsou absolutním emočním beranidlem. A právě kvůli fanouškům hrají noví Avengers na silnou nostalgickou strunu - chvilkami prosakující hudební témata předešlých sólovek i týmovek, vedlejší postavy, které si zaskočily na návštěvu - byl tu snad každý. V tomto bodě už mi k absolutní spokojenosti chyběla opravdu jen (alespoň) malá zmínka o Philu Coulsonovi. Částečně její absenci ale kompenzuje fakt, že konečně došlo k fanoušky televizní odnože MCU očekávanému okamžitku, a film zareagoval na seriál, nikoli naopak. Právě drobné dárky pro fanoušky rozeseté snad v celé tříhodinové stopáži, nostalgie a ono hořkosladké ukončení jsou pro mě dostatečným důvodem pro přehlédnutí drobným logických děr. Kdybych chtěla, našla bych samozřejmě věci, které by mohly být lepší, ale i pár dní po odchodu ze sálu jsem tak nadšená, že je opravdu hledat nechci.

 

Eylonwai

Já a Marvel: Spíše vlažnější fanoušek filmů, hltač Kapitána Ameriky a Lokiho, hater Iron Mana

Já a Endgame: Popravdě řečeno tak úplně nechápu ty pozitivní reakce valící se ze všech stran. Upřímně? Nudila jsem se. Nevím, zda za to částečně mohl nepříjemný zážitek z narvaného kina, kde diváci nebyli schopní zůstat chvíli zticha a šustění a křupání a svícení mobilem si dokázali rozložit do celých třech hodin, ale zkrátka jsem se do toho nedokázala dostat. Ano, možná je to tím, že k většině postav nemám kdovíjak žhavý vztah, ale to nezabránilo tomu, abych na Infinity War naopak nepěla ódy. Je tu pár výborných scén (Kapitánova epická chvíle v závěrečném střetu byla dechberoucí) a úvodní sekvence vypadala nadějně, ale to je asi tak všechno. Jinak scénář naprosto rezignoval na jakoukoli logiku ("Takhle to nefunguje." - další scéna: "Ale počkat, my vlastně potřebujem, aby to tak fungovalo, takže... jo, pro nás to tak funguje!"), fandit klaďasům se prakticky nedalo (jako... musíte uznat, že Thanos má prostě pravdu) a vůbec celá ta klasická zápletka už působí značně zvětrale a jako parodie sama na sebe. Moderní feministické tendence tady vzali za tragikomicky špatný konec a dialogy povětšinou mlátí prázdnou slámu tisíckrát použitých frází. Jasně, je to Marvel, žádný art z festivalu, ale ani s naprostým minimem očekávání mě to prostě nepřesvědčilo. Takže možná dobře, že je to endgame...

 

Slíva

Já a Marvel: Fanoušek kompletního MCU (i většiny seriálů),ještě méně než příležitostný čtenář komiksů

Já a Endgame: Jsem na tom hodně podobně jako Karolína. Marvel filmy mám ráda a tudíž se nedívám úplně kritckým pohledem. Samozřejmě, že při bližším zkoumání by se na Endgame dalo ledacos najít. Příběh má svoje mouchy a některé nelogičnosti nejsou vidět jen ve tmě kinosálu, protože spektákl je velký, ohromující a... spektakulární a jako pravý fanoušek tam přece nejste kvůli tomu, abyste hledali chyby. Nejsem hnidopich. Pokud si do kina jdete užít velké finále a znáte dobře marvelovský vesmír, nemůžete být zklamaní. Film je jedna velká jízda, která na první pohled dobře drží pohromadě, hlavní zápletka dává smysl a nikoho z původních hrdinů neusurpuje, je plná vtípků, easter eggů a cameo rolí, takže rádi filmu nějaké ty drobné nedostatky odpustíte.
Můj vztah k Avengers šel ve vlnách. První díl byl skvělý, divák se bavil a byl ohromen. Ovšem tak vysoko nasazená laťka se jen těžko překonává. Přesto se o to tvůrci pokusili. Bohužel. S Age of Ultron přišlo tušené zklamání  z přehnané snahy o efekt ještě krémovější smetany a máslovějších sušenek. Co bude dál? Naštěstí si Infinity War u mě napravila reputaci. Očekávání jdou nahoru, napětí vrcholí. Endgame zabodovala na celé čáře a ani mi nepřišlo, že sedím v tom kině zatracené tři hodiny. Za mě? Důstojné zakončení celého desetiletí, které ocení hlavně věrní fandové, ale které i samostatně funguje jako dobrá zábava. Pokud tedy nejste takoví škarohlídi jako Eylonwai...potom snad do toho kina radši ani nechoďte, muhehe.

 

P.S. Pořád jsme čekaly, jestli se k nám z redakce někdo nepřidá...možná, že mezitím už jste to všichni viděli :-D

 

 

FilmAvengersMarvel
Categories: Vector Graphic

Nové tituly z nakladatelství CREW

Thu, 05/23/2019 - 17:18

Jaro je v plném proudu, ale počasí si stále dělá co chce, a to i v květnu! Zavřete se tedy před agresivními pyly v klidu a bezpečí svých domovů a ponořte se do nových komiksů od Nakladatelství CREW!

Alisik 3: Jaro

Scénář: Hubertus Rufledt; kresba: Helge Vogt; počet stran: 80; vydání: první; rok vydání: 2019

Napínavý i romantický komiks o gotické lolitě pokračuje, přesně ve stylu Tima Burtona. Mrtví se snaží zabránit zničení svých hrobů. Ale mají šanci proti stavebním strojům? A má vůbec nějakou šanci vztah Rubena a Alisik, když jeden z nich je slepý a druhá mrtvá?

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1338

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1117&pro=d

 

My Little Pony: Návrat královny Chrysalis

Scénář: Katie Cook; kresba: Andy Price; počet stran: 120; vydání: první; rok vydání: 2019

Vítejte v Ponyville, domově Twilight Sparkle, Rainbow Dash, Rarity, Fluttershy, Pinkie Pie, Applejack, a všech vašich ostatních oblíbených poníků! S městečkem však není něco v pořádku a jeho obyvatelé se chovají velice, velice podivně! Ponící musí najít zdroj té podivnosti dřív, než bude příliš pozdě!

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1344

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1120&pro=d

 

Netvora 3: Azyl

Scénář: Marjorie Liu; kresba: Sana Takeda; počet stran: 168; vydání: první; rok vydání: 2019

Maika Půlvlčice začíná odkrývat záhady své minulosti - ale současné hrozby jen přibývají. Třetí kniha, spojující sešity Netvory 13 až 18, přivádí Maiku do neutrálního města Pontus, ve kterém by ráda našla dočasné útočiště před svými pronásledovateli. Naneštěstí Pontus nemusí být tak bezpečný, jak Maika a její spojenci doufají.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1345

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1121&pro=d

 

Avengers 1: Poslední návštěva

Scénář: Jason Aaron; kresba: Ed McGuinness, Paco Medina, Sara Pichelliová; počet stran: 164; vydání: první; rok vydání: 2019

Steve Rogers. Tony Stark. Thor Ódinson. Velká trojka se dala znovu dohromady. A právě v ten správný čas - musí zachránit svět před dvoukilometrovými kosmickými bohy známými jako Nebešťané. Střezte se Poslední návštěvy!

