Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 6 hours 11 min ago

RECENZE: Daniel Gris, Lars láme kosti

Wed, 11/20/2019 - 00:00

Daniel Gris přišel do Mystery Pressu. Viděl vydání své první knihy. A zvítězil?
Přesně tohle jsem napsala v recenzi na Grisovu prvotinu, ve které se objevil soukromý detektiv a hledač problémů Lars. Takže! Kdyby vám to náhodou uniklo, otazník se mezitím změnil ve vykřičník, protože první díl Larsovy série zvládl vyhrát Cenu Jiřího Marka za nejlepší českou detektivku roku 2018.
Zvítězil! Konec příběhu? Ó nikoli. Lars láme kosti a čtenáři se už teď mohou těšit na další díl. To zní nejen z kuloárů, ale napovídá to i děj druhé knihy.

Autor se drží konceptu, který si zvolil pro své příběhy s prvním dílem. Noirové vyprávění je spíš skládačkou než klasickou detektivkou. Významnou roli hraje panoptikem drobnějších postav, které ovlivňují Larsův život i děj druhé knihy. O Larsovi se toho opět dozvíme jen málo, ale z útržků se již dají poskládat náznaky jeho dřívějšího života. Však taky hlavním hybatelem trablů je zde někdejší kolega jeho otce, kterému nikdo neřekne jinak než Major. Dlouhá léta už není u policie, stejně jako Lars. Na rozdíl od majitele baru a občasného bubeníka si ale Major vždycky udržoval kontakty i na vysokých místech. Spoustu let se neviděli a z Majora se stal v mezičase mimo jiné i majitel hudební agentury produkující rychlokvašné popové hvězdičky. A jedna z nich se stane novou Larsovou zakázkou. Je potřeba ji hlídat dnem i nocí. Někdo ji ohrožuje na životě, jenže děvče je divoké. A taky pěkný spratek. Spíš byste uhlídali klubko hadů než tuhle divu. Že z toho kouká průšvih stejně jako brčko z koktejlu, snad ani nemusím dodávat.

Jedna všeobecná poučka pro začínající spisovatele říká, že by měli psát to, co by si sami chtěli přečíst. Ne že by Daniel Gris potřeboval poučky pro začínající spisovatele, jeho klávesnice už něco zažila, o tom není pochyb a fakt, že píše něco, co ho baví, a že ví, co dělá, je také nezpochybnitelný. Celou knihou prosakuje lehká, sotva postřehnutelná nadsázka. Na první pohled se jedná o zcela uvěřitelný příběh, který by se mohl odehrávat ve vedlejším domě a vůbec byste si toho nevšimli. Všechno je tak obyčejné a všední. Pouze na obálce se dočtete, že se nacházíte v Praze a anonymita bezejmenného velkoměsta dodává konání aktérů tu správnou dávku ponurosti, ale v okamžiku, kdy pomalu přestáváte být ve střehu a probleskne vám hlavou slovo nuda, kousne vás do zadku šelma zlomyslnosti jménem Gris a probudí vás z letargie. Všechno je to hra. Autor si hraje se čtenářem, Lars se svojí hvězdičkou, ona s ním a zlí chlápci se snaží ze všeho vytěžit co nejvíc. Nikdo nikomu nic nedaruje. Všechno najednou dává příšerný smysl.
Osamělé detektivy s porouchanou duší od supermanů a superbijců odlišuje právě ta porouchaná duše. Přemýšlí a glosují, pochybují o sobě i o svých činech, ale zůstávají nad věcí a udržují si jistou kultivovanost ducha i v situacích, kdy to úplně nedává smysl. Lars je opravdovější než někteří živí lidé, které znám.

Každé ocenění zavazuje, a to i zpětně. Čtenáři očekávají vysoké standardy, pevně držící laťky, řemeslnou kvalitu, překvapivou zápletku i rozuzlení, u hrdiny jako je Lars ještě navíc i charisma a správný poměr hlášek, nabušenosti i obouchanosti. A ke všemu je to musí především bavit. To aby se pak autor šel oběsit do rybníka. Daniel Gris se do Třeboně nechystá, nemá to zapotřebí. Lars lámající kosti je schopen dostát všem výše uvedeným požadavkům. S oceněním i bez něj. Druhý díl nedělá svému opentlenému staršímu bratříčkovi žádnou ostudu a umí se v rámci svého žánru a očekávání chovat naprosto přirozeně a zároveň vzorně.

P. S.: Že byste chtěli vědět, jestli se dozvíte, jak se Lars dostal z té svázané situace na konci první knihy? Nečekáte, že vám to prozradím, že ne? Budete si to muset zjistit sami. Jediné, co můžu utrousit, je, že mám víc než lehké podezření, zdali si z nás vyznavač dobrého pití a krásných žen krapet nestřílí. A náramně se u toho nebaví. Závěrečná scéna druhého dílu vás o tom víc než přesvědčí.

Ukázku z knihy najdete ZDE.

Daniel Gris, Lars láme kosti
rok vydání: 2019
nakladatel: Mystery Press
obálka: Lukáš Tuma
počet stran: 237
cena: 279 Kč
 

RecenzeLiteraturaDetektivkaZ jiného soudkuMystery PressD. Gris
Categories: Vector Graphic

SOUTĚŽ: TEMNÉ NOCI - METAL

Tue, 11/19/2019 - 13:06

Chcete mít doma jeden z největších batmanovských příběhů, který u nás kdy vyšel? Stojí za ním populární dvojice Scott Snyder a Greg Capullo, které napříč celou řadou komiksových sérií DC vypomohla řada dalších autorů. Nakladatelství CREW poskytlo jeden voňavý výtisk do sardenské soutěže a jediná věc, kterou pro to musíte udělat, je odpovědět na následující otázku.

Temné noci, stejně jako hromada dalších komiksů patří do DC univerza a nás zajímá:

  • Pod jakou hlavičkou najdete tenhle komiks na webovkách Crwe?

(Nápověda: jiné komiksové řady sdružené pod tímto souborným názvem to na rozdíl od Temných nocí mají na obálce)

Svoje odpovědi posílejte do úterní půlnoci 26.11.2019 na známou adresu sardensoutez@centrum.cz, do předmětu napište Temné noci a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu.

Těšíme se na vaše odpovědi!

SoutěžSoutěžeCrewKomiksBatman
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Stephen King, Ostrov Duma Key

Mon, 11/18/2019 - 00:00

Jak namalovat obraz? Edgar Freemantle by ve svém minulém životě na takovou otázku možná nedokázal odpovědět, v tom současném by mu při odpovědi zamrznul úsměv na tváři.

Život bohatého stavaře, který žije s manželkou a dvěma dcerami, dramaticky naruší nehoda, při níž přijde o pravou ruku a utrpí zranění mozku. Pomalu se ze všeho zotavuje, ale jeho mysl provází temné myšlenky a neustálá agresivní nálada. Po tom, co se rodina pomalu rozpadá a manželka jej opustí, už nemá důvod žít. Nakonec sebere peníze, které za svůj život vydělal a rozhodne se začít znovu – na téměř neobydleném ostrůvku Duma Key u floridského pobřeží.

Když mu jeho lékař doporučí, aby si našel nějakou zábavnou činnost, vzpomene si na malování. S pomocí Jacka, který se stává jeho pravou rukou při životě na Duma Key a pomáhá mu s každodenními záležitostmi, nakoupí malířské potřeby a pouští se do své nové záliby. Brzy ale zjistí, že s jeho obrázky něco není v pořádku. Jakmile se pozná se sousedkou Elizabeth Eastlekovou a jejím opatrovníkem Wiremanem, zvláštní síly panující na ostrově o sobě dávají vědět čím dál tím více a neustále tahají za nitky. Umocňují Edgarův talent a skrze jeho malby se snaží dostat ke své moci.

Ostrov Duma Key se bezpochyby řadí k nejlepším počinům Stephena Kinga. Atmosféru nemocné lidské duše a domácího násilí, kterou rozehrává na prvních stránkách, záhy nahrazuje tím, po čem jeho čtenáři často prahnou nejvíce – tíživou, spíše duchařskou atmosférou pradávného zla. I když se přibližně v první polovině knihy vlastně nic moc neděje, i přesto se čtenář může přistihnout, že ve volných chvílích myslí na to, co asi bude s hlavními postavami dál a že je to všechno nějaké podezřelé. Příběh je zkrátka skvěle vystavěný, možná jen při odhalení hlavní zápletky může na malý moment působit trochu lacině. King ale vše zachrání a při dočtení knihy vám bude líto, že nepokračuje dál.

Postav v knize není mnoho, což hodnotím jako plus. Okrajové postavy poznáváme přesně v míře, která je potřeba a ty hlavní naopak postupně a do hloubky, což se v příběhu vyplácí. Konkrétně Edgar projde několika změnami osobnosti, u kterých čtenář bude s ním – od nemocného agresivního člověka až ke spokojenému umělci a bojovníkovi s temnými silami.

Stejně jako Edgarovy obrazy, i Ostrov Duma Key je mistrovské dílo se špetkou něčeho děsivého. Dá se doporučit Kingovým fanouškům, ale i těm, kteří teprve přichází na chuť jeho tvorbě.

Ostrov Duma Key
Rok vydání: 2019 (2. vydání)
Překlad: Linda Bartošková
Nakladatelství: Beta - Dobrovský
Stran: 720
Vazba: brožovaná
Cena: 349 Kč
 

RecenzeLiteraturaS. KingHororBeta-Dobrovský
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Jay Kristoff, Boží hrob

Thu, 11/14/2019 - 00:00

Mia Corvere, vražedkyně ve službách tajemné Rudé církve, je o jedno mrtvé tělo blíž ke své pomstě. Další dvě jména ale stále zbývají.

Cíl hlavní hrdinky zůstává stejný – pomstít pád a smrt její rodiny a zabít dva nejmocnější muže v Itreyjské republice. Kulisy příběhu se ovšem změnily – místo školy pro mladé vrahy se ocitá na písku gladiátorské arény. Miin trénink v Rudé církvi skončil a stala se plnohodnotnou Čepelí, tedy vražedkyní pracující ve jménu temné bohyně Niah pro každého, kdo si může dovolit církev najmout. Pokud ovšem čtenář čekal, že se Mia tímto směrem vydá, inu... Autor prostředí budované v Nikdynoci téměř úplně opustil. Boží hrob, tedy již druhá kniha mapující krvavý příběh mladé dony Corvere, totiž sleduje její cestu gladiátorskými kolegii a arénami. Plány se změnily, tajemství byla odhalena, ale přestože se musela Mia přizpůsobit situaci, cíl nemění. Ani se ho nehodlá vzdát.

Boží hrob je vnitřně rozdělen do tří knih – v té první autor opakuje dělení kapitol na “minulost” psanou kurzivou, a “současnost”, tedy aktuální dění pokračující i ve zbytku knihy už bez doprovodu retrospektivní části. Právě oněch pár retrospektivních kapitol vyplňuje mezeru v ději mezi Nikdynocí a Božím hrobem, a jsou také jedinými částmi knihy, kde se setkáme se starým prostředím a postavami – tedy s kulisami Rudé církve, které si autor tak pečlivě vytvářel během prvního dílu. Zdá se jako škoda, že je téměř kompletně vyměnil – vrací se nám jen malá hrstka vedlejších postav. S novým prostředím gladiátorských kolegií se Kristoff ještě víc přiblížil době starého Říma, ze které jeho svět už tak mohutně čerpal. 

Právě fiktivní svět této série je patrně jejím největším tahákem. Koncept konfliktu boha slunce a bohyně tmy, tři slunce téměř nepřetržitě křižující oblohu, hrdinka, která umí ovládat stíny a procházet jimi, to jsou ingredience doplňující realisticky vykreslený svět Nikdynoci. Republika podporující otroctví, zkorumpovaný konzul, bohatá aristokratická třída a chudina trpící hladem ve slumech ve stínu nádherných mramorových paláců. Vypravěč nám opět v poznámkách pod čarou poskytuje zajímavosti z historie Itreye – i když ale slouží hlavně pro pobavení nebo pro zajímavost. Patrně si nezapamatujete, kolikátý král jména Francisco že byl ten poslední.

Bohužel krom fiktivního světa jsou zde také aspekty, které už nejsou tak originální a dobře promyšlené. Pokud nalistujete recenzi prvního dílu, vzpomenete si, že o nešikovném balancování na hraně žánru už tu byla řeč. Kristoff si ani v Božím hrobu neodpustil některá ošklivě otřepaná klišé a laciné přísady zamíchané do slabé romantické linky, které jednoznačně strhávají jazýček vah pro žánr young adult. V tomto bodě samozřejmě neříkám, že by šlo o nějak méněcenný žánr – bohužel některé pro něj typické prvky ale úplně nejdou dohromady s jinak velmi temným a krutým vyzněním příběhu, o které se Kristoff pokouší. Na jednom místě se snaží o co nejvyšší realističnost, vzápětí ji ale něčím zcela nelogickým dokáže pohřbít. V některých pasážích tak nešikovně balancuje mezi dvěma póly, které se mu nedaří skloubit dohromady, a při čtení to bohužel působí poměrně rušivě.

Přestože se zde objevuje minimum aktérů známých již z Nikdynoci, obecně se zde dostává vedlejším postavám mnohem větší prostor. Samozřejmě je to ale stále Mia, kdo je centrem příběhu, a na velké ploše se také autor věnuje jejím myšlenkám a psychickému posunu. Sekundují jí i její dva stínoví společníci - “nekocour” pan Laskavý a “nevlčice” Zatmění, jejichž vzájemné dohady koření knihu špetkou humoru. Kristoff preferuje zásadně černý a ironický. Co se pak jeho stylu týče, stále je spíš rozvláčný a popisný, a ono pomalejší tempo se také odráží na objemu knihy. To však vůbec neznamená, že by Boží hrob nebyl čtivý počin a nedal se zhltnout za pár dní. 

Tento díl je na tom v mnoha ohledech stejně jako ten první – bohužel se také dá snadno rozdělit na silnější a slabší polovinu. Zatímco ale Nikdynoci dominoval spíše úvod a rozdíl nebyl tak velký, u pokračování je to naopak. První polovina je o něco sušší (až na velmi dobré retrospektivní pasáže), a to hlavně kvůli repetitivním soubojům a minimálnímu posunu v ději. O to větším šokem je pak druhá polovina, a hlavně závěr knihy, který je naplněný zvraty a nabírá tempo koně v trysku. Na konci nečeká nic menšího než solidní krvavý cliffhanger a kopa otázek. Boží hrob, a vlastně celá série obecně, má velký potenciál stát se srdcovkou mnoha lidí – má dostatečně zajímavé postavy i svět, aby toho dosáhl. I přes určitě neduhy a nedostatky se stále jedná o solidní čtení, kde je dost krve, zvratů a pletich, abyste všech pět set stran zvládli přelouskat vcelku rychle. Jen holt budete muset chvílemi zatnout zuby, protočit oči v sloup a pročíst se na místo, kde se vám opět na tvář vyškrábe spokojený úsměv a budete s radostí pokračovat.

 

Jay Kristoff – Boží hrob (Nikdynoc, 2. díl)
Nakladatelství: CooBoo
Počet stran: 528, vázaná s přebalem
Překlad: Adéla Rufferová
Rok vydání: 2019
Cena: 399 Kč

RecenzeLiteraturaAlbatros mediaJ. KristoffFantasyNikdynocCooBoo
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Steve Robinson, Smrtící hry

Wed, 11/13/2019 - 21:58

Genealog Jefferson Tayte se českým čtenářům představil v dosud pěti thrillerech (Stopy v krvi, Hluboký hrob, Poslední anglická královna, Ztracená vládkyně a Spříznění) a nakladatelství Mystery Press  nyní vydává šestý, nazvaný Smrtící hry.
Pouze muž ochotný vsadit vlastní život může přežít smrtící hry…

Stejně jako Taytův předchozí případ, v němž nalezl kořeny svého původu, je i ten nejnovější pro obtloustlého genealoga velmi osobní: ve Smrtících hrách se musí vypořádat se sériovým vrahem a zároveň genealogickým géniem, který má jediný cíl: Jeffersona Tayta.
Na rozdíl od předchozích knih, jež se odehrávaly zejména v Británii, zasadil Steve Robinson Smrtící hry do USA, konkrétně do Washingtonu, D.C. A v těchto kulisách rozehrál další brilantní thriller, který ocení zejména čtenáři Dana Browna a Stiega Larssona.

