Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 1 hour 53 min ago

KOMIKS: Mike Mignola - John Arcudi, Ú.P.V.O. 8: Vražedné místo

10 hours 11 min ago

Otázky minulosti se s Úřadem paranormálního výzkumu a obrany stále vlečou. Řada je teď pro změnu na kapitánu Daimiovi, z kterého je od incidentu v Bolívii tak trochu zombie.

Hned po tom, co se mu podařilo získat respekt a částečně i důvěru jeho kolegů, přichází zvrat a záhada jeho zázračného vzkříšení doslova ožívá. Paradoxně se tak stává jednou z největších hrozeb týmu, jeho dobře skrývané vnitřní monstrum se přes veškerou snahu dostává na povrch, a vražedným místem se stává přímo základna Úřadu.

Neurčité apokalyptické sny Liz Shermanové tak konečně dostávají jasné obrysy a celý tým Úřadu musí čelit zlu, které se dlouhé měsíce skrývalo přímo v jejich sídle, konkrétně v těle kapitána Daimia. Liz stále neví, komu má věřit, proto se raději uchyluje ke konverzaci s živoucí mumií Panyou. A aby toho na Úřad nebylo málo, snad v nejhorší možný čas se médium Johann Kraus rozhodne, že je načase si trochu užít v jeho novém lidském těle, a opouští Úřad veden touhou po typických lidských kratochvílích, kterých se mu v posledních letech příliš nedostávalo.

Scénáristé Mike Mignola a John Arcudi v osmém pokračování série přicházejí s něčím, co skutečně potřebovala. A to je alespoň částečné vyvrcholení děje. Příběh díky tomuto zvratu dostává na obrátkách a čtenář má konečně pocit, že se děje něco opravdu důležitého, co by mohlo změnit Úřad přímo v jeho základech. Autoři již klasicky sázejí spíše na osobnostní drama, což se jim ale vyplácí. Je tak mnohem snazší se vžít do příběhu a do strastí hlavních postav. Přeskakování dějových linek se v prvních kapitolách příliš nedaří, proto je místy trochu složitější se v komiksu zorientovat. Na posledních stránkách do sebe ale všechno zapadne na milimetr přesně.

Napětí uvnitř temných chodeb základny se pomalu stupňuje a vztahy mezi postavami se nebezpečně lámou. V osmém pokračování dostává opět prostor doktorka Kate, která se dosud nejvíce projevila v šestém Univerzálním stroji. Například dokazuje, že svede být dobrou velitelkou a většina jejích rychlých rozhodnutí se vyplácí. Do vážného děje vkládá špetku humoru již zmíněná dějová linka s Johannem Krausem. Je zábavné sledovat, jak se jinak vážný člen týmu nechává zlákat tělesnými prožitky natolik, že tým na chvíli opouští.

Kresba Guye Davise si nadále udržuje laťku pekelně vysoko. V minulém díle se kreslíř díky rozmanitějšímu příběhu sice předvedl více, ale svou práci odvádí skvěle i ve Vražedném místě. Podařilo se mu přesvědčivě ztvárnit hlavně Daimiova démona. Davis navíc bravurně využívá barvy ke ztvárnění pozemských živlů a své kvality prokazuje i při kresbě pohybu.

Vražedné místo se stává průlomovým dílem celé série. Je jasné, že nic už nebude stejné a Úřad se bude muset rychle vzpamatovat, než přijdou další hrozby, které mimochodem číhají hned za rohem.

 

Ú.P.V.O. 8: Vražedné místo
Scénář: Mike Mignola a John Arcudi
Kresba: Guy Davis
Překlad: Jan Kantůrek
Nakladatelství: Comics Centrum
Vazba: vázaná
Rozměry:159 x 239
Počet stran: 144
Rok vydání: 2017
Cena: 499 Kč

KomiksM. MignolaJ. ArcudiÚ.P.V.OComics Centrum
Categories: Vector Graphic

RETRO RECENZE: Pierre Barbet, Říše Bafometova

Sat, 08/19/2017 - 23:44

Roky 1980 až 1995 k nám přinesly spoustu přelomové četby, která by jindy už neměla možnost vůbec vyjít, ale i velmi úspěšné romány, které se budou jistě vydávat i během jednadvacátého století. Během těchto let vyšla i (pro mne) tematická trilogie knih, které mi dohromady spojuje společný motiv, ale jinak se nemohou snad víc lišit. To téma je střet lidstva s vyspělou civilizací a těmi romány jsou Říše Bafometova, Kosmičtí křižáci a 2010 Vesmírná odysea.

Asi si trochu klepete na čelo, jak mohu takhle lehkomyslně spojit brak a klasiku, ale tyhle tři knihy podle mě opravdu postihují tři ze čtyř (ono jich bude více, ale čtyři jsou základ) možných scénářů kontaktu s vyspělou civilizací. A jsou pro mě trochu srdeční záležitostí, i když jsem je všechny četl až dlouho po vydání. Zatímco ve Vesmírné odysee je  lidstvo dvacátého prvního století pokusný subjekt mocné rasy, která ho pomalu zkoumá a zařazuje mezi druhy s nadějí na přežití, ve dvou zbývajících románech se rozjíždí scénář kontaktu středověkého rytíře a technicky vyspělé, ale ještě ne všemocné civilizace.

Zatímco Kosmičtí křižáci, jak již název napovídá, pojednávají o vítězství hrubé síly a oceli, Říše Bafometova rozvíjí scénář mimozemšťana měnícího dějiny a manipulujícího s lidmi pomocí technologií.

Nacházíme se poblíž Troyes ve Francii v roce 1118.  Rytíř Hugues  de Payn narazí během lovu na  kulatý objekt a v něm na pekelnou bytost nazývající se Bafomet. My samozřejmě víme, že jde o mimozemšťana a zároveň nám dojde, že zde autor naráží na důvod zničení Templářského řádu - tedy obcování s Ďáblem. Každopádně v roce 1118 o Templářích ještě nikdo neslyšel, protože k jejich založení a vlastně i financování a vyzbrojování ponoukl rytíře Huguese právě Bafomet a to výměnou za jídlo a pití. A kdo by v té době nechtěl být tím, kdo shromáždí dostatek moci pro osvobození svatého města?
A skutečně se povede - v roce 1275 velmistr Templářů, Guillaume de Beaujeu vyráží na výpravu do Palestiny vybaven nejen konvenčními zbraněmi, ale i Bafometovým arzenálem malých jaderných zbraní, nebo něčeho hodně podobného. Autor zde neřeší takové věci jako úniky radiace a následná otrava uživatelů oněch koulí. Známe pouze devastující efekt zbraní, záblesk a všespalující žár  a to, že díky nim Guillaume de Beaujeu drasticky mění dějiny a nepřátelé padají jako mouchy.  Arabové jsou minulostí a výprava se ubírá k porážce říše Cathay velkého Kublaje.  

Pierru Barbetovi se v knize povedlo poměrně čtivě popsat křižácké tažení i bitvy za podpory nekonvenčních mimozemských i konvenčních středověkých zbraní a i to by celkem stačilo aby si člověk užil zábavné dobrodružné čtení. Autor jde ale trochu dál a povrchně, ale přece se zabývá i tím, že lidé nejsou úplně hloupí a dovtípí se, kdo že jim to rozkazuje. Ztrácí část strachu a respektu k neznámému a postupně zjišťují, že jsou vlastně sledováni a ovládáni. Následně se pak snaží Bafometův vliv omezit, ovládnout a vzít pokud možno otěže osudu zpět do vlastních rukou, což je sympatické a dává to románu trochu plastičtější tvář.

Říše Bafometova rozhodně není áčkový román, ale mě osobně přijde nejzajímavějším pojetím setkání s mimozemskou civilizací, při kterém dojde k vzájemnému obchodu a využití materiálních zdrojů obou stran, ale i částečnému ovládnutí středověkých lidí pro uspokojení mimozemských potřeb. Samozřejmě tu lidstvo nečelí nějaké invazi, to by to mělo spočítané. Nápad s osamělým mimozemšťanem byl mnohokráte recyklován a středověk jako epocha pro setkání také. Ale Pierru Barbetovi se podařilo podat vyrovnaný výkon a spojit fakta a fikci do jednoho čitelného a zábavného celku.

Velmi zajímavý je i doslov Egona Čiernyho, ve kterém rozvíjí skutečné příběhy postav, což je bonus, který bych přivítal prakticky u všech knih z alternativní historie. 

 Vyšlo v roce 1993 v Klubu Julese Vernea.

 

 

RetroRecenzeLiteraturaP. Barbetklub julese vernea
Categories: Vector Graphic

Literární vyhlídky: srpen-září

Fri, 08/18/2017 - 07:33

Já, Gowery 

Anotace

Druhá polovina třiadvacátého století, dvě stě let po Apokalypse. Po dlouhém období chaosu, kanibalismu a lokálních válek nastalo Století míru, které trvá už pět let.

Do různých koutů zpustošené Evropy vyráží trojice hrdinů: kyborgizovaný voják Oggerd, technolog Hal Hargo a vyjednavač Gowery Fink. Mají za úkol zkoumat takzvané "střepy z Apokalypsy", technologické pozůstatky starého světa. Někdy jsou při tom zavlečeni do her mocných zájmových skupin a jindy musejí napravovat své vlastní prohřešky.
Toto jsou tři jejich příběhy: "Zákon smečky", "Rýnský cedník" a "Kočičí dvířka".

Vladimír Šlechta a jeho Pár slov o knížce "Já, Gowery" (+ další plány):

Knížka "Já, Gowery" spadá do takzvaného "oggerdovského" cyklu. Pro úplnost dodám, že tento cyklus je žánrově postapo. Odehrává se zhruba dvě stě let po Apokalypse, která proběhla v roce 2072. Obsahem jednotlivých textů jsou příběhy (nebo snad případy) trojice ve složení  Oggerd (voják a válečník), Gowery (vyjednavač) a  Hal Hargo (technolog). Tříčlenný tým cestuje z místa na místo, prostě tam, kam ho pošlou tajemní šéfové. V různých koutech zpustošené Evropy zkoumá  technologické  anomálie, které tam zůstaly po zaniklé atlantické civilizaci.
Jak už napovídá název: knížka je psaná v ich-formě a vypravěčem je Gowery.  Obsahuje tři novely. Úvodní novela" Zákon smečky" poprvé vyšla v roce 2010 ve sborníku Hvězdy české sci-fi " (pod jiným názvem), jen jsem ji musel přepsat a překopat. Teď je z ní, jak já tomu říkám "úplně nový text s úplně starým obsahem". Závěrečnou novelu ("Kočičí dvířka") jsem z větší části napsal někdy v roce 2014 jako pokračování "Kyborgova jména" -  ale je to samostatný text a s "Kyborgovým jménem" souvisí jen velice volně.  "Kočičí dvířka" stačilo jen  najít na harddisku, trochu oprášit a doklepnout posledních cca 20 stránek.
Takže mi na přelomu let 2016/2017  zbývalo dopsat prostřední (a nejdelší) novelu s názvem "Rýnský cedník".  Rozhodl jsem se, že to bude "postapo jako postapo". Což  znamená zhruba tohle: v Goweryho a Oggerdově době už jsou vzpomínky na předapokalyptickou civilizaci vybledlé, nezřetelné a zanesené balastem. Ale v oblasti zvané Rýnský cedník  jako by Apokalypsa proběhla teprve předevčírem.  Kosti staré civilizace (v přeneseném významu i doslova) vystupují na povrch a jsou rozházené všude kolem... a tou přízračnou krajinou putuje osamělý jezdec, vyhýbá se nástrahám, uniká nepřátelům,  setkává se s duchy minulosti a krok za krokem se přibližuje k temné věži... Ve výsledku je "Rýnský cedník" text, který bych si s chutí přečetl, kdyby ho napsal  někdo jiný...  ale co si člověk neudělá sám, to nemá, že ano.
Na závěr - co bude dál a co bude příště: mám rozepsané  pokračování "Kukaččích mláďat " s názvem "Zima v Thonnierice",  což je záležitost, která spadá  do cyklu Pohraničí. Už to začíná vypadat, že se Kukaččí mláďata  nakonec  rozrostou na trilogii....  Dále mám už zhruba  5 let rozvrtanou "oggerdovskou" záležitost s názvem "Poslední velkoměsto", pravděpodobně dvojdílnou. Takže chci výhledově napsat dvě knížky z Pohraničí a dvě knížky s Oggerdem - a až to všechno  napíšu, tak budu mít hotovo... Ale uvažuji ještě o tom, že bych udělal "hybridní" knížku s názvem "Padající archanděl", sestavenou  ze dvou navazujících detektivních novel.  V první novele by byla detektivem Emma (z umírajícího města) a ve druhé Gowery. Ale sám ještě nevím, jak to s "Padajícím archandělem" dopadne.

Připravuje Brokilon

Plamen ve větru 

Anotace

Cesta plná nástrah. Oceán smutku. Svět v plamenech. Elias a Laia běží o život ve strhujícím pokračování úspěšného fantasy románu Jiskra v popelu.
Po čtvrté zkoušce, při níž došlo k nečekaným událostem, se imperiální vojáci vydávají na lov dvou uprchlíků, kteří opustili Serru a vypravili se na nebezpečnou cestu do srdce Impéria.
Laia se chystá proniknout do Kaufu, nejstřeženějšího a nejnebezpečnějšího imperiálního vězení, aby zachránila svého bratra, jehož schopnosti jsou klíčem k přežití Učenců. A Elias je pevně rozhodnut jí pomoci, přestože se tím vzdává poslední šance získat svobodu.
Temné síly, lidské i ty nadpřirozené, však pracují proti nim. Elias a Laia musejí na každém kroku své cesty bojovat, aby přelstili nepřátele: krvežíznivého císaře Marka, nemilosrdnou velitelku, sadistického dozorce, který vládne kaufskému vězení, a — což je nejbolestivější — také Helenu, Eliasovu dlouholetou přítelkyni, jež nyní zastává funkci císařova Krkavce.
Helena se musí podrobit Markově vůli a postavit se do čela mise, která jí láme srdce: jejím úkolem je najít zrádce Eliase a zabít ho.