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1334

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1110&pro=d

 

Thanos 2: Lom bohů

Scénář: Jeff Lemire; kresba: German Peralta; počet stran: 136; vydání: první; rok vydání: 2019

Je odhodlaný udělat vše, aby přežil, přestože to znamená přijmout pomoc, která přichází z těch nejnepravděpodobnějších míst! Když se však vynoří hrozba, která je ještě strašlivější než Šílený Titán sám, budou životy nás všech záviset na vůli oslabeného Thanose k životu! A pak je tady ta drobná lapálie s Lomem bohů. Nikdo, kdo do něj vstoupil, se ještě nevrátil - a nyní je řada na Thanosovi, aby prozkoumal jeho hlubiny.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1342

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1119&pro=d


Spider-man/Deadpool 3: Pavučinka

Scénář: Joe Kelly; kresba: Ed McGuinness; počet stran: 136; vydání: první; rok vydání: 2019

Nejhorší noční můra PETRA PARKERA a WADEA WILSONA: vraždící dáma namíchaná z nich dvou zvaná Pavučinka! "Dcera" našich hrdinů je silnější než oni, rychlejší než oni a má solidně ujetou fixaci na tatínky - ale jaká poblázněná mysl ji mohla vůbec počít? Zatímco počet mrtvol stoupá, snaží se Spider-man s Deadpoolem Pavučinku porazit - stejně jako toho, kdo od začátku tahá za drátky!

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1346

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1123&pro=d

 

Modrá CREW 11: Hrobař (1-2)

Scénář: Xavier Dorison; kresba: Ralph Mayer; počet stran: 116; vydání: první; rok vydání: 2019

Vstupte do světa ryzího spaghetti westernu - na vyprahlou půdu, po které se kodrcá kočár s chlápkem v černém. Hrobařem. Chlápkem s temnou minulostí, který pohřbívá mrtvé... a občas, když je to nutné, střílí živé. Westernový svět je plný zabijáků, podrazů, pastí a psychopatů. Někdy je výhoda, když s sebou vozíte vlastní zásobu rakví.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1336

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1111&pro=d

 

Znovuzrození hrdinů DC: All-Star Batman 3: První spojenec

Scénář: Scott Snyder, Rafael Albuquerque, Rafael Scavone; kresba: John Romita Jr., Rafael Albuquerque, Sebastian Fiumara; počet stran: 176; vydání: první; rok vydání: 2019

Od chvíle, co se stal strážcem Gothamu, čelil Batman armádě těch nejnebezpečnějších protivníků, jaké svět kdy poznal. Jeho cesta byla nebezpečná, jeho obětí bezpočet. Ale s pomocí svého věrného pomocníka Alfréda Pennywortha vždycky zvítězil.
Ale teď čelí Temný rytíř novému nebezpečí. Proti němu stojí maskovaná tvář spiknutí, které trvá několik generací. Její jméno je Nemesis a jak Batman, tak Alfréd jsou na jejím seznamu smrti.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1335

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1112&pro=d

 

Naruto 42: Tajemství kaleidoskopu

Scénář: Masaši Kišimoto; kresba: Masaši Kišimoto; počet stran: 192; vydání: první; rok vydání: 2019

Džiraijův střet s vůdcem Akacuki vrcholí. Ve stejnou chvíli naráží Narutův tým na Tobiho, dalšího Akacuki, a Sasuke konečně potkává svého bratra Itačiho. Čas vytoužené pomsty nadešel a bratrovražedný souboj začíná. Proti sobě stojí dva šaringany - jeden vyvinutý a zakalený roky zkušeností a druhý poháněný bezednou nenávistí.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1337

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1113&pro=d

 

Tokijský ghúl: Dny (light novel)

Scénář: Šin Towada, Sui Išida; kresba: Šin Towada, Sui Išida; počet stran: 264; vydání: první; rok vydání: 2019

Přinášíme vám příběhy ze světa TG, ve formátu, pro který se v originále zažil termín 'light novel'. Toto NENÍ komiks!

Než se pustíte do čtení volného pokračování Tokijského ghúla, je tu specialita! Povídková sbírka šesti příběhů z jeho světa, které popisují události odehrávající se na pozadí čtrnáctidílné série. Příběhů, které se soustředí i na jiné postavy, než je Kaneki.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1341

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1114&pro=d

 

Útok titánů 19

Scénář: Hadžime Isajama; kresba: Hadžime Isajama; počet stran: 196; vydání: první; rok vydání: 2019

Průzkumníci se pouštějí do posledního zoufalého boje za účelem dobytí Zdi Maria a jednou provždy porazili Titány. Eren musí použít své nové schopnosti, aby ucpal díry vzniklé před pěti lety… a především, aby se dostal do sklepení svého rodného domu a odhalil tajemství, které se tam skrývá.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1340

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1115&pro=d

 

Čarodějova nevěsta 7

Scénář: Kore Jamazaki; kresba: Kore Jamazaki; počet stran: 184; vydání: první; rok vydání: 2019

Ne vždycky všechno vyjde podle plánu. Čise na Eliase omylem použije spací zakletí a teď nemůže přijít na způsob, jak ho probudit. A ideálně přitom sama neusnout. Protože v říši snů na ni čeká velké nebezpečí.

Ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1339

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1116&pro=d

CrewKomiks
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Alex White, Vetřelec – Chladná výheň

Tue, 05/21/2019 - 01:00

Rok 2179. V odlehlém koutě vesmíru se nachází výzkumná stanice RB-232, které se říká Chladná výheň. Korporátní společnost Weyland-Yutani v ní provádí tři různé utajené výzkumné projekty. Nejdůležitějšími jsou projekt Stříbrňák - virus umělých neuronových sítí schopný rozpoznat a paralyzovat nejvýznamnější části napadeného systému a zároveň zdokonalovat sebe sama ovládnutými počítači a dále projekt Zářivý chrám, který se snaží z vetřelců udělat biologické zbraně.
Největší prostor v knize dostává Dorian Sudler, jehož pracovní náplní ve společnosti Weyland-Yutani je úspora finanční prostředků. Sudler jakožto analyzátor projektů a auditor má i zajímavé vnitřní myšlenkové pochody, které knize dávají nový rozměr. Jeho protějškem je vedoucí projektu Zářivý chrám doktorka Blue Marsalisová trpící neléčitelnou genetickou nemocí. Její mysl je napojena na tělo syntetika, díky čemuž se může výzkumu věnovat. Je zajímavé sledovat spolupráci nemocného těla a zdravé mysli s umělým tělem umožňujícím včlenění do společnosti. Vejce vetřelců však nevyužívá ve prospěch svého zaměstnavatele, ale pro svůj vlastní. Vetřelčí ksichtolepové jsou totiž schopni přepsat hostitelovu DNA. Místo toho, aby se je snažila ovládnout jako biologickou zbraň, pokouší se je využít pro lékařské účely a tím pomoci hlavně sama sobě.
Atmosféra na stanici je po příletu Sudlera napjatá a netrvá dlouho, kdy se ke slovu dostanou i očekávaní vetřelci.
Kniha je napsaná čtivě, charaktery postav nejsou zjednodušeně černobílé. Čtenář dostane od série více, než očekává. Nejedná se o jednoduchou mariňáckou střílečku jako v některých jiných případech, ale o slušně napsaný thriller s postupně budovaným napětím. Knize jednoznačně prospěl větší rozsah, než jaký je ve vetřelčí sérii obvyklý.
Obálka zaujme na první pohled, zájemce o vetřelčí tematiku naláká, neznalé spíše odpudí. Sympaticky působí doslov autora, ve kterém přiznává, že jeho nejoblíbenějšími sci-fi rekvizitami jsou vetřelci a možnost napsat tuto knihu považuje za obrovský dar. Dar, kterého se zhostil velmi dobře a věnoval mu neotřelý konec.