STEVE ROBINSON
SMRTÍCÍ HRY
UKÁZKA Z KNIHY

Usazen vzadu ve voze, které pro něj federální vláda poslala na mezinárodní letiště Dulles, cítil Jefferson Tayte uspokojení nad tím, že je zpátky doma ve Washingtonu, DC – třebaže kvůli vážnosti situace, která ho povolala zpátky, netrval ten pocit dlouho.
Před čtyřiadvaceti hodinami byl se svojí snoubenkou, profesorkou Jean Summerovou, v Londýně a užívali si poslední společný večer předtím, než Jean bude muset vyrazit do Skotska na seminář o počátcích skotské monarchie. Nyní dělal společnost Federálnímu úřadu pro vyšetřování. Ještě stále nevěděl proč a nedostatek informací ho začínal příšerně frustrovat. Věděl jen to, že někdo zemřel, a smrt toho člověka nějak souvisela s ním. Stačilo to na to, aby nasedl do letadla, zatím si ale nebyl tak úplně jistý, jestli je tu proto, aby pomohl, nebo jako podezřelý.
Sedadlo spolujezdce bylo prázdné. Vedle Tayta, na druhé straně jeho aktovky a vaku na obleky, seděl muž, který ho osobně uvítal u letadla, velicí zvláštní agent Jordan Reese – muž pověřený vedením vyšetřování. Byl stejně vysoký jako Tayte, ale štíhlý a svalnatý. Byl to Afroameričan s krátce zastřiženými vlasy a stínem vousů na tváři, jehož tmavě šedý trojdílný oblek Taytův hnědý dvojdílný a věčně pokrčený zahanboval.
„Děkuju vám za trpělivost, pane Tayte,“ řekl Reese a upravil si kravatu, která byla stejně inkoustově modrá jako jeho košile. „Omlouvám se za to, že jsem vám doposud neposkytl víc informací, než ale přejdeme k detailům, rád bych vám napřed ukázal, proti čemu stojíme.“
Nacházeli se tři kilometry od Kapitolu a jeli kolem McMillan Parku, který byl od druhé světové války obehnaný plotem a až na několik výjimečných příležitostí pro veřejnost nepřístupný. Stmívalo se. Ve slábnoucím říjnovém světle viděl Tayte přes plot z ostnatého drátu betonová sila bývalé pískové úpravny vody, na jejímž místě byl pětadvacetiakrový park zřízen. Přiléhal k vodní nádrži McMillan Reservoir s rozlehlou sítí podzemních katakomb, která byla nyní uzavřená a opuštěná. Uměl si představit, že by to mohlo být skvělé místo pro vraždu, a pokud se případu ujala FBI, muselo jít o něco víc než jen o obyčejnou vraždu.
Auto zajelo k černé kovové bráně, kterou ihned otevřel muž ve známé tmavě modré uniformě metropolitní policie. Hned za branou stály dva policejní vozy, a skutečnost, že jejich majáky neblikaly, Taytovi prozradila, že situace je už díky bohu pod kontrolou.
„K vraždě došlo tady?“ zeptal se Tayte, který se rozhlížel kolem, zatímco mířili k prvnímu ze sil. „Je to místo činu?“
Reese kývl. „V brzkých ranních hodinách tu zavraždili dva muže. Dvojčata.“
„Dvojnásobná vražda,“ zamumlal si Tayte pro sebe.
Reese se trpce zasmál. „Jde o mnohem víc.“
Vozidlo zastavilo před silem, které bylo, stejně jako všechna ostatní, jež minuli, zčásti obrostlé břečťanem. Řidič zůstal ve voze, zatímco Reese vystoupil.
„Prosím, následujte mě, pane Tayte,“ požádal, když vykročil.
Tayte nechal aktovku na sedadle a šel za Reesem k velkému obloukovému vchodu naproti silu. Těžké šedé dveře byly ote­ vřené a visely nakřivo na jednom rezavém pantu. Vchod hlídal další příslušník metropolitní policie. Reese mu ukázal svůj odznak, načež byli vpuštěni dovnitř. Po široké vybetonované rampě se dostali do podzemních katakomb, kde dříve probíhal proces pískové filtrace, který upravoval a čistil většinu pitné vody ve městě. I po tolika letech cítil Tayte pod svými polobotkami udusaný písek a vzduch čpěl po vlhkém betonu. V nejbližším okolí vládlo šero, Tayte však brzy poznal, kam míří, a to podle reflektorů rozestavěných okolo místa činu.
„Těla jsou pořád tady?“ zeptal se trochu znepokojeně. Pokud tomu tak bylo, chtěl se na ten šok připravit. Napřed ho překvapilo, že v tak dutém prostoru nemá jeho hlas žádnou ozvěnu, potom však pochopil, že je tomu tak kvůli řadě sloupů, které podpíraly klenbu děleného stropu jen kousek nad jeho hlavou.
„Ne, už jsme tu skoro hotoví,“ řekl Reese. „Napadlo mě, že by bylo dobré, abyste viděl, jak oběti zemřely, než odstraní tu věc, kterou vrah použil, a odvezou ji na další zkoumání.“
Tayte se zadíval na zařízení, o kterém Reese mluvil. Jednalo se o nádrž velkou asi metr dvacet na metr dvacet a metr osmdesát vysokou. Zdála se být zhotovená z tvrdého plexiskla, v každém rohu a po stranách vyztuženého ocelovým rámem. Zleva byla k nádrži připojena hadice s vodou a poklop nádrže byl zvednutý asi na padesát centimetrů. Jak se Tayte blížil, všiml si, že podlaha je mokrá. Hádal, že nádrž byla plná, než ji policie po objevení těl vypustila. Uvnitř nádrže se nacházela další silná vrstva plexiskla, ke kterému byla připevněna židle opatřená koženými popruhy na kotníky a zápěstí a dalším přes břicho. Identická židle stála i venku před nádrží, postrádala ale popruhy a nebyla ani připevněná k podlaze.
„Vidíte tu krabici vedle nádrže?“ řekl Reese a ukázal. „Je v ní pérový pant a navíjecí mechanismus, který uvolňuje páku a zvedá víko. Jakmile se zavře, nedá se zevnitř otevřít.“
„Co se tu stalo?“ zeptal se Tayte a svraštil obočí, když se pokusil představit si to.
„Oba bratři se utopili,“ řekl Reese. „Když objevili jejich těla, jeden měl v ústech roubík a byl přivázaný k židli. Druhý se volně vznášel ve vodě. Vrah se napíchl na starý vodovodní řad, ze kterého nádrž naplnil.“
Reese vzal do ruky židli před nádrží a zatřásl s ní. „Naší nejlepší teorií je, že jeden z bratrů se probral tady na té židli. Je v ní tlakový spínač, takže když vstane, spustí se voda. Uslyší ji, otočí se a uvidí bratra v nádrži, jak se snaží osvobodit, zatímco voda stoupá. Rychle zváží své možnosti. Zatahá za hadici, protože si myslí, že tak zastaví přítok vody, je ale příliš dobře upevněná a nemůže s ní hnout. Napadne ho, že by mohl najít něco ostrého a hadici přeříznout, třeba zároveň i přivolat pomoc, jenže voda stoupá příliš rychle. Jestli odejde, bratr se utopí. Uvidí popruhy, které poutají bratra k židli, a řekne si, že když se postaví na tu svoji, může do nádrže vyšplhat. Pak už postačí popruhy rozepnout a oba můžou vylézt ven. Jenže přesně to od něj vrah očekává. Chce, aby skočil dovnitř a pokusil se bratra zachránit.“
„A přišel tak sám o život,“ řekl Tayte pro sebe. Věděl , že by patrně jednal stejně.
Reese kývl. „V nádrži je další senzor. Když bratr, který byl předtím venku, vlezl dovnitř, aby toho druhého zachránil, senzor zabouchl víko a obě dvojčata uvěznil. Nádrž se naplnila a oni se utopili.“
Tayte se otřásl, když si osud obětí představil. Celá ta past byla hrozivá. „Připadá mi to jako dost komplikovaný způsob, jak někoho zabít,“ namítl, když si zařízení znovu prohlédl. Zamračil se. „Jak sem ten vrah všechno to vybavení dostal?“
„To je skvělá otázka, pane Tayte. Náš vrah vše očividně nějaký čas plánoval. Patrně sem to zařízení přinesl kus po kuse a schoval ho tu, dokud ho nepotřeboval. Musel ho sestrojit přímo tady. Není možné, aby sem tu nádrž dostal v jednom kuse.“
„Co zabezpečení? Jsou tu nějaké kamery?“
„Tady dole ne. Dostal se sem drátěným plotem v místě, kde zarostl břečťanem. Jestli pletivo vždy po odchodu vyspravil, nějaký čas by se na to nepřišlo. Je tu dvacet filtračních jednotek. Tuhle si pravděpodobně vybral pro její polohu, protože věděl, že ho tu nikdo neuvidí.“
Tayta napadla další otázka. „Proč tady?“ zeptal se. „Vím, že je tu klid – jakmile dal všechno dohromady, mohl si tu v klidu dělat, co chtěl, jenže v DC musí být stovka vhodnější míst s lepším přístupem pro všechno to zařízení. Třeba nějaké nepoužívané skladiště.“
Reese se odvrátil od nádrže. „Doufám, že v tom nám pomůžete vy, pane Tayte.“ Vykročil zpět k východu. „Pojďme odsud. Potřebuju vám ukázat ještě něco.“
Tayte ho následoval a byl rád, že se znovu dostane na čerstvý vzduch. Když nasedli zpátky do vozu, zeptal se: „Povíte mi konečně, co má tohle všechno společného se mnou?“
„Ano, povím,“ řekl Reese, „ale nebude se vám to líbit.“

* * *

Reese úřadoval v pobočce FBI na Čtvrté ulici v severozápadním kvadrantu města číslo 601. Vzal Tayta do malé, spartánsky zařízené místnosti, kde na ně čekala žena s aktovkou na klíně. Když vstoupili, odložila ji na zem a vstala.
Reese ji pozdravil kývnutím. „To je slečna Mavroová, jedna z našich analytiček,“ představil ji a Tayte se na ni usmál.
„Jefferson Tayte,“ řekl a skoro upustil vak na obleky, jak si nešikovně přendával aktovku z ruky do ruky a snažil se rozhodnout, jestli si s ní má formálně potřást pravicí.
Ještě pořád to zvažoval, když Reese řekl: „Mavroová si přečetla vaši složku. Ví, kdo jste.“
„Ovšem,“ odvětil Tayte.
Nelíbila se mu představa, že na něj má vláda složku, řekl si ale, že tak je tomu asi s většinou lidí, kteří žijí v DC. Byl zvědavý, co v ní asi stojí. Určitě nic vzrušujícího.
Reese si svlékl sako a přehodil ho přes opěradlo své židle. Tayte sledoval, jak z vnitřní kapsy saka vytáhl dlouhé stříbrné pouzdro na doutníky a položil ho na stůl před sebou. Udělal to s velkou péčí, jako by pro něj hodně znamenalo. Tayte uchváceně sledoval, jak Reese pečlivě rovnal rytinami zdobenou stříbrnou tubu, dokud nebyla dokonale souběžná s okrajem stolu.
„Tady Mavroová je jednou z našich nejlepších analytiček,“ dodal Reese a zdánlivě nevnímal, jakou pozornost jeho malý rituál s pouzdrem vyvolal.
„Vsadím se, že to říkáte všem analytikům, které přetáhnete z ústředí,“ prohlásila Mavroová a zlehčila tak jeho kompliment.
„No, možná ano,“ připustil Reese a pousmál se. Taytovi řekl: „Slečna Mavroová s vámi každopádně bude úzce spolupracovat, dokud tu věc nerozlouskneme.“
Když se všichni usadili, Tayte si slečnu Mavroovou lépe prohlédl. Vypadala na něco přes třicet a byla celkem drobná, měřila jen asi metr šedesát, a k tomu dost podsaditá. Napadlo ho, že má silné kosti stejně jako on. I její krátké, mírně zvlněné vlasy byly skoro černé jako ty jeho. Sepnuté na stranu, pryč z čela, jí rámovaly kulatou tvář s hladkou, bledou pletí, což byl patrně důsledek toho, že většinu času trávila v kanceláři, kde louskala čísla. Na sobě měla černé kalhoty a bílou košili s krátkými rukávy. Líbil se mu její styl. Byl hezký a jednoduchý.
Reese otevřel složku a vytáhl z ní několik listů papíru. „Dobrá, takže vám krátce shrneme náš problém a jak si stojíme. Dvojčata v úpravně nebyla vrahovými prvními oběťmi.“
„Sériový vrah?“ zeptal se Tayte. Hádal, že půjde o něco takového, když se do věci zapojila FBI.
„Obávám se, že ano. Vraždy dvojčat nesou čísla tři a čtyři.“
Reese posunul před Tayta fotografii blonďaté ženy na prosluněné pláži a se třpytící se řekou za zády.
„To v pozadí je Potomac?“
„Ano, je. Fotka byla pořízená přímo tady v DC asi před dvěma měsíci. Je to nejnovější fotografie, jakou její manžel měl. Je to první oběť našeho zabijáka – Annabel Rogersová, věk třicet jedna. Její ostatky objevili hasiči, když likvidovali požár v domě na severozápadě města. Zvláštní bylo, že dorazili těsně potom, co požár vypukl. Je nepravděpodobné, že by si ho někdo mimo dům tak brzy všiml. Můžeme teda předpokládat, že telefonát na linku 911 proběhl ještě před vzplanutím požáru.“
„Volal vrah,“ řekl Tayte, než to mohl udělat Reese. „Existuje záznam toho hovoru?“
„Ano, existuje. Sám jsem si ho poslechl. Slyšel jsem jenom ženský křik. Vrah vůbec nepromluvil. Telefonní číslo bylo rychle vysledováno na adresu, kde našli Rogersovou. Když dorazili hasiči, hořel oheň jen tak dlouho, aby ji zabil, ale ne aby bylo těžké ji identifikovat. Věříme, že pro vraha bylo důležité, abychom ji poznali. Další divnou věcí je, že než ji vrah zapálil, strčil ji do domečku pro panenky. Na místě činu byly nalezeny jeho neporušené části a na konferenčním stolku opodál ležela hromádka miniaturního nábytku.“
Tayte potřásl hlavou. Byla to hrozivá připomínka příběhu, který se dozvěděl, když před několika měsíci pracoval na vlastní rodinné historii v Německu. „Kdo by provedl něco takového? Proč domeček pro panenky?“
„Opět doufám, pane Tayte, že právě to mi vy a slečna Mavroová brzy povíte.“
Reese posunul před Tayta další fotografii. „To je vrahova druhá oběť, Randall Edwards. Bylo mu padesát devět let. Zabilo ho pět výstřelů potom, co ho s roubíkem v ústech přivázali ke stromu v Lincoln Parku.“
„Já u Lincoln Parku bydlím,“ řekl Tayte. Šokovalo ho, že někdo provedl něco takového tak blízko jeho domova.
„My víme,“ řekl Reese. „Na té vraždě je divné to, že Edwards v podstatě zastřelil sám sebe.“
„Sebevražda?“
„Ne, sebevražda to rozhodně nebyla, asistovaná ani žádná jiná. Edwards se na ní dobrovolně nepodílel. U jeho nohou našli poleno. Paže mu zůstaly volné, aby to poleno mohl držet ve vzduchu. Byl k němu totiž uvázaný rybářský vlasec. Druhý konec byl připevněný ke spoušti zkrácené brokovnice na větvi asi metr dvacet daleko. Když Edwardovy paže zeslábly natolik, že už nedokázal poleno udržet, což rozhodně nemohlo s ohledem na jeho věk a velikost a tíhu polena trvat dlouho, brokovnice vypálila.“
„Rozhodně to ale umožnilo vrahovi zmizet z parku,“ namítl Tayte.
„Jo, to jo. Někdo nahlásil, že slyšel výstřel, pak našli Edwardsovo tělo.“
Reese posunul k Taytovi třetí fotografii. „To nás přivádí k vraždám číslo tři a čtyři, k našim dvojčatům, Bobbymu a Leemu Mastersonovým, věk dvacet čtyři. Viděl jste, kde a jak je zavraždili. Oba studovali na fotbalové stipendium na vysoké a nepochybně byli otcovou pýchou a radostí. Dům jejich rodičů byl plný všelijakých trofejí.“
Fotografie ukazovala bratry ve fotbalových dresech a chráničích. Byli sehnutí k fotoaparátu s pažemi kolem ramen toho druhého, jako by čelili soupeři. Tayte viděl jenom ztrátu, kterou fotografie reprezentovala, a z celého srdce si přál, aby si zabiják nepřipsal pátou oběť.
„Jak víte, že všechny ty vraždy spáchala jedna osoba?“ zeptal se. „Chci říct, že kromě nezvyklého a zjevně předem promyšleného způsobu provedení jsou velmi odlišné.“ Bizarní povaha vražd, místa činu a krátké časové rozestupy možná vedly FBI k závěru, že mají co do činění se sériovým vrahem, ze způsobu, jakým se Reese vyjadřoval, si však Tayte vyvodil, že si tím jsou absolutně jistí. Muselo v tom být něco víc. „Co ještě máte?“
Reese se opřel. Položil dlaň na pouzdro na doutníky a začal ho pomalu převalovat sem a tam. „Tady přicházíte na řadu vy,“ řekl. Kývl k Mavroové: „Mohla byste panu Taytovi ukázat, na čem pracujete?“

 

Anotace:
Ve Washingtonu, D.C. jsou v bedně z plexiskla nalezeni utopení dva bratři-dvojčata. Jeden z nich má v ústech roubík a je přivázaný k židli. Jedná se o poslední z řady krutých a promyšlených vražd, které mají společné dvě věci: vrah zanechává na místech činu rodokmen a oběti jsou nějak spojené s genealogem Jeffersonem Taytem.
V naději, že jeho odborné znalosti pomohou případ vyřešit, povolá FBI Tayta zpět do hlavního města. Jenže zatímco se Tayte snaží rozluštit stopy, udeří vrah znovu – a znovu. Tayte proslul jako nejlepší ve svém oboru, jenže tentokrát stojí proti genealogickému géniovi, který se zdá být neustále o krok napřed.
Hodiny tikají, počet mrtvých narůstá a Tayte se utápí v pocitu viny. Jeho pověst i kariéra jsou v troskách. Vrah si dělá, co chce, a je pouze otázkou času, než si přijde pro svůj hlavní cíl…

Info o knize:
Autor: Steve Robinson
Originální název: Dying Games
Překlad: Kateřina Niklová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 320
Cena: 299 Kč
Nakladatel: Mystery Press
ISBN: 978-80-7588-144-1

Steve Robinson
Narodil se v Kentu a nyní žije nedaleko Londýna. Jeho vášeň pro genealogii a psaní ho provází už od mládí, kdy se vydal po stopách dědečka z matčiny strany, o němž nic netušil. Zjistil, že to byl Američan sloužící během druhé světové války v Anglii. Několik let po válce se vrátil zpět do USA a zanechal za sebou rodinu, s níž už se nikdy více nekontaktoval. Robinson ho vysledoval do Los Angeles, kde odhalil, že se jeho dědeček narodil v Arkansasu, a postupně odkryl historii doposud neznámé větve vlastní rodiny. Inspirován těmito skutečnostmi napsal thriller Stopy v krvi, první svazek ze zatím sedmidílné série o genealogovi Jeffersonu Taytovi. Více o autorovi a jeho tvorbě naleznete na www.steve-robinson.me.

