Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 8 hours 20 min ago

RECENZE: Jan Pohunek, Přiznání iluminátů

7 hours 42 min ago

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Lze to zpochybňovat, ale v žádném případě už nelze zpochybnit, že všechny nitky vedou k iluminátům. Pokud by s tím však někdo čirou náhodou odmítal souhlasit, pak by si měl dotyčný urychleně přečíst všechna jejich přiznání. A kdoví, možná si ostatní po pár dnech budou moci přečíst pro změnu jeho parte. Vždyť nikdo nesmí vědět příliš mnoho…

Přiznání iluminátů jsou sbírkou fantasy a sci-fi zpovědí ze stejnojmenné oblíbené facebookové stránky. Autorem knihy je Jan Pohunek, který kromě několika povídek napsal i dva romány. První pojmenoval Prolomené světy – Atlantský harc, druhý pak Temní ilumináti. S ním má sice recenzované dílo společné téma, avšak koncipováno je zcela jinak. Autor totiž tentokrát víceméně rezignoval na příběh, který se táhne po kouskách a je tudíž velmi krátký, a namísto toho se soustředil na jednotlivá přiznání, jež tvoří podstatnou část knihy. Těch je skutečně dost a mají podobu krátkých textů rozřazených do dvanácti kapitol. Čtenář se v nich dozví, jak ilumináti ovlivňují dění kolem nás, a také se více než dobře seznámí například s Dělníky konspiraceStarým pánem, Oddělením míru a lásky, Tajnými dějinami dějin či Nedoporučovanými technologiemi. Ve zpovědích se pracuje nejen s různými konspiračními teoriemi, ale rovněž se záhadami, mytologií či politikou. Českého čtenáře navíc určitě potěší, když se dozví, že dle knihy ilumináti někdy tahají i za nitky v jeho domovině.

Přiznání, do kterých Jan Pohunek vložil velkou dávku fantazie, jsou velmi úsměvná, originální a až na několik výjimek nepůsobí křečovitě. Mimoto se v nich objevují překvapivé pointy spolu s inteligentním humorem. Autor navíc svou satirou zdařile upozorňuje na maloměšťácké myšlení: podléhání konspiračním teoriím, hoaxům či fake news. Ukazuje tak, že v dnešní době je zapotřebí mnohem více kritického uvažování než dříve. Kromě pozitiv je však ještě nutné zmínit, že pokud čtenář dostatečně nezná kontext jednotlivých přiznání, nemusí vše pochopit, což může být místy problém i pro sečtělého člověka.

Obálka dobře koresponduje s obsahem knihy, v níž se objevuje několik černobílých ilustrací. Stejně jako samotná přiznání, ani ony nepostrádají vtip a jsou tak příjemným zpestřením při četbě.

Přiznání iluminátů jsou vcelku povedenou oddechovou knihou, která by se mohla líbit nejen čtenářům, jež zaujali Temní ilumináti, ale i těm, kdo se rádi zasmějí nad konspiračními teoriemi.


Jan Pohunek
Přiznání iluminátů

Nakladatel: Straky na vrbě
Rok vydání: 2018
Počet stran: 304
Cena: 195 Kč

RecenzeLiteraturaJ. PohunekStraky na vrbě
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Sara Raaschová, Led nebo oheň

Mon, 05/21/2018 - 09:52

Zimní království se osvobodilo od nadvlády Jara, zlo bylo zažehnáno a Meira se stala královnou. Zní to jako šťastný konec, ale není tomu tak. Meira se zoufale snaží být dobrou královnou, která bude spravedlivě a dobře vládnout svému zbídačenému lidu. Jenže zjišťuje, že to vůbec není snadné. Zvlášť když se jí pod nohy motá cordellský princ Theron. Zdánlivá pomoc Cordellu je ovšem spíš nůž na krku a v momentě, kdy se objeví dlouho ztracená propast magie, která by mohla být zdrojem magie pro všechny, začíná jít o všechno. Meira se vydává do světa vyhledat klíče k propasti a také spojence v hrozící válce. Cestou nalezne odpovědi na řadu otázek a také nová přátelství.

Prvním dílem Sníh nebo popel otevřela Sara Raaschová dveře do světa Primorie. Světa, kde obyvatele jednotlivých království ovládají panovníci s pomocí magických zdrojů a kde i přes všechna kouzla vládnou obvyklé lidské nešvary – touha po moci, zrada, závist, zloba... Ve své prvotině začala vyprávět příběh bojovnice Meiry, který v knize Led nebo Oheň zdárně pokračuje.

Vražedné tempo, které autorka nasadila v prvním díle, zpomaluje a kniha trochu trpí nešvarem druhých dílů, kdy se vlastně nic zas tak zásadního nedozvíte a spíš se připravuje pole pro závěr trilogie. Více než válčení a akce se dočkáte pletichaření, intrik, tajných plánů a skrytých úmyslů, zkrátka politiky. Což sice přidává na zajímavosti, ale rapidně ubírá na napínavosti. V momentě, kdy se děj začíná jevit dosti utahaným, se ale příběh konečně překlopí do efektního finále, které zamíchá kartami tak, že netušíte, kdo vlastně v ruce drží eso a kdo spodka. A zároveň vás náležitě naladí na pokračování, které se na pultech knihkupectví (nebo na stránkách e-shopů) objeví někdy v létě.

Meira se zuby nehty snaží být dobrou královnou. Oproti předchozímu dílu trochu vyzrála, trochu zmoudřela, ale i tak má z osudu svého království těžkou hlavu a někdy až příliš propadá sebelítosti.  Oporou by jí mohl být Theron, který se ovšem z poměrně sympatického mladíka proměnil v otravné a ukňourané princátko. Anebo Mather, který se naopak nechává sžírat zlostí. Romantický trojúhelník je tentokrát spíše vedlejší a Meiřiny eskapády spíše oživuje, než že by působil rušivě. Příjemným oživením je postava Ceridwen, která se nebojí jít si za svým přesvědčením a co se týče emoční vyzrálosti, strčí do kapsy všechny postavy.