Vetřelec – Chladná výheň
White, Alex

Překlad: Chodilová, Dana
Nakladatelství: Baronet
Rok vydání: 2019
Počet stran: 368
Rozměr: 120 x 195 mm
Provedení: Vázaná
Cena: 359,- Kč 
 

RecenzeLiteraturaA. WhiteVetřelecAlien
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Honza Vojtíšek, Kazatel

Mon, 05/20/2019 - 01:00

Trvalo několik týdnů, než se Řehořův život po střetnutí s Kravským ďáblem vrátil do trochu normálních kolejí. Pár dní po incidentu se sebral a na víkend zmizel. Tvrdil, že se potřebuje vyzpovídat. Sám sobě, Bohu, smířit se s tím, co provedl. I když to všichni vnímají jako dobrý a prospěšný čin, on vnitřně trpí a musí se s tím vyrovnat. Brzy se však vrátil, veselejší, plnější sil a pokorně přijímal všechny projevy vděku a radosti za klid a úlevu, které přinesl nejen Holému Návrší, ale i širému okolí.
Zvýšil se mu počet zpovědí, najednou na Holé Návrší proudili jedinci jako při poutích. Každý ho chtěl vidět, promluvit s ním. Cítil příval důvěry a oddanosti. Na nedělní mše docházeli lidé z okolních vesnic i ti, kteří normálně chodili jinam. Řehoř zářil štěstím. Ještě nikdy se necítil být tak pevnou součástí komunity. Ne autoritou, z níž má každý respekt, a tak trochu vnitřně se jí bojí, ale přirozenou součástí, která splynula s okolím a stala se autoritou zaslouženou, kýženou a ctěnou. Najednou se mu lidé svěřovali s věcmi, které si jindy nechávali pro sebe nebo jim nepřipadly důležité. Přestali se ho bát.
On sám to popíral, odmítal jakoukoliv změnu, ale začali ho vnímat jako toho, s nímž hovoří Bůh. Nejednou blízké varoval, aby to nepřeháněli a neupřeli tak na sebe i na něj zbytečnou pozornost. Nemluví s Bohem o nic víc než kdykoliv předtím.
Incident s Kravským ďáblem odmítal vyprávět. Sám pořádně nevěděl, co se stalo. Jen se celou dobu modlil a pomohlo to. Odváděl od incidentu řeč. Obzvláště, když přišla řeč na to, co přesně se loupežníkům přihodilo a kde jsou jejich těla.
Naštěstí vystoupal v očích bližních tak vysoko, že se stal jejich zpovědní vrbou a rádcem, až jej brzy zahltili vlastními problémy.
Libuška, zdálo se, vše z mysli buď vymazala nebo vytěsnila co nejhlouběji a nejdále. Po příjezdu se jen podělila o obecné informace. Od té doby o tom s nikým, dokonce ani s Řehořem, nepromluvila. Chvíli ho to trochu rmoutilo, protože sám nevěděl, co všechno vlastně viděla a kolik si z toho pamatuje. Ale její skálopevné mlčení jej utvrdilo v tom, že buď neviděla nic nebo se k tomu již nechce vracet. O to víc však k Řehořovi přilnula. Vždy byla skoro první v kostele před kázáním, daleko před jejími rodiči. Dostavila se řádně udýchaná, musela běžet celou cestu. Při kázání a mších ho hltala očima i ušima. Neušel jí jediný jeho pohyb, jediné slovo. Chodila se častěji vyzpovídat. A prakticky každý druhý den, jak měla chvilku času, se za ním stavovala buď v kostele nebo v jeho komůrce. Tu přinesla nějakou buchtu, jindy svazek květin natrhaných cestou nebo s něčím pomohla.
Na Kravského ďábla se zapomnělo, ne však na to, čím se Řehoř poslední dny pro všechny ostatní stával. On sám tomu pomáhal radou, přímluvou a nejednou i jinými skutky. Dvakrát se mu podařilo rozzářit kostelní mozaiku. Oba dny bylo pod mrakem, slunce se skrylo a okolí potáhlo šedivým chladným oparem. Když viděl smutné tváře nasáklé venkovním pošmournem, pozvedl ruce k nebi a mozaikou dovnitř proniklo světlo. Zbarvilo se tóny sklíček a uchopilo do svých průhledných dlaní Řehořův obličej. Jako rána bičem. Tváře posluchačů se změnily, zaregistrovaly tu změnu.
Po kázání, kdy podruhé rozzářil mozaiku, se k němu před kostelem přitočila Karasová, statná čtyřicátnice s odulou tváří a vlasy nehezky neurčitého odstínu. Měla na sobě sváteční šaty, Řehoř ale moc dobře věděl, že to nejsou ty nejlepší, co má. Nikdy se do kostela neoblékala moc honosně. Bylo by příjemné si myslet, že je to díky pokoře, každý však věděl, že je to proto, aby se vyhnula zbytečným řečem. Karasovi často měnili kostely. Všiml si však, že poslední týdny chodí na Holé Návrší, byť to mají blíž jinam. Její čepec, při své prostotě, byl nepřehlédnutelný.
„Krásné kázání, otče,“ uchopila ho za loket a nenásilně jej k sobě přitáhla. Opatrně se rozhlédla po nejbližším okolí. Na starou kovářovou, která se k Řehořovi blížila s košíčkem jablek, se zatvářila tak důrazně, až ji zastavila. Kovářka se zašklebila a otočila čelem vzad. Nikam však neodešla. Nehodlala se vzdát možnosti kazateli poděkovat a obdarovat jej.
„Přišli jsme za vámi pro radu,“ pokračovala Karasová.
„Bude-li to v mých silách,“ řekl Řehoř a vymanil loket z jejího sevření.
„Ale je to jen pro vaše uši,“ zašeptala a zadívala se na něj výmluvně.
„Ovšem,“ pokývl hlavou. „Můžete za mnou přijít později do sakristie. Pohovořím trochu s ostatními a za pár okamžiků se vám tam budu věnovat.“
Opět se rozhlédla po ostatních. „A nebude tam někdo, kdo by mohl…“
„Nebojte se,“ uchopil ji za ruku. „Všichni už budou pryč.“
Myslel si, že počká venku, než obejde kolečko, a do kostela se vydá až za ním, až uvidí, že už skončil a jde do sakristie. Ale Karaska do kostela, s manželem v těsném závěsu, vyrazila hned. Měl sto chutí to celé zdržet a nechat ji hezky uležet. Zbytečně by si podřezával větev. Je lepší mít lidi na své straně než popuzené proti sobě. A Karasová byla z těch, kdo si pamatují dlouho a důkladně. Bude prospěšnější, vyjde-li jí vstříc. Cítil to. Zrychlil tedy veškeré rozmluvy, přijímání díků i nejednoho daru a pak, obtížen rozličnými pozornostmi, veselím a energií, bublající uvnitř jeho nitra, naposled pokynul těm, kdo ještě zůstali, popřál jim šťastnou cestu, neuměle požehnal a odešel do chrámu Páně.
„Omlouvám se,“ spustil, ukládaje dary na stůl. Roztáhl obličej. „Ale víte, jak to je. Obzvláště poslední dobou.“