 

UkázkaUkázkyS. RobinsonMystery PressThriller
Categories: Vector Graphic

RECENZE: N. K. Jemisinová, Brána z obelisků

Wed, 11/13/2019 - 00:00

Druhý díl „nejúspěšnější fantasy série v historii“ konečně zdobí pulty českých knihkupectví. Kritici i čtenáři ho stejně jako Páté roční období zasypali cenami a chválou. Tak prý už zase boří žánr. Tak prý tu zase máme revoluci. A já jsem z toho zase poněkud rozpačitá…

Kompoziční výstavba zůstala víceméně stejná – sledujeme několik postav, zatímco svět kolem nich se hroutí. Centrem příběhu je Essun, která si dává přestávku od hledání své dcery, protože v podzemní Kastrimě musí řešit naléhavější problémy. Třeba to, že Alabastr pomalu kamení a než zkamení úplně, bylo by fajn, kdyby ji naučil všechno, co zná. Fajn v tom smyslu, že když se to nepovede, dost možná se svět pokazí ještě víc, než už je. Nassun, její dcera, mezitím putuje s otcem bezútěšnou Tišinou a hledá místo, kde by jí dokázali pomoci. Ano, putuje s tím otcem, který předtím umlátil vlastního syna a jejího bratra a občas nemá daleko k tomu, aby totéž provedl i jí. Nakonec Nassun najde přátelskou náruč tam, kde by to nikdo nečekal.

Pokud to z předchozího odstavce nevyplynulo, pak vězte, že Jemisinová vám nedá nic zadarmo. Na nějaké rekapitulace nebo delikátně nenápadné připomínání událostí minulých můžete zapomenout. Vzadu je sice slovníček, který vám podá pomocný prst, ale to je tak všechno; vítejte v Tišině, kde žijí orogéni a kamenožravci a kde být Sanzed nebo Mírnošířník něco znamená. Pokud jste právě nedočetli první díl, doporučuji ho před čtením Brány z obelisků aspoň prolistovat, případně si prostudovat jeho děj na wikipedii. Věřte mi, zachrání vás to od zoufalého mlácení hlavou o stůl.

Aniž bych se chtěla dovolávat prokletí druhých dílů, musím říct, že z velké části mě Brána z obelisků prostě nebavila. V prvním díle Jemisinová otevřela neuvěřitelně fascinující a unikátní svět se zajímavou dějovou linkou. Čekala jsem, že teď se začnou dít velké věci. A někdy v polovině knihy to tak skutečně začalo vypadat, dokonce jsem si nadšeně poznamenala, že to „do sebe najednou zapadá jak kamenožravec do obelisku“, ale nakonec jsem byla zklamaná. Nejspíš si musíme počkat na závěrečný díl, protože ten druhý najednou zvolnil až do uspávacího tempa a přidal hluchá místa, kde se jen dalo. Přirozeně se dočkáme několika zásadních zvratů, ale jinak? Jinak se toho děje zoufale málo. Skoro to vypadá, že se autorka propadla tak hluboko do vlastního světa, až zapomněla, že bavit čtenáře je zkrátka, přiznejme si, to hlavní.

Přesto stále hodnotím Zlomenou zemi jako jednu z nejlepších sérií z aktuální žánrové nabídky (ano, i přesto, že třetí díl u nás ještě nevyšel). Že si protiřečím? Že takhle chválit nudnou knížku je prostě nesmysl? Nuže, zadržte rozhořčené výkřiky a čtěte dál.

To, co opravňuje Jemisinovou k oprašování cen na poličce, není tak úplně CO vypráví, ale JAK a hlavně O ČEM. Jak? Vyprávění v druhé osobě (du-forma, hehe) už není tak oslnivě inovativní, ale v kombinaci s přítomným časem tvoří velmi svižnou kombinaci. Absence složitějších vět tomu jenom nahrává, a ač nejsem velkým příznivcem moderního strohého stylu, musím uznat, že už je to součástí žánru a k danému typu vyprávění prostě sedne – a zároveň ho do velké míry charakterizuje. Jedna z nejsilnějších stránek už v Pátém ročním období byl vypravěč. Druhá osoba silně naznačuje, že vypravěč není k ději lhostejný a ač působí vševědoucně, do takových konvenčních škatulek ho nikdy nenacpete, ať už se budete snažit jakkoli. Čím počet přečtených stránek narůstá, tím víc si budete vědomi jeho přítomnosti, dává o sobě vědět stále silněji. Je trochu škoda, že ho Brána z obelisků nakonec odhalila, protože na otázce „Kdo to vlastně vypráví?“ je něco velmi znepokojivého, ale děj si to vyžadoval.

A o čem Jemisinová vypráví? To je asi ta nejzásadnější otázka, kterou si musíme položit. Nejenom proto, abychom získali důvěrnější vztah ke knize, ale proto, že se týká nás všech a našeho světa. Navzdory nálepce „fantasy“ je Zlomená země palčivě aktuální a natolik svázaná s naším světem, až to děsí. Vyplynulo to už z prvního dílu, takže není spoiler, že je to vlastně postapo. Podobně jako třeba v Shannaře, i tady postupně – skrz neuvěřitelně chytré a zatraceně děsivé spojení – vyplyne, že to je Země, naše Země, o které se bavíme. Ten okamžik, kdy si to začnete uvědomovat, je ohromně silný.

Když jsem recenzovala první díl, poněkud mě rozlítily extatické výkřiky, že Zlomená země znamená revoluci žánru, že všechno boří a přepisuje. Ale teď už jsem klidná, protože se ukázalo – ostatně jako u většiny takových bombastických zvolání – že to není tak úplně pravda. To ale nemění nic na tom, že Jemisinová udělala neskutečný kus práce a přinesla něco nového. Neboří naše staré dobré fantasy, ale ustanovuje nový podžánr (neříkám, že vyloženě zakládá, ale momentálně v něm dozajista má rozhodující slovo) – postkatastrofickou ekologickou fantasy. Název je samozřejmě spíš taková hříčka, najít nějaký výstižný není úplně jednoduché, protože je tam všechno: nejen ekologická, ale i společenská, etnická a (post)feministická kritika. Je to zásadní vykročení z žánru, ale zároveň i trochu paradoxně ponoření hlouběji do něj, protože jak se ukazuje, fantasy má pro tuhle podobu kritiky ty nejlepší nástroje.

Nenechte se odradit pojmy, na které je dnešní (česká zvláště) společnost už pomalu alergická. Čtěte Jemisinovou. Je to potřeba.

N. K. Jemisinová, Brána z obelisků
Zlomená země: svazek druhý

Překlad: Roman Tilcer
Vydání: 2019
Vydavatelství: Host
Stran: 384
Cena: 379 Kč
 

RecenzeLiteraturaN. K. JeminisováHostZlomená země
Categories: Vector Graphic

SOUTĚŽ: Kristýna Sněgoňová, Zřídla

Tue, 11/12/2019 - 10:04

Kristýna Sněgoňová je výborná povídkářka a dnes již i autorka dvou samostatných knih. Vloni se prohnala akční fantastickou scénou jako tornádo a zanechala po sobě řádný zářez v paměti čtenářstva. Díky nakladatelství Epocha si můžete zasoutěžit o její novu knihu Zřídla. A k tomu, abyste vyhráli, stačí, když nám napíšete:

  • Jak se jmenuje první kniha Kristýny Sněgoňové a kdo je hlavní hrdina?

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do pondělní půlnoci 18.listopadu, do předmětu napište Zřídla a nezapomeňte na svoje jméno a korepondenční adresu.

Těšíme se na vaše odpovědi.

SoutěžSoutěžeEpochaFantastická Epocha
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Jody Houserová, Stranger Things: Druhá strana

Tue, 11/12/2019 - 00:00

Už víme, co všechno musela Willova matka spolu s dalšími příbuznými udělat, aby svého syna dostala zpátky. Jak ale samotný Will dokázal tak dlouho přežít ve světě „vzhůru nohama“? 

Seriál stanice Netflix s názvem Stranger Things se v létě 2019 dočkal už třetí řady. V první sérii se jeden z hlavních hrdinů, Will Byers, za záhadných okolností dostává do podivného světa, který vypadá skoro stejně jako ten, ve kterém žil. Až na to, že je pustý, prázdný, temný a za každým koutem se skrývá nehezké překvapení. Zatímco se jeho příbuzní a kamarádi snaží zjistit, co se s ním stalo a jak se k němu dostat, jeho zajímá jen jediné – přežít.

Komiks Stranger Things: Druhá strana se nám snaží ukázat, jak to celé probíhalo z Willova pohledu v čase, kdy po něm příbuzní pátrali. Má strach, netuší, co se s ním děje, domov je tak blízko, ale přitom daleko – známé hlasy z druhé strany k němu občas jen tak připlouvají vzduchem, jenže on nemá ponětí, jak jim odpovědět. Aby vydržel co nejdéle, drží se věcí, které se naučil v partě svých nejbližších kamarádů a doufá, že je ještě někdy uvidí. Nakonec nalézá i způsoby, díky kterým pátrání po své vlastní osobě usnadňuje.

Ač je celkový nápad komiksu hezký a fanoušky seriálu by mohl potěšit, bohužel nemá příliš co nabídnout. Za celou dobu čtení se prakticky nedozvídáme nic nového. Jelikož má komiks jen 96 stran, na nějaké vysvětlování a hlubší pronikání do světa „vzhůru nohama“ není dostatek prostoru. Možná proto se Stranger Things: Druhá strana snaží hrát spíše na emoce a jejich vyjádření v komiksové podobě, ale ani na tomto poli nevyniká a čtenáře nijak nezatahuje do děje, což se seriálu povedlo na výbornou.

Ani kresba Stefana Martina nenabízí žádné dech beroucí výjevy. Je ale potřeba uznat, že postavy vypadají velmi věrně a seriálovým hrdinům jsou nesmírně podobné. Z hlediska kresby ale nakonec nejlépe vychází celkové vyjádření světa na druhé straně, které má ten správný nádech skličující prázdnoty.

Co se týče celkového vyznění komiksu, funguje maximálně jako hezký doplněk k seriálu a může sloužit dobře, pokud si jej čtenář přečte hned po sledování první série Stranger Things. Je skvělé vidět některé scény ze seriálu, které komiks ukazuje z jiného pohledu. Nic víc ale od Stranger Things: Druhá strana čekat nelze.

Stranger Things: Druhá strana
Scénář: Jody Houserová
Kresba: Stefano Martino
Nakladatelství: Crew
Překlad: Kateřina Tichá
Vazba: brožovaná
Rok vydání: 2019
Počet stran: 96
Cena: 249 Kč
 

KomiksCrewJ. HouserováStranger Things
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Daniel Polansky, Stavitelé

Mon, 11/11/2019 - 00:00

Přijde myš do baru...

Fantastice, buďme upřímní, vládne trend několikasvazkových sérií – a čím víc knih, tím lépe. Proč by si ale fanoušek stěžoval? Má pořád co číst a stále se může vracet do svých oblíbených fiktivních světů. Přesto je někdy zkrátka osvěžující sáhnout po nějaké malé jednohubce. Žádný kolos, který by mohl suplovat zarážku dveří, ne, jen pár kapitolek, pár barvitých postaviček a jedna přímá dějová linka. To jsou Stavitelé – ale pozor, navíc jde o western. A se zvířaty!

Spektrum postav možná nejednoho čtenáře přiměje zavzpomínat na základní školu, kdy naposledy četl bajky. Ano, ve Stavitelích nenajdete jedinou lidskou postavu, ale nenechte se zmást, taky žádné morální poučení. Najdete ovšem krvavou řež, pokřivené charaktery, honičku ve vlaku, a především bandu profesionálních zabijáků. V jejich čele stojí Kapitán – ta nejostřejší myš, se kterou rozhodně nechcete zkřížit kolty. Po letech dává dohromady svou starou partu, aby napravil, co kdysi nevyšlo. Většina už se nějak zařídila a založila nové životy – ať už hrdý Francouz hranostaj Bonsoir, klid milující vačice Boudika, mlok Cinnabar, o kterém všichni ve strachu mluví jen jako o Drakovi, brutální jezevec Barley a Gertrůda, ten nejzdatnější krtek intrikán pod zemí. K tomu přičtěte už jen půlku potkana Reconquisty a jen napůl šílenou sovici Trpaslici a je to – Kapitán může roztočit svůj plán.

Všechny zmíněné postavy jsou postupně představovány v samostatných kapitolkách. Ty jsou obecně v knize opravdu kraťoučké a jen přispívají k celkové svižnosti Stavitelů. Příběh této novelky je ostatně poměrně přímočarý a dává nahlédnout i na stranu “antagonistů”, i když na závěr budete sami váhat, kdo že byl v právu. Polansky se vydává do vod temné fantasy (byť zkřížené s westernem, což je vcelku chutný mix), patrně tedy dojdete k závěru, že nikdo, jak už je pro žánr typické. Rozhodně je ale zábavné sledovat jednotlivé postavy a čekat, jak celý souboj dopadne.

Autor využívá úderný, drsný jazyk a jako vypravěč je velmi cynický, a přesto, jak chmurná a temná je atmosféra příběhu, netlačí Polansky na pilu prvoplánovou brutalitou a vulgarismy na efekt. Každé ze zvířat se ke Kapitánově pomstě připojí z jiných důvodů a kvůli jiným argumentům, čemuž se věnuje první část knihy – tu pak střídá už jen čistá akce vedoucí až k rychlému závěru, kde o zradu, staré nepřátele a duely na smrt není nouze. Obecně se dá říct, že pokud holdujete krvavější, temnější odnoži fantasy, tak vám Stavitelé udělají radost, i když patrně jen na jedno odpoledne nebo středně dlouhou jízdu vlakem. Pokud máte raději dobré konce, nemusí být tato novela úplně váš šálek čaje. A ještě jedno upozornění na závěr – pozor na formát. Stavitelé sice mají necelých dvě stě stran, ale to jen díky nestandartně velkému písmu. Na to se dá zvyknout, ale stejně by asi tenký malý paperback slušel této jednohubce víc.

 

Daniel Polansky – Stavitelé
Nakladatelství: Fragment (edice Pendragon)
Počet stran: 192, vázaná s přebalem
Překlad: Václav Soukup
Rok vydání: 2019
Cena: 249 Kč

RecenzeLiteraturaAlbatrosFragmentD. PolanskyFantasy
Categories: Vector Graphic

REPORTÁŽ: Jak jsem pozoroval BristolCon

Fri, 11/08/2019 - 09:30

Letošní podzim a zimu trávím na univerzitě v Bristolu, kde jsem na pracovní stáži Erasmus+. A když jsem na konci září zjistil, že existuje BristolCon, byl plán na poslední říjnovou sobotu jasný. Nejdřív jsem se tam zkusil vetřít s tím, že bych mohl být vzácný host z České republiky a že jsem schopen nabídnout přednášku o české fantastice. Neprošlo to. Napsali mi, že už mají uzavřený program (chápu, bylo to měsíc před akcí), ale že se těší, že mě tam uvidí. Povzdechl jsem si, zaplatil účastnický poplatek 30 liber a vydal se na svůj první zahraniční con.

Nezačali jsme nejlépe. V pátek 25. října měla být v hotelu s honosným názvem DoubleTree by Hilton hned vedle mohutného gotického kostela zasvěceného Panně Marii (tady jej znají jako St. Mary Redcliff) registrace a večerní setkání. Na webu psali: „Nebojte, nemůžete to přehlédnout.“ Hm, můžete, říkal jsem si, chvíli tam poletoval a nakonec to nevydržel a zeptal se na recepci. Paní recepční se shovívavě usmála, jako bych byl za posledních deset minut již třicátý, kdo se ptá, a slíbila, že zkusí zjistit aktuální situaci. Kamsi zavolala a s líbezným úsměvem mi sdělila, že BristolCon má poněkud zpoždění, ale že by to snad za hodinu mohlo být a ať to tedy zkusím později. Registrace měla začít v 18:00. Bylo 18:30. Dal jsem si v hotelové kavárně pivo (číšník byl Čech a bylo to Butcombe pale ale, kdyby to někoho zajímalo) a pustil se do práce, že tu hodinu to vydržím. V 19:24 něco spustilo hotelový alarm. Všichni zaměstnanci na sebe navlékli reflexní vesty a požádali dobrou padesátku lidí ve foyer, aby opustili prostory hotelu. To byla poslední kapka. Společně s ostatními jsem vyšel před hotel, ale nezastavil se a pokračoval až domů.

Ale zapomněl jsem na počasí! V sobotu ráno bylo totiž úplně stejně jako v pátek večer. Hnusně. Silně pršelo, vítr se mi snažil vyrvat deštník z rukou (můj český deštník, který zjevně není stavěný na anglické počasí!), dokázal jsem z velké části udržet vlasy v suchu, ale od krku dolů už to bylo jedno. Na webových stránkách psali, že registraci otevřou v devět. Poučen z předchozích nezdarů, dorazil jsem v 9:45. Recepce byla otevřená, hotel se hemžil divnými lidmi, překvapivě často s barevnými vlasy – a ještě překvapivěji často staršími než já. Ač nejsem nejmladší, řekl bych, že tady jsem k nejmladším patřil. Zjevně jsem byl na správném místě. A konečně i ve správný čas.

BristolCon je jednodenní setkání fanoušků, které se koná od roku 2009. Mezi čestnými hosty z minulých let figurují jména jako Alastair Reynolds, Joe Abercrombie nebo John Courtenay Grimwood, letos to byli Gareth L. Powell a Diane Duane. Letos byly k dispozici čtyři programové linie. Dvě „panelové“, Jurassic Park Lane a Jedi Temple Suite, dvě „workshopové“, na které bylo třeba rezervovat si předem místo. Celý program je k nahlédnutí zde. Kromě toho fungovala jedna místnost jako prodejní galerie a jedna místnost jako knihkupectví, na obou místech bylo nějakých pět šest vystavovatelů. V chodbě stál navíc stůl s cedulí „výměna knih“, který ovšem fungoval stylem „kdo dřív přijde, ten dřív bere“. V průběhu dne jsem získal pocit, že jde o relativně poučené, místy až akademické setkání. V kostýmu bylo jen pár lidí, naopak skutečně velké množství přítomných byli lidé nějak spojení s literárním provozem, autoři, knihkupci, sem tam nakladatel, sem tam ilustrátor, výjimečně i někdo ze zahraničí (jako třeba ve Velké Británii žijící polský autor Piotr Świetlik).