Velmi působivé jsou obrazy jednotlivých království. Touhou spalující ohnivé Léto, pokrok a techniku uctívající Yakim, umění oceňující maskované Ventralli jsou každé tak jiné a také velmi osobité, stejně jako jejich vládci. Mírným zklamáním je postupné objevování klíčů. Tolik námahy dostat se do jednotlivých království a pak je během chvilky hotovo, což je trochu škoda.

Leď nebo oheň je sympaticky naivní pohádka pro dospělé (nebo spíš pro ty, co se pohybují někde na prahu dospělosti). Pokud přivřete oko nad občasnou zřejmou nelogičností a nebudete příliš dumat nad hlubším smyslem, knihu si náležitě užijete.

Led nebo oheň
Sara Raaschová

Série: Sníh nebo popel (2.)
Nakladatelství: CooBoo
Původní název: Ice like Fire
Rok původního vydání: 2015
Rok českého vydání: 2018
Překlad: Zdeněk Uherčík
Počet stran: 320
Cena: 299 Kč

RecenzeLiteraturaS. RaaschováAlbatrosCooBoo
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Garth Nix, Žabí polibek

Fri, 05/18/2018 - 08:36

Máte rádi pohádky? Takové ty, které vás překvapí svými nápady, nenásilně vám nabídnou pár témat k zamyšlení a možná vám umožní změnit názor na něco, co jste dávno měli za zažité a neměnné? Pak jste tu správně, Garth Nix vám právě otvírá vrátka do zahrad své představivosti…

Pryč jsou časy, kdy se slova „pohádka“ užívalo jako pejorativního označení pro fantasy, případně jiné „pokleslé“ žánry – a pokud si vaše známá učitelka literatury pořád nedá říct, bez výčitek ji můžete nazvat fosílií. Tak například Alenka v říši divů dodnes prožívá svoji renesanci a čtenáři v ní jako lovci pokladů neustále nachází další skryté významy, podobně jako třeba v Malém princi. A někteří současní autoři potenciál pohádek vidí také a vůbec je nezatracují, ba naopak. Chápou se jich jako hodné macechy a vychovávají k obrazu svému.

Princezna Anya z Žabího polibku si s Alenkou nebo Princem ruku asi nepodá, do jejich velikosti zatím nedorostla, ale toho vůbec nemusíme litovat. Má totiž spoustu vlastních předností. Je úžasně originální, jak už to tak u moderních adaptací pohádkových topoi bývá. Ve své neotřelosti přitom neztrácí kouzlo, protože i když si s motivy pohrává a staví je do úplně nového světla, pořád je poznáte a budete se cítit jako doma, a to v době, kdy vám bylo míň než deset a všechno ještě bylo fajn. Hlavní hrdinku byste pravděpodobně chtěli za kamarádku, nemluvě o bytostech, se kterými se setkává na své výpravě. Samotný příběh se drží tradiční kostry fantastického putování za důležitým úkolem, ale přiznejme si, že bez toho by to nebylo ono. A navíc ačkoli ona kostra je tradiční, svaly a šlachy dostaly nové kouzlo… no, dost už toho tělesného přirovnávání a pojďme se konečně podívat, o čem že to vlastně je.

Princezna Anya není následnicí trůnu Trallonie. Tou je její starší sestra Morven. Jenže ani ta se královnou pravděpodobně nestane, protože jejich nevlastní otec, vévoda Rikard, si na trůn brousí zuby sám. Možná doslova. Rikard je totiž čaroděj a v tomhle světě jsou čarodějové taková trochu zvláštní sebranka. „Odmlčel se a ušklíbl. Anya věděla, že chtěl říct ‚jestli vůbec‘. Prostě si nemohl pomoct. Za chvíli už si bude mnout ruce a pochechtávat se. To byl další vedlejší účinek příliš mnoha zlých kouzel. Chlad, přílišné žvatlání o plánech a horní špičáky, které byly směšně dlouhé a ostré, byly všechno vedlejší projevy. V posledním stadiu dokonce zlí čarodějové zapomínali dýchat, ovšem i pak si stále mysleli, že jsou naživu, a pokračovali ve svých intrikách.“ (str. 35). Ale Anye to příliš nevadí. Jediné, co chce, je být zalezlá v knihovně, číst si a učit se z kouzelnických knih. Jenže vévoda má zvláštní slabost pro proměňování lidí v něco, co nejsou, a Anya ve vypjaté situaci slíbí své hysterické sestře, že zachrání jejího aktuálně oblíbeného prince, toho času proměněného v žábu. Než se Anya stačí rozkoukat, ocitne se mimo relativní bezpečí a pohodlí královského sídla, na Výpravě, na kterou vůbec nebyla připravená, a s úkolem, který neustále nabývá na důležitosti a obtížnosti. S sebou má jen hrstku přátel a vlastní odvahu a důvtip. Snad to nakonec bude stačit na záchranu prince, sestry, Trallonie a vlastně i všech ostatních království.

Ano, já vím, takhle to trochu zní, jako kdyby Nix jenom přehodil pohlaví a na hrdinskou výpravu poslal místo prince princeznu. A je pravda, že v Žabím polibku potkáte mnohem víc žen než mužů – rytířky, čarodějnice a kuchařky, trpaslice, princezny a jednu obzvlášť povedenou kouzelnici. Ostatně zdá se, že Garth Nix má pro ženy a dívky v rolích literárních hrdinek slabost, což dokazují už jen názvy jako Sabriel, Lirael, Abhorsenka, Clariel… Ale víte, co to taky znamená? Že Nix právě tyhle ženské hrdinky setsakra umí. A vypadá to, že sám tuhle problematiku reflektuje, minimálně symbolicky: „Vousy se však z místa neodlepily. Kouzelnice za ně několikrát zatahala, zaklela hlubokým mužským hlasem, vyplivla bonbon, znovu zanadávala svým normálním hlasem a rozčileně přešla lávku v červených botách, zatímco všude rozstřikovala bahnitou vodu. ‚Nesnáším tyhle vousy!‘ vyštěkla. ‚Vždycky mě nějak obelstí. Zrovna když si myslím, že jsem objevila poslední past, najdu další.‘“ (str. 147). Nebo vám snad kouzelnice, která se před očima veřejnosti převléká do odění kouzelníka-muže a následně má obtíže s odlepením majestátního plnovousu, nepřijde jako úžasně zjevný a zároveň dovedně skrytý komentář k tematice genderu a literárních klišé?