„Ale samozřejmě.“ Karasová nedokázala skrýt ve svém hlase rozčarování.
Řehoř cítil, že chce něco důležitého. Potěšilo ho to. „S čím tedy přicházíte?“ Začal se svlékat. „S čím mohu pomoci, bude-li to v mých silách?“
Energicky k němu přistoupila. „Věříme a doufáme, že bude.“
Karas se skoro choulil v rohu místnosti a své rozpaky se pokoušel zakrýt studováním obrazu, znázorňujícího paprsky Boží laskající rozkvetlou louku. Řehoř si všiml, že je mu celá ta věc veskrze nepříjemná, ale natolik důležitá, že je její vyřešení nezbytné. Karasová byla průbojná, ale vždycky si dokázal uchránit své postavení v situaci. Tentokrát se ho dobrovolně vzdával ve prospěch své ženy.
„Nuže?“ pokynul jí Řehoř, opřel se o stůl a věnoval jí plnou pozornost.
Naposledy se rozhlédla po místnosti a přistoupila přímo k němu. Vztáhla ruku, že jej opět uchopí za loket, ale uhnul. Nenechala se tím urazit, pohyb dokončila uhlazením látky na jeho boku. Jako by právě toto bylo jediným důvodem jejího gesta.
„Víte, otče,“ spustila odhodlaně. Nadechla se, jako by to ze sebe chtěla vychrlit na jeden nádech, aby už to měla rychle za sebou. Aby tíha přestala být jen intimní, soukromou záležitostí jí a jejího manžela. Jako by již sdílení té věci ulevilo nervům i duši. I od toho tady přece Řehoř byl, moc dobře znal sílu úlevy. „Naše dcera Johanka se dostává do toho věku.“ Její levé oko sebou dvakrát prudce zaškubalo. „Však víte…“ zasekla se. „Dospívá, pomalu se mění v ženu. A problém je, víte… Jak je teď teplo, všichni jsou venku, žně vrcholí, chasa se po práci schází a běhá po lesích.“
Došla jí slova. Řehoř však mlčky dál hleděl do jejího obličeje. Tušil, kam směřuje, ale nemohl se prozradit.
„Já…“ vydechl, „trochu nerozumím.“
„Zapalují se jí lýtka,“ promluvil najednou rázně Karas a třemi kroky k nim přistoupil. „Promiňte, že jsem to tak vyhrkl.“
„Přesně tak,“ navázala jeho žena. „Zdá se, že to s ní začalo lomcovat. Víte, všechny ty pohledy, které jsou na ní vrhány a ona je opětuje s tím výrazem ve tváři. Jak je chvíli klid, už utíká z domu ven, toulá se po okolí,“ oči Karasové zesklovatěly slzami. „Nejde si nevšimnout, jak se mění, jak to vyhledává. Je toho plná.“
„Víte,“ vstoupil zase Karas, „víme, že je to normální, ale bojíme se, že je to u ní silnější, že to nedokáže ovládnout. Stačí se na ni podívat. Jako by s ní šili všichni čerti.“
„Ano, ano,“ bouřlivě přitakala manželovi. „Bojíme se, aby si něco neuhnala. Aby neuvrhla do hanby sebe i nás. Tak mladá…“
„Jak bych já v tom mohl pomoct?“ zarazil je klidným hlasem.
Karasová vzala ze stolu do ruky naleštěný pohár a nervózně s ním začala otáčet v dlani. „Mysleli jsme si… víte, cokoliv… modlitbu, promluvit jí do duše, na vás by určitě dala…“ Sklopila oči. Nedokázala se kazateli dívat do těch jeho. „Pomohl jste už mnoha lidem, určitě byste mohl pomoct i nám.“
„Prosím, položte ten pohár,“ požádal ženu místo odpovědi. „Je to obřadní, posvátná věc.“
Beze slova nádobu rychle odložila a odsunula se, jako by pálila pekelným žárem.
„Nevíme si rady,“ snažil se to zamluvit Karas. „Bojíme se, že když ji budeme držet doma, jen to zhoršíme. Když si s ní o tom promluvíme, ucítí, že se něco děje, a spíš ji ještě ponoukneme.“
„Je to opravdu tak strašné?“ zeptal se kněz a upřeně se zahleděl Karasovi do očí.
Odpověděly za něj. „Ano. Vy jste ji neviděl dnes na mši. Už cestou sem se od nás oddělila a přidala se k chase. V kostele se za nimi neustále ohlížela. Je nepozorná, ale když se její oči setkají s mužskými, rozhoří se. Bojíme se, že plameny pekelnými.“
Řehoř sepjal ruce na břiše a důrazně vydechl. „Hnědé vlasy, dnes v drdolu a třešňově červené šaty?“
„Ano, to je naše Johanka,“ vyhrkla úlevně Karasová, jako by naznačil, že jim pomůže.
Řehoř se otočil, odstoupil dva kroky k polici, vyhrabal z ní arch papíru. Prstem vyzkoušel ostří brku, namočil jeho hrot do inkoustu a cosi na papír napsal. Když skončil, opatrně, aby se ještě nezaschlé písmo nerozmazalo, jej podal Karasovi.
„Tohle je seznam a postup. Vyrobíte z toho mast. Nebojte, je to jednoduché.“
Karasová papír manželovi okamžitě vytrhla z rukou a začetla se do něj.
„Co je tohle?“ zeptala se a ukázala prstem.
„To je taková houba, malinká. Když si zajdete k bylinkářce, určitě vám ji prodá. Bude ji mít,“ odpověděl Řehoř. Když zahlédl, jak se oba odmítavě zatvářili, dodal: „Ale můžete si ji nasbírat sami. Roste v trsech na loukách a podél cest. Ne v lese.“ Vzal jí papír z ruky a brkem načrtl tvar houby. „Vypadá asi takhle. Je hnědá. Jako kaštan. Když ji utrhnete a začne schnout, klobouček zesvětlá.“
„Dobře,“ přikývli oba, když jim instrukce vrátil.
„Uděláte z toho mast,“ zopakoval Řehoř. „Před spaním tím dceru namažete. Co nejvíce. Nohy, ruce, břicho, klidně i obličej.“
Dívali se na něj nevěřícně. V napjatých obličejích se jim nepohnul ani nerv. Řehoř upřel zrak na Karase a čekal, že alespoň mrkne, ale Karas držel. Oni vyčkávali také.
„Bezprostřední reakce může být bouřlivá,“ upozornil je. „Ať se ale děje cokoliv, nebuďte ji. To bude jen působit mast.“
„Jak bouřlivá?“ vyděsila se Karaska.
„No, může sebou šít, škubat, mávat rukama a vydávat divné zvuky,“ promluvil klidně. „Neznalému by mohlo připadat, že je posedlá.“
Až teď oba divoce zamrkali, chytili se za ruce a vytřeštili oči.
„Ano,“ přitakal sebejistě. „Bude to však jen reakce na účinek masti, která se dostane ke smyslům a zklidní je.“
„Dobře,“ hlesla Johančina matka nejistě.
„Uvidíte,“ zvesela je uchopil za spojené ruce, „že to pomůže. Přišli jste pro pomoc a té se vám dostane.“
„Děkujeme,“ uklonil se Karas, sebral papír, zastrčil ho za halenu a pomalu ženu za ruku odtáhl ven z kostela.