Překladatelka Petra Johana Poncarová nám prozradila o románu následující: 

Když jsem Jiskru v popelu v zimě 2015 poprvé otevírala, abych se rozhodla, zda se pustím do překladu, nečekala jsem, že mě kniha tak rychle vtáhne ‒ nejsem totiž zrovna typickým čtenářem literatury z kategorie „young adult fantasy“ a nabídka knihu přeložit mě velmi potěšila, ale zároveň trochu zaskočila. Jiskra mě ale po několika stránkách vtáhla natolik, že jsem ji přečetla více méně na posezení, překlad jsem samozřejmě přijala a práce na něm mě velmi bavila. Na druhé pokračování jsem proto čekala se jistými obavami – vzniklo poměrně rychle a bála jsem se, že po nadšení, které vzbudil první díl, přijde nutně zklamání a propad. Po několika prvních kapitolách se mi ale ulevilo, protože v tomto případě je pokračování ještě lepší a vyzrálejší než první díl. Autorka skvěle pracuje s postavami a i ty, u nichž by se člověk nějakých velkých změn nenadál, se najednou předvádějí v jiném světle. Tempu knihy prospívá i to, že se střídají nejen vypravěči (na rozdíl od prvního dílu jsou tři – příznivci Heleny Aquilly, pozor!), ale tentokrát i lokality, takže se podíváme na mnoho dalších míst v Impériu včetně nechvalně proslulého Kaufského vězení nebo tajemného Stinného hvozdu. Doufám, že i čtenáři si Plamen v temnotě užijí stejně jako já.
Jiskra i Plamen v temnotě řeší nadčasová a závažná témata, která jsou přirozenou součástí osudů postav a z příběhu didakticky „netrčí“ – patří k nim například nenávist a násilí vyvěrající z nepochopení mezi různými kulturami a zažitými předsudky, s nimiž má autorčina rodina mimochodem osobní zkušenost, nebo velmi přesvědčivě popsaná dilemata člověka, který se rozhodne zapojit do odboje proti brutálnímu totalitnímu režimu a ví, že tím nevyhnutelně riskuje životy svých nejbližších a vystavuje je riziku mučení a popravy.
Mezi nejzajímavější aspekty práce na překladu byla nutnost převést do češtiny terminologii týkající se světa, v němž se série odehrává. Zábavný překladatelský problém mi připravil titul, který užívá velitel obávané Černé hlídky a císařova pravá ruka. Slovo „bloodshrike“ je anglický název pro pouštního ptáka, který si svou kořist nabodává na trnité keře. Konotace jsou tedy vzhledem k dějišti i reputaci postavy ideální. Když jsem však po konzultaci ornitologického webu zjistila, že dotyčný opeřenec se česky řekne „ťuhýk“, bylo mi jasné, že musím hledat jiné řešení, protože před velitelem Ťuhýkem by se nejspíš nikdo strachy netřásl… Doslovný není ani překlad názvu prvního dílu: slovo „ember“ neznamená doslova „jiskra“, ale řeřavý uhlík. Když jsem pátrala po českém ekvivalentu, narazila jsem kromě oharků i na pojem „žhavík“, který by sice nejspíš na obálce nezaujal davy čtenářů, ale dokonale posloužil jako přezdívka, kterou si vyslouží každá kniha, na které pracuji, protože se nevyhnutelně na několik měsíců stává členem rodiny. Na toto pracovní označení románu jsem si natolik zvykla, že mě vlastně pořád trochu zaráží, když vidím na obálce českého vydání správný titul.

Připravuje Host 

Q: OTÁZKY A ODPOVĚDI

Anotace

Už je to sedmnáct let, kdy kapitán Jean-Luc Picard převzal velení Enterprise. Tehdy ještě třídy Galaxy, s pořadovým označením D. Byla to pocta, které není rovno. Kapitáni všech předchozích lodí téhož jména vždy vstoupili do historie.

Dnes sedí Picard na můstku majestátní třídy Sovereign, s níž se posunul k písmenu E. A přestože se současná mise v systému Gorsash v ničem nepodobá výpravě na stanici Farpoint, byla to právě tato chvíle, kdy si ji živě vybavil. Byla to ta chvíle, kdy mu vše říkalo... Q.

Překladatel Jakub Marek nám z Enterprise odvysílal o románu následující zprávu: 

S novogeneračním románem Q: Otázky a odpovědi se českému čtenáři poprvé představuje ultimátní startrekový román, tedy takový, který si bere na paškál významné téma či událost seriálu a rozpracovává ji do podrobných detailů. Podobně se v nejbližší době můžeme těšit na ultimátní borgské příběhy Větší než součet a trilogii Volání osudu.
V případě románu jde samozřejmě o bytosti Q a Q kontinuum; spojuje do jednoho celku všechny epizody Nové generace s bytostí Q a přináší odpověď na palčivé otázky fanoušků od: „Proč bytost Q podrobuje lidstvo jakémusi ‚procesu‘?“, přes: „Proč se Q tolik zaměřuje na Jean-Luca Picarda?“, až po nejstěžejnější: „Proč nechal Q řádit posádku Enterprise v sherwoodském lesíku…“
V knize se setkáme nejen se staronovou posádkou U.S.S. Enterprise-E, ale také s mnohými postavami startrekovského universa napříč všemi čtyřmi kvadranty, a v sázce nebude nic menšího než lidská existence a osud samotného vesmíru. A protože jde o bytosti Q, jeden vesmír stačit nebude… (Fanoušci epizody „Paralely“ si přijdou na své.)
Román v USA původně vyšel při příležitosti 20. výročí seriálu Nová generace, u nás vychází přesně o deset let později, tedy na jeho výročí třicáté. Přestože je součástí výroční trilogie spolu s romány Odpor (vyšel) a Před zneuctěním (vyjde), tematicky se nezaměřuje na Borgy, ale stojí víceméně samostatně, a tak jej také lze číst.
Narozdíl od dřívějších románů, které se držely striktně jen událostí popsaných v seriálech či filmech, Q: Otázky a odpovědi zapojuje do svého děje i prvky z jiných románů vydaných dříve, např. i z česky vydaného Q na druhou, a vytváří tak pro čtenáře provázanější vesmír.
V románu se také podrobněji seznámíme s novými členy posádky, kteří doplní chybějící stavy a připojí se k matadorům Jean-Luci Picardovi, Beverly Crusherové, Worfovi a Geordimu La Forgeovi.
Q: Otázky a odpovědi je první startrekovou knihou nadaného spisovatele Keitha R.A. DeCandida vydanou česky. Z jeho tvorby může být českým fanouškům známá kniha Sleepy Hollow: Děti revoluce či jeho povídka v antologii Akta X: Nikomu nevěř. Autor je celoživotním trekkiem a jeho knihy patří v rámci Star Treku v zahraničí k nejoblíbenějším. Známý je také svými romány o Klingonské říši, editorskou činností a kritickými rozbory startrekových epizod na stránkách webového magazínu Tor.com.

Připravuje Brokilon

Časodějové 3: Hodinová věž 

Anotace 

Podaří se vrátit čas do legendárního zámku? Třetí díl nejúspěšnější ruské fantasy posledních let.
Mysleli jste si, že největší nebezpečí mají klíčníci za sebou? Ani zdaleka! Nyní se musí vydat do Časové propasti a najít Rozeklaný zámek. Zárukou má být časodějnická střela začasované klíčnice Diany, bez níž vílu nelze probudit z věčného spánku. Vztahy mezi hodináři, vílami a duchy jsou ale vyostřené. A Vasilise hrozí nebezpečí jak v nové škole, tak od mocného ducha Ostaly Astragora, kterému překazila plány, když našla srdce Šarlatového kvítku.

Překladatelka Martina Pálušová vyčasila o románu následující:

Ve třetím díle Časodějů se Vasilisa Ohnivá po všech prožitých dobrodružstvích konečně dostává do eflarské školy, kde se má začít učit opravdové časodějnictví. To by ale ředitelkou Světločasů nesměla být zákeřná Elena Mortinová. Vasilisin kamarád Feš se navíc musel vrátit na Zmijulan ke svému strýci velikému duchovi Ostaly Astragorovi a víla Diana je stále začasovaná a nikdo z dospělých se ji nechystá v nejbližší době z věčného spánku vysvobodit. Válka mezi časoději a vílami je na spadnutí a vztahy Eflary s Ostalou jsou po obřadu rozkvětu šarlatového kvítku vyostřené. Vasilisa se opět odvážně vrhá do všech dobrodružství, dál objevuje tajemný časodějný svět, s přáteli prožívá nejčasodějnější eflarský svátek roku a ještě při tom musí plnit povinnosti Černé klíčnice při hledání legendárního zámku v Časové propasti. Největší úkol na ni ale čeká o novoroční půlnoci, kdy společně s ostatními klíčníky musí vrátit do Rozeklaného zámku čas. Pokud se jí to ani s pomocí modré jiskry, která se usídlila v jejím srdci, nepodaří,  možná ji to bude stát vlastní život. Hodinová věž je zatím nejčasodějnějším dílem série o mázích vládnoucích časem. Časodějný svět vykreslený do nejmenších detailů čtenáře doslova pohltí. Společně s Vasilisou zjistíme, co jsou to všudeschody, hnedsezmenš, jak fungují létající kočáry, koberečky či časolet, k čemu slouží nultá zrcadla, jak se v Čarodolu slaví svátek Listopadu nebo kdo je to Bílý časoděj. Stejně jako předchozí díly je i Hodinová věž psaná velmi čtivým jazykem se svižnými dialogy, kterým nechybí autorce vlastní nadhled a smysl pro humor. Třetí díl Časodějů je plný dobrodružství, nových přátelství, lásky a kouzelného časodějného světa.
Kniha získala v roce 2012 cenu Stříbrná střela za nejlepší ženskou hrdinku: Vasilisu Ohnivou a o rok později Národní cenu Ukrajiny za fantasy knihu v kategorii romány napsané v ruštině. V letošním roce získala celá série prestižní evropskou cenu ESFS Awards Eurocon 2017 za nejlepší knihu pro děti.

Připravuje nakladatelství Fragment 

Nezkoušej na mě zapomenout 

Anotace

Chinco není čtvrť pro rozmazlené hraběnky a zhýčkané citlivky s implantovanými enzymatickými zesilovači, neurotransmiterovými urychlovači a dalšími podpůrnými mozkovými biotechnologiemi. Chinco je přirozený stav věcí ve své původním podobě, v jaké byl svět ještě před iPhonem 6. Chinco je městská rezervace se zakonzervovaným technickým vývojem. Z hlediska zpovykané civilizace jde ovšem o nádor uprostřed technologického megaměsta, které blaho svých obyvatel kontroluje a usměrňuje čidly, kamerami a senzory.

Proč se ale ta úžasná civilizační technická struktura rozhodne řešit jeden ze svých problémů zrovna v zaostalém Chincu? Pochopili konečně, že jedinou cestou je návrat k původnímu a přirozenému, nebo jde naopak o velký skok na vyšší level, mimo jakékoli lidské vědomí? V podstatě by mi to mohlo být úplně ukradené, kdyby mi ty kusy mrtvol s černými svíčkami okolo nezhoršovaly statistiky. Nesnáším ty namyšlené pablby z Města s implantovanými mobily, kteří si naivně myslí, že Kriminálka Chinco nemá vlastní mozek. Má. A nepotřebuje žádné neurotransmiterové urychlovače, aby jí (tedy mně) došlo, že tady jde o víc než o brutálně uřezané ruce nebo hlavy.

Petr Heteša nám nad cigaretou a druhým panákem Jacka Danielse řekl o svojí knize následující: 

Jsem rád, že se stihlo vydání ještě o prázdninách, protože tenhle kousek je z roku 2015, napsaný o tehdejších prázdninách, čemuž odpovídá jeho odlehčený (prázdninový) styl. V každém případě je to flák pro nejširší čtenářskou obec. Pokud si někdo oblíbil biotechnologie, neurotransmiterové urychlovače a mutace genových kmenů, tak tam jsou. Pokud někdo žere magii, rituální pentagramy, černé svíčky a démonické symboly, tak o ně nepřijde. Pokud někdo ulítává na mrtvolách, bude spokojen. Jsou tam včetně popisu velmi kreativních způsobů jejich uvedení na scénu. Aby některé čtenářky nepostrádaly lovestory, náznak něčeho takového tam je taky. Pro ty, co hltají výhradně space operu…, ale to bych už spoileroval.
No a samozřejmě je tam můj oblíbený hlavní hrdina, který je pořád stejný, akorát má zase jiné jméno. Navenek fakt drsňák, uvnitř ale romantik, milující poezii, Jacka Danielse a holky (z nichž většina jsou mrchy. Ale půvabné). Vítejte v Baltimore 2044 a jeho drsné čtvrti Chincoteague, na kterou jsou krátké i ty nejpokročilejší technologie.

Připravuje Brokilon

Nesvatý otec 

Anotace 

Phineas Mortimer se nikdy nechtěl stát knězem. Toužil dělat to, co každý bohatý aristokratický synek – tedy nic. Popíjet po hospodách, veselit se s nevěstkami, občas se porvat s kmány a utrácet tatínkův majetek. Jenže cesty páně jsou nevyzpytatelné. Ve válce, kde se ocitne v roli polního kuráta, se Phineas setká s temnotou a málem zešílí. Aby se vyhnul další službě, odchází do pokojné horské vesnice šířit slávu boží. Jenže zlo má dlouhé prsty a hříchy minulosti se ukážou být pouze předzvěstí návratu něčeho mnohem strašnějšího. Něčeho, na co nemusí stačit okovaný palcát ani modlitba. Pokud v tomhle temném fantasy světě vůbec nějaký bůh, který by ji vyslyšel, existuje...

Marek Dvořák se vyzpovídal o svojí prvotině


Na fantasy, zejména té české, jsem prakticky vyrůstal. Inspirovali mě zejména autoři jako Šlechta, Kulhánek, Neomillnerová či ze zahraničních Sapkowski a King. Na psaní
mě nejvíc baví tvůrčí svoboda, možnost jedním kliknutím tvořit světy a dalším je ničit a naprostá nezávislost třeba na finanční situaci, která je například filmařům upřena. Vždycky jsem chtěl vyprávět příběhy a literaturu vnímám jako nejkrásnější formu tohoto prastarého umění. Phineas Mortimer, hlavní hrdina Nesvatého otce, je variací na „zbytečného člověka“. Má řadu kladů, ale neumí je využívat, a také cítí, že se na své kněžské povolání nehodí. Vevnitř je totiž spíše rváčem a bohémem než světcem. Temná fantasy je podle mého názoru především o tom malém zlu, jež má v sobě každý člověk a které má mnoho podob, například pokrytectví či lhostejnost.

Připravuje Epocha 

 

Hořící kůň

Anotace 

Arabské Španělsko na počátku 11. století se drobí ve střetech a intrikách. Baskický lučištník z hor touží zachránit svého grošáka, proto se z něj stává zloděj koní. Na jedné z výprav se potkává s osiřelou zemanskou dcerkou, odsouzenou k šedivému životu hradní služebné. Ti dva bezděčně zasáhnou do záměru králů a vzbudí nenávist Spin de Mula, démonického čaroděje, který znetvořuje lidské duše.
Jejich osudy se protínají, zatímco muslimští a křesťanští vládci spolu střídavě bojují a uzavírají politická spojenectví, iberští bohové čelí islámu i Kristu a ze Severu připlouvají drancující vikingové...