Na začátku jsem si chvíli sedl k počítači a pokusil se zorientovat. Jaký je program? Kdo tu vlastně je? Vydal tu někdo něco v českém překladu? Koho čeští čtenáři znají? Zaměřil jsem se na panelové diskuze a na odchycení a vyzpovídání českým čtenářům známých autorů. Z těch byli na conu Adrian Tchaikovsky, Juliet E. McKenna, Peter Newman, Gareth L. Powell, Paul Cornell a Diane Duane. Poslední dva jmenované jsem odchytit nezvládl, krátké rozhovory se zbývajícími čtyřmi najdete brzy ve dvojjazyčné verzi na Sardenu. Pro tuto reportáž tedy zbývají dojmy z jednotlivých panelů. Panelů jsem stihl osm. Každý začínal deset minut před celou krátkým čtením některého z autorů (většinou následně jednoho ze členů panelu). Panelisté se posléze představili – a já tím pádem poznal tolik anglických autorů fantastiky, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel, že by v tom byl čert, aby někdo nebyl do deseti let superhvězdou. Rád bych vám pak říkal, že jsem vám to říkal, ale… ne. U většiny nemám ponětí, co napsali, natož jestli je to dobré.

Nejhorší diskuze byly překvapivě ty, které se týkaly čistě fantastiky. Panely „Opening the Doors“ (Otevíráme dveře) nebo „Mystic Beast Top Trumps“ (Nejlepší fantastické zvíře) byly zaměřené na nostalgii nebo na osobní preference. Dozvěděli jste se, co který z panelistů četl v mládí, potažmo jestli je lepší drak, jednorožec nebo selkie – a nic moc z toho. Obzvlášť u prvního jmenovaného jsem trpěl a říkal si, jak fascinující jsou kulturní odlišnosti: většinou toho, co jmenovali, jsem znal. Ale zkuste říct Angličanům o Rychlých šípech, Čtyřlístku nebo mých oblíbených večerníčcích Poslední drak a Podivuhodné příběhy Šimona a Penelopky (a vidíte, Gerarda Durrella a jeho Mluvící balík, který byl večerníčku předlohou, nikdo nejmenoval!).

O stupeň lepší byly diskuze, kde byla špatně zvolená základní teze. U „Science Fiction Is Harder to Write than Fantasy“ (Je těžší psát sci-fi než fantasy) se přes odpovědi „ano… a ne“ došlo k „naprosto samozřejmému závěru, že nemáme ponětí“. Alespoň se objevily zajímavé názory s problémem zastarávání sci-fi (Greg Chivers: „Když jsem četl Bradburyho Ilustrovaného muže, všiml jsem si, že kosmické cesty a raketoplány jsou vnímány jako magie, jako něco kouzelného. A pro nás je to dnes něco, co je specifické pro 50. léta.“), debata se točila kolem toho, jak moc potřebuje mít magie zákony a jak moc si člověk může vymýšlet ve sci-fi. V panelu „Broader Horizons“ (Širší horizonty) se řešil zjevně britský problém: většina současné mainstreamové fantasy je zasazena do středověké Evropy. V ČR je přece jenom větší diverzita, většina literatury je překladová, známe tu anglo-americké prostředí, jsou nám blízké texty se slovanskou tematikou (ať Lukjaněnko, Sapkowski, nebo Červenák), známe Finnish Weird. Tady jsem nevydržel a ozval se, protože to, že si toho moc nepřeloží, je jejich problém – a měli by na tom zapracovat. Třeba u české literatury!

Nejlepší diskuze byly ty, kde se zabrousilo do současné politiky, do směřování žánru vzhledem k situaci ve světě a v Británii nebo do sci-fi optikou současných technologických možností. Byly podnětné, mnohdy šly do hloubky (ačkoliv – jak hluboko můžete jít ve třičtvrtěhodinovém povídání se čtyřmi dalšími zpovídanými…) a naznačily další možnosti vývoje fantastiky. Na každou z položených otázek by bylo možné sepsat samostatné povídání (a někdo povolaný by to ostatně mohl zkusit. Eylonwai?!), takže pár otázek z těch panelů, které za to skutečně stály:

The Woods Are Lovely, Dark, and Deep – Lesy jsou krásné, temné a hluboké
Městská fantasy je zavedený žánr – neměli bychom přenést fantasy zpět na venkov? Porozumění mezi venkovem a městem je čím dál horší (Paul Cornell: „Naše město to totálně rozdělilo. Máme dokonce probrexitové a protibrexitové kavárny!“), nemohla/neměla by být právě literatura jedním z faktorů, který s tím něco bude dělat? A neděje se to už? Klimatická změna, zájem o přírodu a texty, které to nějak reflektují (ať Jemisinová, ať v publiku přítomná Juliet McKenna a její nová série o „zeleném muži“), se přece objevují čím dál častěji, ne?

Which way AI? – Kudy k umělé inteligenci?
Jak se s AI zachází ve sci-fi? Stanou se stroje sebe-vědomými? Budou počítače vždy závislé na tom, co jim řekneme a zadáme? Není vědomí sebe sama zbytečný luxus? My to očekáváme, protože takoví jsme, ale proč by to měly mít počítače nebo něco, co nemá fyzické tělo? Je opravdu nejdůležitější kontext? Program v počítači nemůže být vědomý sebe sama, protože má omezený kontext, je v počítači – nebo ne?

We don't need another hero – Nepotřebujeme dalšího hrdinu
Tady nejdříve bez otázek: panel moderoval Peter Newman – a byl to nejlépe moderovaný panel, který jsem na BristolConu zažil. Od definice mytického hrdiny dle antického ideálu (Janie Fenn: „Statečnost. Fyzická zdatnost. Silný morální kodex. Sebevědomí. Schopnost obětovat se. Charisma, fyzická přitažlivost. Osud. Zvláštní schopnosti. Zachrání nás.“ Ellen Croshain: „A mají něco, co je zabije, nějakou zásadní chybu.“) k hrdinkám a tomu, čím se liší, přes oblíbené hrdiny panelistů (zvítězil král Artuš  – jsme v Anglii…) po možnosti interpretace starých hrdinů novou dobou.
Vytváříme hrdiny – a pak tu máme média, která je mění. Máme tu tedy v médiích bohy? Jak budou vypadat hrdinové globalizovaného světa? Budou tu Spiderman, Batman nebo Superman za dalších tisíc let? Jak moderní svět reinterpretuje staré hrdiny? Sdělují nám hrdinové ten uklidňující mýtus, současnou verzi amerického snu, že pokud si za něčím stojíme a jdeme, můžeme toho dosáhnout?

The Future of Work – Budoucnost práce
Nahradí práci roboti? Jak moc už se to děje? A jak těžkou práci mají autoři sci-fi, když horko těžko něco vymyslí, aby pak zjistili, že už to Google několik měsíců zkouší?

Rozloučení bylo velkolepé a dojemné. BristolCon začal v roce 2009, ten letošní byl v podstatě výroční. Můj původní plán udělat rozhovor s hlavní organizátorkou MEG se rozplynul, když ji k slzám dojaly dary od ostatních organizátorů a mohutný potlesk obecenstva, to už pak nešlo. Ve foyer jsem se přidal k ostatním a ke smyčcovému kvartetu, který živělně hrál cokoliv od Pachelbela po znělku z Doctora Who, a s vidinou na další týden (zjevně už dva…) práce, než to všechno zpracuji, jsem se odebral domů.

Zajímavost: celý con byl zjevně velmi transgender friendly. Chtěl jsem to nějak inteligentně zakomponovat do textu, ale… nevymyslel jsem to. Přijde mi důležité tuto skutečnost zmínit, ale zároveň je to trochu trapné – asi jako psát, že na con přišly ženy. Nebo muži. Ale líbí se mi představa, že je anglický fandom tak sociálně vyspělý, že to nikoho netankuje. Přál bych si, aby česká společnost byla jako anglický fandom.

Mimochodem, ze stolu „výměna knih“ jsem si nevzal ani jedinou. A také jsem si nic nekoupil, i když to bylo sakra těžké. Protože jak bych to pak tahal domů, že jo. A o dva dny později jsem v knihkupectví objevil Exhalation podepsanou Tedem Chiangem. Někdy se holt člověk neubrání…

Fotogalerie zde.
 

ReportážReportážeJ. KřečekBristolConpublicistikaLidéFantasySci-fi
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Daniel Gris, Lars láme kosti

Wed, 11/06/2019 - 14:00

Jak řekl dalajláma, existujou dny, kdy i vaše ranní kafe potřebuje kafe, aby se probralo. Nebo to řekl Lennon? Každopádně, tohle byl přesně jeden takovej. Všechno mi trvalo asi o minutu dýl než obvykle, věci mi padaly z rukou a byl jsem rád, že s sebou tahám jen dvě nohy. Mozek pokulhával a marně se snažil dohnat hodinky.
Prostě klasický ráno po flámu.
Ale popořádku…

* * *

Velká terasa velkýho baráku na malým kopci nad velkým městem. Ten barák byl fakt ohromnej a na jeho terase by mohly startovat gripeny. Stál jsem na ní se spoustou dalších lidí, všichni v rukou nějakej ten chlast a hudba řvala na plný koule, zkrátka večírek jak má bejt. Teda aspoň pro ostatní, já tentokrát spíš trpěl. Tyhle přehlídky špičatejch polobotek napomádovanejch frajerů a jejich dámiček v kombinaci silikon/botox mě nikdy moc nebraly. Moje oblíbený mejdany vypadaj jinak.
Vlastně mě nebrali ani tyhle lidi, i když nebudu tvrdit, že na některý samičky nebyl hezkej pohled. Jenže kdyby se platila daň z přemejšlení, většině z těch holek by každej rok vraceli přeplatek. A člověk si s nima chce taky někdy popovídat, no ne?
Ptáte se, proč jsem tam teda zacláněl, když jsem se cejtil jako veš ve špatným kožichu? Práce, co jinýho.
Na tý párty byl snad každej, kdo ve městě něco znamená, čímž ale nemyslím profesory z filozofický fakulty. Spíš zazobance všeho druhu, několik čutálistů nebo hokejek, dva tři profláknutý radní, spoustu dlouhonohejch modelín, filmový hvězdy i hvězdičky, ale v první řadě lidi, který se motaj kolem muziky. Ty hlavně, protože tohle byl především hudební mej¬ dan. A pořádal ho Major, což je samo o sobě ta nejpádnější pozvánka.
Ten samej Major mě zatáhnul do kšeftu, uprostřed kterýho jsem se ocitnul na týhle terase. A jako jedinej jsem na ní sušil hubu. Dal bych ledvinu a dva prsty za skleničku bourbonu, ale namísto něj jsem srkal jen sodu maskovanou za vodku.
Já tam totiž nebyl proto, abych se bavil. Koukal jsem, co se kde pohne, a poslouchal, co se kde šustne, což jde odjakživa líp střízlivýmu. Takže jsem byl nasucho. A taky inkognito.
Všichni věděli, že mi můžou říkat Lars, ale neměli ani páru o tom, co jsem doopravdy zač. Byl jsem pro ně jen Majorův poskok a tím to haslo. Podržtaška. Pan Bezvýznamnej. Přesně podle našeho plánu.
Samo sebou, že poskok se na párty nebaví, ten je placenej od jinejch věcí. Zato ctihodná společnost byla rozjetá až běda.
„Hej, Larsi!“
Většinu těch, co na mě pořvávali, jsem znal z bulvárních plátků různý úrovně. Různý úrovně byly i jejich životy, jejich peněženky a jejich inteligence.
„No tak, Larsi!“
„Jo?“
„Larsi, hoďte do placu nějakej vtip! Znáte?“
Nějakej vtip? Nejen poskok, ten večer jsem byl evidentně i obecní šašek.
„Ale jo, znám. Spíš než vtip je to ale taková veselá bajka s ponaučením. Nevadí?“
„Nevadí!“
K naší skupince se stáhly snad všechny hlavy z celý terasy a visely mi na pysku.
Do toho, Larsi.
„Takže… Jezdí takhle zajíc po louce ve svým ferrari a najednou slyší volání o pomoc. Přijede k hluboký jámě a tam vlk. Zajíci, vytáhni mě! Zajíc krčí rameny: Ale jak? Vždyť jsem malej! Vlk prosí: Vezmi lano, přivaž ho za svý ferrari, já se lana chytím, rozjedeš se a jsem venku! Jak řekl, tak udělali a vlk byl vysvobozenej. Druhej den ten samej vlk běhá po lese, slyší volání o pomoc a v jiný jámě je pro změnu zajíc. Vlku, vytáhni mě stejně, jako já tebe včera! Teď krčí rameny vlk: Ale jak? Vždyť nemám ferrari, abych za něj přivázal lano! A zajíc radí: Dřepni si k okraji jámy, spusť dolů ocas, já se ho chytím a tak mě vytáhneš! Jak řekl, tak udělali a zajíc byl vysvobozenej.“
Moje obecenstvo chvíli mlčelo, ale pak to někdo nevydržel.
„A to ponaučení?“
„Ponaučení? No přece že když máš dlouhej vocas, nepotřebuješ ferrari.“
Všichni chlapi, který měli dole na parkovišti placatý auto, mě probodli očima. Zasmáli se jen ti, který přijeli taxíkem. Ženský se vesměs hryzaly do rtů a radši si přihnuly ze skleničky.
Bylo jasný, že další fór už po mně nikdo chtít nebude, takže jsem se otočil na patě a uklidil se na opačnej konec terasy. Potřeboval jsem bejt aspoň na chvíli sám, abych ze všech těch důležitejch ksichtů, jejich keců a uječený muziky dočista nezblbnul.
Aby nedošlo k omylu, já hudbu miluju. Jenže v ní musej bejt slyšet pořádně nabroušený kytary, zatímco tohle bylo jen nějaký tuc tuc prd prd bez chuti a bez zápachu. Je hrozný, čemu všemu se dnes říká muzika. Hendrix, Cobain i Brian Jones se musej obracet v hrobě. Ale přežít ten kravál patřilo k mý práci. K práci, na kterou jsem podle Majora ten nejlepší. A Major se obvykle nemejlí.
Koukal jsem dolů na rozsvícený město, když jsem vedle sebe najednou ucejtil něco jako rozkvetlou louku a sex v jednom. Na mou stranu terasy se přiloudala hezky rostlá tmavovláska v přiléhavejch černejch šatech a už jen její vůně mi shrnovala ponožky. Všiml jsem si jí už dřív, v celým tom večerním mumraji vypadala jako jediná příčetná ženská. Tichá, mlčenlivá pozorovatelka. Ani nevím, ke komu patřila. Je dokonce možný, že jako jedna z mála tam nebyla za ničí přívěšek.
Zastavila se vedle mě a pousmála se.
„To byl dobrej vtip.“
Musel jsem souhlasit.
„Jo, vtipy ze života bejvaj nejlepší.“
Nekoukala na mě, oči měla upřený na tisíce světel pod našima nohama.
„A jaký auto máte vy, Larsi?“
„Prostorný. S tmavejma sklama, aby nemohl každej trouba čumět dovnitř.“
Ani teď se na mě nepodívala. V prstech držela skleničku a pomalu z ní upila. Nasál jsem rozutíkaný molekuly. Sherry.
„Parkujete venku jako pitomec, anebo…?“
„Dole v garážích.“
Ve tváři se jí nepohnul jedinej sval, jen skoro neznatelně přimhouřila oči.
„Za deset minut?“
Přikejvnul jsem.
„Myslím, že za deset minut tam zrovna budu mít nějakou práci.“
Ještě chvíli koukala do dálky, pak se znovu napila a odešla.
Takže… Kde jsem to skončil?
Major. Jo, to on mě do týhle fachy uvrtal.
Sjel jsem pohledem odcházející siluetu v černejch šatech. Ne že by mi ten kšeft zrovna teď vadil.
Ale asi bych to fakt měl vzít popořádku…