A to je právě ono – v Žabím polibku je takových míst, u kterých se můžete (a nemusíte!) na chvíli zastavit, popřemýšlet nad jejich skrytým významem a se zamyšleným „hmmmm!“ pokyvovat hlavou, o mnoho víc a týkají se i jiných věcí než mužských/ženských rolí. (Tak třeba psů. Psi v Žabím polibku hrají velkou roli. A pokud sami máte psího kamaráda nebo vám zkrátka jejich chování není cizí, při každém psím popisu se budete smát a říkat si, jak moc je to výstižné a přesné.) Ale Nix vám zároveň dá na výběr: taková místa totiž z děje nijak nevyčnívají a nemusí vás nijak vytrhnout z plynulého čtení, pokud nechcete. Protože Žabí polibek se čte skvěle, nad jeho originálními nápady se budete usmívat a nad některými obzvlášť humornými pasážemi, jak věřím, smát i nahlas. Nemusíte se bát ani toho, že byste si cukrem zkazili zuby, ne každého čeká happyend a smrti ani utrpení se kniha nevyhýbá. Zkrátka je všeho tak akorát, všechno výborně sedí, jinými slovy velmi příjemné čtení s přesahem. A tak mojí jedinou výtkou bude až neúnosné nadužívání citoslovce „ach“ v přímé řeči.

Garth Nix, Žabí polibek
Originální název: Frogkisser
Překlad: Daniela Čermáková
Vydání: 2018
Vydavatelství: Baronet
Stran: 352
Cena: 349 Kč
ISBN 978-80-269-0839-5

 

RecenzeLiteraturaG. NixBAronetSarden čte dětem
Categories: Vector Graphic

RECENZE: A. G. Howardová, Krverůž

Thu, 05/17/2018 - 09:52

Některé motivy se vrací neustále, protože legendy neumírají. Fantom opery je jednou takovou. Slavný román Gastona Lerouxe, odehrávající se v druhé polovině 19. století, ho vynesl na povrch pařížských stok a učinil z něj zdroj inspirace pro scénáristy i literáty. A. C. Howardová pokračuje v jejich stopě. Čtenářům je známá Young Adult sérií Šepotání, kde využila kulis z dalšího nehynoucího díla, Alenky v říši divů. Krverůž je její pátou vydanou knihou. Krásná obálka má stejný design jako Šepotání. Hezky to vypadá, leč i mate: Krverůž je samostatný příběh.


Howardová přenesla Lerouxův motiv do současnosti, na uměleckou konzervatoř Krverůž, stojící na místě staré Fantomovy opery. Na mobily a internet ale zapomeňte. Nic takového se tu „nenosí“. Co se naopak nosí, to jsou školní uniformy. Škola plná bizarních dekorací dýchá atmosférou viktoriánských domů. Nechybí ani zarostlá zahrada, tajemný les a přilehlý hřbitov. Výuka probíhá v zrcadlových sálech. Na přání tajemného sponzora objektu byla zrcadla umístěna i na chodbách. Profesoři a další pomocný personál nezůstávají svému místu nic dlužni. Najdete tu „Frankensteinovu nevěstu“ mající zálibu v sešívání zvířátek; výrobce dřevěných figurín, který své nejoblíbenější kousky vozí všude sebou – na trakaři; mladého bubeníka se sexy zadkem, který všem vykládá, jak málem promarnil život na motorce… A časem vás začne zajímat, proč kavka v lese mňouká jako kočka a komu (nebo čemu) patří bezejmenný náhrobek na nedalekém hřbitově.


Rune, dívka, jejíž hlas je prokletí i dar, je typickou hrdinkou Young Adult. Výrazná, a přesto sympatická, ne však tak geniální, aby zastínila intelekt samotné čtenářky. Její mužský protějšek je silný, jak má být, a přitom roztomile naivní. Ve srovnání s Lerouxovým Raulem z toho ale vychází podstatně líp. Budete ho mít rádi. Ani vedlejší postavy nejsou ploché. Howardová má cit pro detail – někdy až příliš velký, a tak nás v první polovině čekají barvité popisy nejen interiéru školy, ale i ošacení a stravy studentů a později pak opakované vstupy do jejich mysli a cítění. Vůbec nezajímavějšího pána si ale autorka vypůjčila od samotného Lerouxe, a je škoda, že na něj nebylo víc prostoru.


Krverůž obsahuje části psané z pohledu Rune a pasáže v er formě, probíhající v přítomnosti i minulosti. Howardová má vypravěčský talent, který doplňuje brilantní překlad Magdalény Stárkové, a velmi jemně pracuje s retrospektivou, díky čemuž i přes přebujelou dekorativnost zůstává kniha čtivá. To, co umí znamenitě namíchat, je atmosféra a „omáčka“ (neplést s „vatou“!). Někde v poslední třetině ale nastává zlom. Popisné pasáže ustupují do pozadí a naplno se rozjíždí děj. Autorka se nebojí známý motiv obohatit vlastními inovacemi. Ač i zde platí, že méně je někdy více. Drama, k němuž se schylovalo prakticky od první stránky, se blíží vrcholu. Jenomže… Vše, co až doposud jakžtakž drželo pohromadě, začíná skřípat. Místo, aby postavy dělaly, co umí, je čtenář formou podrobného vysvětlování seznámen s jejich plány. Tempo a spád se vytrácí. Jako by si to autorka sama uvědomila, zběsile přidává plyn a napětí se odbyde v odstavci či v jediné větě. Závěrem přibude teorie o tom, jak to s Fantomem vlastně bylo. Konečně se poskládají všechny střípky skládačky; pro příznivce Lerouxe to ale bude přinejmenším na pozvednutí obočí.