Navštívili jsme ve stáji Františku Vrbenskou a Lucii Lukačovičovou:

Hořící kůň – to byla výzva a náročná zkušenost. Základ románu vytvořila Františčina povídka, kterou kdysi rozepsala. Inspiroval ji svérázný národ Basků a jejich u nás neznámá mytologie spolu s pozoruhodnou kulturně politickou situací Pyrenejského poloostrova před tisícem let. Stýkání a potýkání muslimského a křesťanského živlu fascinovalo, třebaže tématu chyběl současný ostře konfrontační aspekt.
Baskická kultura a dějiny už dlouho zajímají také Lucii, stejně jako období raného středověku. Tehdy se zrodil kult svatého Jakuba a tradice pouti do Santiaga de Compostela, z které si Lucie odnesla osobní zážitky. Spisovatelky se dohodly a na jaře roku 2016 začaly pracovat na románu. Jenže tak, jak hrdinové procházeli nástrahami a nebezpečnými situacemi, přiházely se autorkám všelijaké komplikace. Některé vážné, až málem tragické; jiné náročné, ale radostné - když se Lucii narodil synek.
Vysoká autenticita vyprávění znamenala hledat spoustu informací přes militaria či chovatelství koní až po bylinkářství. Používali Saracéni šavle? Co se vařilo v různých oblastech středověkého Španělska? Jak se slavily velikonoce? Nechybělo pátrání v hlubinách historie: „Proč se vzbouřili pyrenejští horalé?“ ani řešení dějových rébusů: „Jakými prostředky se dá vyhrát bitva proti téhle přesile?“
Přes všechny svízele se osudy hrdinů z několika národností nakonec uzavřely… aby čekaly na své čtenáře.

Připravuje Epocha

Polární záře 

Co Jiří Mazurek vyzradil u výslechu o své knize: 

Polární záře. Jde o sci-fi thriller, který se odehrává na severu Ruska v blízké budoucnosti. Děj probíhá mimo jiné na palubě jaderné ponorky, v kokpitu stíhacího letounu, v sídle CIA, apod. Jedním z hlavních hrdinů je i Čech, fotograf, který se shodou okolností dostane do epicentra dění. Anotaci knihy přikládám níže.
Žánrově je kniha asi nejvíce podobná knihám MIchaela Crichtona, to jest spojuje příběh s trochou "vědy". V knize se čtenář například dozví, co je Penroseovo dláždění, Hirschův index, RSA šifra, temná hmota, apod.
Knihu jsem začal psát už v roce 2005, v roce 2006 jsem práci na ní skončil (přerušil), a dokončil jsem ji v roce 2016. Abych přitáhl pozornost čtenářů, umístil jsem dočasně část knihy na Wattpad (můžete se na ni podívat i vy), kde zaznamenala vesměs pozitivní reakce (Jedna ze čtenářek napsala: "Fůůů, to byla ale jízda..."). V současnosti má kniha velice dobré hodnocení na Goodreads: průměr 4.29 (5 je max) z 19 hodnocení.

Připravuje Mystery Press

 

Přemyslova krev 

Anotace 

Píše se rok 999. Umírá kníže Boleslav a zůstávají po něm tři synové. Nejstarší Boleslav, prostřední Jaromír a nejmladší Oldřich. Ovšem knížecí stolec je jen jeden. A českou zemi obklopují kořistní vladaři, kteří využijí každé nesvornosti. Z jedné strany Boleslav Chrabrý a jeho Polané, že druhé říše vedená mladičkým, leč velmi ambiciózním císařem Otou. Uvnitř čerstvě christianizované země to rovněž vře; stará víra má hluboké kořeny.

Historické drama začíná!
Místy kupodivu vedené jako konverzační komedie.
Což jen přiostřuje břit dění...

Přicházejí:
Thiddag Biskup!
Hněvsa Vršovec!
Prokopios; poustevník, který oral ďáblem!
& mnozí další..

Co o knize vypověděla Jitka Svobodová:

Přemyslova krev pokrývá období let 999 -1041, které autor Oprásků sčeskí historje prohlásil za českou Hru o trůny, což mi přijde jako poměrně přiléhavé označení. V našich dějinách probíhaly zápasy o vládu nad českými zeměmi často, ale nejspíš nikdy tak urputně a nesmiřitelně jako tehdy. V jisté podobě ty příběhy všichni známe z čítanek, ať už jde o Oldřicha a Boženu nebo Břetislava a Jitku, ale celkový tehdejší historický obraz je ještě mnohem zajímavější. Kniha začíná v době, kdy umírá kníže Boleslav, český stát stojí na pokraji zhroucení a ocitá se ve vleku mocných sousedních říší. Kníže po sobě zanechává tři syny zcela rozdílných povah, vyznání a představ o vládě, kteří místo společnému postupu proti nepříteli okamžitě rozpoutají krvavý boj o moc, který Čechy připraví i o poslední zbytky vlastní nezávislosti, boj, který je o to horší, že neprobíhá jen mezi knížecími syny, ale také mezi starou a novou vírou. Co jen se může stát se zemí, která si nedokáže vládnout, nemá právoplatného dědice z krve Přemyslovy a staří bohové ji opouští? Je tolik možností žádná pro ni nevypadá dobře, zbývá ještě někdo, kdo by ji dokázal pozvednout z popela ke dřívější slávě? Myslím, že stojí za to začíst se do jednoho z nejsilnějších příběhů našich dějin, o to neuvěřitelnějšího, že se před těmi tisíci lety opravdu odehrál...

Jinak myšlenka na napsání knihy vznikla - jako tolik dobrých nápadů - v hospodě, kde jsme probírali, že dějiny občas umí být mnohem barvitější než cokoliv, co si dokáže bujná autorská fantazie vymyslet. Pevně doufám, že mi čtenáři dají za pravdu.

Na samotném psaní knihy toho moc zajímavého není - jako každý dlouhý text jsem ho psala (možná až příliš) dlouho, nesčetněkrát odložila na neurčito, několikrát proklela, mnohokrát málem vzdala, ale navzdory tomu všemu jsem nikdy nezapochybovala o tom, že stojí za to něco takového sepsat, protože jakkoliv se o českých dějinách napsalo tolik skvělých románů, tenhle příběh jsem ještě nikdy neviděla dobře a uceleně zpracovaný a přijde mi to vyloženě škoda.

Připravují Straky na vrbě

Zaklínač 3: Prokletí vran

Jiří Pavlovský o komiksu:

Už třetí Zaklínač, který vychází opravdu jen chvíli poté, co vyjde v Americe. Tentokrát se tvůrci inspirovali jednou starou Sapkowského povídkou (která byla ostatně i zpracována tuším do prvního dílu herního Zaklínače), aby zkusili vymyslet, co se stalo pak. Navíc se tu ke Geraltovi přidává i Ciri a objeví se i další slavné postavy!
Zajímavé je i to, že třetí Zaklínač vyšel v Americe nejprve čistě na internetu… a teprve když vyšel komplet, udělala se kniha. Scénář má na triku opět Paul Tobin, ale kresby se chopil tvůrce s polským jménem Piotr Kowalski.

Připravuje Crew

Batman: Supertíha

Anotace

Komisař Gordon je nový Batman!
Batman zmizel... a je s největší pravděpodobností mrtvý. Bývalý komisař Jim Gordon je povolaný zpátky do služby, aby dál nesl dědictví Temného rytíře a stal se jeho nástupcem. Ovšem už ne skrytý ve stínech. V moderní technologické zbroji a ve službách policie!

Něco málo nám Jiří Pavlovský prozradil:

Fakt ne. K tomuhle komiksu nic říkat nebudeme. Tím bychom vám ničili překvapení. Minulý díl přišel s dost velkým šokem a můžeme říct, že Scott Snyder pokračuje v dalších nečekaných zákrutách.  Rozhodně něco takového jste na stránkách Batmana neměli možnost číst… no, asi nikdy. Tak si to užijte.
Navíc už jdeme do finále. Zbývají nám ještě dva díly do konce řady… a boj s opravdu monstrózním padouchem. Ale Batmanovi fanoušci se nemusí bát. Jedeme dál. Po Scottu Snyderovi přebral štafetu Tom King, který je sice hodně jiný, ale neméně skvělý.  

Připravuje Crew

Návnada 

Anotace 

Povídky Chucka Palahniuka doprovozené ilustracemi proslulých komiksových autorů, které si můžete sami vybarvit. Ideální omalovánka pro dospělé!

Co práskl Jiří Pavlovský o komiksu:

Chuck Palahniuk je magor, který se rád nechává fotit, jak škrtí své fanoušky. Taky rád experimentuje nejen s tím, jak knížky píše (viz Pygmej, který je psaný hodně zvláštním jazykem), ale i s tím, co píše. Pokračování Klubu rváčů napsal jenom v komiksové podobě, a jelikož mu to nestačilo, stvořil omalovánky. Vážně. Napsal osm povídek a každou mu ilustroval slavný komiksový výtvarník – v čele s lidmi jako Duncan Fegredo či Lee Bermejo. Jsou to omalovánky, která se za žádnou cenu nesmí dostat do ruky dětem. Najdete tam církevní šílenství, únik z Titanicu, smrtící meteor, podivný klub, výslechy zvířátek i fekálie celebrit. A to všechno si můžete vybarvit těmi nejživějšími barvami.
Knížka natolik zabodovala, že Palahniuk chystá další omalovánky. A tentokrát to bude rovnou celý román!

Připravuje Crew

 

Sandman: Domeček pro panenky

Anotace 

Druhý díl městské fantasy Neila Gaimana, kde musí Sandman nejen čelit rebelujícím nočním můrám, ale i mladé dámě, která se k vlastní smůle stane „vírem snění“.
Konečně vychází v barvě!

Co Sandman našeptal o komiksu Jiřímu Pavlovskému:

Všichni si to přáli, tak tady to je. Sandman v barvě a s novou obálkou. Původní barva byla opravdu hrozná, byla dělaná stylem, jakým se v té době dělaly všechny komiksy -  černobílá kresba byla zalitá barevnou hmotou, asi něco, jak když v závodce kydne kuchařka omáčku na knedlík. Tak to bylo až do páté knihy, kdy už jednak doba pokročila… a možná si taky Gaiman mohl vydupat lepší zacházení. Ovšem s léty přišla náprava chyb a DC nechalo Sandmana znovu kolorovat. A tady ho máte.

Připravuje Crew

Z jiného soudku

Odvrácená strana konce 

Anotace 

„Chci, abyste mi někoho našel. Měl byste ale vědět, že ten člověk možná nikdy neexistoval.“
Harry Bosch se po třiceti letech u policie stal soukromým detektivem. Stále však zůstává vlkem samotářem, jakým byl ostatně celý život: kašle na propagaci, nemá žádnou kancelář a své klienty si velmi pečlivě vybírá.
Jedním z nich je kalifornský miliardář, kterého na sklonku života pronásledují výčitky svědomí. Jako mladík prožil románek s mladou Mexičankou. Když otěhotněla, ztratila se ze světa. Porodila dítě? A pokud ano, co se s ním stalo?
Umírající magnát zoufale touží vědět, zda má komu odkázat své obrovské jmění. Bosch je jediný, komu důvěřuje. Oba muži dobře vědí, že tento případ představuje obrovské riziko nejen pro detektiva, ale také pro osobu, po níž pátrá. Přesto – nebo snad právě proto – se případu ujme, a jakmile se nitky začnou proplétat s jeho vlastní minulostí, je z něj zase zarputilý buldok, který neskončí, dokud nenalezne pravdu.

Pohled překladatele na Odvrácenou stranu (Jan Netolička o překladu nového Harryho Bosche)

Překládat Connellyho bylo jako převzít roli Harryho Bosche. Ono klišovité ztotožnění se čtenáře s hlavní postavou totiž u mě proběhlo na více rovinách. Ze všeho nejdříve jsem se v duchu vrátil ke svému dědovi - bývalému náčelníku ostravské kriminálky - a znovu zažíval jeho vyprávění o tom, co všechno je třeba udělat, než detektiv sežene jakoukoli nepatrnou informaci. Connelly nepíše akční thriller, v němž jde o vteřiny a kde na detektivní práci není čas, protože někde tiká nálož a vy musíte na všechno podstatné přijít dřív, než vybuchne, přičemž se vás zároveň někdo snaží zabít. Connelly popisuje skutečnou práci detektiva, která překvapivě není ani trochu nudná, i když se neodehrává na střeše jedoucího vlaku ani v před obrazem Poslední večeře. Sledovat Harryho Bosche při práci mi přinášelo radost z toho, že někdo ještě dělá své řemeslo poctivě a umí to. A věřte, že je to nesmírně zavazující, protože při pohledu na jeho profesionalitu prostě nemůžete nic odfláknout.

Ruku v ruce s tímto pocitem pak přišla druhá rovina ztotožnění se s Boschem. Bylo totiž nutné pustit se do stejně poctivé práce a hledat. Hledat všechna místa, která Connelly pro děj své knihy vybral. Stejná pečlivost, kterou čtenáři obdivují na Boschovi, totiž tryská z každého popisu cesty do práce, či pohledu z okna. Jaká je to sladká odměna, když si člověk taky zahraje na detektiva a ve Streetview si najde budovu, před kterou Bosch stojí, a při bližším ohledání zjistí, že má stejné dveře, stejnou střechu a že na protější zdi jsou stejné graffiti. Objevíte dechberoucí umělecká díla na pilotech dálnice a uvědomíte si, proč Bosche jeho práce baví. Podstatné ovšem je, aby všechna ta místa našel také čtenář a aby pro něj text zůstal zároveň přirozený a srozumitelný. Znamená to u každého místa zkoušet a hledat, zda už má svůj český název, podle kterého by si ho mohl čtenář dohledat, případně stylizovat a nenápadně vysvětlovat, aby anglický originál nerušil. Snad se to povedlo a snad je to dostatečná omluva za First Street. První ulici by totiž čtenář ve Streetview nenašel a já jsem neměl to srdce, abych Connellymu kazil naprosto dokonalou profesionální práci.

Připravuje nakladatelství Domino 

V. ŠlechtaS. TahirováBrokilonHostStar TrekLiteraturapublicistikaLiterární vyhlídkyČasodějovéFragmentN. ŠčerbaP. J. PoncarováJ. MarekM. PálušováP. HetešaM. DvořákEpochaF. VrbenskáL. LukačovičováJ. MazurekMystery PressSandmanN. GaimanCrewJ. PavlovskýZaklínačP. TobinBatmanS. SnyderCh. PalahniukDominoM. ConnellyHarry BoschJ. NetoličkaJ. Svobodová
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Justin Cronin, Město zrcadel

Fri, 08/18/2017 - 00:00

Monumentální epos o upíří apokalypse došel svého konce.