***

Karasům trvalo dva dny, než se jim podařilo nabýt všech ingrediencí a vyrobit mast. Po celou dobu se, pod různými záminkami, snažili udržet Johanu na dohled a pokud možno doma. V úterý večer, než ulehla, ji celou, včetně obličeje, namazali. Johaně občas praskala kůže a tvořily se jí malé, lehce bolestivé ranky, které však nepůsobily žádnou újmu a po čase zase zmizely. Rodičům to posloužilo jako výmluva, mast by prý měla pomoct.
Johana se vzpírala. Mast divně zapáchala a cokoliv se dotklo namazané pokožky, okamžitě se to k ní přilepilo. Bylo to nepříjemné. Otec se však po čase rozdurdil a zvýšil hlas. Pokorně se tedy nechala namazat a pak odešla do své světnice ujišťována matkou, že kdykoliv přiběhne, zavolá-li. Přesto za sebou zavřela dveře.
Trvalo nějakou chvíli, než se zápach masti rozlezl po celé místnosti. Horší však bylo, že ji začala svědit kůže. Zdálo se jí, že po ní leze všechna havěť světa. Byl to zvláštní pocit, nezvyklý. Nedokázala by říct, zda je nepříjemný, nebo naopak příjemný. Balancoval na ostří nože mezi oběma možnostmi. Dech se jí zrychlil a začal zadrhávat. Tělo začalo reagovat na pohyb jejího hrudníku, břicho se lehce roztřáslo. Svět kolem se rozšuměl a před očima se jí třepetali motýli přikrytí průhlednou látkou. Všechny tyto vjemy nabíraly na síle, Johana však naštěstí usnula, sotva se přiblížily k hranici nesnesení.
Byl to tak plynulý přechod, že si ho ani nevšimla. Jen slunce najednou zapadlo a svět uchopila tma. Motýli i jemné tkanivo látky prchající před jejím zrakem do tmy zůstali a podivný zvuk se jí usídlil uvnitř hlavy. Nikdy u moře nebyla, jen dvakrát o něm slyšela vyprávět. Ale představovala si, že jeho zpěv zní přesně takhle. Podmanivě, nenuceně, ale neodolatelně a silně.
Nával nesnesitelnosti nastalé situace zmizel, nejistota zůstala. Někde v hloubi, roztřesená, bezbranná a osamělá. Což bylo zvláštní, protože osamělá se rozhodně necítila. Ač nehybná, ležící v šumivém temném tichu, uvědomovala si sounáležitost společnosti. Nebyla sama. Nevěděla, co to přesně je, ale celou svou duší, myslí i smysly cítila něčí přítomnost.
Když se vyloupl ze tmy a přistoupil k jejímu loži, ulevilo se jí.
„Otče,“ vydechla spokojeně.
Kazatelův plnovous se znetvořil jizvou úsměvu, nepromluvil však. Toužila po jeho hlasu, tak znělém a silném v kostelní lodi, oblažujícím svým poselstvím a naléhavým tónem, přesto jí stačil jen jeho dotek. Pozvedl ruku a jemně položil dlaň na zápěstí ruky volně ležící přes její břicho.
„Otče,“ zašeptala, neboť cítila, jak se všechny její obavy rozplývají. Nestihla si ještě k žádnému duchovnímu vytvořit bližší přátelský vztah, pořád pro ni byli jen vzdálené cizí autority zhlížející na ni shůry, ale otec Řehoř jí byl sympatický, a byť ne vždy vnímala obsah jeho kázaní, zvuk jeho hlasu jí byl příjemný. „Děkuji vám…“
Řehoř jen lehce pokývl hlavou a přejel dlaní přes její klín po stehně až pod koleno.
Johaně se zasekl dech, celá ztuhla a ploché místo pod pupíkem se jí roztřepetalo jako napnutá látka ve větru.
Pomalu pokrčil ukazováček, zahákl jej za lem čerstvě vyprané látky noční košile, ještě vonící prosluněnou loukou, a skoro neznatelným pohybem ji začal shrnovat.
Kdyby nehtem prstu nedrhl o její kůži, napjatou staženým lýtkovým svalem, vůbec žádný pohyb by necítila. Mozek zbavený přísunu vzduchu se jí varovně rozhučel, hrudník se prudce nadmul, prsa neposedně rozhoupala a v hlubokém výdechu Johaně unikl nejistý vzdech.
Když se dostal výš, roztáhl dlaň a celou plochou ji přisál na vnitřní stranu stehna. Pohyb ruky však nepřerušil.
Teď již vyhekla hlasitěji. Nedalo se to zastavit. Když dala rty zase k sobě, okamžitě se slepily. Cítila každou rýhu jeho dlaně. Bříška kazatelových prstů žhnula a vpalovala se do její kůže. Za krkem jí začaly pobíhat mouchy, obrovské hejno much, bylo jich tolik, že už se tam nemohly vejít, a tak se navzájem vytlačovaly po páteři až dolů na záda. Ucítila vlhkost.
Když dorazil až tam, k tomu místu věčně skrytému před Božím světlem i světskými pohledy, nezdálo se, že by o něm nevěděl. Naopak, zakryl ho dlaní a lehce několikrát zatlačil na stydkou kost. Jako by klepal. Nezdráhala se otevřít. Dala sevřená stehna od sebe, on jemně vnikl dovnitř ukazováčkem a prostředníčkem a procítěně požehnal jejímu lůnu.
Johana se bála pohnout, nepřestala se ale Řehořovi dívat do očí. Ztrácela se v nich, utápěla, byl to však příjemný pocit. Ani pořádně nevěděla, jestli to, co vnitřně prožívá, vychází z jeho pohledu nebo z jeho pohybu, ale už si ani nevybavila, jak chutná touha bránit se. Naprosto zmizela. Vůbec nechápala jak, ale Řehoř druhou rukou zatáhl za svůj kněžský oblek a ten z něho sjel jako podzimní listí ze stromů. Stál před ní úplně nahý s vystouplým břichem, chlupatou hrudí a rukou lehce kmitající v jejím rozkroku. Už měla penis dvakrát v ruce, až teď jej však pořádně viděla. Trčel knězi z klína k nebi a připadal jí jako andělský nástroj. Toužila si na něj zahrát.
Zdálo se, že čte její myšlenky. Beze slov, takřka nehlučně se sehnul a ulehl mezi její stehna. Spát se však nechystal. Naopak. Byl plný energie, která z něj chtěla ven. A ona ji byla odhodlaná a chtivá přijmout.
Srdce najednou tepalo na jiném místě než normálně. Byla ráda, že ležela, protože vestoje by muselo určitě vypadnout. Cítila kazatelovu váhu, ale radostně ji přijímala každým pórem svého rozechvělého těla.
Pohnul prudce boky a do Johany vstoupil duch svatý. Byla o tom přesvědčena. Nic jiného nemohl provázet takový pocit. Cítila se plná slunečních paprsků, milosti Boží, lásky, života. Souzněla s Řehořem v jeden pohyb, tiše zpívala radostnou invokaci s všemohoucím Bohem, který do ní vnikl prostřednictvím kazatelova těla. Svými dlaněmi žehnal jejímu tělu. Kousek po kousku. Radostně velebil krásu jejích prsou, něžnými doteky kopíroval ladnost Božího stvoření, vnímala, jak každým svým pohybem chválí jeho prozíravost při tvorbě lidského těla.
Odpovídala na každý pohyb jako při velmi intimní zpovědi, dychtivě přijímala jeho neverbální rozhřešení i chválu Páně. Poslechla a vyslyšela každý jeho náznak a pokorně, byť z radostí, s neskloněnou hlavou, ale vstřícnými údy, přijala křest svého nitra. Neboť byla přesvědčena, že Bůh do ní vstoupil stejně jako do Marie.
V bouřlivé kakofonii andělských chorálů i zuřícím pekle jejího soukromého tělesného armageddonu vůbec nevnímala matku, starostlivě otírající její zpocené tělo a snažící se srovnat dceřiny škubající se ruce. Ne, vnímala jen jediné. Obrovské zářící světlo vstupující a v miliardách odlesků obsazující její niternou existenci.
Johana se setkala s Bohem. Líbilo se jí to. A bylo to dobré.