* * *

Seděl jsem u svýho stolu v Exilu, za barem se nudil Gregor a lokálem duněli Helloween. Jsou dny, kdy je starou dobrou Metallicu záhodno proložit něčím onačejším, a tohle byl jeden z nich.
Pokud jde o čistej heavy metal bez příměsí a serepetiček, jsou Helloween a obě části jejich Keeper of the Seven Keys prostě dokonalý. Zběsilý tempo, zdvojený kytary a Kiskeho nadpozemskej ječák je přesně ta muzika, kterou by si našinec nechal zahrát na cestu do hrobu.
Metallica je jen jedna, o tom se nedebatuje. Ale Helloween za ní budou v těsným závěsu. Pak taky Manowar, Accept a Judas Priest. Všechno jsou to možná vykopávky, jenže to já už jsem asi taky. Jedno ani druhý přede mnou ale radši neříkejte.
Takže jsem seděl, listoval novinama a podupával si do pecky „Future World“, když mi najednou v kapse džín zavrčel mobil. Číslo na displeji mi nic neříkalo, což bylo víc než v pořádku. Měl jsem za to, že volá někdo, kdo chce nechat šmírovat svojí paničku. Kdo chce pohlídat kšeft. Doprovodit do banky a pak zase domů. Zabezpečit barák, aby mohl v klidu někde s dai¬ quiri ve skleničce chytat bronz. Zkrátka někdo, kdo potřebuje Larsovy služby.
Novej zákazník.
Měl jsem pravdu i neměl. Číslo mi sice vážně nic neříkalo, ovšem hlas v telefonu jsem poznal po prvních dvou slovech. Strohej i vemlouvavej, smirkovej papír i plyšovej přehoz v jednom balení. Hlas, kterej vás přiměje skočit ze střechy a vám to přijde jako vlastně docela dobrej nápad.
„Těbůh, Larsi, tady Major.“
Major. Starej známej, kterýho jsem neviděl už roky. Zato on věděl, komu a proč volá, takže mě měl celou tu dobu zřejmě v merku.
„Majore, rád vás slyším.“
Už jsem v životě řekl i věci, který jsem myslel upřímnějc. Z Majora jsem měl totiž odjakživa podivný svrbění v podbřišku. A když říkám podivný, myslím tím podivný, ne příjemný. Major byl jeden z dlouhý řady mejch šéfů, když jsem nafasoval policejní mundúr. K nejhoršímu z nich měl daleko, k tomu nejlepšímu taky, takhle problém nestál. Ten byl spíš v jeho schopnosti vidět každýmu až do žaludku. Čert ví, jak to ten chlap dělal, ale člověk si před ním připadal tak nahej, že měl nutkání zakrývat si dlaní nádobíčko.
Jenže roky mý policejní kariéry byly dávno pryč, odnes je čas spolu s mejma iluzema a vyžehleným ksichtíkem bez jedinýho chlupu. Teď je ze mě plešatej cynik s pořádným plnovousem a s vráskama, který vypadaj jako stopy po buldozeru. Zestárli jsme oba, já i Major.
Kolik mu asi je? Nejspíš něco kolem šedesátky, což je věk, se kterým se dá pořád ještě nějak žít. Od policejního sboru vypadnul chvíli přede mnou a dobře udělal. Znal lidi, kteří znají lidi, a když dal dohromady jejich prachy se svejma schopnostma, nemohlo jít o prodělečnej kšeft. Fušoval do všeho, z čeho kapalo, snažil se nebejt na očích, ale když už se vynořil, pokaždý měl o něco decentnější kravatu a o hodně dražší káru.
A teď jsem ho měl na telefonu a tvrdil mu, že ho rád slyším.
„Čemu vděčím za vaše zavolání, Majore?“
Odjakživa jsem mu vykal a přitom už asi zůstane. Což jsem ale nepociťoval jako žádný příkoří – s některejma lidma mi jde familiárnost fakt špatně přes hubu.
„Měl bych pro tebe prácičku, Larsi. Máš zájem?“
„To je jako bych vám řekl, že pro vás mám ženskou, Majore. Taky byste chtěl nejdřív vědět, kolik jí je a jestli jí nechybí noha.“
Zasmál se, ale pak zvážněl.
„Takže to probereme?“
„Nejsem proti.“
Neměl jsem nic proti tomu poslechnout si jeho nabídku a koneckonců ani proti tomu potkat Majora. Nějakým zvráceným způsobem mě zajímalo, kam až se při svým putování kšeftama dostal. U lidí, jako je on, totiž nikdy nevíte.
Gregor cinknul skleničkou o bar.
„Dáš si Jacka, Larsi?“
Kouknul jsem na hodinky. Jestli se někomu fakt nepodobám, tak uhlazenejm anglickejm džentlmenům, ovšem jednu věc mám s nima společnou. Zásadně žádnej chlast před pátou odpolední. Teď byly čtyři, což znamenalo…
„Jo, Jack neuškodí.“
Jack Daniel‘s, nejklasičtější z klasickejch bourbonů. Mám ho rád čistej, všechny ty novinky jako medový příchutě nebo koktejly můžou jít s prominutím do hajzlu. Potřebuju cejtit chuť chlastu a kouře, bez příměsí, bez kompromisů. Jediný co snesu, jsou kostky ledu, i když i za tohle by mě pravověrný poslali do pekla. Podle nich si bourbon ředí jen slečinky.
Tak jo, nejspíš jsem slečinka.
Gregor přede mě postavil skleničku a s tou svou se posadil naproti. Zavrtěl se a odkašlal si, neklamný známky rozhovoru, do kterýho se mu zrovna nechce. Už v tu chvíli jsem věděl, že přijde s něčím, co se mi nebude líbit.
„Co se děje, Gregore?“
Zvedl ke mně oči a zatvářil se tak překvapeně, jak to jen uměl.
„Nic.“
Gregor byl ten nejmizernější herec na světě. Nicolas Cage mezi barmany.
„Nekecej a vyklop to.“
„Fakt není co, Larsi.“
Koukal jsem na něj zpod obočí. Bylo jasný, že ho něco žere, ale nemělo cenu to z něj páčit. Jestli o tom bude chtít mluvit pozdějc, jsem první, komu kápne božskou. Komu taky jinýmu? Nebudu tvrdit, že jsme jako bráchové, ale máme za sebou věci, který se počítaj.
Třeba tenhle bar, ve kterým sedíme. Je náš společnej, což ovšem nikdo kromě nás dvou neví. Společný máme i jizvy. U mě jsou pochopitelný, protože já jdu už z povahy svý práce konfliktům naproti, ovšem Gregor je odjakživa obyčejnej barman. Už když se narodil, držel v ruce šejkr, a mezi láhvema s chlastem jednou i umře. Což vlastně nemusí bejt tak špatná smrt.
No a ty svý jizvy, ty má Gregor kvůli mně. Jizvy a taky skleněný oko. Ani o jedno z toho nestál, ale k obojímu přišel dřív než k novejm botám. Stačilo, aby se v tu nejmíň vhodnou dobu přichomejtnul do jedný strkanice a bylo vymalováno. Je to už sedm let, ale někdy mi připadá, jako by se to stalo teprve včera.

 

Anotace:
Lars, neortodoxní soukromé očko, milovník bourbonu a řízné muziky, dostane tu nejpodivnější zakázku, jakou si kdy uměl představit.
Z pozice insidera má dohlédnout na bezpečí popové hvězdičky Laury B.Itch, která se stala adresátem nevybíravých anonymních dopisů. Kdosi jí vyhrožuje způsobem, který nejen že není v souladu s bontonem, ale dokonce ani se životem.
Je anonym opravdu schopný činu a Laura skutečně v nebezpečí? Právě to má Lars za úkol zjistit a následně diskrétně vyřešit. Situaci ovšem komplikuje fakt, že pisatel možná pochází z opravdu vysokých kruhů…
Lars tuší, že tentokrát se bude muset vypořádat nejen s nebezpečným protivníkem, ale také s prostředím, v němž se cítí jako rockový slon v porcelánu.
Nemluvě o ženských zbraních, kterými vládne samotná Laura…

Daniel Gris
Odkojen Vltavou, na jejímž břehu byl během jedné soboty a neděle počat. Ve třech letech ho zoufalí rodiče prodali kočovným cikánům, kterými byl již po čtyřech dnech vrácen jako naprosto nezvladatelný.
Na jeho výchově se poté podílelo několik oficiálních i pololegálních institucí. V části z nich se učil zákonům, ve zbytku o tom, jak zákony obcházet. Daniel Gris si postupně pořídil několik manželek různých národností a tvarů, je předpokládaným otcem prozatím nezjištěného počtu potomků.
Má rád hezká auta a rychlé ženy, absint a atmosféru zakouřených barů. V životě vystřídal devatero řemesel, a jelikož se smířil s bídou, nakonec se rozhodl pro dráhu spisovatele.

Info o knize:
Autor: Daniel Gris
Obálka: Lukáš Tuma
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 240
Cena: 279 Kč
Nakladatel: Mystery Press
ISBN: 978-80-7588-136-6


Ukázka z prvního dílu ZDE.

Recenze na první díl série ZDE.

Rozhovor s autorem ZDE.

UkázkaUkázkyD. GrisMystery PressThrillerDetektivka
Categories: Vector Graphic

Ve stínu magie, Boris Hokr, Leoš Kyša (eds.)

Tue, 11/05/2019 - 08:02

Finální, třetí díl fantastických antologií, Ve stínu magie, si již razí cestu mezi čtenáře a na více než šesti stech stranách přináší povídky sedmnácti předních českých fantasy autorů a autorek, jimž zdatně sekunduje zahraniční host ze Slovenska.

Magie je bezvadná věc. Můžete si přičarovat štěstí, zdraví nebo sukubu, která vám bude po vůli. Ale taky se všechno může v jednom okamžiku zvrhnout a vy proti sobě poštvete síly, které jsou tak staré a temné, že vás mohou přivést k šílenství. Magie tvoří základ fantasy kánonu, ale tahle sbírka vám ukáže, že i tak tradiční téma vás v mnohém dokáže ještě zatraceně překvapit.
Antologie dua Hokr–Kyša si prorazily cestu k tisícům čtenářů a ukázaly jim kouzlo české fantastiky. Ve stínu magie jejich představení nové generace českých autorů završuje a vy zkrátka chcete být u toho.

… magie je už ze své podstaty spíše neutrální a obvykle záleží na uživateli a jeho úmyslech, jak se nakonec projeví. Proto také může být tak rozmanitá. Pro někoho je jejím symbolem čaroděj Gandalf, jak ho známe z obrazů Johna Howea či Alana Lee, pro jiného filmový Harry Potter mávající hůlkou, další si představuje temnou nekromantku, která pro své cíle bez jakýchkoli výčitek svědomí obětuje nevinné, či dokonce čarodějnici ve stylu Baby Jagy. (…)
Magie je navíc jednou ze základních ingrediencí fantasy jako takové. Je kořením, které žánr odlišuje od „obyčejných“ příběhů a dává mu šmrnc i jedinečnou přitažlivost. A přestože nad ní spousta lidí ohrnuje nos, někde v tom nejzaprášenějším koutku jejich duše se skrývá střípek pochybností i přání, aby byla skutečná! Bylo by přece skvělé, kdyby existovala síla schopná i z toho největšího lůzra udělat superborce, co s přehledem nakopává zadky i mnohem silnějším protivníkům. Ale jako u všeho, i tady existuje háček. Protože za všechno se musí platit. A otázkou je, jestli za takovou moc není nutné zaplatit příliš mnoho. (…)
Takže se na stránkách knihy můžete setkat s klasicky pojatými příběhy i netradičními experimenty. Navštívíte středověká království, podivuhodné říše i vzdálené světy, přičemž všude na vás budou čekat nebezpečná dobrodružství i tajemství, za jejichž odhalení se platí životem.
Z předmluvy Martina Fajkuse

Leoš Kyša (* 1979)
Novinář, publicista, spisovatel, místopředseda Českého klubu skeptiků Sisyfos. Autor dvoudílné úspěšné space opery Poutník k Mohamedovi (2009) a Alláhův hněv (2011), povídkové knihy Válkotvůrci (e-book, 2011) a také řady povídek uveřejněných v časopisech Ikarie a Pevnost. S manželkou Ludmilou Hamplovou napsal knihu „doporučení“ a úvah na téma Jak přežít manželství (2015). V roce 2017 se vrhl na dráhu editora a podílel se na vzniku povídkových sbírek Ve stínu Říše (2017), Ve stínu apokalypsy (2018) a Ve stínu magie (2019). A to je jen začátek…

Boris Hokr (* 1984)
Publicista, dlouhodobě se zajímající o fantastiku, zejména epickou fantasy. Redaktor a přispěvatel řady žánrových webů a časopisů (Iliteratura.cz, Host, Tvar), zástupce šéfredaktora časopisu Pevnost. V Nakladatelství Epocha se podílí na přípravě edice Pevnost, v nakladatelském domě Euromedia Group má na starosti fantastiku spojenou se značkou Laser. To vše mu ale bylo málo, proto se dal do party s bouřlivákem Leošem Kyšou, aby jako spolueditor umožnil vznik povídkových sbírek Ve stínu Říše (2017), Ve stínu apokalypsy (2018) a Ve stínu magie (2019). Kde tohle skončí…

Odkaz na knihu: http://epocha.cz/kniha/boris-hokr-ve-stinu-magie-prvni-vydani-vazana-s-p...
E-kniha: https://www.palmknihy.cz/fantasy-sci-fi/ve-stinu-magie-202026

INFORMACE O KNIZE
Titul: Ve stínu magie
Editoři: Boris Hokr, Leoš Kyša

Ilustrace na obálce: Satine Zillah
Grafická úprava obálky: Lukáš Tuma
Vázaná, 130 x 194 mm
1. vydání, 632 stran
DMC 565 Kč  
Nakladatel: Nakladatelství Epocha
ISBN: 978-80-7557-218-9

PŘEDCHOZÍ ANTOLOGIE EDITORSKÉHO DUA HOKR–KYŠA

VE STÍNU ŘÍŠE (2017)
I více než sedmdesát let po skončení druhé světové války tvoří Třetí říše a vše s ní spojené nedílnou součást naší historie, ale také popkultury. Dokonalí padouši, slizcí gestapáci, hororové obrazy koncentračních táborů, brutální řežby na bitevních polích od Atlantiku po Pacifik, od Evropy přes Afriku po Asii…, ale i bláznivé černé komedie nebo svérázné městské legendy.
Jen máloco kdy podnítilo tolik rozmanitých příběhů. Málokdo dokáže představovat tak dokonalé bezcharakterní zlé postavy nebo naopak terče parodie a posměchu jako nacisté. Právě proto jsme dali nacisty na hraní těm nejlepším spisovatelům a spisovatelkám domácí fantastiky napříč generacemi. Připravte se na popkulturní blitzkrieg, jaký jste ještě nezažili!

VE STÍNU APOKALYPSY (2018)
Každá civilizace věřila, že jednou přijde její konec – vrátí se bohové a všechno se rozpadne v prach. Tenhle strach zůstává i v dnešním člověku, a možná proto po celém světě patří knihy s tématem apokalypsy a života po ní už desítky let mezi nejúspěšnější. A je jasné, že tahle antologie se mezi ně zařadí, protože v ní najdete přední české autory fantastického žánru, kteří se vydali vstříc invazím mimozemšťanů, zmutovaným virům, zdrcujícím válkám či klimatickým změnám. Jan Kotouč přináší prequel ke své populární sérii o alternativních dějinách českých zemí, Dalibor Vácha vám ukáže, jak by vypadala invaze vojsk Varšavské smlouvy do USA, Petra Lukačovičová vás přenese do občanské války v Praze, Míla Linc vám představí hrůzy morové rány, Petr Stančík nabídne až detektivní historku ze světa, kde se biologická i robotická evoluce údajně ignorují, František Kotleta vás zase přesvědčí, že s invazí mimozemšťanů se dá bojovat jenom pořádnou dávkou humoru, šílenství a… Nechte se překvapit, protože to zdaleka není všechno! 

O NAKLADATELSTVÍ
Dominantním směrem ediční koncepce Nakladatelství Epocha je literatura faktu a historie, ale velký prostor je věnován právě fantastice. Ta přináší tituly žánrů sci-fi, fantasy i hororu. Věnuje se zahraničním i tuzemským autorům. Dominantní pozici zaujímají knihy nejtajemnějšího autora současné české fantastiky Františka Kotlety a akčně hororový urban-fantasy seriál Kladivo na čaroděje, který se postupně stal mezi fanoušky kultem. Většinu vydaných knih lze zakoupit také v elektronické podobě a některé tituly ve formě audioknih.

Nakladatelství Epocha
Kaprova 12/40, 110 00 Praha 1
www.epocha.cz
https://www.facebook.com/Nakladatelstvi.Epocha
https://www.facebook.com/FantastickaEpocha
https://www.instagram.com/nakladatelstviepocha/

EpochaFantastická EpochaL. KyšaB. Hokrčeská fantastikaFantasy
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Jonathan French, Šedí bastardi