Dlouhých sedm let po vydání prvního dílu epického postkatastrofického románového eposu Přechod se v letošním roce i český čtenář dočkal závěrečného dílu trilogie nesoucí název Město zrcadel.

Příběh Města zrcadel začíná pár let po událostech druhého dílu. Dvanáctka byla rozprášena, Viráci jsou zničeni a zbytky lidstva se snaží vzpomenout si, jak vypadal život před tím, než se na něj snesla virová pohroma. A hrdinové z předchozích knih, Peter, Sára, Michael i Alicia, se každý po svém pokouší vyrovnat s hrůznými zážitky posledních let. Ani jeden z nich zatím netuší, že se nad světlými zítřky již stahují temné mraky a ještě jednou naposled budou muset svést bitvu nejen o své přežití, ale i zachování celého lidstva. 

Justin Cronin v Městě zrcadel nesleduje jen kladné hrdiny, ale velkou část románu věnoval i životnímu příběhu Nuly, otce Dvanáctky a prvního nositele viru. Ač ta děj samotný nijak neposouvá dále, není o nic méně důležitá. Díky opravdu detailnímu vhledu do minulosti Tima Fanninga se z Nuly nestává jen další temný a krutý padouch, ale lidská bytost, která se nechala zničit láskou.

O Justinu Croninovi se bez jakékoli nadsázky dá říci, že je náročný autor. Velice rád seznamuje čtenáře s každou pohnutkou, myšlenkou či emocí svých hrdinů, a to mnohdy i v rozmezí odstavce. Nemluvě o tom, jak rád si hraje s časem. Kapitola jdoucí v chronologickém sledu po sobě? Něco takového v literárním světě Justina Cronina snad ani neexistuje. V jednu chvíli nás provází událostmi, které se staly 20 let po událostech popsaných v druhém dílu Dvanáctka, v další nás vrátí na začátek celého příběhu, jen abychom se najednou přesunuli o 1000 let dopředu. Je to jako sednout si poprvé na horskou dráhu - nikdy dopředu netušíte, v jaký moment budete viset hlavou dolů. Přesto se ale přistihnete, že nejste schopni knihu odložit a jen zběsile hltáte stránku za stránkou. Jestli Justin Cronin něco totiž umí, je to vybudovat detailní a fascinující obraz postapokalyptické Země a postavy, za které budete dýchat.

Řadit Město zrcadel jako čistě postapokalyptickou literaturu je prostě špatně. Knihou, a vlastně celou trilogií prochází takové množství příběhů, postav a událostí, že pokoušet se je zaškatulkovat do jednoho žánru významně ubírá na rozmanitosti a záběru Croninova eposu. Toužíte po romantickém příběhu? Chcete sledovat krvavý boj o přežití? Či rádi nahlédnete pod roušku alternativní historie? Jsou knihy, které se v policích knihkupectví těžko řadí. Město zrcadel je jednou z nich. Málokdy se navíc vidí, aby autor tak dokonale trefil název knihy. Někdy v polovině knihy vám dojde veškerá symbolika schovaná v tak jednoduchém a generickém pojmenování, jako je Město zrcadel

Pokud jste první dva díly četli, se závěrem příběhu popisujícím události napříč tisíce let lidské historie budete spokojeni. I když je vskutku hořkosladký. Pokud jste zatím neměli možnost zalistovat v knihách Justina Cronina (a máte spoustu volného času), pak neváhejte a utíkejte do nejbližšího knihkupectví a pořiďte si rovnou celou trilogii (Knižní Klub letos vydal i dotisk prvního dílu, Přechod). Nebudete litovat.

 

Justin Cronin, Město zrcadel (Přechod #3)

Nakladatelství: Knižní klub
Rok a měsíc vydání: 2017/02
Počet stran: 592
Cena: 399 Kč

 

RecenzeLiteraturaJ. CroninPostkatastrofickýSci-fiUrban fantasyEuromedia Group - Knižní klub
Categories: Vector Graphic

RETRO FILM: Příliš dokonalá podoba

Thu, 08/17/2017 - 16:06

David Cronenberg je režisérem, který na svět přivedl filmy jako Východní přísliby, Dějiny násilí či kultovní Mouchu. Příliš dokonalá podoba, v originále Dead Ringers, není jedním z jeho nejznámějších děl, i přesto se ale jedná o uhrančivý, pozoruhodný snímek.

Našimi hlavními hrdiny jsou dva bratři, identická dvojčata Beverly a Elliot Mantleovi, kteří bydlí ve stejném bytě a oba patří ke špičce v oboru gynekologie. Žijí v dokonalé harmonii: zatímco nesmělý Beverly se soustředí výhradně na vědu, seběvědomý Elliot oba bratry zastupuje ve společnosti a přebírá ocenění. To však není vše, co je spojuje. Čas od času si navzájem propůjčují identity, aby mohli oba strávit noc se stejnou ženou. Ve chvíli, kdy jsou ale jednou z obětí jejich hry odhaleni, se začíná bezchybné soužití bratrů narušovat.

Neodmyslitelnou součástí filmu je Jeremy Irons v dvojroli obou bratrů. Mnohokrát zazní, že dvojčata Mantleovi jsou od sebe k neroznání a odlišit je dokáže jen člověk, který oba dobře zná. A přesně to charakterizuje Ironsův neskutečný výkon — to, jak od sebe odlišuje Beverlyho a Elliota, je na první pohled téměř nepostřehnutelné, čím hlouběji jste však ponořeni do filmu, tím lépe je od sebe rozeznáte. Irons nezobrazuje bratry jako dva naprosté opaky, rozdíly mezi nimi jsou jemné, ale jasné — ať už jde o držení těla, mimiku či způsob projevu. To je ale jen začátek jeho hereckého koncertu. V průběhu filmu vystřídá nespočet poloh a nálad, sledovat tak propad obou bratrů až na úplné emocionální dno je skutečně strhující.

Příliš dokonalá podoba v sobě nese všechny klasické známky Cronenbergovy tvorby. Jeho režie je chladná a odtažitá, zároveň však dokáže navodit tak hluboce znepokojivou atmosféru, že nemůžete ani na vteřinu odtrhnout oči. Podobně jako v Mouše či v Mláďatech se tu opět setkáváme s Cronenbergovou fascinací lidským tělem — a ačkoliv se nedočkáme ničeho tak explicitního a hnusného jako postupné přeměny vědce v obří hmyz, i tentokrát režisér překračuje hranici zóny diváckého komfortu a Příiš dokonalá podoba tudíž rozhodně není hezké pokoukání. V mnoha ohledech je ještě mrazivější, než zmíněná Moucha. Nutno dodat, že Příliš dokonalá podoba děsí spíše plíživým, zlověstným způsobem a kamera se těm nejzvrácenějším úhlům vyhýbá.

Naproti tomu, že na povrchu působí Příliš dokonalá podoba téměř nepřátelsky, se ale jedná o oduševnělý a ve své podstatě dosti smutný film o tom, jak bolestná může být oddanost jiné lidské bytosti. To vše zdůrazňuje skvělá hudba Howarda Shorea.

Příliš dokonalá podoba je neprávem opomíjené dílo a jeden z Cronenbergových nejlepších snímků. Pokud patříte mezi ty, kterým unikl, a máte zrovna náladu na kus poctivé temné filmařiny, měli byste mu dát šanci. Jen u něj, prosím vás, nic nejezte.

90 %

 

Příliš dokonalá podoba / Dead Ringers

Kanada / USA, 1988, 115 min
Režie: David Cronenberg
Scénář: David Cronenberg, Norman Snider
Kamera: Peter Suschitzky
Hudba: Howard Shore
Hrají: Jeremy Irons, Geneviève Bujold

 

RetroFilmD. Cronenberg
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Sergej Lukjaněnko, Šerá hlídka

Thu, 08/17/2017 - 15:52

Po recenzích na nová vydání Denní a Noční hlídky přinášíme konečně představení třetího, volně navazujícího dílu hlídkovské ságy, a to Šeré hlídky. Ta se také dočkala kromě pevné vazby i nového přebalu, a nutno uznat, že velice povedeného. A jaký že ten třetí díl vlastně je?

Stejně jako předchozí dva díly, i Šerá hlídka nám přináší soubor tří vzájemně provázaných povídek. Nedočkáme se ale oblíbeného střídání pohledů hlavních postav, zato můžeme sledovat myšlenkové pochody Antona Goroděckého, našeho starého známého z předchozích knih, ze kterého se zde stává cosi na způsob detektiva. Nejprve vyšetřuje případ člověka, který se chce stát Jiným, a to za jakoukoliv cenu, následně přijde na stopu prastaré vědmě, kterou hledaly obě hlídky po mnoho desetiletí a ve finále pátrá po ztracené  knize, bájném Fuaranu, jehož existence nebyla nikdy potvrzena. Pokud je ale skutečná, pak její vlastník má moc změnit poměry mezi lidmi a Jinými jednou provždy…

Děj knihy ubíhá jako po másle a je prokládán kromě hudebních textů také filozofickými úvahami hlavního hrdiny, což nás ostatně u Sergeje Lukjaněnka asi ani nepřekvapí, protože tento prvek využívá asi úplně ve všech svých knihách. A Anton, to je kapitola sama pro sebe. Jeho neustále polemizování nad praktikami Temných i Světlých a řešení morálních dilemat zajde tak daleko, že dokonce zvažuje přestup k nestranné Inkvizici... Samotné vyvrcholení a závěr mohou možná na někoho po prvním přečtení působit poněkud rozpačitě, rozhodně by to čtenáře ale nemělo odradit – Šerá hlídka skutečně za přečtení stojí. A když už ne kvůli konci, tak minimálně kvůli originálnímu příběhu, nečekaným zvratům, konspiracím a v neposlední řadě kvůli nenapodobitelné atmosféře ruské urban fantasy, která chytne a nepustí. Svět Jiných je návykový a je dobře, že se do něj můžeme zas a znovu vracet, třeba i díky novým přebalům.

Příště pro vás budeme mít recenzi na nejnovější přírůstek do řady této knižní série, a to Šestou hlídku. Těšíte se?

 

Šerá hlídka
Sergej Vasiljevič Lukjaněnko

Nakladatelství: Argo, Triton
Počet stran: 380
Rok vydání: 2017
Vazba: pevná
Cena: 398 Kč

 

RecenzeLiteraturaS. LukjaněnkoFantasyUrban fantasyArgoTriton
Categories: Vector Graphic

RETRO KOMIKS: Záhadný Spider-Man (1991)

Tue, 08/15/2017 - 23:34

Bratislavský Semic-Slovart, československá pobočka francouzského vydavatelství Semic, vydalo komiks Záhadný Spider-Man od amerického komiksového vydavatelství Marvel. Čtenáři se mají možnost seznámit s komiksovým hrdinou, který si dobyl srdce fanoušků po celém světě. V překladu z angličtiny Spider-Man znamená Pavoučí muž. Jedná se o superhrdinu bojujícího se zloduchy i mnohými nepřáteli různě geneticky pozměněnými. Pavoučí muž alias student Petr Parker se může zapojit do ochrany lidí díky tomu, že on sám byl pokousán radioaktivním pavoukem a převzal jeho schopnosti. V první části komiksu se čtenář seznámí ve zkratce s vývojem hrdiny. V další části si čtenář užívá soubojů Pavoučího muže se záhadným skateboardistou Championem a také Spidey (tak oslovují Spider-Mana blízcí přátelé) prožívá lásku. Bohužel příběh není ucelený a musí se čekat na další číslo. To ale nevadí, protože tenhle komiks zaceluje díru na našem trhu a lze předpokládat, že si nalezne patřičný počet fanoušků. Dobrou zprávou je také vydávání komiksu ve dvou jazykových verzích – slovenské a české. Na vnitřních stranách obálky se lze dočíst o plánovaném vydání Růžového Pantera a o možnosti sbírat hokejové kartičky pojící se k letošnímu mistrovství světa konané ve Finsku. Samotná kresba je solidní, cena vyšší. Podle informací z vydavatelství je plánováno vydávat i další hrdinské i nehrdinské komiksy (např. Conana Barbara, Fantoma, Tarzana, Garfielda a Transformers). Snad se tyto informace potvrdí. 


Záhadný Spider-Man
Nakladatelství: Semic-Slovart Bratislava
Rok vydání: 1991
Počet stran: 36
Formát: B5
Provedení: Brožovaná
Cena: 19,- Kčs
 

 

RetroKomiksSpider-Man
Categories: Vector Graphic

AKTUÁLNÍ SOUTĚŽ: Mé jméno je nikdo

Mon, 08/14/2017 - 13:36

I tento týden jsme pro vás připravili soutěž s knihou od nakladatelství Mystery Press. A jak jsme slíbili u poslední soutěže, tentokrát to bude z ranku fantastiky. I když vlastně těžko říct. Mé jméno je nikdo od americké autorky Kristen Orlando se primárně řadí do kategorie young adult, která nutně fantastika být nemusí, ale přesto ji my fantasti (tak nějak) bereme za svou. A o čem že tedy zrovna tahle kniha je? Přečtětesi ukázku a posuďte sami. Pokud vás to zaujme, odpovězte na naší otázku a knihu si můžete vysoutěžit.

  • Do jakého žánru, kromě specifikace young adult, by se kniha Mé jméno je nikdo dala zařadit?

Svoje odpovědi zasílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 20.8.2017, do předmětu napište Mé jméno je nikdy a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu. Těšíme se na vaše odpovědi.

 

SoutěžSoutěžeMystery Press
Categories: Vector Graphic

RETROnoviny: 1991

Mon, 08/14/2017 - 09:58

20. srpna 1991 naměřili na Kvildě -5 °C, což odpovídalo teplotě naměřené 8. ledna 1990 v Praze-Klementinu. Noviny plní zprávy o válce v Zálivu. Jinak jsou problémy stále stejné. V Rudém právu zjišťují, že zemědělství nemá peníze (9. února, článek „Zemědělství nemá peníze“), že srovnají-li se platy pracovníků s vysokoškolským vzděláním, ve školství jsou o 500 až 700 korun nižší (23. ledna, článek „Učitele vyzkouší život“; nutno dodat, že průměrná mzda se pohybuje kolem 3800 Kčs měsíčně) a že s bydlením to není o moc lepší (27. února, článek „Odkdy vyšší nájemné?“). 