***

Příští neděli Karasová ani nepočkala, až po mši vystoupí společně s věřícími z kostela, ale přistoupila ke knězi prakticky ihned, jakmile opustil oltářní prostor.
„Děkuji, otče, z celého srdce!“ sápala se mu po rukou, chtěla je líbat.
Rázně jí v tom zabránil. „Řekl bych, že za málo. Je v mém zájmu udržet duši u Boha.“
„Noc měla vpravdě divokou,“ začala si otírat oči zářivě bílým pruhem plátna. „Mysleli jsme, že ji budeme muset přivázat. Ale ráno byla jako proměněná. Nehnula se z domu, přestala divočit a otáčet se za chlapci. Dokonce se sama od sebe zeptala, zda půjdeme dneska zase sem. Že se jí tu líbilo a má ráda vaše kázání.“
„Vyřiďte jí mé díky,“ pokývl hlavou. Vybavil si Johaninu tvář při kázání. Hleděla mu s úsměvem přímo do očí. Ani jednou neuhnula. To nikdo nedokázal. Každý se zlomil, ať již silou jeho hlasu, obsahem jeho řeči nebo pouhým studujícím pohledem. Z Johančina pohledu cítil drzý vzdor, neodmítnutelnou výzvu.
„Rád jsem pomohl,“ mrkl na Karasku oběma očima. „A jsem rád, že úspěšně.“
Jako by ho neslyšela. „Nikdy vám to nezapomeneme. Jste svatý člověk, Boží muž.“

Dychtí po pozornosti, protože se jí živí. Dodává mu sílu a pozvedá ho k výšinám. Vyjdete mu vstříc, anebo s ním budete bojovat? Nezáleží mu na tom. Ovládne vás a svoji pozornost si získá!
Nakladatelství Golden Dog vydává první román hororového autora Honzy Vojtíška, který se doposud prezentoval především povídkovými sbírkami – hororové sbírky Z druhé strany (2013), Útočiště (2014) nebo Sešívance (Golden Dog, 2018).
Kniha Kazatel vychází 1. června 2019. Román bude dostupný v široké distribuci.
Odkaz pro objednání knihy: https://www.goldendog.cz/produkt/kazatel/

ANOTACE
Kazatel je temný, mrazivý hororový román o středověkém knězi Řehořovi a mladíkovi ze současnosti, Gabenovi. Jedině jejich společné úsilí jim dává šanci jednou provždy skoncovat s něčím, co nechce nic víc než se dostat na světlo. Za jakoukoli cenu!
Honza Vojtíšek
Kazatel
Obálka: Michal Březina
Formát: brožovaná, 336 stran
Žánr: horor
Cena: 249 Kč
ISBN: 978-80-88067-12-2

O AUTOROVI
Honza Vojtíšek se narodil v roce 1978 v severomoravské Orlové, již přes dvacet let však žije v jižních Čechách. Milovník papírových knih, hororu, asijské ženské krásy, kozaček, japonských kapel a dobrého jídla. Vydavatel elektronického hororového čtvrtletníku Howard. Spoluorganizátor HorrorConu, editor hororových antologií. Vydal tři povídkové sbírky Z druhé strany (2013), Útočiště (2014) a Sešívance (2018). Povídkami přispěl do více než deseti antologií v Česku, Polsku a na Slovensku (Na hroby, Poslední polibek, Zombie apokalypsa, Antologie českého hororu, 3. český thriller, Gorefikacje, Słowiańskie koszmary, Ve špatný čas na špatném místě atd.) a několika časopisů (Howard, OkoLica Strachu, Kobka, Drabble na Niedzielę, Aphelion a Schlock!). Finalista slovenské soutěže Cena Béla 2016. Podle jeho scénářů vzniklo osm hororových komiksů.
Autorský blog: http://www.eraserhead.estranky.cz/

 

H. VojtíšekGolden DogHororLiteraturaUkázkaUkázky
Categories: Vector Graphic

V dubnu narození...

Sat, 05/18/2019 - 18:16

V dubnu narození

Nezastavujeme, máme zpoždění! Ani za duben vás neochudíme o rekapitulaci citovaných autorů, kteří se narodili v dubnu. Tak pojďme na ty, kdož uvízli v naší síti:

„Žádná kniha ani báseň není nikdy dokončena, jen dočasně opuštěna.“
Dan Simmons *4.4.1948

Tento americký spisovatel má poměrně široký žánrový záběr v tvorbě, ačkoliv čtenáři fantastiky ho vnímají hlavně jako scifistu. Ovšem ti, kdo holdují hororu, jistě nedají dopustit na jeho díla  právě z tohoto ranku. Někdo se s ním možná seznámil prostřednictvím detektivní série ve stylu tvrdé školy se soukromým očkem  Joem Kurtzem. Ale ono je to venkoncem jedno, důležité je, že čeští čtenáři mají velké štěstí, protože Simmonsova tvorba je hojně a pravidelně do češtiny překládána.  Pokud vás doposud míjel, rozhodně byste to měli napravit. Třeba s nejnovějším románem Pustá duše, který vyšel před pár týdny v nakladatelství Mystery Press.