Tue, 11/05/2019 - 05:27

1

Šakal už se chystal vzbudit holky kvůli dalšímu kolu, když přes tenké stěny hampejzu zaslechl, jak Kaňour někde dole řve jeho jméno. Skrz mezery v polorozpadlých okenicích se dovnitř draly odporné paprsky ranního slunce. Vyskočil z postele, setřásl při tom ze sebe propletené údy děvek a poslední zbytky omámení vínem. Ta nová spala dál jako dřevo, ale Delia po takovém vyrušení zamručela a zdvihla zacuchané zrzavé kučery z polštářů, aby se na něj nesouhlasně zadívala.
„Co se, kurva, děje, Šaku?“
Jen se tiše zasmál a hupl do kalhot. „Shání mě Kaňour.“
Delia obrátila unavené oči v sloup. „Řekni tomu velkýmu trojákovi, ať drží kušnu. A vrať se do postele.“
„Kdybych mohl, tak to udělám, zlato,“ odpověděl Šakal a posadil se na postel, aby si nazul boty. „Kdybych mohl, tak to udělám.“
Vstal zrovna ve chvíli, kdy mu Delia začala mazlivě přejíždět prsty po zádech. Ani se neobtěžoval hledat brigantinu, jen na podlaze mezi odhozenými svršky holek vylovil svůj opasek, připnul si ho a upravil si popruh, na němž visel talwar. Cítil, že ho Delia pozoruje.
„Do pekel, seš fakt hezkej kříženec!“ pověděla mu. Z pohledu se jí vytratila ospalost, nahradil ji dobře nacvičený hlad.
Šakal to chvíli hrál s ní. Když si shrnul vlasy a svazoval je koženým řemínkem, schválně zatnul svaly a vystavoval je na odiv. Než rozrazil dveře a pospíšil si z pokoje, ještě na Deliu mrkl.
V chodbě vládlo šero a prázdno, stále se topila v pochmurné nehybnosti úsvitu. Prošel společenskou místností, a když obcházel stoly poďobané dírami a převrácené židle, ani nezpomalil. Po nočních radovánkách zbyl už jen kyselý zápach rozlitého vína a potu. Pootevřenými dveřmi se dovnitř neodbytně dralo jasné světlo slibující nesnesitelně parný den. Šakal vyšel do oslňující ranní záře, zatnul zuby a přivřel víčka, jak se do něj opřelo slunce.
Kaňour stál u studny uprostřed dvora, pletence svalů na širokých zádech se mu leskly vodou. Šakal k němu přiklusal a postavil se vedle něj.
„Potíže?“
Kaňour lehce zvedl bradu a ukázal plnovousem připomínajícím piky na kartách na prašnou cestu vedoucí k pozemkům. Šakal sledoval jeho pohled a zahlédl pableskující siluety koní. Blížily se. Zaclonil si oči před sluncem, hledal jezdce. Když je našel, ulevilo se mu.
„Nejsou to koňomrdi.“
„Ne,“ souhlasil Kaňour. „Kavalerie.“
Šakal se trochu uvolnil. Lidské vojáky zvládnou. Kentauři by mohli znamenat jejich smrt.
„Ignácio?“ zamyslel se nahlas. „Přísahám, že ten starej poďobanej vožrala dokáže vycítit, že mu někdo veze prachy, a nemusí ani vytáhnout paty z kastelu.“
Jeho přítel neřekl nic, jen se dál mračil na blížící se řadu jezdců. Šakal napočítal osm mužů, jeden z nich svíral korouhev, na níž se bezpochyby skvěl erb krále Hisparty. Ten vlající kus hedvábí v Souzených zemích znamenal jen málo a Šakal nespouštěl oči z vedoucího jezdce.
„To je Bermudo,“ ozval se Kaňour vteřinu předtím, než Šakal sám přes prašný oblak odhalil kapitánovu totožnost.
„Kurva.“
Šakal si náhle přál, aby kuši nenechal pod Deliinou postelí. Krátce pohlédl na Kaňoura, naprosto neozbrojeného, až na poloplné vědro ze studny, které stále svíral v rukou. Přesto jeho vzezření často stačilo, aby mnohé odradilo od boje. Jak se tradovalo mezi členy kopyta, i Kaňourova hovna měla svaly.
Šakal taky nebyl žádné nedochůdče, ale přítel ho o celou hlavu převyšoval. Dokud Kaňour dokázal skrývat tetování Bastarda, pokrývající jeho silné paže a záda, podle holé hlavy, popelavě šedé kůže, svalnaté postavy a vyčnívajících dolních tesáků by ho mnozí mohli považovat za čistokrevného orka. Na smíšený původ u něj ukazoval jen plnovous, rys, který Šakal po svém lidském rodiči nepodědil.
Jezdci na koních se rozestoupili kolem studny a Šakal se zazubil. Nejspíš ho nepokládali za jednoho ze siláků, ale byl dost velký, aby ta lidská štěňata zaváhala. Podle čistých šarlatových šerp, helem vyleštěných, až se leskly, a odvážných, zachmuřených výrazů se jednalo o nováčky. Husté kníry teď na dvorech v Hispartě nejspíš považovali za poslední výkřik módy, protože nad každým horním rtem se vyjímalo cosi podobného macaté, navoskované housence. Nad každým rtem až na ten Bermudův. S nakrátko střiženými vlasy a výrazným dlouhým nosem připomínal jednoho z dávno mrtvých tyranů zpodobněných na mincích starého Impéria.
Kapitán přitáhl otěže.
Chvíli si pozorně prohlížel dvůr, zrakem ulpěl na stájích, které Sancho udržoval pro své hosty.
Šakal namísto pozdravu zdvihl bradu. „Bermudo. Koukám, že zajíždíte nový kluky. Copak, chtěli na vlastní oči vidět, že i v nebezpečnejch oblastech se dá sehnat kunda?“
„Kolik vás tady je, Bastardi?“
Ta otázka zněla nenuceně, skoro lenivě, ale Šakalovi neuniklo, jak se Bermudo snažil zastřít obavy.
„Nechcem vás tu přepadnout, kapitáne.“
„To není odpověď.“
„Si pište, že je.“
Bermudo pohledem vyhledal jednoho ze svých jezdců a gestem mu ukázal na stáje. Vybraný jezdec zaváhal.
„Běž prověřit stáje,“ pověděl mu kapitán pomalu, jako by něco vysvětloval natvrdlému dítěti.
Muž se vzpamatoval a ostruhami pobídl koně k západní straně dvora. Jeho spolubojovníci přihlíželi, jak si vede. Šakal sledoval zase je. Všichni drželi polokopí a kulaté ocelové štíty, kabáty se šupinami jim poskytovaly další ochranu. Pět z nich zneklidnělo, prozradilo je, jak napjali otěže svým koním. Ten poslední se zjevně nudil, protože teatrálně zívl. Kapitánův poslíček sesedl, přivázal koně ke sloupku a teď odměřeným krokem kráčel do stájí. O chvíli později se na ostré ranní slunce ospale vypotácel Sanchův stájník. Kavalerista ho po chvíli následoval.
„Tři divočáci a spřežení mul,“ oznámil, když přijel zpátky.
„To spřežení patří třem horníkům,“ řekl Šakal Bermudovi. „Myslím, že jsou z Traedrie. Ti vás taky nechtěj přepadnout.“
„Ne,“ odvětil Bermudo. „Mají povolení provádět průzkum v horách Amfory. Vím to, protože jsem sám ten výnos vypisoval. Nicméně vy takové povolení nemáte.“
Šakal se užasle zadíval na prázdnou oblohu kolem. „Kaňoure? Někdo přenesl Sanchův bordel do Amfor, když jsme spali?“
„Ty vrcholky vypadaj menší, než si pamatuju,“ prohlásil oslovený. „Vlastně nejsou vůbec vidět.“
Bermuda to zjevně nepobavilo. „Vy zatraceně dobře víte, co tím myslím.“
„Ale ano,“ řekl Šakal. „A vy víte moc dobře, proč kapitán Ignácio dovolil, abychom tu byli.“
„A ujistil vás o tom, než odsud včera večer odjel?“
Kaňour zkřivil tvář. „Ignácio se tady včera večer neukázal.“
To sice byla pravda, ale Šakal by byl radši, kdyby to vyšlo najevo o něco později. Kapitáni se navzájem nenáviděli, ale to ještě nevysvětlovalo, proč Bermudo při zmínce Ignáciova jména zbystřil jako lovecký pes větřící kořist. Taky to nevysvětlovalo jeho přítomnost v nevěstinci. Urozený kapitán nevyužíval služeb Sanchových holek a jen velmi zřídka jej bylo možné zastihnout tak daleko od kastelu.
Šakal se pokusil nastražit novou návnadu. „Jděte dovnitř, neradi bychom vás zdržovali. Určitě chcete rozfofrovat nějaký ty výlohy.“
Bermudo odfrkl.
„Pohleďte, pánové,“ prohlásil. Pohledem spočinul na Šakalovi a Kaňourovi, a přitom se dokázal tvářit přehlíživě. Takovou schopnost ovládali jen lidští šlechtici. „Dva jezdci smíšené krve. Z kopyta Šedých bastardů. Naučíte se je rozeznávat podle ohavných značek na jejich těle. Některé poznáte i podle jejich absurdních jmen. I přes oficiální rozdělení si všichni myslí, že tahle země jim celá patří, takže je najdete i na místech, kde nemají co dělat, jako tady v tomto podniku, kde nestydatě ignorují, že se nacházejí na území Koruny. V takových případech máte pravomoc je vykázat. I když je často nejlepší dovolit jim, ať se ukojí a jdou o dům dál. Na rozdíl od dvou pářících se psů je potřeba víc než vědra vody, abyste zastavili poloorka v říji. Jsou… otroky nižších pudů.“
Šakal jeho urážky přešel bez povšimnutí. Zadíval se za Bermuda a usmál se na kavaleristy rozestoupené za ním. „My děvky fakt zbožňujem. Pardon. Hledáme povyražení s povolnou společností. Řekl bych, že tak byste tomu říkali tam na severu. Každopádně, Sancho a jeho holky jsou vždycky pohostinní.“
Bermudo zkřivil znechuceně rty, ale promluvil někdo jiný, ten zívající kavalerista, který se teď nenuceně ušklíbal.
„Nikdy bych si nezaplatil ženu ochotnou líhat s poloorky.“
„Tak to abys začal šukat vlastního koně,“ zamručel Kaňour.
Nový kavalerista vyvalil oči a Šakal se usmál. „Má pravdu. V Souzenejch zemích nenajdete šlapku, kterou bychom nezkazili. Jsem si jistej, že by vzaly vaše prachy, ale bez urážky, hoši, nedivte se, když si nevšimnou, že jste do nich vrazili ty vaše mrňavý růžový ptáčky.“
Muž se viditelně naježil. Když se na něj Šakal zadíval pozorněji, všiml si, že jeho knír nedokázal úplně zakrýt zaječí pysk. Ostatních šest nejistě vrhalo pohledy směrem k Bermudovu zátylku, jako by jim mohl poradit. Kapitán měl helmu připoutanou k sedlu a v ruce netřímal kopí, ale sjel rukou k jílci svého meče.
„Dělejte potíže,“ zavrčel Bermudo a zatvářil se nelítostně, „a já vás potáhnu za koněm celou cestu až k vašim lidem, a je mi jedno, jak jste se s Ignáciem dohodli.“
Šakal zahákl palce za opasek, ruka mu tak spočinula blíž vlastní zbrani. Dokázal pózovat stejně dobře jako kapitán. „Nemáme s váma problém.“
„Ne, pokud si nezačnete,“ přisadil si Kaňour.
Bermudo těkal pohledem mezi oběma kříženci. To vážně zvažoval, že prolije krev? Opravdu by ten arogantní pitomec riskoval krevní mstu, jen aby si zachoval tvář před skupinkou urozených vyděděnců v nových sedlech a s vlhkými sny o hrdinství?
Bermudo zatnul zuby, jak přemáhal vlastní hrdost, ale než se rozhodl, zaječí pysk pobídl koně ke studni.
„Ty tam,“ oslovil Kaňoura a ukázal kopím, „naplň tamhleten žlab.“
Šakal pohrdavě odfrkl a sledoval, jak mezi rekruty proběhla vlna nejistoty. Všichni upírali zrak na výmluvného spolubojovníka.
Bermudo po něm střelil varovně pohledem. „Kavaleristo Garcío…“
Mladík jen mávl rukou. „To je v pořádku, kapitáne. Máme poloorčí sluhy ve vile mého otce. Musí se držet pěkně zkrátka, nebo zdivočí. Tihle dva očividně už dlouho nedostali výchovný výprask. Ten nedostatek pokory se dá velmi rychle napravit. Tkví to jen v tom, jak se k nim chováte.“ Líně shlédl dolů na Kaňoura. „Řekl jsem, ať naplníš ten žlab. Hni sebou, podvraťáku.“
Šakal zaslechl skřípění namáhaného dřeva, jak Kaňour sevřel vědro, až mu zbělaly klouby. Bude stačit pár okamžiků a poteče krev.
„Měl byste tomu nováčkovi přitáhnout uzdu, kapitáne,“ prohlásil. A myslel to smrtelně vážně. „Možná nemá páru, co může takovej naštvanej trojkrevnej člověku provést.“
Bermudova povýšenecká maska se pomalu začínala drolit. Stejně jako Šakal si uvědomoval, že to všechno může skončit špatně. Ale zatnul zuby a to porušení kázně dovolil.
Kurva.
Už se nedalo dělat nic, jen se rozhodnout, čí krev poteče a kolik jí bude.
„Takže, kapitáne,“ ozval se Šakal, „co ten hejsek provedl, že ho vyhnali až sem? Dluhy ze sázení? Ale ne, že by na to Kaňour předtím kápl? Tvýho chlápka přistihli s oblíbeným hřebcem jeho fotra. Ojížděl ho bez sedla. Hezky mu ho šoupl do stáje.“
Samolibý kavalerista bodl tupým koncem kopí Šakala přímo do obličeje. Provedl to tak nenuceně, tak líně, že měl kříženec spoustu času uhnout, ale poloork nechal ránu dopadnout. Bolestí se mu zajiskřilo před očima a zapotácel se, ruka mu vystřelila k tepajícímu nosu. Slyšel, jak Kaňour zavrčel, ale poslepu hmátl volnou rukou a položil ji příteli na paži, silnou jako kmen stromu, aby zabránil případné odplatě. Odplivl si, počkal, až se mžitky rozplynou, a pak se znovu napřímil.
„Budeš se vyjadřovat slušně,“ rozkázal kavalerista García. „Ještě jednou promluv tak opovážlivě a nechám tě ve jménu našeho krále zpráskat jako koně.“
Šakal se zadíval přímo na Bermuda. Zjistil, že se kapitánovi do tváře vkradla nervozita, ale také plíživý výraz uspokojení.
„Krále?“ zeptal se Šakal a vsrkl poslední zbytky krve ze zubů. „Kaňoure? Znáš královo jméno?“
„Kdosi-jakejsi první,“ odpověděl Kaňour.
Šakal zavrtěl hlavou. „Ne, ten chcípl. Teď je to Ten-a-onen tlustej.“
Kaňour přimhouřil oči. „To nezní správně.“
„Zpropadení sazokožci!“ zařval García.
Šakal si ho nevšímal, rozhodil rukama, jako by si nevěděl rady. „Na jméně se asi neshodnem. Každopádně je to nějakej degenerát, vycpanej pytel hoven, co se žení s vlastníma sestřenicema, šuká svý sestry a vydržuje si malý klučíky, aby mu na to jeho malinký péro dávali pijavice.“
Garcíovo kopí tentokrát Šakal zachytil ve chvíli, kdy jím muž bodl, a použil setrvačnost, aby útočníka stáhl dolů ze sedla a za letu ho nasměroval na střechu studny. Kůň se ržáním zacouval dozadu. García se zmítal na zemi, nenadával, jen prskal vzteky a pokoušel se vstát. Šakal ho popadl za plášť kavaleristické uniformy, přetáhl mu ho přes hlavu a skrz zaprášenou látku jej praštil pěstí do obličeje. Muž padl jako podťatý.
Rozrušení koně neklidně přešlapovali, ale muži na jejich zádech překvapeně ztuhli. Bermudo viditelně pobledl.
Šakal ukázal na Garcíu na zemi. „Myslím, že pro tyhle panice je to dobrá lekce, kapitáne. Co vy na to?“
Bermudo nebyl hlupák. Věděl, že se mu nabízí šance. Se strohým přikývnutím jí využil.
García však zůstal při vědomí. A rozum se mu zcela vytratil. Posadil se, strhl si plášť z hlavy a z úst se mu řinula krev a jedovatosti.
„Kapitáne,“ zuřil, máchal vyčítavě prstem mezi Šakalem a Kaňourem. „Vyžaduji, aby tito dva byli odvedeni s námi do kastelu a pověšeni.“
Šakal se zasmál. „Pověšeni? Nejseš mrtvej, padavko. Vyměnili jsme si urážky, tys mi rozbil nos, já ti dal do zubů. To je všechno. Stalo se. A teď běž dovnitř, smoč si ptáka a zapomeň na to.“
Ale García jako by nedokázal uvažovat rozumně. Pomstychtivě se zahleděl na Bermuda.
„Kapitáne?“ Sice ho označil příslušnou hodností, ale to oslovení mělo daleko k úctě, kterou by měl nadřízenému prokazovat.
Šakal a Kaňour se na sebe podívali. Co to mělo být? Rozhodně se nestalo poprvé, že by si kavaleristé a jezdci kopyta vjeli do vlasů. A u Sancha k tomu docházelo častěji než kdekoli jinde. Nastal čas, aby se rozjeli každý vlastním směrem.
Uprostřed Bermudova horního rtu perlila kapka potu. Vypadal rozpolceně, zvažoval možnosti, které se mu zjevně nezamlouvaly.
„Bermudo…“ pokusil se Šakal upoutat mužovu pozornost, ale García ho překřičel.
„Budete tady strádat donekonečna, kapitáne!“
Byla to výhrůžka. A Bermudo se rozhodl.
„Na ně!“ rozkázal.
Bermudo se pokusil tasit meč, ale vědro ho zasáhlo do čela dřív, než stačil zbraň vytáhnout byť jen z poloviny. Kaňour vědrem mrštil takovou silou, že z něj neukápla jediná kapka, dokud nenarazilo do kapitánovy lebky. Ten sjel ze sedla, zbaven vědomí dřív, než vůbec dopadl do prachu dvora.
Než se mohl kavalerista vztekat dál, Šakal ho kopl do brady a García se znovu natáhl. Ostatní jezdce však násilí páchané na jejich druhovi ve zbrani nezastrašilo, naopak jen posílilo jejich odhodlání, a všech šest jich sklonilo kopí. Šakal tasil meč a plynulým pohybem jej hodil Kaňourovi, nepřestával při tom svírat Garcíovo kopí, které namířil proti jezdcům.
Než však kavaleristé mohli pobídnout koně vpřed, pohledy upřeli kamsi vzhůru a vyvalili oči. Zpoza Šakalovy hlavy se zvonivě ozval hlas.
„Pořádně si to rozmyslete, vy fousatí kastráti!“
Šakal se usmál. Ten hlas byl nevrlý, panovačný a velmi povědomý. Kopí kavaleristů klesla ještě níž, všichni do jednoho zírali s otevřenými ústy.
„Jdeš právě včas, Nady!“ zavolal Šakal přes rameno. Škodolibě se na muže usmál. Pak se však obrátil. O chvíli později spadla brada taky jemu.
Nádherná stála na střeše nevěstince, v každé ruce držela kuši, obě měla nabité a mířila jimi na jezdce. Byla úplně nahá.
„Krvácíš, Šaku.“
Šakal dokázal jen zamručet a přikývnout. Znal Nádhernou od dětství, ale ani jeden z nich už dítě nebyl.
Světle zelenou kůži měla bezchybnou, bez našedlého tónu typického pro většinu poloorků, a hebkou až na místa, kde se pod ní boulily svaly nebo se dmula křivkami. Obojího měla na rozdávání. Tmavě hnědé vlasy jí padaly v zakroucených copáncích na urostlá ramena. Dvě těžké kuše držela pevně, hroty šipek mezi rameny lučiště se ani nezachvěly. Ten pohled byl působivý. A podle ohromeného ticha, rozléhajícího se na dvoře za ním, kavaleristé dospěli ke stejnému názoru.
Chytrá Nádherná, vždycky využila každou výhodu, i když jich potřebovala jen málo.
„Krvácíš,“ zopakovala, „a mě probudili až moc brzy. Někdo musí chcípnout.“
Garcíovi se podařilo odpotácet se ke svým spolubojovníkům a zdvihnout třesoucí se prst.
„Vy špinaví popelavci!“ zaječel pištivě skrz oteklé rty. „Všichni skončíte na šibenici! Na ně, muži! Na ně!“
„Tamtoho,“ zamručel Kaňour.
„Tamtoho,“ potvrdila Nádherná a těžký šíp se zabodl Garcíovi do oka.
Muž ztuhle padl nazad, z levého očního důlku mu vykvetlo opeření těžké šipky. Kavaleristé kleli a snažili se udržet vzpínající se koně pod kontrolou.
„Ještě mi jedna šipka zbyla,“ oznámila jim Nádherná. „Má někdo zájem?“
Nikdo se dobrovolně nepřihlásil.
Šakal se prudce otočil k jezdcům.
„Než kdokoliv z váš řekne něco přitroublýho jako ‚O tom se dozví můj táta!‘, nezapomeňte, že jste všem ukradený. Tam na severu, nebo jakejkoliv civilizovanej klenot teď nazýváte domovem, o vás nikdo nestojí. Kdyby jo, tak tady nejste.“
Šakal přejel klidným pohledem po každém z jezdců a v duchu si poznamenal, kdo sklopil zrak.
„Narodili jste se jako třetí nebo čtvrtí? Aspoň jeden z vás je určitě parchant. Všechny vás sem odlifrovali, ať se na vás zapomene. Ať hlídáte pohraničí a dáváte pozor na orky. Tady nemáte žádný zázemí, žádný výhody.“ Šakal pohodil kopí na Garcíovu mrtvolu. „On na to zapomněl. Neudělejte stejnou chybu. Jestli chcete přežít první rvačku se siláky, radši byste se k nám křížencům měli chovat hezky. My vás udržujem v bezpečí. Bermudo má pravdu. Prohlásili jsme to tady za svý. Ale nejsme jediní. Orkové týhle zemi říkaj Ul-wunduly. Myslí si, že jim patří. A když nad nima budete ohrnovat nos, z omylu je tím nevyvedete. Vaši fotrové vám tady nepomůžou. Král, ať už se jmenuje jakkoliv, vám tady nepomůže. Jen my podvraťáci jo. Vítejte v Souzenejch zemích.“
Šakal kývl na Kaňoura a o krok ustoupil. Hromotluk zvedl bezvládného kapitána ze země, jako by Bermudo nevážil víc než děcko.
„Tobě stačil jen kýbl s vodou, Mudíku,“ poznamenal a položil muže na hřbet jeho koně. Pak předal otěže zvířete jednomu z kavaleristů.
„Zavezte ho zpátky do kastelu,“ pověděl jim Šakal. „Povězte kapitánu Ignáciovi, že kavalerista García odmítl poslechnout rozkazy tady Bermuda a praštil ho. Než aby čekal na potrestání, radši se zdejchnul na koni pryč, a když ho viděli naposled, mířil na území kentaurů. Šedí bastardi se dobrovolně nabídli, že ho vypátrají. Ale nejsme si jistí, jestli ho někdy někdo najde. Až se Bermudo probere, bude si to chtít pamatovat právě takhle. A vy ostatní taky. Pokud nechcete válku s poloorčím kopytem.“
Nikdo neodpověděl. Pobledli. Tvářili se mírně.
„Teď je ta chvíle, kdy všichni kejvnete na souhlas!“ zavolala na ně Nádherná ze střechy.
Jezdci poslušně zakývali hlavami v helmách.
Šakal ukázal paží směrem k cestě, jako by je naváděl. Během pár minut z řady jezdců zbyla jen mihotavá šmouha na obzoru.
Šakal zjistil, že na něj Kaňour upřeně hledí a vrtí hlavou.
„Co je?“
„Pěknej proslov, ctihodnej Šakale.“
„Zacpi si hubu strukem, Kaňoure.“
Šakal si opatrně ohmatával nos. Nádherná seskočila ze střechy, vypracované svaly na jejích dlouhých nohou snadno zpracovaly náraz.
„Až příště budeš oblbovat třasořitky hezkejma slůvkama, nezapomeň při tom na brum,“ pověděla Šakalovi a hodila mu prázdnou kuši.
„Až nás příště přijdeš zachraňovat, ohákni se přesně takhle,“ opáčil a rukou ukázal na její nahotu.
„Vyliž mi, Šaku!“
„To se o tebe nepostarala jedna ze Sanchovejch holek?“
„Ano, postarala,“ odpověděla a obrátila se k němu zády, aby zamířila zpátky ke dveřím hampejzu. „Ale jako všechny děvky by nejradši měla hlavu mezi tvejma nohama.“
Šakal nestydatě pozoroval důlky nad Nadyiným pevným zadečkem, dokud nezmizela ve stínech vykřičeného domu.
Vzpamatoval se až ve chvíli, kdy mu Kaňour lupnul jednu po zátylku.
„Musíme se vrátit.“
Šakal se poškrábal na bradě. „Já vím. Postarej se o mazly.“
Než se však Kaňour stihl vydat do stájí, ze dveří, které nedávno pohltily Nádhernou, se vykutálel majitel nevěstince. Příjemné trnutí v Šakalových koulích se okamžitě vytratilo.
Sancho opatrně protáhl otylé tělo dveřmi a ztěžka se vykolébal do dvora, přihlouple špulil drobná ústa zděšením. Těch pár zbývajících vlasů mu lnulo k hlavě jako ulízaná černá šmouha a už teď je zaléval pot. Sancho se zahleděl na mrtvolu kavaleristy. Pomalu zavrtěl hlavou, až se mu ledabyle oholené líce zatřásly.
„Jsem zničen.“
Šakal se uchechtl. „Neříkej mi, že je to první chlapík, co ti tady chcípl, Sancho.“
„První kavalerista!“ ucedil tlouštík přiškrceně. „A ani nejde o jednoho z Ignáciových plebejců, je to zasraná modrá krev! Co jste to provedli?“
„Zbavili tě hosta, co by v budoucnu dělal potíže,“ odpověděl Šakal. „Ta prasečí kejda by určitě mlátila tvý holky, to se vsaď.“
„S tím bych se vypořádal! Ale s tělem vyhoštěného zemana si tak lehko neporadím.“
„Ale jo. Dej vědět Kalňáčímu muži.“ Šakal ukázal na Garcíu s rozhozenými údy. „Ať se zbaví našeho zesnulýho přítele.“
Při zaznění toho jména pasákova upocená velká tvář pobledla.
„Má dohodu s naším šéfem,“ ujistil Šakal Sancha dřív, než majitel hampejzu mohl propadnout panice.
„Seš si jistej, že ho do toho chceš zatahovat?“ vložil se do hovoru Kaňour, váhavě vraštil vousatou tvář. Šakal si nebyl jistý, koho tím jeho přítel myslel, jestli šéfa, nebo Kalňáka, ale neobtěžoval se s vyptáváním. Prostě to tak udělají.
Soustředil se na podávání instrukcí Sanchovi. „Pošli holuba. Až sem Kalňáčí muž dorazí, předej mu tělo a koně. Řekni mu, že je to pro Šedý bastardy.“
„A co já?“ vyzvídal Sancho. „Co dostanu za to, že vám budu dělat prostředníka?“
Šakal se zhluboka nadechl. „Co chceš?“
„Však ty víš,“ pověděl mu majitel nevěstince.
„Vím,“ připustil Šakal. „Dobře. Povím to šéfovi.“
Pasák si ho chvíli prohlížel vypoulenýma očima a pak přikývl. Věnoval kavaleristovi jeden poslední, zasmušilý pohled a oddusal dovnitř.
Kaňour zatnul zuby. „Jílmistra to nepotěší.“
„Dny, kdy jsme se ho snažili potěšit, jsou skoro u konce, tak by si na to měl začít zvykat,“ odpověděl Šakal a bolavým nosem ztěžka vyfoukl vzduch. „Připrav se, pojedem.“