Peníze nejsou ani ve sci-fi – řeší se to v lednové i únorové Ikarii. A když se neřeší peníze, je na pořadu divácká anketa. V březnu se mimo jiné dočteme, že typický čtenář Ikarie je muž ve věku šestnácti až pětadvaceti let. Jeho vzdělání je střední až vysokoškolské, zaměstnáním je student nebo technik. (Někdy se vyskytuje odpověď „4A“, tedy „jiné zaměstnání“, což je tak trochu záhada, která dráždí představivost; moje dcera Irena, která mi pomáhá, vždycky když narazí na „4A“ hlásí „kominíka“.) Náš typický čtenář bydlí ve městě, Ikarii kupuje ve stánku PNS (tj. „Poštovní novinová služba“ pokud jste příliš mladí nebo příliš zapomnětliví, abyste to pamatovali ) a obvykle ji nemusí obtížně shánět. Čísla si kompletuje, není členem žádného SF klubu, ale chtěl by se jím stát. Což – mimochodem – svědčí o mdlé podnikavosti našich SF klubů: jak je možné, že za ta léta si nedokázaly najít cestu k potencionálním příznivcům? (…) Za snesitelnou považuje náš typický čtenář cenu 15 korun. Dodejme, že kdyby se dnes prodávala XB-1 za 15 korun, asi bychom se nezlobili. 

Březen je vůbec podstatný měsíc. Alespoň z tenisového hlediska. 7. března 1960 se narodil Ivan Lendl, 8. března 1991 oslavila první narozeniny Petra Kvitová a 9. března 1991 vyšel v příloze Rudého práva Haló sobota rozhovor s argentinskou tenistkou Gabrielou Sabatiniovou. O rok později přijde na svět Karolína Plíšková. V březnu. Na kurtech v roce 1991 dominuje Monika Selešová – vyhraje Australian Open, French Open i US Open. Wimbledon nevyhraje, protože se ho nezúčastní.

Každé médium si tvoří problémy samo. V 19. století to byli Lumír či Osvěta (ve spolupráci s almanachem Ruch), ve světě sci-fi tvoří rozruch obvykle Ondřej Neff. V květnové Ikarii vyjde jeho text Problém české sci-fi, kde se dočtete, že ke srovnání se zahraničními povídkami to není a  že většina našich autorů jaksi pohrdá řemeslem, pohrdá pouhou zábavou a snaží se rozdmýchat v sobě plamen, který tam v nejlepším případě doutná jako sotva spatřitelný uhlíček. A to pak je smutné počtení, jak račte sami viděti… V zářijovém čísle mu rozhořčeně odpoví Jiří Olšanský a Jan „Jam“ Oščádal, na požádaní se vyjádří i Pavel Kosatík a Ivan Adamovič. V roce 1992 přijdou i reakce fanoušků, ale k tomu se vyjádříme později. To důležité bylo řečeno: máme první fantastický literární spor, můžeme hrdě vejít do literárních dějin. 

Ikarie si vůbec vytváří prostor, aby jí mohli čtenáři vynadat. Když už není v kurzu anketa, přichází dotazy „Jak vylepšit Ikarii?“ nebo „Jaké bylo číslo sedm?“. Hozenou rukavici zvedne ing. Jiří Kománek, Čupy: „Když už inzerujete, že děláte časopis přes počítač, tak si pořiďte program na kontrolu textu. Tak moc chyb (chybějící písmenka, špatně rozdělená slova), jak jich bylo v číslo 3/1991, jsem už dlouho v žádném časopise neviděl. Mám určité zkušenosti s počítačem, a tak mi těžko můžete namluvit, že chyby zavinila tiskárna.“ Co asi pan inženýr říká dnešní četnosti chyb, kdy má program na kontrolu textu každý?

Vrcholnou ukázku snah o kultivaci časopisu je dotaz Pavla Vosáhla, kterému chybí sci-fi poezie. Redakce odpovídá zdrženlivě: nebylo by to pro čtenáře nudné? Sci-fi poezie existuje. Vezměte si třeba Adamsův Restaurant na konci vesmíru – kromě vogonské poezie tam najdeme i báseň tohoto znění:

Tak jednou z flámu,
vracím se teleportem,
s Ronem a Sidem a s Meg,
jak Ron získal Meggino srdce,
teď hlavu si lámu,
a že jeho nohu mám,
má Sidney na mě vztek.

(originál je lepší, pro anglicky mluvící přidávám:
„I teleported home last night with Ron and Sid and Meg
Ron stole Meggy's heart away and I got Sidney's leg.“)

A komu to nestačí, nechť si najde Science Fiction Poetry Association a jejich každoroční Rhysling Anthology. Mimochodem, roku 1994 získal Rhysling Award jistý Jeff VanderMeer. Ano, ten, o kterém jsme se nezmínili v předchozím článku z této série – česky se poprvé objevil v Ikarii v roce 1990. Jak vidno, zastínil jej nejen Salman Rushdie, ale i Miloš Zeman.

Na podzim je vůbec všechno špatně. Fantastická obec je rozhádána, v Ikarii není poezie, naopak v ní jsou chyby – a aby toho nebylo málo, umírá Arkadij Strugackij. Do uměleckého nebe ho doprovázejí Miles Davis, Klaus Kinski, Freddie Mercury nebo Bořivoj Zeman (ne, to není Karel, který dělal Cestu do pravěku, to je skutečně Bořivoj, kterého znáte díky Pyšné princezně). Co v této společnosti dělá Gustáv Husák, který zemřel, ač mu ještě před dvěma lety přály orgány, o tom se v novinách nepíše.

Všimněte si, co s textem udělá, když vybereme jen špatné události! Jedna Kvitová to nezachrání. Nota bene když ji 20. prosince 2016 přepadne a pořeže neznámý pachatel. Pokusíme se ale skončit pozitivně s Evou Hauserovou, která v Ikarii 8/1991 končí takto: uzavřu tohle povídání malým povzbudivým úsměvem, který nutno číst naležato: :-) 

No fakt! Smajlík! V roce 1991! I s návodem, jak ho číst! To se ještě nevědělo, že emotikony zaplaví svět. Jen ti scifisti zatracený, ti maj na to čuch!

publicistikaRetro
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Tim Weaver, Němé oběti

Sun, 08/13/2017 - 08:59

Když mrtví nemohou mluvit, přichází soukromý detektiv David Raker, aby jim zjednal poslední spravedlnost na tomhle světě.

Český čtenář si toho s Davidem Rakerem užil už spoustu. Došlo na pátrání po jednotlivci, ale i celé rodině, a pokaždé to bylo zabalené do kombinace britské pošmournosti, která si v ničem nezadá se severskou depkou, a americké drsné školy. Tim Weaver se ani ve své šesté knížce o tomhle sympatickém detektivovi nezpronevěřil žádnému z prvků tolik typickému pro svoji tvorbu. Jenže Weaver je liška mazaná a ví, že předkládat čtenáři pořád jeden a ten samý dort se nemusí úplně vyplatit. A tak na to šel u Němých obětí tak trochu jinak.

I tentokrát dojde na pátrání po zmizelém člověku, jen je v Němých obětech prokombinováno s vyšetřováním druhého případu – řešením několik let staré vraždy, na níž si vylámal zuby Colm Healy. Právě mezi Rakera a Healyho Weaver dělí prostor románu, postava bývalého policisty se ukazuje pro aktuální příběh naprosto klíčová a autor kolem ní a jejího starého případu vystavěl celý příběh, o působivých zvratech nemluvě.

Na Rakera a Healyho lze nahlížet jako na den a noc, jako na postavu a její odraz v zrcadle. Healy ze všeho nejvíc evokuje klasický archetyp detektiva, který obětoval práci úplně všechno, až dopadl na dno a svoje problémy splachuje čtyřicetiprocentní medicínou. A ve srovnání s předchozími knihami se Raker svému spolubojovníkovi se zločinem začíná přibližovat. Tedy ne že by spadl do lepkavých chapadel alkoholu, jen zkrátka práci začíná také obětovat všechno. A můžeme říct, že Němé oběti jsou tím nejtemnějším, co Weaver zatím vytvořil. Raker si pomalu uvědomuje, že pro dosažení spravedlnosti je někdy potřeba porušit pár pravidel a umazat si kvůli ní ruce. Oproti minulým románům se proto série přesouvá k neonoiru, který je temnější než noc. A to také díky pachatelům, kteří jsou tak šílení, že by se za ně nestyděl ani Stephen King.
Ale i přes značný úkrok stranou jsou Němé oběti stále návykovou knihou, která i přes svou tloušťku neztrácí nic ze svojí čtivosti a nabízí čtenářům stále propriety tak oblíbené pro tuhle sérii. Pošmáknou si nejen fanoušci drsné školy, ale i severských pošmourností.

Tim Weaver: Němé oběti (What Remains)
Překlad: Alžběta Lexová
Nakladatelství: Mystery Press
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 528
ISBN: 978-80-88096-82-5
Cena: 379 Kč

RecenzeLiteraturaThrillerMystery PressZ jiného soudkuT. WeaverDavid Raker
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Mike Mignola - John Arcudi, Ú.P.V.O. 7: Zahrada duší

Fri, 08/11/2017 - 00:34

Abe Sapien si myslí, že mu jeho minulost dá na chvíli pokoj a bude se opět moci věnovat záležitostem Úřadu. Tajemný vzkaz jej ale vyvede z omylu a přivede jej až do indonéské džungle, ve které se ukrývá další hrstka jeho starých známých.
V džungli nalézá tajnou společnost, se kterou byl kdysi spojen. Brzy dochází k závěru, že se jedná o další skupinku fanatiků, která se ze světa snaží udělat lepší místo skrze vyhubení několika milionů lidí. Pokouší se je zastavit, s čímž mu pomáhá živoucí mumie Panya, která se skrze telepatii snaží na správnou cestu navést i osamoceného kapitána Daimia.
Mezitím se v sídle Úřadu paranormálního výzkumu a obrany hrabe v minulosti i Johann Kraus. Ve starých spisech nalézá šokující informace o samotném kapitánovi. Další členku týmu, Liz Shermanovou, nadále mučí tajemný muž, který ji čím dál častěji navštěvuje ve snech a snaží se ji varovat. Ale před čím? To není jasné ani jí samotné.

Zahrada duší opět plynule navazuje na předchozí část, která nese název Univerzální stroj. Do scénáře se pouští známá dvojka – Mike Mignola a John Arcudi. Spolupráce na sérii jim prospívá a přicházejí na zajímavé nápady, které šikovně zaplétají do příběhů Úřadu.
I když se na první pohled může zdát, že se Zahrada duší motá hlavně kolem Abe Sapiena a jeho kostlivců ve skříni, není tomu tak. Čtenář v celém příběhu opět může sledovat bravurní budování postav a pomalé (ale rozhodně ne nudné) odhalování souvislostí. Postavy také dostávají šanci se navzájem lépe poznat, což je umožněno hlavně díky rozdělení děje do dvou rozdílných míst.

Autoři opět sázÍ na tajemno, které je nejsilnější hlavně kolem Liz Shermanové a jejích snů. Ty by mohly sehrát větší roli v dalších pokračováních příběhů Úřadu. Díky promyšlenému přeskakování jednotlivých příběhových linek si komiks stále udržuje čtenářovu pozornost. Mignola a Arcudi dokázali do Zahrady duší vložit i bytosti z naprosto rozdílných světů. S džunglí a tvory, kteří v ní žijí, si neobyčejně vyhráli, proto se setkáváme s různými potvorami z podmořského světa, mumií, či plechovými monstry. Toto zvláštní spojení navzdory všemu funguje skvěle a trochu připomíná typický mišmaš, kterým se vyznačuje komiksová série Goon. Tvůrčí práci autorů trochu přibližuje doslov na konci komiksu, který dovoluje nahlédnout do výběru příběhů pro jednotlivé části.

Různorodost příběhu poskytla obrovský prostor kresbě, kterou si opět vzal na starosti Guy Davis. Komiks čtenáře přivádí na zajímavá a exotická místa. Je vidět, že se Davis opravdu vyřádil, ať už jde o kresbu úryvků z minulosti, bojových scén, nebo úžasných scenérií indonéské přírody a sídla tajemného spolku, které vypadá jako dech beroucí podmořský palác.

Zahrada duší je dalším střípkem do promyšlené skládačky. Pomalu odhaluje příběh a čtenáře donutí hltat vizuální provedení každé stránky. 


Ú.P.V.O. 7: Zahrada duší
Scénář: Mike Mignola a John Arcudi
Kresba: Guy Davis
Překlad: Jan Kantůrek
Nakladatelství: Comics Centrum
Vazba: vázaná
Rozměry:159 x 239
Počet stran: 144
Rok vydání: 2017
Cena: 499 Kč
 

KomiksM. MignolaJ. ArcudiÚ.P.V.OComics Centrum
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Leonard Medek, Ďáblova obrazárna

Thu, 08/10/2017 - 01:23

Pokud v nějakém bazaru najdete malbu, na níž je přidělána mříž, raději si na koupi nechte zajít chuť. Každý malíř alespoň jednou za život namaluje obraz pro potěchu Ďábla a věci, skrývající se v takovém díle, určitě nechcete poznat. Po delší odmlce se Franta Franta vrací ve čtvrtému Dobrodruhovi. S krásnou Alžířankou Belle ve venezuelském Santiago de León de Caracas zakoupil domek v koloniálním stylu a založil si zde pokerovou hernu, která se stane dějištěm druhého příběhu. Na ten první, Valčík v ponurém domě, si možná vzpomenou čtenáři časopisu Pevnost. Celkem jich tu máme osm, všechny s poetickými názvy (nelze nezmínit např. Smrtný slunce svit či Křídla králova klidu). Někde najdeme detektivní zápletku, onde promlouvají zbraně, ke slovu se dostane i voodoo z Haiti. Všechny příběhy pojí motiv Ďáblovy obrazárny. Máme tak před sebou mistrnou skládačku o osmi dílcích, které na více než pěti stech stránkách dohromady tvoří ucelený příběh.

Kromě Franty Franty a Belle Béraudové, která si přinesla z Dobrodruha 3 jistou démonickou schopnost, se setkáváme s pečlivými detektivy a sečtělými příslušníky tajných služeb, investigativními novináři, potrhlými ruskými konzuly či šílenými malíři. Samotný Franta vystupuje ve více než v polovině příběhů. To ale vůbec nevadí, protože každý charakter je bezvadně prokreslen, takže fandíme i „obyčejným“ kriminalistům. Až je škoda, že s některými aktéry se během četby definitivně rozloučíme. Vzhledem k volné provázanosti jednotlivých dílů Dobrodruha by neškodil rejstřík všech postav. Knihu sice otvírá stručný úvod shrnující známá fakta o Frantovi a několika dalších důležitých osobách, rozhodně to ale nestačí. Zejména pokud nemáte sloní paměť na jména, některé postavy navíc vystupují pod různými přezdívkami. Toto je však jen drobným kazem na kráse jinak velmi propracovaného povídkového románu. 