"Píšu to, co bych si chtěl přečíst a nikdo jiný mi to nenapíše…"
Leonard Medek *8.4.1962

Český spisovatel Leonard Medek pochází z Prahy, původním povoláním je zlatník a odtud možná pramení jeho preciznost ve vyjadřování, neboť práce se zlatem je velmi choulostivá a filigránská. Je to jeden z těch, které můžete osobně potkat, pokud budete mít trochu štěstí. Knižní události jako veletrhy a křesty, cony a jiné kratochvíle, tam všude se občas vyskytne a vzhledem ke své vizáži rakousko-uherského mocnáře je vskutku nepřehlédnutelný. Máte-li rádi český jazyk a dobrodružné fantasy romány, určitě si skvěle padnete do noty a předtím nebo potom, co se s ním seznámíte, si můžete přečíst něco z jeho tvorby, například romány ze série Dobrodruh, v nichž se hlavní hrdina dostane při pronásledování zlovolného mága přes severní Afriku, Paříž a Tchajwan až do Číny.

„Protože ničemy je třeba mlátit po hubě. Bez ohledu na následky.“
Sergej Vasiljevič Lukjaněnko *11.4.1968

Ani tento ruský spisovatel není v českých zemích žádnou neznámou a o jeho románovém cyklu Hlídka každý čtenář fantastiky minimálně slyšel. Na podzim loňského roku zavítal po víc jak deseti letech do Česka, aby zde v rámci festivalu Nový ruský film představil snímek Nanečisto, který vznikl podle jeho stejnojmenného románu. Původním povoláním psychiatr se na dráhu profesionálního spisovatele dal už v roce 1993 a v Rusku je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů fantastiky současnosti. Zkuste třeba jeho román Zlá doba pro draky, který napsal s Nikem Perumovem, dalším uznávaným autorem fantastiky, a který u nás vyšel v roce 2010 pod křídly nakladatelství Argo a Triton.

"Všem čtenářům. Čtěte pomaleji. Aby nemuseli autoři při psaní tolik chvátat."
Jana Rečková *27.4.1956

Použitý citát pochází z rozhovoru, který Jana Rečková dala webu MFantasy ku příležitosti vydání knihy Jáma a dům, jedné z posledních, kterou stihla napsat. Ten citát je trošku vytržený z kontextu a pokračoval: „Ne že bych toužila tvořit jako Jirásek nebo Dickens, ale nesmět si dovolit kloudný úvod a sem tam nějaký popis, to je otrava. Nebo akční film.“ Zjevně jí šlo o to, že “ Veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest.“ jak řekl již učitel národů. Její tvorba v sobě nese velmi specifický druh poetiky, který nesedne každému, ale pokud ano, rozhodně se do jejích příběhů navždy zamilujete. Krom psaní také překládala (povětšinou sci-fi) z angličtiny a hravost a cit pro jazyk byl její nespornou devizou i tady.

„Vzdělání je jako pohlavní nemoc: brání vám dělat spoustu věcí a máte neodolatelné nutkání předávat ho dál.“ 
Terry Pratchett *28.4.1948

Poslední dubnový oslavenec vůbec nestojí v koutě, neboť který fantasta by ho neznal? Možná jste nepřečetli ani řádku ze Zeměplochy, ale stejně nejspíš víte, kdo je Bábi Zlopočasná, Smrť nebo Mrakoplaš. Nemá moc smyslu tu nosit dříví do lesa, Pratchettovo dílo je rozsáhlé a stejně jako u předchozí autorky o něm platí, že nesedne každému. Někdo ho velebí, jiný zatracuje. Což ovšem nemění nic na faktu, že se řadí mezi významné britské spisovatele, že hezká řádka jeho knih se již octla na filmovém plátně, a že pokud se propadnete do Zeměplochy, pravděpodobně vás chytí a nebude chtít pustit. Mimochodem, další možnost, jak zkusit, jestli na tom Prattchetovi něco není, jsou audioknihy. Momentálně přibývají ve vydavatelství OneHotBook a například Soudné sestry skvěle namluvila herečka Zuzana Slavíková.

 

publicistikaLiteraturaLidéM. DvořákovánarozeninyD. SimmonL. MedekS. LukjaněnkoJ. RečkováT. Pratchett
Categories: Vector Graphic

!!! MIMOŘÁDNÁ SOUTĚŽ !!!

Fri, 05/17/2019 - 09:51

Včera jme avizovali na facebooku, že se něco chystá! A je to tady! Už jste si koupili lístky na Pevnostcon? Ještě ne? A zvažujete účast? Možná zrovna vám ten lupen přiletí ze Sardenu.

Máme pro vás exkluzivní soutěž o 2x2 lístky na Pevnostcon! Jeden páreček vylosujeme na fb z komentářů a druhý zde na webu z došlých mailů. Svoje šance na výhru můžete zvýšit tím, že odpovíte tady i tam.

Ať už čtete Pevnost nebo ne, tuhle akci byste si jako fanoušci fantastiky rozhodně neměli nechat ujít. Potkáte tam určitě kdekoho, kdo aspoň trochu do české fantastiky strká svůj ctěný nos. Potkáte tam drtivou část redakce Pevnosti, určitě spoustu cosplayerů, zajímavé zážitky - bude se šermovat, hrát famfrpál a kdovíco ještě. A taky tam bude spousta skvělé muziky.

Chcete lístky? Stačí, když nám napíšete:

  • Co si na Pevnostconu určitě nenecháte ujít?

Svoje odpovědi posílejte do PONDĚLNÍ půlnoci 20.5.2019 na známou adresu sardensoutez@centrum.cz NEBO pište do komentářů pod odkaz na tuto soutěž na našem facebooku. Do předmětu mailu napište Pevnostcon. Těšíme se na vaše odpovědi.

SoutěžSoutěžePevnostconmagazín PevnostPevnost
Categories: Vector Graphic

REPORTÁŽ: Blavicon 2019 - Stíny nad Skellige

Fri, 05/17/2019 - 00:02

I letos naše reportážní duo vyrazilo na vyhlášenou zaklínačskou akci do Tábora. A jako minule i letos tam jelo s naprosto odlišnými stanovisky: Karolína jako nadšenec v kostýmu, připravená se naplno ponořit do příběhu, Eylonwai jako skeptik s antipatií k celému zaklínačskému univerzu. Nuže, jak dubnový dýchánek dopadl tentokrát?