Tím nechci říct, že Krverůž je špatná kniha. Není. Pár večerů pod lampou při ní příjemně uteče a některé scény utkví v paměti na hodně dlouho. Ale mohla být lepší, a díky závěrečnému zpracování působí jako prvotina sice talentované, ale ještě ne úplně zkušené autorky. To vše poněkud vylepšuje krásné provedení. CooBoo vypustilo vábničku v podobě Fantoma, a pokud patříte mezi příznivce Lerouxových pokračovatelů (v zahraničí to rozhodně není první Young Adult s tímto tématem), nebojte se po Krverůži sáhnout. 


Krverůž

A. G. Howardová

Nakladatel: CooBoo

Počet stran: 464

Obálka: Nathália Suellen (ilustrace), T. Middleton (grafická úprava)

Překlad: Magdaléna Stárková

Redakce: Barbora Vrátilová 

Provedení: pevná vazba

Rok vydání: 2017              
 

 

A. G. HowardováRecenzeLiteraturaAlbatrosCooBoo
Categories: Vector Graphic

Akademický SLOUPEK

Wed, 05/16/2018 - 14:33

Do umírajících se nekope.
A může se kopat do těch, kteří jsou zodpovědní za to, že onen umírající je (bohužel velmi nedůstojným způsoben) držen na přístrojích a hadičkách a nucen k další existenci na tomto světě? Máme nechat námi dříve milovaného jít a zachovat si v srdci vzpomínku na to, jaké to bylo, když se těšil pevnému zdraví a plné síle, nebo se chceme dívat, jak se mu pomalu ztrácí osobnost, až z něj nezbude nic než prázdná schránka bez obsahu?
Nikoliv, nezbláznila jsem se, ani jsem si nespletla webové stránky a moje přemítání vážně patří na Sarden. Mluvím totiž o Akademii SFFH, o jejím posledním, právě uzavřeném ročníku a o letošním předávání cen zvláště.

Starat se o takovou mnohohlavou obludu, jakou celá Akademie SFFH bezesporu je, není žádná selanka a ti, kteří s ní měli v minulosti co do činění, mi jistě dají za pravdu. A právě proto neměl nový pečovatel o kouzelné tvory čekat, že tuhle zubatou bestii zvládne se síťkou na motýly! Pana Moravu osobně neznám, nikdy mi nic neprovedl a nechci se ho tudíž nijak dotknout, ale to, co se svým týmem letos předvedl, to je do nebe, možná až do dalekých galaxií volající.

Každoročně se kolem Akademie strhne nějaká (někdy i víc než jedna) bouřlivá diskuze, která minimálně poslední roky vyšumí pěkně do ztracena a veškerá, případně i věcná argumentace je zase hodně rychle a hodně tiše zapomenuta a ignorována. Letos se například řešilo zda, a jak eventuálně roztrhnout pacienta ve dví. A napříště nechat slovenské akademiky hrát si na vlastním dvorku. Za pár týdnů nato přišel všem akademikům první seznam vydaného čtiva za loňský rok a ukázalo se, že obsahuje hezkých pár přešlapů přesně z kategorie argumentů v oné debatě. Vážně si toho nikdo nevšiml a museli na to přijít až sami akademici v oficiálním seznamu knih, který se kvůli tomu pak předělával?
Jako vážně?
Mimochodem si vůbec nevybavuji, že by mi přišlo na konci odpovědní doby u druhého hlasování jakékoli upozornění, že jsem hříšník a mám posledních dvacet čtyři hodin na hlasování, jinak se proměním v žábu. Samozřejmě že jsem nestíhala, i když jsem věděla, že deadline se blíží, a bylo to jen a jen moje vlastní máslo, tiše se roztékající na mé vlastní hlavě. Takže jsem nehlasovala. Nikoliv úmyslně. Nebyl to bojkot, jen prokrastinace. Kolik akademiků na tom asi bylo stejně jako já…
Jako vážně?
Pamatuju doby, kdy byl hlavní přednáškový sál v centrální části budovy na Světě knihy v sobotu ve tři odpoledne nacpaný k prasknutí a lidé se kupili u vchodu jako sníh na zápraží. V letošním roce na Světě knihy v sobotu ve tři odpoledne zely prořídlé řady hlavního sálu prázdnotou a na neobsazené židle by se vešla minimálně jedna exkurze celé třídy základní školy i s paní učitelkou. Kdo tady ztratil prestiž? Cena?  Organizátoři? Možná je to lidem prostě fuk.
Jako vážně?

Už minulé dva ročníky, které moderoval pan Morava osobně, postrádaly šmrnc a originalitu „přímého přenosu“. No budiž, je nový, říkali si možná všichni, však to bude určitě lepší. Opak je pravdou. Ono to letos bylo neskonale horší. Samotná akce postrádala jakoukoli koncepci, zjevně i scénář a celé předávání cen se proměnilo v tragikomickou hitparádu trapnosti. To, co se odehrálo na podiu v úvodu, bylo smutné a v jistém kontextu i urážlivé.
Neříct předávajícímu ceny, že ona cena je in memoriam, a nechat všechny přihlížející trnout, kdy se ozve „Tak, kde je ta paní Rečková, aby si převzala cenu?“, a když se něco podobného skutečně ozvalo, nechat je sledovat paní Danu Kalinovou, velmi elegantní dámu a bývalou šéfku velkého cirkusu zvaného Svět knihy, jak se propadá hanbou až k protinožcům, protože NEVÍ, že Jana Rečková se právě v té chvíli náramně baví, divže nespadne z pomyslného obláčku, sledujíce ze spisovatelského nebe grotesku zvanou předávání cen Akademie SFFH.
O pokusu zmínit (ne)vtipným způsobem další dva letos zesnulé autory a překladatele spojené s fantastikou, totiž Jana Hlavičku a Jana Kantůrka, už se raději zmiňovat nebudu. Stejně byste mi to nejspíš nevěřili a ten, kdo tam byl, si to masochisticky užil na vlastní uši a oči.
Nemá smysl se v tom dál jakkoli vrtat. Všechno už se to stalo a naštěstí o tom neexistuje žádný záznam. Nemá ani smysl spílat panu Moravovi do diletantů. Třeba je to jinak skvělý člověk a někde jinde umí skvělé věci a tady si prostě jen vzal příliš velké sousto, teď se jím úspěšně dusí a neví, jak ho vykašlat.
Aby nedošlo k mýlce! Rozhodně si ani tiše, ani nahlas nemyslím, že bych věděla jak na to a celé to dělala lépe a radostněji. Není mi pět a velmi dobře znám svoje limity.
Jen si tak říkám, neměli bychom konečně ty přístroje a hadičky odpojit a nechat entitu zvanou Akademie SFFH důstojně a v klidu odejít??? A v budoucnu se pokusit nahradit ji něčím smysluplnějším.