Dějiště, jak už jsme zvyklí z předchozích knih, je opět velmi pestré a jak slibuje název prvního příběhu, místy velmi ponuré. V základech domů přežívají ohavní mrtvoláci, ve vodě plavou těla zavražděných prostitutek. Navštívíme Jižní Ameriku i starou dobrou Evropu. Podíváme se do pekla ekvádorské džungle či jiného, vlastního pekla jedné vykřičené čtvrti v New Orleans. Někteří autoři záměrně zasazují své příběhy do exotických kulis, aniž by tomu předcházela osobní zkušenost či hlubší (často jakékoliv!) studium. Zajímavé lokace se tak pro čtenáře stávají pouhými jmény a kouzlo konkrétní historické etapy se vytrácí, bylo-li tam vůbec. Dobrodruh netrpí ani jedním z uvedených nešvarů. Z jednotlivých podkapitolek dýchá atmosféra posledních šťastných let před první světovou válkou, a tam, kde by jiný autor sáhodlouze rozebíral oblečení či jídlo, Leonard Medek si vystačil s popisem místa činu v detektivní zápletce či popisem konkrétní zbraně, která napomohla útěku vězně z obávané věznice La Cantera.

Kniha je psaná tradičním způsobem ve třetí osobě a zpracováním skládá hold dobrodružným románům Emilia Salgari, Marka Twaina, Karla Maye a dalších. Myslím, že by přišla k chuti i náročnějším mainstreamovým čtenářům. Obavám se však, že vzhledem k paperbackovému vydání a typické fantasy obálce, se tento žánrový přesah nepodaří. Velká škoda, neboť cyklus Dobrodruh je víc než klasická akční fantasy.

Ďáblova obrazárna
Leonard Medek
Nakladatel: Straky na Vrbě
Obálka: Jana Maffet Šouflová
Vnitřní ilustrace: Jan Pekárek
ISBN: 978-80-87364-67-3
Počet stran: 533
Vazba: Brož
Rok vydání: 2017
Cena: 340

L. MedekDobrodruhStraky na vrběLiteraturaRecenze
Categories: Vector Graphic

RETRO RECENZE: Kir Bulyčov, Slyšel jsem Zemi

Wed, 08/09/2017 - 08:12

Vydávat u nás v osmdesátých letech dvacátého století sci-fi není až zas takový problém. Dokonce ani překladovou. Když vezmete na milost fakt, že jedinými vydavateli jsou státní nakladatelství, že ediční plán se pořád tak trochu řídí politickým zadáním, takže některá témata jsou prostě tabu, dá se to. Například nemůžete očekávat, že u nás vyjde kniha, v níž jsou američani borci. Zakázané jsou také knihy utopické, resp. antiutopické, kde sci-fi velmi nápadně připomíná skutečnost a občan by si mohl dát dvě a dvě dohromady. Zato ale není nouze o spousty space oper a robinsonád či postkatastrofikých knih, protože tam se buď politika neřeší, nebo jde systému vyloženě na ruku (Ti zlí Američané s bombami.). Pokud navíc jsou hrdiny Rusové a stejného původu je i autor, má kniha vyhráno. Problém nastává, pokud byla splněna jen jedna podmínka nebo si Rus dovolil napsat některý z prve zmíněných žánrů. Třeba na takového Zamjatina a MY můžeme v osmdesátkách klidně zapomenout, protože na něj se koneckonců aktivně zapomíná i v Sovětském svazu a běda, kdo by si vzpomněl. Naštěstí i v případě dvojí shody mají občas editoři šťastnou ruku, a tak si můžeme přečíst nejen Strugacké, kteří jsou u nás pravé celebrity sovětské sci-fi, ale třeba i Kira Bulyčova a jeho Alenku z planety Země či Slyšel jsem Zemi. O druhé jmenované nyní bude řeč.  

Ocitáme se v osadě. Pár chýší bez pomoci, kontaktu a techniky, na cizí planetě. Na planetě, která se sice matně podobá naší Zemi, ale roční období tu trvají naše roky a navíc se spíš než co jiného podobají naší zimě. Jsou tu sice lesy a zvířata, ale lesy jsou jedovaté a zvířata také, případně mají alespoň pancíř, velké zuby nebo loví ve smečkách či oplývají nějakým zajímavým obranným mechanismem: například plivou vteřinové lepidlo po litrech. Člověk se diví, že se lidem v tak nehostinném prostředí daří přežít a při pohledu na desítky náhrobků vedle osady vidíme, že to rozhodně není zadarmo. Osadu založila hrstka trosečníků, kteří utekli skrze vánici a tuhý mráz z havarované kosmické lodi prakticky s prázdnýma rukama. Vyhnala je radiace a nefunkční regulace prostředí. Mnohokrát se pokoušeli vrátit pro zásoby, ale každá výprava skončila nezdarem. Až teď, po letech se naskytla šance a směrem k lodi se vydává skupinka mladých a silných potomků původních trosečníků. Jsou už napůl barbaři, techniku znají jen z vyprávění a někteří už ani nevěří té směšné historce o tom, že pochází z hvězd. Vlastně skrze zamračenou oblohu nikdo z nich ještě hvězdy neviděl.

Kir Bulyčov si v knize klade otázky o zachování civilizace, o tom, co to vlastně civilizace je a kolikátá generace bude ochotná se učit nějaké poučky, historii, písmo, počty, nebo ovládání přístrojů, aniž by někdy ty vědomosti použila nebo ty přístroje naživo viděla jen kvůli zachování stupně civilizace. Naše osada dvaceti lidí už degraduje, staří inženýři, technici a vědci to vidí. Vidí své děti, které mají starosti se zachováním samotného života, ne nějakých abstraktních vědomostí a právě na tom, jestli se pomocí vysílačky z lodi spojí se Zemí nebo alespoň přinesou přístroje, knihy a zásoby, závisí druh přežití osady.

Jelikož autor pracuje s malým množstvím lidí, může si dovolit personifikace jednotlivých myšlenek, a tak vznikají archetypální hrdinové jak vystřižení z nějakého soudobého RPG. To je tu ale ku prospěchu. Bulyčov na nich může ukázat možnosti vývoje skupiny a to, že ani jeden z nich není vyloženě krok špatným směrem. Krásně se to ukáže ke konci knihy, kdy se Oleg, intelektuál osady a naděje starších pro zachování lidskosti, dostane k technice a vezme ji za svou, čímž získá náskok a naději a naopak Dick, svalnatý lovec odchovaný nehostinnou krajinou to nemá zapotřebí, protože je schopen sám přežít jen s klacíky a kameny, protože to je nyní důležité.

Kir Bulyčov zde na poměrně malém rozsahu kolem 100 stran nastínil několik myšlenek zakomponovaných do velmi čtivého románu. Dokazuje, že i když žánrově omezená, ruská sci-fi osmdesátých let nám má co nabídnout jak po myšlenkové, tak i akčnější stránce.  Román se u nás dočkal pokráceného, zestručněného pokračování Země je příliš daleko a v roce 2015, tedy pro nás daleko v budoucnosti, vyjde komplet pod názvem Osada, konečně v nezkrácené verzi v edici Trifid. Podle románu také vznikl sovětský animovaný film Pereval (Průsmyk) - což je mimochodem původní název knihy, pod nímž  v roce 1981 vycházela na pokračování v Mladé frontě.

 

 

 

Před léty se do recenze této knihy pustil na starém psu i Pechy, táta současného Sardenu.

RetroRETROrecenzeRecenzeK. BulyčovSci-fi
Categories: Vector Graphic

Co přinese letošní WHOCON Brno?

Wed, 08/09/2017 - 07:26

Víkend 17. až 19. listopadu letos přitáhne do Brna nejen fanoušky Doctora Who. Uskuteční se totiž již pátý ročník festivalu WHOCON Brno, který od roku 2013 láká stovky návštěvníků na svůj bohatý program tematicky rozdělený do jednotlivých linií.
Těch bude letos dohromady pět na oslavení všech pěti ročníků. Jedná se o:
WHOCON, kterým to ostatně všechno začalo. Linie sdružující přednášky, hry, soutěže i besedy ze světa Doctora Who si na brněnském festivalu mohou fanoušci považovat. Jedná se totiž o největší linii svého druhu v České i Slovenské republice.
SHERLOCON již od roku 2014 láká na druhého britského kultovního hrdinu – Sherlocka Holmese. Ať už klasického literárního či seriálového nebo filmového.
BACON vznikl v roce 2015 na počest trilogie Back To The Future (Návrat do budoucnosti), která se v tom samém roce v rámci WHOCONU promítala i v brněnském kině Scala. Ač název evokuje slaninu, linie sdružuje vše týkající se cestování v čase, ať už jde o vědecká fakta nebo popkulturní narážky.
CYCON [sájkon] je od loňského roku novinkou. Jedná se o slovní hříčku, která odkazuje jednak ke sci-fi [sáj-fáj], jednak k rase Cylonů [sajlonů] ze seriálu Battlestar Galactica. Na CYCONU si přijdou na své všichni fanoušci sci-fi seriálů, filmů, videoher i literárních počinů.
KULTICON je novinka letošního ročníku, o které se čtenáři SARDENU dozvídají jako první! Bude se jednat o linii pro všechno kultovní, co nespadá pod sci-fi, Sherlocka či Doctora Who. Pokud by tedy jakéhokoliv návštěvníka neoslovily předchozí čtyři linie, KULTICON by jednoznačně neměl zklamat.
Kromě všeho výše zmíněného jsou samozřejmě hlavními lákadly známí hosté. Mezi těmi nebudou ani letos chybět dabéři Aleš Procházka, Tereza Bebarová a Petr Burian a také youtuber Martin Rota. Slibovaná je též spolupráce s Hvězdárnou a planetáriem Brno.
O tom, co WHOCON Brno nabídne, můžete ale rozhodnout i vy!
Každá linie shání přednášející, a pokud tedy máte nápad, který dokážete proměnit v hodinovou (či delší) přednášku či jiný program, neváhejte se informovat na facebookové stránce WHOCONU (https://www.facebook.com/WhoconBrno/?fref=ts ).
Všichni přednášející mají vstup na akci zdarma.
Vstupenky pro všechny ostatní návštěvníky bude možné koupit v předprodeji na stránkách http://2017.whocon.cz/, spuštění předprodeje se plánujedo konce srpna.
Na všechny fanoušky i přednášející se celý organizátorský tým moc těší a doufá, že letos překoná hranici 700 návštěvníků!

WhoconDoctor WhoAkcePozvánka
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: David Petersen, Myší hlídka 3: Černá sekera

Tue, 08/08/2017 - 00:00

S našimi hrdiny jsme se rozloučili po těžké bitvě. Teď je na čase podívat se do minulosti.

V Myších teritoriích se vypráví příběh o hrdinovi bez bázně a hany. Jeho odvaha nezná mezí, chrání slabé myši a nebojí se postavit ani tak velkým savcům jako jsou lišky. Sám je schopný porazit celou armádu a jeho jméno vyvolává bázeň stejně jako naději. Jmenuje se Černá sekera. Ale taky se jmenuje Čakan a teprve obouvá své hrdinské botky. Za doprovodu své sestřenky Emy se vydává za daleké moře a pátrá po legendární zbrani, která z něj udělá hrdinu. Cestou musí čelit nejen nebezpečím přírody a predátorům, ale taky zradě, bolesti a ztrátě. David Petersen nás provází dobrodružným vyprávěním Myší hlídky 3, kde nám představí daleké země, přístavní myši, které nejsou pro ránu daleko, ale taky odvrácenou stranu krvelačných lasiček. Ukáže nám, jak se tvoří legendy a odkud vzešla ta o Černé sekeře. Svět Myší hlídky je tak díl od dílu uvěřitelnější a obsáhlejší.

Černá sekera je vlastně hrdinský epos a tak nám přinese vše, co od něj můžeme čekat. Dobrodružství, napětí, lásku, smrt, nesplněné sny a hrdost. Beowulf bojoval s obrem a drakem, Čakan bojuje s mořem a velkými savci. To všechno obalené do krásné kresby, kde těm malým tvorečkům věříte, že se zbraněmi dokáží ohánět jako nic. Nejlepší ukázka kresby tentokrát musí být ozdoby lasiček a taky souboj s liškou. Petersen ukazuje svou vynalézavost a vy se o myšky před tak velkým tvorem musíte bát.

Myší hlídka je pořád kvalitní čtení. David Petersen má svět promyšlený do posledních detailů. Když nás neseznamuje s hlavní dějovou linkou, nezapomíná zmínit legendy a historii světa. Protože myši stále bojují na život a na smrt, nejednou nám zlomí srdce a ukáže, že život hrdinů není jednoduchý. A to všechno v nádherném příběhu s ještě hezčí kresbou.

 

Myší hlídka 3: Černá sekera

Autor: David Petersen

Nakladatelství: Comics Centrum

Překlad: Jan Kantůrek

Vazba: Vázaná s přebalem

Rozměry: 215 x 215 mm

Počet stran: 216

Rok vydání: 2017

Cena:  699 Kč

KomiksD. PetersenComics Centrum
Categories: Vector Graphic

RETROnoviny: 1990

Mon, 08/07/2017 - 07:46

Maximální teplota v Praze-Klementinu byla 8. ledna 1990 -5 °C. Bez ohledu na zimu zahájilo čtyři dny před tímto měřením činnost první kasino v Československu. Devět dní po měření začal psát Ondřej Neff úvodník pro první číslo prvního profesionálního českého sci-fi měsíčníku, Ikarie. Aby těch jedniček nebylo málo, prvního února zanikla Státní bezpečnost. V březnu jde Ikarie do tiskárny a Michail Gorbačov do čela SSSR. Namibie vyhlásila nezávislost. Obnovené Literární noviny vyjdou 5. dubna s tiskovou chybou. Ač jsme Americe blíž, korektor na straně tři dole nechal „Fidadelfie“ místo správného „Filadelfie“. O tři dny dříve se Lidové noviny změní z týdeníku na deník. O amerických městech se psát neodvažují, a to ani Jaroslav Veis, který pravidelně přispívá, který ještě neví, že se stane šéfredaktorem, který bude za pár let poradcem tehdejšího předsedy vlády Petra Pitharta a jehož sbírku Den na Kallistó pochválí v srpnové Ikarii Pavel Kosatík slovy „je to špička toho, co v posledních patnácti letech česká SF ze sebe vydala; několika málo knihami, mezi které patří tato, bude naše fantastika propříště dokládat svou opět vzestupnou úroveň od poloviny sedmdesátých let“. Kdybyste to nevěděli, Jaroslav Veis se do arabštiny přepisuje jako Džarúslaf Fjís. Informuje o tom Jaroslav Olša v Interkomu v článku o článku Science fiction a její role v pokroku lidstva v damašském deníku At-tawra (což znamená Revoluce) z roku 1987, kde je Cena Karla Čapka charakterizována jako „nejdůležitější světová soutěž v oblasti SF“. Vedle Frántímíka Núfúfního (Františka Novotného) ovšem bledne jakákoliv další informace.