Anotace: 

Krví nasáklé fantasy plné sarkasmu a temnoty 
Žít v sedle! Zemřít na mazlovi! Takové je krédo poloorků obývajících Souzené země. Tito bývalí otroci střeží svůj neutěšený kraj na hřbetech obřích divokých prasat, jimž přezdívají mazlové. Jsou tím jediným, co stojí mezi honosným a bohatým královstvím lidí, Hispartou, a divokými tlupami čistokrevných orků. 
Šakal střeží svůj kraj coby člen Šedých bastardů, jednoho z osmi bratrstev, která přežila kruté obléhání Souzených. Mladý a ctižádostivý kříženec již dlouho nesouhlasí s rozhodnutími vůdce a zakladatele Bastardů, válečníka zvaného Jílmistr, a usiluje o jeho sesazení. Na své straně má věrného trojkrevného přítele Kaňoura a Nádhernou, jedinou jezdkyni v kopytu. 
Když do pevnosti Šedých bastardů zavítá cizí čaroděj, plány na svržení šéfa jsou prozrazeny a Šakal se musí vydat na cestu. Během svého putování se utká s nebezpečnými protivníky: magickými kalňáky, hispartskými třasořitky, siláčími hordami i hrozivými kentaury, kteří za Zrádcova měsíce vyjíždějí vykonávat své krvavé rituály. Při hledání pravdy se Šakal musí rozhodnout, komu zůstane věrný, a najít si své místo ve světě, který odměňuje jen zlovolné.

Jonathan French
Šedí bastardi
Vydal: Host
Počet stran: 461
Překlad: Hana Vrábelová
Cena: 399 Kč

J. FrenchUkázkaUkázkyLiteraturaFantasyHost
Categories: Vector Graphic

Soutěž: Jonathan French, Šedí bastardi

Mon, 11/04/2019 - 05:18

Nakladatelství Host se stalo zárukou kvalitní fantasstiky. A jejich novinka Šedí bastardi slibuje velké věci. Autoři a kritici ji přirovnávají k Šílenému Maxovi, Pánovi Prstenů či Zákonu gangu. Což jsou kvalitní záležitosti. Co je na tom všem pravdy, se může jeden z vás přesvědčit, aniž by musel do knihkupectví, anebo knihu si objednávat. Stačí se zúčastnit naší soutěže.

Host nám do soutěže věnoval jeden kousek knížky, který bude patřit tomu z vás, kdo odpoví na následující otázku. Z kterého filmu pochází věta:
Se šípkovou nebo se zelím?

Svoje odpovědi posílejte do neděle 10.11. 2019 na email sardensoutez@centrum.cz . Nezapomeňte připojit svoje kontaktní údaje. Do předmětu napište Šedí bastardi. Těšíme se na vaše odpovědi.

 

SoutěžSoutěžeJ. FrenchHost
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Věčné zlo, David Finch, Richard Friend, Geoff Johns

Mon, 11/04/2019 - 00:00

Komiks Věčné zlo je masakrální záležitost. Svět je naruby. Superhrdinové včetně Ligy spravedlnosti jsou poraženi tyranským vraždícím uskupením nadlidí Zločineckým syndikátem. Čtenář je díky tomu vržen do víru nevšedního zážitku. Dobro nevítězí, prohrálo, vládne zvrácené zlo. Ale je tady známý Lex Luthor. Hned na prvních stránkách se připomene svou morální bezbřehostí a vyděračstvím. Zároveň se také stane svědkem násilí Ultramana, odvrácené kopie Supermana. Ultraman má společného se Supermanem pouze kostým, vyjma znaku na hrudi, na které vévodí U. Překvapení pro čtenáře pak pokračuje. Ultraman šňupající kryptonit jako kokain, ten ho neoslabuje, naopak dodává mu potřebnou sílu. Proč ne? Takto by se dalo pokračovat a každý významný člen Ligy spravedlnosti má svou zlou verzi. Lex Luthor však nelení a společně s Batmanem položí základ odboje, který se pustí do nerovného boje. Je to zajímavá směsice postav, které spojuje z různých důvodů společný nepřítel. Nepochybně zaujme Black Mantův důvod, proč nepoklonkovat a nesloužit Zločineckému syndikátu. Vždyť si dovolili zabít Aquamana, jehož zabití si nárokuje přece pouze on.

První polovina se odvíjí až v neuvěřitelném tempu, druhá již zbrzdí a věnuje se potřebnému vysvětlování co a jak. Komiks tohoto ražení si pravděpodobně nevybere DC nepolíbený čtenář. A také ani pro úplného začátečníka není vhodný. Obsahuje skutečně velmi mnoho postav. Skoro jej lze považovat za jakousi superhrdinskou a hlavně superpadoušskou encyklopedii. V příběhu mají prostor jen minimálně kladní superhrdinové, více ho dostávají jejich negace. Dále se v něm vyskytují záporné postavy snažící se buď sloužit Zločineckému syndikátu, nebo naopak jsou v nezvyklé roli záchrany světa.

Komiks Věčné zlo je svým dějem nestandardní, dokáže vyjmout postavy z jejich obvyklého zaškatulkování a je příjemným osvěžením komiksové scény. Vyvolává u čtenáře emoce a obavy o oblíbené hrdiny. Scénarista Geoff Johns, specialista na Ligu spravedlnosti a kreslíř David Finch zase na Batmana, odvedli společně dobrou práci. Alternativní obálky uvedené na konci knihy jsou na rozdíl od jiných zcela plnohodnotné, naopak chybí skicář alespoň vybraných postav. Ale dobré je to, že po přečtení zůstává otázka a co bude dál?

Věčné zlo
David Finch, Richard Friend, Geoff Johns

Nakladatel: BB/art
Překlad: Pavel Švanda
Počet stran: 224
Vazba: Brožovaná
Cena: 499,- Kč

KomiksBB artDC ComicsD. FinchR. FriendG. Johns
Categories: Vector Graphic

RECENZE:Stephen King, Povznesení

Fri, 11/01/2019 - 09:21

Slyšeli jste už o městečku Castle rock? Fanoušci Stephena Kinga určitě ano. Fiktivní městečko, ležící kdesi mezi Bostonem a Portlandem v americkém státě Maine. Odehrály se zde děsivé příběhy knih Nezbytné věci, Mrtvá zóna, Cujo, Temná půle a Doktor Spánek, a svůj potenciál ještě zdaleka nevyčerpalo. Nejnovější román jednoho z nejúspěšnějších spisovatelů současnosti nazvaný Povznesení nás totiž zavede právě tam.

Tentokrát se však nejedná o hororový příběh, ačkoliv jeho zápletka je přinejmenším bizarní a znepokojivá. Scott Carey je úplně obyčejný muž, žijící úplně obyčejným životem tvůrce webových stránek. Jeho jediným problémem je lesbický pár odvedle, který nechává venčit své psy na jeho trávníku. Zdraví mu už neslouží tak jako dřív a má nadváhu, tedy alespoň donedávna měl.

Navenek vypadá pořád stejně – postarší pán s bříškem. Ač to na něm ale nejde poznat, neustále ztrácí na váze. Ze začátku půl kila denně, postupem času čím dál víc. A cítí se lépe, lehčí, má víc energie a je fyzicky zdatnější. Co ho však znepokojuje nejvíc, je fakt, že váží stejně s oblečením i bez něj.

S tímto problémem se svěří svému dávnému známému, doktorovi Bobovi. Ten se však nikdy s ničím podobným za celou svoji kariéru nesetkal, a ani spolehlivý strýček Google tentokrát neporadí. Podle všeho je Scottův případ zatím jedinečný a dosud nezdokumentovaný. Není tedy divu, že se mu nechce do nemocnice, podstupovat různé testy a kdoví co dalšího. Namísto toho se dál věnuje svojí práci, snaží se najít společnou řeč s lesbickým párem, který leží v žaludku celému městečku a v kalendáři si červeně zakroužkuje Den 0.

Povznesení je snad až poetický příběh, který se vymyká Kingově tvorbě tak, jak ji doposud známe. Dala by se připodobnit snad jen ke Kouzelné skřínce pro Gwendy, s tím rozdílem, že rozhodnutí hlavního hrdiny nemá zdaleka tak katastrofální důsledky. Má také pouhých 144 stránek, což z ní dělá ideální jednohubku na večer.

Jaká je příčina Scottova bizarního stavu? To nám King neprozradí, a vlastně to ani není podstatné. Lehký a svým způsobem milý příběh s ponaučením, který vám vykouzlí úsměv a na konci možná i nějakou tu slzu na tváři, takové je Povznesení. U této knihy se nebudete bát. Místo toho se vžijete do hlavní postavy a možná se po přečtení zeptáte sami sebe: Jak bych se ve Scottově situaci zachoval já?

„Tohle bych přál každému, pomyslel si, a možná že nakonec to každý dostane. Možná že ve chvíli umírání stoupá každý.“

 

Povznesení
Autor: Stephen King
Překlad:
Nakladatelství: Pavel Dobrovský – Beta
Rok vydání: 2019
Vazba: Pevná
Počet stran: 144

RecenzeLiteraturaS. KingHororBeta-Dobrovský
Categories: Vector Graphic

RECENZE: František Kotleta, Stalingrad

Thu, 10/31/2019 - 00:00

Kdo by neznal jméno Františka Kotlety? Jeho knihy plné sexu, krve, násilí a černého humoru dnes patří na poli české fantastiky mezi klasiku a nyní již pětidílná série Bratrstvo krve rozhodně není výjimkou. Na původní trilogii Hustej nářez, Fakt hustej nářez a Mega hustej nářez, která vyšla v letech 2010 až 2013 navázala v roce 2015 prequelová novela Vlci. A nyní jsme se po 4 letech konečně dočkali dalšího pokračování této série.

Stalingrad je dějově zasazen mezi Vlky a Hustej nářez, předchází tedy době, kdy na Zemi přistáli Kartani s úmyslem ji ovládnout. Namísto mimozemšťanů se Jan Bezzemek a jeho parťáci do nepohody musí vypořádat s klanem nacistických upírů. Ano, tušíte správně. Právě se píše rok 1942 a Hitler se Stalinem jsou stále u moci, ač vlastně jen jako loutky germánského a slovanského klanu.