Vaše Monika Slíva
zástupce šéfredaktora tu
a
„stáleještě“ akademik tam

Ceny Akademie SFFHSloupekpublicistikaM. Dvořáková
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Míla Linc, Když se pohne les

Wed, 05/16/2018 - 09:52

Když se pohne les, je zle. Minimálně všude tam, kam dosáhne zákeřná moc Černého hvozdu. Jakmile tě jednou pohltí, už není úniku – zapomeneš, co je lidské, a vzpomeneš si, co je bestiální.

Jan Boček z Bočkova ví, co je to čest. Jakožto panoš ušlechtilého rytíře Vojtěcha má všechny výhody rytířského stavu na dosah: všichni si ho váží, v hostincích má dveře vždy otevřené, urozené dámy mu padají k nohám… no dobře, takhle to tak úplně nefunguje. Ve skutečnosti je Jan sotva odrostlé ucho, které v pití nezná míru, na ženy zatím štěstí nemělo a co obnáší být rytířem, to se teprve učí. Výprava s Vojtěchem a družinou ze Svinibrodu vede přes Černý hvozd a právě ona bude Janovou největší zkouškou.

Ve hvozdu se totiž něco hýbe. Z děr vylézají pokřivenci – ti, kteří bývali lidmi. Od té doby, co jim zčernaly oči, mají naopak na lidi spadeno. A ze všech sil brání podivnou sošku, kterou jim rytíři horko těžko vytáhli z doupěte. Je jasné, že sošku musí odnést z dosahu Černého hvozdu, pak bude zlo zažehnáno. Ale skutečně je to tak? Nehraje si jen les s jejich hlavami? Neskrývá se mezi nimi zrádce? Jan Boček se ocitne ve světě, kde dnes už neplatí, co bylo včera, přátelé můžou být falešní a kde zabít je překvapivě jednoduché. A on jediný má v ruce všechny klíče k vyřešení hrozby Černého hvozdu.

Češi historickou fantasy umí, prostě ano. Nepíšou ji vždy, ale když už se do toho pustí, výsledek vás ohromí. A jak by mohl zklamat Míla Linc, odborník na (nejen) literární středověk kovaný? Skutečně, jakmile se začtete do jeho knihy, za chvíli zapomenete na těch pár století, které vás od středověku dělí ve skutečném světě. Popisy jsou neuvěřitelně plynulé a přirozené. Zkrátka poznáte, že tady je Míla Linc doopravdy doma. A co víc, právě vás do toho svého doma zve na vydatný oběd i s dezertem. Jak by se dalo odmítnout?
Kde to naopak trošku skřípe, je akce. Boje, bitky, potyčky a ozbrojené střety, to holt někdy vypadá dobře před očima, ale už hůř se o tom píše. Méně je někdy více, a ač se člověk opravdu snaží pohyb vystihnout, je poměrně vzácné, že čtenář si představí to, co měl básník na mysli. Autorů zručných v tomto směru je málo a Míla Linc mezi ně – zatím! – bohužel nepatří.
Ale neklesejte na mysli, čemu se Lincovi nedostává v bitvách, to bohatě vynahrazuje působivou atmosférou (skvěle vyváženým poměrem lesního dusna, humoru, epičnosti a „přívětivé“ středověké civilnosti), důvtipnými dialogy a napětím. Nečekejte detektivku a šokující zvraty, ale přesto si na čtení vymezte pár volných hodin, protože se lehce může stát, že se nebudete moci odtrhnout, dokud nedočtete poslední stránku.

A teď je snad konečně příležitost maličko si zaslintat nad grafickým vyvedením tohoto knižního drobka. Jak Češi umí historickou fantasy, tak Straky umí knihy. Možná je to nějakou osobní slabostí, ale mám-li popsat, jaký je můj knižní typ – myšleno z fyzického hlediska – Straky jasně vedou. Jana Šouflová je už tradiční sázka na jistotu, tentokrát mi však zvlášť zahrála do noty. No schválně, prohlédněte si dobře rytířův výraz na obálce. To přece mluví samo za sebe! A uvnitř vás čeká bonus – ilustrace Ondřeje Janovského, které jsou nenásilně vtipné a chytré. Malé měsíčky místo tří hvězdiček na oddělení textu už jsou jen takovým vyloženě kratochvilným potěšením.

Nutno říct, že Míla Linc to slušně rozjíždí. Pokud bude pokračovat v zajetém tempu – a některé nápovědy v Když se pohne les nasvědčují tomu, že ano, a že to bude ještě sakra epické – máme si proč mnout ruce v natěšeném očekávání. Nevím jak vy, ale já si už teď dělám místo v knihovně.