Ač v Lidovkách není o amerických velkoměstech ani o Namibii ani zmínka, je na první straně článek věnovaný Litvě. Litva vyhlásila nezávislost o deset dní dříve než Namibie. Dál vyhlásí nezávislost i Lotyšsko a Estonsko, v květnu se jednotí řepa a Jemen, na podzim Německo. Kdo nevyhlásil nezávislost nebo se nesjednotil, jako by nebyl!

V červnu konečně vychází Ikarie. Je první, je sci-fi, je profesionální a obsahuje článek Sex z létajících talířů. Co víc si může průměrný fan přát?! Jemně bulvárního nádechu se Ikarie nezbaví ani v srpnu (to je měsíc, kdy Saddám Husajn obsadil Kuvajt). Typografovo srdce nemůže nezaplesat při pohledu na obálku s titulkem
SALMAN RUSHDIE
odsouzen k smrti za

SATANSKÉ VERŠE
Překvapení pro vás:
tento světoznámý román
je
SCIENCE FICTION

Na podzim a v zimě se nestalo nic zásadního (pokud nepočítáme udělení ceny pro nejlepší časopis Ikarii na EuroConu), proto se ještě vrátíme k červenci. Nejenže v Ikarii definuje Ivan Adamovič pojem „fantasy“. Nejenže tamtéž vychází povídka Rox'n'roll Jiřího Procházky, který ještě není „W“. Nejenže Martina Navrátilová vyhraje Wimbledon. Hlavně, přátelé, hlavně vychází rozhovor. Zpovídaným je „majitel největší malé sbírky sci-fi literatury v Praze, muž, který vzbudil velkou pozornost veřejnosti a velkou nelibost bývalého režimu článkem Prognostika a přestavba otištěným loni v srpnu v Technickém magazínu, mezinárodně uznávaný odborník, dlouholetý člen Světové prognostické společnosti, neobyčejně výstižně a neotřele se vyjadřující autor, vtipný a pohotový diskutér, pracovník Prognostického ústavu ČSAV ing. Miloš Zeman“. Ten Miloš Zeman, který v týdeníku Lidové noviny pravidelně přispívá v rubrice „Prognostik k dnešku“, případně v rubrice „Názor“. Ten Miloš Zeman, který se v roce 1993 stane předsedou ČSSD. Ten Miloš Zeman, který bude v pátek 8. března 2013 jmenován prezidentem České republiky. A netvrďte mi, že to ti scifisti zatracení nevěděli. A můžeme se přidat k Interkomu, kde se lze dočíst, že „kdo očekával hodně od rozhovoru s Milošem Zemanem, byl asi zklamán“. 

publicistikaRetro
Categories: Vector Graphic

RETROfilm: Predátor

Fri, 08/04/2017 - 02:23

Rakouský dub Arnold Schwarzenger přichází v další akční jízdě. A opět je to sci-fi.
Ve srovnání s Terminátorem Arnie nehraje padoucha, ale příslušníka komanda vojáků, které vyfasuje práci v rozpálené džungli. Mají zachránit pár chlápků, kteří spadli do rukou nepřítele. Jenže všechno je tak trochu jinak. Z džungle si udělal oboru šmejd z vesmíru, který si nejspíš vojáky spletl s vysokou. Začíná tak brutální vybíjená a hra o to, kdo s koho.
Predátor stojí nejen na perfektní akci, ale především na úžasné chemii mezi všemi členy party. Každý pro sebe má přesně tolik prostoru, abyste si ho zamilovali. Máte pocit, jako kdyby se spolu všichni jednotlivci znali spoustu let a prošli si nejednou společnou akcí. Parádní hlášky jsou pak pomyslnou třešničkou na dortu, stejně jako závěrečný střet, kdy se ukáže, kdo je větší predátor.
To všechno ale maskuje jednu drobnou vadu na kráse téhle podívané. A tím je skutečnost, že se během celé stopáže nedozvíme nic o Predátorovi (kromě toho, že rád sbírá trofeje) ani odkud pochází a odkud pramení jeho lovecká vášeň. Je predátor sám, nebo je jich víc? To nám film bohužel neodhalí. Nicméně to nic nemění na tom, že se jedná o parádní odpočinkovou jízdu s nabušeným Arnoldem. 

 

 

 

Predátor

USA, 1987, 107 min
Režie: John McTiernan
Scénář: Jim Thomas, John Thomas
Kamera: Donald McAlpine
Hudba: Alan Silvestri
Hrají: Arnold Schwarzenegger, Carl Weathers, Elpidia Carrillo, Bill Duke, Jesse Ventura

FilmA. SchwarzeneggerPredátorSci-fi
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Miroslav Žamboch, Koniáš: Muž na stezce

Thu, 08/03/2017 - 09:58

Nakladatelství Triton přichystalo druhé vydání Žambochových povídek o Koniášovi, rozšířené o příběh Konec vlka samotáře. Milovníkům drsnější fantasy není třeba tohoto hrdinu představovat. Pro ostatní – Koniáš je vytříbená hrdinská fantasy, s trochou méně magie, než bývá zvykem, ale o to větší porcí akce.

Knihy takového ražení stojí na základech poněkud odlišných od těch u klasické fantasy. Prim zde hrají hlavní hrdina a akční pasáže. Hrdina proto, že je postavou, která nás provází celým řetězcem jednotlivých dobrodružství. Pokud čtenáři nepřiroste k srdci on, žádná z vedlejších postav, které do děje zasahují jen krátce, už to nespraví. Akce z toho důvodu, že na rozdíl od epických příběhů tvoří velkou část vyprávění a jako taková musí být přitažlivá a věrohodná.
Muž na stezce oba předpoklady splňuje na výbornou. Koniáš je drsný samotář, který putuje světem, bere práci, jaká se namane, a s ocelí to umí lépe než kdo jiný. Přesto je oproti celé řadě podobných bijců jedinečný. Především si sám dobře uvědomuje, že není neporazitelný a že světem chodí i lepší bojovníci, než je on. A také ho nežene vpřed touha po pomstě nebo soucit s utlačovanými rolníky, ale především obyčejná lidská zvědavost a snaha přežít. To mu dává lidskou tvář a čtenář se s ním rychle sžije.
Co se týče akce, všechny souboje, bitky a šarvátky (a že jich není málo) jsou popsány detailně a uvěřitelně. Protože Koniáš není žádný nadčlověk, který by jedním máchnutím meče srazil tři hlavy, je každý souboj napínavý a jeho konec nepředvídatelný. Autor navíc nezapomíná na fakt, že sebelepší bojovník může v bitvě utržit zranění nebo si zničit zbraň, a že to všechno má své následky. To samé platí o boji s divočinou. Sečteno a podtrženo, akce funguje znamenitě.
Pokud jde o děj, nabízí Muž na stezce přesně to, co od hrdinské fantasy čekáte - dobrodružné příběhy, ve kterých se železem a krví nešetří. Koniáš navštíví všechny kouty země, od džunglí a pouští přes tajuplné ostrovy až po zapadlé horské vesnice, a všude na něj čeká nebezpečná práce, nepřátelé a tajemství, která je třeba odhalit. Ačkoliv promyšlená zápletka není tím nejsilnějším tahounem knihy, zejména první polovina z celkových třinácti povídek přináší, když ne vyloženě skvělou, tak alespoň silnou pointou. Bohužel, v závěru knihy se zdá, jako by autorovi docházely nápady. Společně s tím, jak Koniáš získává zkušenosti a stává se zběhlým zálesákem a válečníkem, dostavuje se určitý stereotyp. Poslední příběhy už nemají zdaleka tak nečekaný závěr jako předchozí a Žamboch se prostřednictvím Koniáše mnohem častěji uchyluje k řešení typu „prosekám se odtud a ono to nějak dopadne“. Následkem toho jsou si povídky čím dál podobnější. To platí i o jediné přidané oproti prvnímu vydání, Konec vlka samotáře. Ta navíc ponechává tak otevřený konec, jak to jen jde, a ačkoliv je utnutí příběhu svým způsobem geniální, přeci jen jsem se cítil jako čtenář trochu podveden.
Navzdory tomu považuji i ty slabší kusy za nadprůměrné, a pokud nebudete knihu číst naráz a spokojíte se vždy s jednotlivými příběhy, možná si přílišné podobnosti ani nevšimnete. Muž na stezce pořád představuje skvělé oddechové čtivo a přinejmenším v rámci české hrdinské fantasy patří k tomu nejlepšímu, po čem můžete sáhnout.

Koniáš: Muž na stezce & Konec vlka samotáře
Miroslav Žamboch

Nakladatelství: Triton
Rok vydání: 2017 (druhé vydání)
616 stran, brožovaná
Ilustrace obálky: Lubomír Kupčík
Cena: 399 Kč
 

RecenzeLiteraturaM. ŽambochTritonKoniáščeská fantasy
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: František Kotleta, Poločas rozpadu

Wed, 08/02/2017 - 09:58

Hvězda akční fantastiky a jeden z nejprodávanějších českých autorů František Kotleta (trilogie Bratrstvo krve, Perunova krev, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu a další) přichází s novinkou, která navazuje na hit loňského podzimu Spad. Postapokalyptický příběh čtenáře zavede do Česka roku 2050, rozvráceného jadernou válkou. V sutinách Prahy přežívá pár desítek tisíc lidí a snaží se zachovat civilizaci… a hlavně přežít. Proti nim jsou totiž ti, kteří o záchranu světa nestojí. A stojí vůbec tento svět za záchranu?

Kotletovy knihy lákají čtenáře strhujícím tempem vyprávění a akčními scénami, které až do poslední strany nenechají vydechnout. Spad a Poločas rozpadu do tohoto koktejlu přihazují nápaditou vizi postapokalyptického světě a atraktivní české reálie. Autor v současné době pracuje na závěrečném dílu této volně propojené trilogie, který pod názvem Rázová vlna vyjde letos před Vánocemi.

Spad si můžete pořídit i jako audioknihu (načtenou Borkem Kapitančikem), brzy v audioverzi vyjde i Poločas rozpadu.

Info o knize
Poločas rozpadu / Autor: František Kotleta / Obálka: Žaneta Kortusová / Formát: měkká vazba, 110x180 mm / Počet stran: 304 / Cena: 299 Kč 

Anotace
Válka skončila. Zbyla jen vzpomínka v podobě zničené planety, na jejíž povrch dopadly stovky
jaderných hlavic. Starý svět zmizel a ten nový je jiný – divoký, nemilosrdný, radioaktivní… Zbytky lidí
se snaží přežít v jeho troskách a vybudovat něco jako civilizaci. Jsou ale takoví, kteří civilizaci nechtějí.
Vlastně nechtějí ani divošství. Touží po jediném – dokončit práci, kterou začaly světové mocnosti ve své válce. A proti nim stojí ti, kteří věří v nové začátky. Jenže – stojí tenhle svět vůbec za záchranu?