Karolína

Král Bran je mrtev a volání povinnosti přivádí do Housova mlýna všechny obyvatele Skellige – stojí před nimi těžký úkol. Nejen, že musí zvolit nového krále ostrovů, rovněž musí jako národ zaujmout stanovisko k blížící se válce Nilfgaardu s aliancí států severu. Jarlové čtyř klanů jsou připraveni bojovat o jejich přízeň a každý hlas – a to různými prostředky. Každý z nich se těší podpoře přítomných kmenů a každý z nich propaguje jinou vizi budoucnosti Skellige. Letošní Blavicon se možná tomu loňskému schématem blížil, organizátoři si ale připravili spoustu novinek a roleplayová stránka akce byla díky tomu ještě výraznější. Tedy, pokud jste (stejně jako já) patřili k nemalé části návštěvníků, která zavítala na akci v kostýmu a na celé čtyři dny nekompromisně přestříhla vazby s realitou.

Už čtvrtek, příjezdový den, předeslal, jaké počasí bude po celý Blavicon panovat. Tematicky se příroda nemohla na Skellige lépe trefit, a ačkoli medoviny by se vypilo dost na každý pád, venkovní teploty člověka letos o něco častěji zaháněly do krčmy. Mnozí přesto vytrvali jako praví ostrované a spali ve stanu – přiznávám, že já jsem to hned ve čtvrtek v podvečer vzdala a věci si odstěhovala do sportovní haly, která byla návštěvníkům conu k dispozici. I díky počasí, které zkrátka nebylo k mému kostýmu naprosto přívětivé, jsem strávila úctyhodné množství času v deskoherně, která byla stejně jako loni umístěna v nejvyšším patře Housova mlýna. Co víc ale mohl letošní Blavicon nabídnout? Upřímně, bylo toho požehnaně.

Jako již tradičně, vyvrcholením každého dne (krom neděle, samozřejmě) bylo hned několik koncertů. Dvakrát zahrála polská sestava Zywiolak, domácí Dei Gratia, také PerKelt – ti i ve vnitřní krčmě v nočních hodinách, Druga, slovenští Strigoň, na temnější notu pak Jeden Kmen. A pak, samozřejmě, jako zlatý hřeb celého programu v sobotní večer zahrála kapela Percival, která stojí za fanoušky milovaným soundtrackem Divokého honu. Kromě hudební show se ale na prknech pódia mohli návštěvníci pokochat i jinou podívanou – a to příběhem samotného Blaviconu. Už loni velmi solidní scénky se letos povznesly na ještě vyšší úroveň – ať už těžce atmosférickou díky hudbě, nebo dechberoucí díky doslova obřím proprietám. Příběh se ale neodehrával pouze na hlavní scéně – psal se i v zákulisí. Konkrétně spíš ve stanovém městečku, kde měly své ležení jednotlivé kmeny. Úžasné zážitky podané stručně – kdo přijel v kostýmu a ještě se přidal ke kmeni, neprohloupil, a pravděpodobně si užil Blavicon mnohem víc. Alespoň tolik mohu říct za sebe.

Stejně jako Sněm králů, i letošní Stíny nad Skellige byly návykovou, atmosférickou zkušeností, ze které se jen velmi špatně vracelo do reality. Skvělá komunita, skvělá hudba i příběh, skvělé pití, které se letos vyplatilo kupovat i kvůli žetonům vlivu, které jste za něj získali. Spousta vtipů a historek, které pochopí jen ti, co byli přítomni (a ne, není čerstvá). Různorodé workshopy bylo možno potkat téměř na každém kroku; na louce v historickém ležení pak stejně jako loni zářil pan Washka z Domu rytířských ctností a poučoval civily, jak se zabíjejí nestvůry. Novinkou byl Ostrov neřesti, jehož jméno v podstatě mluví samo za sebe, a opět nemohla chybět ani sobotní cosplay soutěž plná skvělých kostýmů i výkonů. Tematické stánky po celém areálu, štědrá nabídka jídel i aktivit – fanouškovo srdce zkrátka plesalo, kudy nohy šly. Ano, mnozí se již ozývali kvůli určitým mouchám, které se vyskytnou na každé akci podobného ražení, ale ty neměly na prožitek akce vůbec žádný vliv. 

Bonusem každopádně bylo, pokud jste se přidali k nějakému kmeni. Ty fungovaly v režii samotných návštěvníků a měly pro své návštěvníky nachystané mnohé další aktivity, které dodaly akci zcela nový rozměr. Osobně jsem z pokřiku “Svornost!” měla opravdu namožené hlasivky, ale na plnění zaklínačské zakázky v podobě městské hry v centru Tábora budu ještě dlouho vzpomínat. Ostatně, tak jako na celý Blavicon - nehledě na chladné počasí je to akce, kterou si nehodlám nechat ujít ani příští rok. Už jen pokud jste fanoušek Zaklínače, nebo stejně jako Eylonwai máte pouze rádi akce podobného ražení, věřte, že clickfest při nákupu lístků stojí za zkoušku. Už teď máte možnost zhlédnout trailer na příští ročník – a nepotřebuji se ani dovolávat Svalbloda, abych věděla, že bude přinejmenším tak vydařený jako ten letošní. 

 

Eylonwai

Je sobota, zataženo, slunce sotva vykoukne mezi mraky, teplota se drží okolo pěti stupňů. A já jako naprostý mudla mezi kouzelníky vyrážím na Blavicon. Pivo je studené, vítr fouká, všude okolo pobíhají ti zatracení zaklínači… a já se bavím. Je to tak, ačkoli nejsem zrovna milovník toho bělovlasého borce a ačkoli si víc než kdy jindy připadám jako nezúčastněný divák, Blavicon je i tak zážitek, který si, když nemusím, nenechám ujít. Předně kvůli prostředí – Housův mlýn je úžasný a bezpochyby dělá téhle akci obrovskou službu. Nejen díky tomu má Blavicon našlápnuto spíš k LARPu než k čemukoli jinému. Je to vlastně taková směs: ti v kostýmech si užívají roleplay, diváci pohled na ně a všichni dohromady se těší na koncerty a krátí si čas ve stylové taverně, na přednáškách (letos byli i ptáčci!) nebo deskovkách. Přesto musím říct, že jsem si to minule užila o něco víc. Když dorazíte do Tábora a hned se to okolo vás začne hemžit lidmi v kostýmech, skoro se stydíte za svoje obyčejné kalhoty a mikinu. Připadáte si tak trochu odstrčení na okraji. Což je ovšem asi účel – larpeři si tak užijí akci mnohem víc. Z vnějšího pohledu to začíná být poněkud uzavřená událost, kde pokud se přímo neúčastníte dění, moc nevíte, o co vlastně jde. Ale upřímně? Ono to zas tolik nevadí, stejně je pořád na co se dívat, co hrát, poslouchat, co jíst a pít, zkrátka co si užívat. A podle cosplayerů byl letošní Blavicon zas o něco lepší: jak v organizaci, tak v zážitcích. Takže pokud příště vítězně přežijete bitvu o vstupenky a máte blízko k Táboru, vyražte. A pokud se vám někde válí kus hadru, co aspoň trochu připomíná kostým ze Zaklínače, to vyražte teprv a těšte se na o sto procent lepší zážitek.


Víc fotek najdete v albu na našem facebooku.

 

ReportážReportážeAkceBlavicon
Categories: Vector Graphic

Pages