Míla Linc, Když se pohne les
Nakladatelství: Straky na vrbě
Rok vydání: 2017
Počet stran: 416
Obálka: Jana Maffet Šouflová
Ilustrace: Ondřej Nerion Janovský
Cena: 250 Kč
ISBN 978-80-87364-78-9

RecenzeM. LincLiteraturaČerný hvozdStraky na vrbě
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: James Tynion IV, Freddie E. Williams II - Batman/Želvy Nindža

Tue, 05/15/2018 - 09:52

"Nejsem devadesátková generace a o Želvách vím jen to, že je zbožňoval můj spolužák ze základky." S takovýmto základem a pár postřehy pochycenými z každodenního života (na úrovni "Oni mají italská jména, že?") jsem si objednával své první větší setkání s touhle zmutovanou partou teenagerů. Říkal jsem si, že můj oblíbený Netopýr by mohl sloužit jako ideální můstek mezi mnou a tímto barevným univerzem. A nyní můžu říct, že jsem si vybral zcela správně.
Vyprávění se zaměřuje primárně na Želvy,  ty mají charaktery napsané dobře a působí přirozeným dojmem. Želváci jsou totiž sympatičtí od prvního setkání. Člověk by mohl čekat hloupé dětské postavičky sršící vtipem na hraně trapnosti, místo toho se mu ale dostává dobře vyvedených charakterů s propracovanou osobností. Zarazilo mě, že "cool hlášky" nebyly zas až tak časté, místo toho se často jednalo o rozumný pohled na věc protkaný správně bláznivými momenty. Jen tak pro připomenutí, že to jsou ještě teenageři. Pravda, trochu zjednodušeně působí postavy samotného Batmana a Alfréda.  Netopýr s komorníkem se chovají melancholičtěji a trochu přihlouple, což sice působí lidštějším dojmem, ale k daným postavám patří větší odměřenost. Za etalon emocionálního vývoje považuji Kameňák, tam mi změna Wayneova chování sedla. V crossoveru mi ale připadá podivně rychlá a dětinsky jednoduchá.
Příběh je nekomplikovaný, přímočarý, je ale třeba podotknout, že to není vždy na škodu, ačkoliv byla místa, kde mě  předvídatelnost moc nebavila. Dozvíme se, že Želvy byly spolu se svým Mistrem a úhlavním nepřítelem vrženy do Batmanova světa, a že mají na záchranu sebe a poražení padoucha jen silně omezený čas. Dojde na oťukávání (doslova) mezi novými příchozími a  Baťoušem, bližší poznávání hrdinů , pár honů na zloducha, kdy nic nejde napoprvé, a v hodince nejtěžší Deus Ex Machina jak vyšitý. Člověk má až pocit, že ví, co bude následovat. Asi jako u průměrného renesančního románu , nehodnotí se originalita, ale forma zpracování. A ta je u tohoto crossoveru na výborné úrovni.
Už od prvních stránek mě zaujala o něco světlejší a pestřejší paleta barev, než jsme standardně u Batmana zvyklí, navíc proložena světlými dělicími liniemi. Komiks tak nepůsobil hutně a pobízel k plynulému čtení.
Batman / Želvy Nindža jsem si užil. Přes jistou předvídatelnost příběhu nepůsobí hloupě a dá se zhltnout s příjemným pocitem poznání nového universa, a to jak z jedné, tak i z druhé strany. Jde o vstup, o nenásilné seznámení se s něčím novým. Nevím, jak bych se na to díval, kdybych znal předem obě univerza, možná bych měl výhrady k charakterům Želv. Každopádně jako nevážná mlátička s pár úsměvnými momenty crossover funguje dobře a nemám mu co vážnějšího vytknout, snad až na občasnou linearitu.

Batman/Želvy Nindža
James Tynion IV, Freddie E. Williams II
Nakladatel: Crew
Překlad: Darek Šmíd
Redakce: Kateřina Skokanová
Rok vydání: 2017
Počet stran: 160
Rozměr: 168 x 258
Provedení: paperback
Cena: 399 Kč

KomiksCrewBatmanŽelvy ninjaJ. TynionF. E. Williams
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Natalja Ščerba, Klíč k času

Mon, 05/14/2018 - 08:03

Hrátky s časem jsou populárním tématem napříč filmem i literaturou. V tisící první variantě se ho pro mladší čtenáře rozhodla zpracovat rusky píšící spisovatelka Natalja Ščerba, která do dobrodružného mixu k magii času přidala i hrozbu kolize dvou světů a (ne)všední problémy dospívající dívky.

Vasilisin život plyne vcelku klidně a obyčejně, stejně jako u jiných třináctiletých děvčat. Chodí do školy a je členkou gymnastického oddílu, řeší neshody s arogantními spolužačkami a volný čas tráví se svým nejlepším kamarádem Leškem. Vasilisa bydlí u své babičky s tlupou koček, po večerech počítá složité rébusy a rovnice a už netrpělivě vyhlíží letní tábor, na který se díky laskavé trenérce dostala. Když ale Vasilisina babička dostane infarkt a pro dívku si přijede její otec, vše se změní. Hrdinka se seznamuje se svou rodinou a novým světem, ve kterém jako by ji všichni nenáviděli. Zjišťuje, že její otec je mocný časoděj ze světa sousedícího s tím naším, a že jí samotné hrozí nebezpečí, pokud se ukáže, že po něm tento talent zdědila…

Blížící se srážka obou světů, mezi nimiž se zmenšuje časová propast, princip magie a reálie světa slibují originalitu nebo alespoň závan svěžího vánku mezi ostatními díly v žánru. Bohužel ale v prvním díle příběh srší na čtenáře mnoho pojmů, které zatím povětšinou nemají na děj velký vliv. Magie času, tedy „časování“, je tu variací na všeobecně známé kouzlení typické pro fantasy, které je podmíněno několika pravidly, přesto je pojetí čárů poměrně zajímavé. Nezbývá než doufat, že časování a magie se v dalších dílech více rozvinou, až se jim začne naplno věnovat hlavní hrdinka. Stejně tak se Eflara, svět sousedící s tím naším, domácím (v reáliích knihy zvaným Ostala) zatím jevila spíš jen jako klasický pohádkový svět za zrcadlem, plný víl a zastaralých technologií. Představování fantastického světa se neobešlo bez určitého zmatení, které čtenář sdílel s hrdinkou Vasilisou.

Postavy se až na výjimky nedají nálepkovat jako dobré nebo zlé, ačkoli čtenáři jejich pohnutky nejsou vyjeveny, protože na jejich jednání je nahlíženo právě z pohledu protagonistky. Kromě toho, že je důvěřivá, se Vasilisa často chová spíš tak, jak vyžaduje posun děje, a jen částečně to lze odůvodnit jejím pubertálním věkem. Přesto je možné se snadno s hrdinkou ztotožnit a držet jí palce. Příběh plyne hladce přímo vpřed, bez žádných zbytečných odboček a hluchých míst. Zvraty, které jsou obvykle součástí něčího zlého plánu, dokáží překvapit, a mnohdy je až frustrující, jak se hlavní hrdince nic nedaří. Člověk v sobě opět pocítí dětské já z dob před přechodem k „depresivnímu čtivu pro dospělé“, kdy se ještě zlobil kvůli tomu, že něco není fér. Příběh v sobě obsahuje i špetku politikaření, které je poměrně zajímavé, i když se děje spíš nepřímo a zprostředkovaně. U knihy pro mladší čtenáře je i přesto osvěžující.