Boj skončil. Ovšem ne úplně. Zbytek karavany se shromáždil kolem tří aut, která vytvořila jakousi
pomyslnou vozovou hradbu, a přeživší se za ně schovali. Alice a její hoši zůstali na svých pozicích.
„Škoda nábojů,“ pokrčila Alice rameny, když jsme k ní dorazili. „Jsou schovaní za auty a čekají,
až se na ně vrhneme,“ vysvětlila.
„Což neuděláme, protože bychom přitom zbytečně pochcípali,“ dodal jsem už mnohem srozumitelněji
– na nateklý jazyk jsem si zvolna zvykal.
Situace byla jasná. Všichni chlapi, kteří stáli v doslechu, si úlevně oddechli. Kdybych jim nařídil
sednout na koně a zaútočit, udělali by to, ale věděli, že dobrá půlka by to nemusela přežít.
„Kolik jste sejmuli z těch, co šli po vás?“ zeptal jsem se.
„Všechny. Ryan mezitím odstřeloval ten zbytek tam,“ pohodila hlavou k autům.
„Takže jich tam nebude moc,“ zamyslel jsem se.
„Těžko říct, kolik chlapů měli v autech. Když jsme likvidovali kavalerii, nesledovala jsem, jak
se přeskupují. Ryan to má určitě spočítaný, ale vysílačky, ty už odvál čas a kouřový signály neumím,
kurva,“ povzdechla si. Jo, mně vysílačky a satelitní telefony taky chyběly.
Vytáhl jsem z boční kapsy poškrábanou plechovou tubu na doutník a naučeným pohybem ho
z ní vyklepl. Pak jsem škrtl zapalovačem a zapálil si.
„Jednou vás to kouření zabije, plukovníku,“ povzdechla si Alice, vytáhla čutoru a napila se.
„Máte něco bílého? Cokoliv,“ zeptal jsem se a rozhlédl se rozpačitě po svých mužích.
* * *
Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem dostal relativně bílé tričko, které ze sebe sundal jeden z chlapů. Alice ho přivázala k dubovému klacku a já pak s touhle výbavou vyrazil pěšky ke karavaně. Klacek s bílou zástavou jsem držel v levačce a cítil, jak mi ruka vypovídá poslušnost. Přeci jenom jsem měl v rameni kulku od toho parchanta v černém kabátě. Svaly v ruce mi škubaly a konečky prstů mravenčily stále intenzivněji.
Potáhl jsem z doutníku, chvíli kouř převaloval v ústech a pak vydechl. „Už jsem na tyhle hovadiny
starej,“ povzdechl jsem si a pokračoval v cestě. Zastavil mě až výstřel do vzduchu. Vyšel od někoho, kdo ležel pod nejbližším autem a skrýval za kolem s prasklou pneumatikou. Zpomalil jsem a udělal ještě tři kroky – teprve pak jsem zůstal stát.
„Co chceš?!“ ozvalo se zpoza auta. Dotyčný mluvil polsky, ale měl slušný východní přízvuk. Jeho mateřským jazykem bude ruština nebo ukrajinština, napadlo mě.
„Pizzu a pět vychlazených plzní. Tu pizzu jakoukoliv, klidně bych snesl i tu sračku s ananasem,“ odvětil jsem a potáhl z doutníku.
Můj humor nepadl na úrodnou půdu, protože se ozval další výstřel. Tentokrát nešel do vzduchu, ale do země přede mnou. Pálil někdo schovaný za druhým autem. Kulka se zavrtala tak dva metry přede mě a do vzduchu se vznesl gejzír prachu.
„Ale bohatě mi bude stačit, když si přestanete hrát na hrdiny a vzdáte se. Pokud dobře počítám, za hodinu je tma. Jste obklíčení a těžko vám, na rozdíl od nás, dorazí posily. V noci vás tu zmasakrujeme všechny, zajatce už brát nebudeme. Dávám vám na to deset minut. Vylezte s rukama nad hlavou sem, co je ta bílá vlajka,“ prohlásil jsem a zabodl klacek do hlíny.
Moc hezké gesto, ale měl jsem pocit, že mi při tom upadne ruka. Naštěstí tam ten klacek držel, takže nedošlo k trapné situaci, kdy by spadl na zem a já se ho pak následující minuty pokoušel znovu a znovu zabodávat. Skrz zuby jsem se nadechl a pokračoval: „Když se vzdáte, necháme vás pokračovat v cestě – teda až po tom, co vám zabavíme otroky. Pokud ne, zabijeme vás. Není o čem diskutovat. Už máte jenom devět minut a čtyřicet sekund,“ řekl jsem, otočil se na patě a zamířil pryč.
* * *
Nebylo to poprvé, co jsem někomu dával ultimátum. Vlastně už bych ani nedokázal spočítat, kolikrát jsem někomu vyhrožoval masakrem a přitom v ruce držel bílou vlajku. Většinou byla z prostěradla, ručníku, utěrky, trička a jednou jsme prostě vzali roztrhanou vojenskou košili a pomazali ji vápnem. Turkům tenkrát slušnou chvíli trvalo, než pochopili, co to má znamenat, že si jenom ve větru z dělostřelecké palby nesušíme spoďáry.
Zkušenost mě naučila, že čím tvrdší je ultimátum, tím je větší pravděpodobnost, že se nepřítel vzdá. Na jednu stranu tu hrála roli skutečnost, že nebylo kam ustoupit, na druhou dojem, který jsem tím udělal. Z mého arogantního vystupování museli mít pocit, že proti nám nemají šanci a my jsme si naopak jistí svým vítězstvím. Párkrát jsem hrál vabank a několikrát to vyšlo i tak. Jednou se nám dokonce vzdali, i když měli přesilu. Přišli na to, až když si spočítali, že na dva zajatce máme jednoho strážného.
„Prásk!“
Výstřel se ozval, když jsem ušel asi čtyři sta metrů klidným krokem od bílé vlajky. Pomalu jsem se otočil a zjistil, že po mně nikdo nestřílel.
„Tak to bylo rychlý,“ pomyslel jsem si, vytáhl ze zbytku doutníku, co to dalo, a hodil ho na zem. Muži za vozy se podle všeho začali hádat a došlo na argument nejsilnější – kulku mezi oči. Teď jenom zbývá počkat, kdo měl pádnější argumenty – zastánci boje, nebo zbabělci?
Na odpověď jsem nemusel čekat dlouho. Zpoza aut začali vylézat chlapi s rukama nad hlavou.
* * *
Zůstalo jich tam osm. Pro útok za světla by to byl problém, ale v noci bychom je vyřídili možná beze ztrát. Nahnali jsme je k bílé vlajce, prohledali, jestli nemají schované zbraně, a usadili je na zem. Přidali jsme k nim i Tadeusze, který na zbytek svých mužů vrhal vzteklé pohledy. Pro jistotu jsem mu nechal svázané ruce.
* * *
Sedl jsem si na jednu bednu z nákladu, který jsme vyskládali z aut, a nechal se od Alice konečně ošetřit. Nejhorší bylo, že mi došly doutníky, takže jsem akorát bolestí zatínal zuby a úlevně mlátil pravačkou do bedny.
„Už jste na tyhle blbinky starej, plukovníku,“ prohlásila, když mi z ramene vyndala kulku a třemi stehy ránu zašila.
„Já vím,“ zabručel jsem.
„Musí vám to pak ještě zkontrolovat doktor,“ dodala a vylovila z tašky obvaz, kterým mě začala zkušeně štupovat.
Další zabručení jsem polknul, protože z jednoho náklaďáku vynesli něco podivného.
* * *
Prošli jsme řadou osvobozených otroků. Bylo jich docela požehnaně, něco kolem pětačtyřiceti. Většinou mladé ženy a muži do dvaceti let. Ti mají koneckonců největší hodnotu. Tři lidé byli zranění. Schytali nějaké zbloudilé kulky během přestřelky.
„Našli jsme ji u beden s nákladem mimo ostatní otroky,“ oznámil Ryan. Kontrolu otrokářského nákladu jsem nechal na něm. Byl jsem rád, že žiju.
Šlo o dívku. Velmi hubenou a docela malou – maximálně sto padesát centimetrů. Měla na sobě kus hadru, který vypadal jako noční košile. Svázali ji do kozelce, ruce a nohy pevně k sobě. Ryan s Crashem ji vynesli z náklaďáku a opatrně položili na zem.
„Žije?“ zeptal jsem se.
Ryan jenom pokrčil rameny.
Vytáhl jsem nůž, ještě na něm byla černokabátníkova krev, a uvolnil dívce pouta. Musela je mít na sobě opravdu hodně dlouho. Provazy na rukou se jí zařezaly až pod kůži. Když jsem je sundával, odtrhávaly se strupy a z obnažených ran vytékala krev.
„Water,“ zašeptala anglicky.
Tomuhle slovu rozuměl i Starej Richard, který postával a poplivával vedle. Odskočil k jednomu z náklaďáků a pak odběhl k velkému zásobníku pitné vody načepovat do své feldflašky.
„Hej!“ zařval jsem na nejbližší otrokyni, skoro třicetiletou černovlásku v umaštěných šatech. Jako většina z jejího hloučku i ona fascinovaně zírala na svázanou dívku. „Co je zač?“ dodal jsem.
Jen pokrčila rameny. Stejně nechápavě se tvářili i ostatní. Někteří při tom zírali do země.
„Water,“ řekla znovu, tentokrát už o poznání důrazněji.
Naštěstí se vrátil Richard a přiložil jí láhev k ústům s popraskanými rty. Hltavě polkla první
doušek vody a zakuckala se.
„Ne tak hladově, holčičko,“ sklonil jsem se k ní a podržel ji za špinavou bradu. Teprve teď jsem si uvědomil, že není odněkud z Kavkazu, jak mě na první pohled napadlo, ale je to čistokrevná
Japonka.
Zvědavě se mi podívala do očí a pak jsem na zádech ucítil její ruku.
* * *
Na to, jak zdevastovaně vypadala, byla neskutečně rychlá. Vymrštila se do pokleku a přitom mi z pouzdra na zádech vytáhla nůž. Pak zavrávorala, odrazila se a vyskočila na obě nohy.
Otočil jsem se a instinktivně tasil revolver. Ryan s Crashem udělali to samé. Namířila směrem ke mně špičku nože a pomalým krokem ustupovala. Přitom klopýtala, jak ji ještě před chvílí spoutané nohy neposlouchaly. Vrátil jsem pythona zpátky do holsteru.
„Hej, holčičko, neublížím ti,“ řekl jsem anglicky a rozpřáhl ruce v bezbranném gestu. Japonka na mě zamhouřila oči a rychle se rozhlédla kolem nás. Neměla moc kam ustupovat. Na jedné straně postával roztažený chumel otroků, vzadu zajatci a zbytek prostoru zaplňovali naši chlapi. Přesto dál pokračovala směrem k sedící skupince otrokářů.
Postupoval jsem za ní.
„Nic se ti nestane. Jsme vojáci Armády České republiky. Dodržujeme všechny naše staré civilizované zákony. Vezmeme tě do Brna do nemocnice,“ říkal jsem uklidňujícím hlasem. Dvakrát zavrávorala, ale vždycky se udržela na nohou.
Konečně jsem si ji také mohl prohlédnout. Tělo měla plné jizev. Pod špínou se rýsovaly nějaké staré, už zahojené rány. Nejvíc ale byly vidět ty nové, pokryté špinavými strupy. Některé z ran měla zanícené. Mohlo jí být kolem čtyřiceti, i když těžko říct. Japonky obecně vypadaly celý život tak na osmnáct, takže klidně jí mohlo být sedmnáct, stejně jako padesát let.
„Mám ji střelit do nohy?“ zeptal se Ryan. Postupoval kousek za mnou, v pravačce svůj DW 715.
Zavrtěl jsem hlavou. „V tomhle stavu bys ji mohl definitivně odrovnat. Ti zmrdi jí dali co proto, nechci být ten, kdo jejich práci dokončí,“ vysvětlil jsem. Ryan jenom pokrčil rameny a zasunul revolver do pouzdra.
„Hele, tohle je fakt blbá situace. Já tě nenechám samotnou tady v divočině, protože bys nepřežila. Prostě mi vrať tu kudlu a nech si od nás pomoci,“ pokračoval jsem po chvíli. Přitom jsem nenápadně sledoval Alici, která se obloukem přiblížila k zajatcům. Jestli tu holku může někdo bezpečně odzbrojit, pak jedině ona.
Otrokáři to všechno v tichosti sledovali s vytřeštěnýma očima. Jenom Tadeusz Bartowszký sebou začal zběsile zmítat, jako by se chtěl vyprostit z pout. A v tu chvíli Japonka znovu zavrávorala a upadla. Alespoň tak to na první pohled vypadalo. Svalila se na zem, ale hned se přetočila na bok a pak ještě třikrát. Díky tomu se vmžiku ocitla v blízkosti šéfa otrokářů. Strašlivě zařval. Ostatní chlapi se zvedli a rozběhli pryč.
  * * *
Chvíli jsem netušil, co se to, zatraceně, děje. Nejdřív to vypadalo, že jí chce otrokářský boss ublížit, pak, že spolu byli domluvení, aby jim pomohla utéct, ale bylo to jinak.
„A do prdele,“ vydechla Alice a několika přískoky se ocitla u Japonky. Rozběhl jsem se za ní.
* * *
Bartowszký krvácel a Japonka se usmívala. Po rukou jí stékala jeho krev. Vrazila mu nůž nejdřív mezi nohy a pak do břicha. Zkušeně jej několika tahy rozpárala, takže se z něj vyvalily vnitřnosti a zbytek toho, co měl dneska k obědu. Tuším, že to byly fazole s kousky zubřího masa.
Alice dupla Japonce na ruku s nožem a zaklekla ji tak, že se nemohla hýbat. Při tom všem na obě stříkala krev umírajícího otrokáře.
* * *
Vypálil jsem dva náboje do vzduchu.
„Stát!“ zařval jsem na utíkající zajatce. Poslechli. Ryan je pak pochytal a nahnal na nové místo, kde si lehli na břicha a ruce dali za záda. Já mezitím dorazil k bílé vlajce a kaluži krve pod mrtvým Bartowszkým. Vylovil jsem z něj svůj nůž a očistil ho do jeho černého kabátu. Teď už mu stejně nebude k ničemu.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal jsem se nasupeně Japonky. Pod Alicinou kontrolou se nemohla ani pohnout.
„Tobě nemusím nic vysvětlovat,“ odpověděla.
Po dřívější plachosti nebylo ani památky. „Doveď mě k veliteli vojenské posádky. On je jediný, komu se hodlám zpovídat,“ dodala panovačně.
„Ehm, holka,“ zakroutil jsem hlavou, „tohle bude na dlouhý vysvětlování.“

UkázkyUkázkaF. KotletaEpochaFantastická EpochaSpad
Categories: Vector Graphic

RETRO RECENZE: Clive Barker, Hellraiser

Wed, 08/02/2017 - 03:25

Píše se rok 1986 a Clive Barker vydává novelu The Hellbound Heart. Trvá to deset let, než se dostane i k nám pod názvem Hellraiser.

Jen málokdo jméno Hellraiser neslyšel. Stejnojmenný film Barker natočil jen rok po vydání knihy a jeho cenobité se dostali do popkulturního vědomí. Kdo film neviděl, nemůže si říkat fanoušek hororu. Co ale kniha, která mu předcházela? Stojí za čtení?

Hellraiser u nás v roce 1996 vydalo nakladatelství Mustang. Kniha obsahuje dvě novely – už řečený Hellraiser a Věk touhy, který se poprvé objevil ve Čtvrté knize krve. Oba příběhy jsou tematicky jako oheň a voda, ale při jejich čtení poznáte Barkerův styl. Je syrový, děsivý a vleze vám pod kůži. A o čem tedy obě novely jsou?

Hellraiser začíná vyřešením záhady Lemarchandova hlavolamu. Frank Cotton věří, že se mu tím splní všechny jeho nejtajnější sny. Místo toho se dostává na místo horší než je peklo samo, kde je utrpení nepředstavitelné a odkud není úniku. Jenomže Frank nikdy nebyl zrovna dobrý člověk a je rozhodnutý se za každou cenu prokletí zbavit. I kdyby měl zabíjet nevinné a zneužívat pro své potřeby lásky své švagrové.
Hellraiser je syrový horor, který se vyžívá hlavně v pitvání morálky svých postav. Čtenář sleduje, kam až jsou schopné zajít, a čeká, kdy se karta konečně obrátí ve prospěch něčeho dobrého. Dalším hlavním tématem je rozdíl mezi slastí a utrpením, přesto kolem nich Barker hodně mlží a nedočkáme se přílišných popisů. Všechno je na naši fantazii.
Věk touhy je oproti tomu povídka s nádechem sci-fi. Nepovedený experiment, hořící muž, je na útěku před svými tvůrci. Je nebezpečný svému okolí a hlavně sám sobě. Nehoří totiž plameny, ale touhou, a svou sexuální náruživost není schopný zastavit. A co hůř, má taky neuvěřitelnou sílu.
Oproti Hellraiserovi je Věk touhy vlastně detektivka protkaná tím, co hořící muž provádí na útěku. Tady Barker spíš popisuje sexuální útoky a zvrhlosti. Nebojí se zajít do detailů a ukázat, jak malý krok je mezi člověkem a zvířetem, když se něco pokazí. Je stále dobře napsaná a čtivá, ale Hellraiserovi nesahá v kvalitě ani po kotníky, možná právě proto, že její téma je na úplně druhém konci spektra. Fantasy horor a sci-fi detektivka k sobě mají koneckonců dost daleko.

Hellraiser, ať už mluvíme o novele, nebo filmu, má veškeré právo být v popkulturním vědomí lidí i po třiceti letech. Stárne s grácií a čtenáři či divákovi se dostane pod kůži. Až budete chtít vzpomínat na staré dobré retro časy s troškou strachu, sáhněte po něm.

 

Clive Barker, Hellraiser

Originální název:  The Hellbound Heart (1987)
Žánr: Horory, Sci-fi, Fantasy
Vydáno: 199
Nakladatelství: Mustang
Počet stran: 144
Překlad: Pavel Dufek
Edice: Universum HOROR
Autor obálky: Martin Zhouf
Vazba knihy: vázaná s přebalem
ISBN: 80-7191-070-8

 

RetroRecenzeC. BarkerHororLiteratura
Categories: Vector Graphic

Pages