Švábi, ne zrovna elitní jednotka upírů, se vydávají na sebevražednou misi do nitra matičky Rusi. Hlavní hrdina Jan, Kazachstánka Tamara, Slovák Marek, Bardur, Sergej a seveřanka Skadi bok po boku bojují, chlastají a souloží, a to prosím pěkně napříč celou knihou a ne nutně jen v tomto pořadí. Pro hlavu upířího slovanského klanu jsou jen odpadem, který se hodí na špinavou práci víc než kdokoliv jiný. Nikdo je totiž nebude postrádat. Snad jen kromě Veroniky, Janovy matky, kterou dobře známe i z dalších dílů Bratrstva krve a která se Švábům snaží v nelehké situaci alespoň trochu pomoci.

Hektolitry krve, litry spermatu a tisíce nábojů – možná i tak byl se dal shrnout děj Stalingradu. Švábi prakticky nedostanou možnost si chvíli vydechnout, jsou neustále v akci nebo na útěku. A když už se naskytne pár hodin volného času, vyplní je sexem a pitím velkého, velkého množství alkoholu. Vodky, jak taky jinak. Jsme přeci v Rusku. A nebyl by to Kotleta, kdyby nám vše výše zmíněné barvitě a do detailů nepopisoval.

Samozřejmě se i ve Stalingradu dočkáme nějakého toho překvapivého zvratu a politikaření. Rozhodně na tom však děj knihy není postavený, to v žádném případě. Jde primárně o akci, i postavy samotné jsou vykreslené ploše a k nějakému značnému vývoji u nich taky nedochází. Místy to až vypadá jako by mezi sebou Švábi soutěžili, kdo stihne za knihu říct více sprostých slov. Nepočítali jsme to, ale sázíme na Bardura.

Pokud máte rádi Kotletův styl psaní a hledáte odlehčené čtení na podzimní večer, určitě po Stalingradu sáhněte. Alespoň základní orientace ve světe Bratrstva krve bude výhodou, není však nutností. Stalingrad si užijete i pokud jste doposud Kotletovou tvorbou nepolíbeni, jen nesmíte být citlivky a musíte se... no, tak trošku vyžívat v brutalitách. 

 

"Tarakany! Jsme odpad a zítra možná zemřeme, ale budeme to mít všechno u prdele."

 

Stalingrad
Autor: František Kotleta
Nakladatelství: Epocha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 289
Cena: 268 Kč

RecenzeLiteraturaFantasyF. KotletaEpochaFantastická Epocha
Categories: Vector Graphic

Nové tituly z nakladatelství CREW

Tue, 10/29/2019 - 22:15

Mladí Titáni do toho! 2: Boj o pizzu!

Scénář: Amy Wolframová, Merrill Hagan, Sholly Fischová
Kresba: Dario Brizuela, Jorge Corona, Ben Bates, Lea Hernandezová, Jeremy Lawson

Mladí Titáni jsou opět tady – a s nimi další porce legračních a šílených dobrodružství jednoho z nejhorších superhrdinských týmů světa. Robin, Starfire, Cyborg, Beast Boy a Raven se znovu pouštějí do akce! Podaří se Robinovi konečně udělat na Starfire dojem, když se z něj stane mladistvý idol? Přežije Raven pekelnou rodinnou slezinu? Zneškodní Cyborg oživlý knír? A co se přesně stalo o Protikladném dni? A co teprve, až dojde na epický superhrdinský souboj o tu největší cenu ze všech – o poslední dílek pizzy! Kdo z Titánů tuhle ultimátní cenu získá?!

Ukázka:
https://www.obchod.crew.cz/detail/komiks-535703-mladi-titani-do-toho-2-b...

 

Thor 1: Bůh hromu znovuzrozený

Scénář: Jason Aaron
Kresba: Mike del Mundo, Christian Ward

Nemá sice Mjolnir, ale zato má stovky nových kladiv! A na zastavení nezastavitelného Juggernauta bude potřebovat každé jedno z nich! Pak Ódinovi synové znovu vyjedou, když se Thor opět setká se svým dávno ztraceným bratrem Baldrem, aby čelili armádám ohnivých skřetů Královny oharků! Napříč zemí mrtvých zuří válka – ale může svatba uzavřená v Helu přinést mír? Když je nevěstou Hela, který z bratrů se stane šťastným ženichem? A ještě k tomu: Loki! Pekelný pes Thori! Skurge s pořádně velkou bouchačkou! Valkýry! A ve velmi, velmi vzdálené budoucnosti se Král Thor střetne se Staroušem Phoenix a na konci časů se pustí do Doctora Dooma!

Ukázka:
https://www.obchod.crew.cz/detail/komiks-532180-thor-1-buh-hromu-znovuzr...

 

Astonishing X-Men 1: Nadání

Scénář: Joss Whedon
Kresba: John Cassaday

Tým snů v akci! Scenárista Joss Whedon (seriály Buffy, přemožitelka upírů, Angel, Firefly, filmy Chata v horách, Avengers) a John Cassaday (Planetary, Captain America) se spojili, aby rozjeli novou x-menskou sérii – a povedlo se jim to opravdu velkolepě!
Cyclops a Emma Frostová dali znovu dohromady tým X-Menů, s jediným velkým cílem. Ohromit svět. Ale jejich plány jdou vniveč ještě dřív, než stihli vůbec začít. Začíná se šířit informace o převratném objevu ohledně mutantského genu. Z mutantství se stává choroba, kterou je možné vyléčit, vypukají bouře, a i sami X-Meni se začínají dělit na dva nesmiřitelné tábory.
Do akce se navíc vkládá tajemný a nebezpečný Ord, se svými vlastními plány. Naštěstí mají X-Meni nového a nečekaného spojence… a samozřejmě, spoustu nových a nečekaných protivníků.
Jak dopadne souboj o další osud mutantstva?

Ukázka:
https://www.obchod.crew.cz/detail/komiks-532183-astonishing-x-men-1-nadani

 

Batman: Evropa

Scénář: Brian Azzarello, Matteo Casali
Kresba: Jim Lee, Gerald Parel, Giuseppe Camuncoli, Diego Latorre

Poté, co neznámý nepřítel nakazí Batmana smrtícím virem, musí se Temný rytíř vydat do Evropy, aby našel lék. Není však jedinou obětí viru. Jeho největší nepřítel, Joker, se nakazil stejnou ničivou nemocí.
Jak Batman, tak Joker dostali různé kousky skládačky, a ani jeden z nich nemůže záhadu vyřešit bez toho druhého...

Ukázka:
https://www.obchod.crew.cz/detail/komiks-534037-batman-evropa

 

Temné noci - Metal

Scénář: Scott Snyder, James Tynion IV, Rob Williams, Tim Seeley, Josh Williamson, Ben Percy
Kresba: Andy Kubert, Jim Lee, Greg Capullo, Paul Pelletier, Stjepan Šejić, Juan Ferreyra, John Romita Jr., Mirka Andolfová

Temný rytíř odhalil jedno zapomenuté tajemství. Tajemství, které může zničit samotné základy vesmíru DC. Objevil temnou stranu reality, to, co se skrývá za mnohovesmírem. Zónu nočních můr, kde je každá obava, každý náš strach, skutečností. A teď je tu síla stará jako sám čas, která se nás snaží stáhnout do temnoty, do nikdy nekončící hrůzy. Je nutné spojit proti prastarému zlu síly všech hrdinů… jenže, co zmůžou proti temným Batmanům z jiných světů?

Ukázka:
https://www.obchod.crew.cz/detail/komiks-532184-temne-noci-metal

 

Zpráva pro Adolfa 1

Scénář a kresba: Osamu Tezuka

Naprostá klasika japonského komiksu v podání "boha mangy", Osamua Tezuky! Píše se srpen 1936. Na berlínských olympijských hrách dojde k události, která nezvratně spojí osudy tří lidí. Syna židovského pekaře, který žije v Japonsku. Jeho přítele, jediného syna německého konzula. A pak vůdce mocné říše, který se právě chystá rozpoutat tu nejstrašnější válku v historii. Nemají společného vlastně vůbec nic, jenom jméno, které mají všichni tři stejné: Adolf.

Ukázka:
https://www.obchod.crew.cz/detail/komiks-532174-zprava-pro-adolfa-1

 

Bleach 5+6 (Zvýhodněný balíček 2 čísel)

Scénář a kresba: Tite Kubo

Kdo z koho? Soul Reaperové nemají patent na likvidaci démonů... ve městě je člen konkurenční skupiny, který si chce dát s Ičigem závod, kdo z nich zneškodní víc Hollows. Jenže při tom přiláká do města příliš nebezpečných duchů a životy Ičigiho blízkých jsou v ohrožení. Naštěstí není náš hrdina jediný, kdo má zvláštní schopnosti.

Konkurenční bojovníci se musí spojit, aby zastavili obřího Hollowa. Ičigo musí překonat hranice svých schopností a dostat se na další úroveň... ale bez pomoci bývalého protivníka mu bude i jakákoliv síla k ničemu. A aby bylo ještě hůř, Rukia se vrací zpátky do Soul Society. Jenže na cestě jí čeká jedno nepříjemné překvapení. Její bratr.

 

KomiksCrew
Categories: Vector Graphic

V září narození...

Mon, 10/28/2019 - 12:06

Nedá se popřít, že letošní podzim se vážně vydařil. Mám sice na mysli počasí, ale i na zajímavé knižní novinky byl přívětivý. V každém případě nesmím zapomenout, že ani kvůli jedné z uvedených věcí jste tenhle článek nerozklikli. Pojďme si tedy připomenout, čí slova jsme si vypůjčili v průběhu září.

 


"Často se mě ptají, jestli je to [moje práce] sci-fi, nebo fantasy a moje odpověď je obvykle "ano"."
China Miéville
*6. září 1972

Jednoznačně nejmladším vzorkem zářijové fantastiky je tento ryze současný britský autor, u kterého si nemůže čtenář být jistý, co mu naservíruje ve své příští knize. Rád boří hranice žánrů, jakoby zkoušel, co ještě jsou mu jeho fanoušci ochotni spolknout a uvěřit. Zatím se mu to daří víc než dobře, a to i přesto (nebo právě proto?), že rád do své tvorby i do diskuzí na conech tahá politiku a nijak se se svými politickými názory netají. Prakticky všechny romány, které napsal, se dají číst i česky, naposledy letos povídková sbírka Tři okamžiky exploze. Prý je divná i na Mievillovy poměry, na Sardenu máme recenzi, můžete se mrknout, co na ni říká Elyonwai.


„Dokud jsem nezačal používat internet, nevěděl jsem, že je na světě tolik idiotů.“
Stanisław Lem
*12. září 1921

Na tomhle prohlášení je nejvíc vidět, že Lem se až do konce svých dnů zajímal o to, co bylo předmětem jeho tvorby. Jeho jméno právem patří mezi velikány světové sci-fi. Nedá se popřít, že byl ovlivněn dobou i zemí, ve které převážně tvořil. Polsko ve druhé polovině dvacátého století a komunisti si „vybrali svou daň“, ale i přesto stojí některé jeho romány za to číst i dneska. Mnozí dnešní autoři píšící o kybernetice a umělé inteligenci možná ani netuší, že on byl jeden z těch, co to zkusili jako první. V českém vydání se dá narazit na tituly, které nevyšly nikde jinde ve světě a stojí za nimi místní editor, jako například soubor povídek Invaze z roku 2010, jenž vyšel v nakladatelství Plus. Sborník sestavený Pavlem Weigelem obsahuje povídky z vrcholného období Lemovy tvorby a dvě česky doposud nevydané práce. Můžete zapátrat v knihovnách.

„Ti, kdo nevěří v magii, ji nikdy nenaleznou.“
Roald Dahl
*13. září 1916

Září je bohaté na moje oblíbence, protože tenhle Brit s norským původem… zkrátka si od něj přečtěte alespoň nějakou povídku, kterých napsal nepočítaně. Zdaleka ne všechna jeho tvorba je dostupná v češtině, ale v roce 2010 (to není možné, že už je to tak dlouho) vydalo nakladatelství Volvox Globator Souhrnné vydání nejlepších povídek od A do Z, a tenhle dvoudílný špalek vám opravdu to nejlepší nabídne. A vůbec vás nebudu podezřívat, že byste neznali Karlíka a továrnu na čokoládu nebo Matyldu, Dahlova tvorba pro děti je tak specifická, že se dá těžko s něčím splést.

„Nejlepší moment, kdy přemýšlet a plánovat knihu je, když umýváte nádobí.“
Agatha Christie
*15. září 1890

Zarytí scifisti a fantasti mi jistě prominou, že jsem do zářijového citátníku propašovala i královnu detektivek. Jednak je občas také recenzujeme a hlavně, je to moje velká oblíbenkyně. Agatha Christie patří mezi ty autory, jejichž život je stejně zajímavý jako knihy, které napsali. Kdo by neslyšel o jejím záhadném zmizení v roce 1926, které nikdy nebylo zcela vysvětleno, nebo o jejím druhém manželství s archeologem Mallowanem a pobytem v Egyptě. Její jméno budou nejspíš znát i ti, kteří nepřečetli jedinou knihu s Herculem Poirotem nebo slečnou Marplovou.

„Když na žábu namaluješ pruhy, nestane se tygrem.“
George Raymond Richard Martin
*20. září 1948

S tímhle Američanem je to stejné jako s Tolkienem. Budu-li se snažit vám tu o něm vykládat cokoli ze základních faktů, mohli byste se klidně i urazit, protože Martinovo jméno znají dneska i ti, kteří nikdy nepřečetli ani řádek z fantastiky, ale jde jim koukání na televizi. On toho samozřejmě napsal daleko víc než jen Píseň ledu a ohně. Ať už patříte mezi ty, kterým se seriál líbil a je jim úplně ukradené, jestli tuhle sérii někdy dopíše, nebo mezi ty, kteří každý večer vysílají svoje modlitby k nebesům, aby už ten knižní konec konečně byl, zkuste si od něj mezitím přečíst něco jiného, třeba Sen Ockerwee. Možná budete překvapeni.

„Dobré knihy neprozradí všechna svá tajemství najednou.“
Stephen King
* 21. září 1947

O den později a o rok dřív se narodila další žánrová ikona knižního světa. Ať už si o Kingových knihách myslíte cokoli, rozhodně vás nemohly úplně minout, minimálně nějaká filmová nebo seriálová adaptace. Jeden z nejčtenějších autorů dneška (a také televizní producent, herec, hudebník, scénárista, novinář a režisér) je považován za krále hororu, ač by se o tom u mnoha jeho příběhů dalo úspěšně polemizovat, koneckonců mixování žánrů je dnes docela běžné a důležitý je hlavně příběh a ty umí King páchat excelentně. Ať už se necháte unést nejnovějším filmových zpracování příběhu TO nebo jeho čerstvou novelou Povznesení, dejte si pozor, jestli vás chytí, budete nuceni se k jeho knihám vracet.

publicistikanarozeninyLiteraturaLidéM. DvořákováC. MiévilleS. LemA. ChristieR. DahlG. R. R. MartinS. King
Categories: Vector Graphic

ČASOPIS: Pevnost 11/19

Fri, 10/25/2019 - 09:27

ON SE VRÁTIL, ONA SE VRÁTILA, OBA NAFASOVALI STŘELIVO, A TAK TU KONEČNĚ MÁME NOVÉHO PLNOTUČNÉHO TERMINÁTORA. SKYNETU SE BRAŇTE BAZUKOU, PODZIMU PAK PŘÍJEMNÝM ČTENÍM NOVÉ PEVNOSTI.

Už jste asi nečekali, že se ještě kdy potkáme se Sárou Connorovou, co? O to sladší ale bude následující shledání. Do kin vstupuje TERMINÁTOR: TEMNÝ OSUD, provázený příznivými zahraničními ohlasy a snad i dost silný na to, aby dal zapomenout na ostudu s podtitulem Genisys. V kinematografické sekci si ale něco povíme ještě o JOKEROVI, který opanoval i náš první podcast, pozdravíme vynikající seriálové WATCHMENY, a představíme hvězdného pěšáka CASPERA VAN DIENA, který se stane jedním z hostí blížícího se COMIC-CON PRAGUE 2020. A ještě jsme konečně napravili jeden restík z loňska, kdy osmdesáté výročí oslavila ADDAMSOVA RODINA, přicházející nyní v novém animovaném filmu.
Na cestu do hlubin planety se v literatuře vydáme se sci-fi ságou NIXIA NESPOUTANÁ, ale vyšel i nový ČERVENÝ TRPASLÍK. Do románu ORGANICKÁ OPRÁTKA pak své čtenáře uváže Vilém Koubek, autor Čepele entropie, jemuž jsme položili i několik otázek. S povídkami přicházejí Radovan Kolbaba a Radka Korbová. Konečně u nás vychází i parádní knižní předloha postapo hororového hitu BIRD BOX, stejnojmenný román od Joshe Malermana, a nového reedice se dočkala i fenomenální žánrová klasika NEUROMANCER od Williama Gibsona. Více si ale povíme také o ZJIZVENÉM KRÁLI, o DRAČÍM OHNI, o PÍSNI OCELI od Míši Merglové a ke skvělému rozhovoru nás přizval BRIAN TALBOT, britský otec komiksového Luthera Arkwrighta. A fanoušci Assassin´s Creeda se dočkali svého PRŮVODCE SVĚTEM zabijáků. Mimochodem, byli jsme i na HUMBOOKFESTU 2019 a stejně tak jsme mohli navštívit CONIÁŠ 2019 a COMICS SALÓN 2019. Anebo se s námi raději vydáte do Kutné Hory, domoviny Mikuláše Dačického z Heslova? Či raději vyslechnete Hlas fandomu, jímž se vám představí STÍNY KRAJE, TŘI FOTŘI, DESKOHRANÍ 2019, MISTROVSTVÍ ČR V GWINTU a své k tomu řekne i VĚDÁTOR? Vstup volný a vše dovoleno, naši drazí, protože v tomhle časopise jste doma! Pevnost vládne a vinšuje vám pěkné padání listů.

Obsah aktuální Pevnosti najdete ZDE.

 


 

ČasopisPevnostmagazín PevnostM. Fajkus
Categories: Vector Graphic

Pages