Kniha není psána nijak komplikovaně, je čtivá a příběhu se vyhnula různá škobrtnutí i přešlapování na místě. Schéma typické pro žánr je obohacené o originální reálie a cílení na mladší skupinu čtenářů vůbec není překážkou, aby po Časodějích sáhli i ti starší. Klíč k času je svěží, dokáže zaujmout a okouzlit, i když funguje vpravdě jako úvod do série a tu pravou jízdu jeho poslední kapitola teprve slibuje.

 

Natalja Ščerba – Klíč k času (Časodějové, 1. díl)
Nakladatelství: Fragment
Počet stran: 344, vázaná
Rok vydání: 2016
Cena: 299 Kč
 

RecenzeLiteraturaN. ŠčerbaFragmentAlbatrosČasodějové
Categories: Vector Graphic

Ceny ASFFH za rok 2017 uděleny

Sat, 05/12/2018 - 17:27
Kniha roku


František Novotný: Hvězdné hry (Nová vlna)


Průřez tvorbou jednoho z nejzásadnějších českých spisovatelů science fiction. Neznáte-li jeho povídky, bude vám povědomá alespoň Valhala, opus magnum, který v roce 2014 shrnul všechny díly dlouho vycházející ságy. A zrovna včera vydalo Argo novou knihu Františka Novotného, Osudový konvoj.
 

Cena za dlouholetou práci pro SF


Jana Rečková (in memoriam)


27. března 2018 zemřela jedna z velkých osobností fandomu. Asi málokdo pochyboval o tom, že tuto cenu získá – pozdní ohodnocení obrovského kusu práce, který za Janou Rečkovou je. Vzpomínka Františky Vrbenské vyšla na Sardenu zde.

Další nominovaní:
Alexander Schneider
Františka Vrbenská

Nejlepší internetové médium


Legie – databáze F&SF (legie.info)


Obtížně se nám tu tato kategorie hodnotí. Těší nás nominace, to samozřejmě. Legie aktuálně funguje asi nejlépe jako prostředek komunikace mezi fanoušky. Diskuze u jednotlivých knih, stále přibývající nové tituly, schopnost reagovat na různá upozornění a doplnění… Legie žije. A tím nechceme pominout XB-1, což je stále nejprofesionálnější web u nás. Ale těší nás ta nominace Sardenu…

Další nominovaní:
Sarden
XB-1

Nejlepší nakladatelství


Argo


Že jste to čekali? My vlastně také. Aaronovitch, Tregillis nebo VanderMeer jako kvalitní žánroví autoři, Ishiguro nebo Tidhar pro fajnšmekry… a pak takové třešničky na dortu, jakou je Ó Cadhainova Hřbitovní hlína. To vše – a mnohem víc – loni vyšlo. Dobré.

Další nominovaní:
Brokilon
Epocha
Host
Straky na vrbě

Nejlepší překlad


Milan Žáček za knihu V Kalábrii (Peter S. Beagle; Argo)


Kvalita překladů Milana Žáčka je dlouhodobě na vysoké úrovni. A to přesto, že nepřekládá málo. Máte-li Petera S. Beagla spojeného s jednorožci, nebudete zklamaní ani teď. Křehká novela o porozumění a lásce se čte jedním dechem.

Další nominovaní:
Aleš Drobek: Problém tří těles
Michal Jedinák: Ľavá ruka Boha
Jakub Němeček: Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká
Hana Vrábelová: Magie spojuje

Nejlepší dílo (domácího) výtvarníka


Robert Czarny za knihu Válka světů (H. G. Wells; Triton)


Od vydání Války světů loni uběhlo 120 let. Přesto se točí nová filmová zpracování (poslední z roku 2013, na rok 2018 se chystá další z produkce BBC) – a vznikají nové obálky. Něco málo z jeho práce si můžete prohlédnout třeba zde.

Další nominovaní:
Jan Bodrov: Cesta k moři
Ivan Galdík: Ctnosti králů
Galina Miklíková: Párožrúti sa vracajú
Lenka Šimečková: Kaziměsti

Nejlepší povídka


Jana Rečková: Kamarádky navždycky


Povídka o lásce, odpuštění a neodpuštění, o hrách kluků a holek v době, kdy ještě o světě moc nevědí – ale už si myslí, že vědí dost. A trochu duchařiny, aby toho nebylo málo.

Další nominovaní:
Anna Olejárová: Preplatok (Fantázia 2017)
Martin Petro: Muž, ktorý vymyslel farbu (Fantázia 2017)
Anton Stiffel: Adeptka (Fantázia 2017)
Františka Vrbenská: Zlaté mlhy na pobřeží (Žena se sovou)

Nejlepší povídková kniha


Laird Barron: Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká (Gnóm!; překlad Jakub Němeček)


Četli jste Okultaci? Byla nominována již loni. A Barron cenu nezískal. Spravil si chuť letos. Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká je Okultaci v lecčems podobná. Jen škoda, že v některých povídkách zůstává Barron tak tajemný, až přestává být srozumitelný. Kniha pro zarputilé čtenáře – a milovníky plíživé, neobvyklé knižní hrůzy.

Další nominovaní:
Zuzana Hloušková & Františka Vrbenská (eds.): Žena se sovou (Fortna)
Boris Hokr & Leoš Kyša (ed): Ve stínu Říše (Epocha)
S. T. Joshi (ed.): Černá křídla Cthulhu 3 (Laser-books)
František Novotný: Hvězdné hry (Nová vlna)

Počin roku


Julie Nováková za sestavení antologie Dreams from Beyond (Nová vlna)


V této kategorii asi nebylo co řešit. Julie Nováková se setsakramentsky snaží zpropagovat českou tvorbu v zahraničí už pěknou řádku let. A to tvorbu svoji i cizí. A ukázala se být i výbornou editorkou – antologie Terra Nullius je jedna z nejlepších povídkových sbírek, které z poslední doby máme. Můžete si anglicky počíst sami zde.

Další nominovaní:
Zuzana Hloušková a Františka Vrbenská za projekt Lehké fantazijno
Rastislav Weber za štylistický editor Umberto
Roman Tilcer za cyklus rozhovorů Tváře překladu pro XB - 1
Jana Rečková za překlad cyklu Expanze a vlastní vydané knihy

Nejlepší původní česká nebo slovenská kniha


Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Algor 3 – Pomníky zimy (Brokilon)


Algor, ach Algor! První dva díly byly skutečně skvělé – třetí je výborný, ale úniků na poslední chvíli a zvláštních náhod, když se to zrovna hodí, tam začíná být příliš. I přesto v této kategorii nebylo o čem přemýšlet. Fascinující je, že i do dalších dílů je nachystáno velké množství rovnocenně napínavých dějových linií. Fascinující – těšíme se na další díl!

Další nominovaní:
Juraj Červenák: Dračia cárovná (Artis Omnis)
Alex Drescher: Lovcův odkaz (Fantom Print)
František Kotleta: Rázová vlna (Epocha)
Alexandra Salmela: Antihrdina (Artfórum)

Nejlepší SF


Liou Cch'sin: Vzpomínka na Zemi 1 – Problém tří těles


Málokterá kniha loni vzbudila tolik kontroverze. Plnokrevná sci-fi, kniha jako matematický problém, epická čínská sága oceněná ve světě. No jo. Ale také výtky k vědeckým teoriím od lidí, kteří tomu rozumějí, a výtky ideologické (viz např. recenze Borise Hokra na lidovky.cz). Vyberte si.

Další nominovaní:
Charlie Jane Andersová: Všichni ptáci na nebi (Host)
Alex Drescher: Lovcův odkaz (Fantom Print)
Jan Hlávka & Jana Vybíralová: Pomníky zimy (Brokilon)
Jeff VanderMeer: Autorita (Argo)

Nejlepší fantasy a horor


Laird Barron: Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká (Gnóm!; překlad Jakub Němeček)


Podívejte se o pár řádků výš, tam už to všechno je… Ale budiž, jiná kategorie, jiný komentář. Osobně mi to vlastně bylo jedno. Všechny knihy v této kategorii byly kvalitní. Nejneobvyklejší a nejpodivnější je Ishigurův Pohřbený obr. Fascinující čtení. Stále ještě nevím, co o tom napsat a říct. V Kalábrii je příjemná novelka, křehká, jak je psáno výše. Vítězství by ale snesla, zas tak křehká není. Město mečů je sice pokračování, ale vlastně jde o úplně jinou knihu z téhož světa. A Bennett zůstává silný v příběhu i filosofii. A Ken Liu s Dynastií Pampelišek líčí velkolepý pád a vzestup jedné říše. Těch příběhů je v Ctnostech králů tolik, až to oslabuje celek, jde o tak kolosální příběh, až jsou v něm ty minipříběhy… příliš mini. Přesto jde o počin pozoruhodný. A že zvítězil Barron? No. Tak jo. Beru.

Další nominovaní:
Peter S. Beagle: V Kalábrii (Argo)
Robert Jackson Bennett: Město mečů (Host)
Kazuo Ishiguro: Pohřbený obr (Argo)
Ken Liu: Ctnosti králů (Host)

Ceny ASFFHAkademie science fiction fantasy a hororuSvět knihyAkademie
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: C. E. Tobisman, Pochybnost

Sat, 05/12/2018 - 09:52

Doktor běžel lehkým krokem po cestě lemované stromy. Když dorazil ke kopci, který se táhl podél pobřeží, zrychlil a pustil se nahoru, přesně jak to doporučovali v Běžcově světě. I při té námaze mu v hrudi narůstal hřejivý pocit satisfakce. Všechny jeho oběti za to stály. Jeho profesní život byl obtěžkán složitými rozhodnutími, kompromisy a nesnadnými výzvami. Ale dnes mohl ospravedlnit jednu každou z nich.
Chvilku si dovolil oddávat se svému triumfu. Ta emoce byla mezi ostatními tak nějak nepatřičná, ale i tak si ji užíval sám. Kolik lidí může říct, že jejich životní dílo má cenu? Že jejich čas na Zemi něco znamená? Doktor dnes věděl s jistotou, že ten jeho rozhodně ano.
Silou se prodíral na vrcholek kopce, mhouřil oči do slunce a snažil se rozpoznat tvar klubu Bon Air Beach Club. Šedá konstrukce se krčila na pobřeží asi půl druhého kilometru za širokou křivkou zátoky. Touto dobou už budou jeho přátelé opření o mahagonový barový pult v klubu, budou se navzájem zasypávat hollywoodskými válečnými historkami a nudit jeden druhého stížnostmi na manželky a milenky. Ale on už o nic z toho nestojí. Teď už ne.
Cesta se vyrovnala a on zpomalil. Nohy ho pálily vynaloženým úsilím při běhu do kopce, který teď ležel za ním. Měl dojem, že to takhle bylo celý život. Vždycky cítil bolest, až když zpomalil. Ale to už splnil svůj cíl. Dorazil na vrchol. Vítězně.
Doktorovy myšlenky přerušil pohled na dva muže na cestě.
Jeden z nich ležel na zemi. Druhý se skláněl nad svým spadlým kamarádem. Kola byla zaparkovaná vedle sebe pod korunami palmových stromů asi o třicet kroků dál.
„Jste v pořádku, chlapi?“ zavolal doktor směrem k vytáhlému, bledému muži, který ještě stál. Měl na tváři červené mateřské znaménko ve tvaru ležící fazole a na hlavě takovou tu hipsterskou lyžařskou čepici, ve které mu v kalifornském slunci muselo být neskutečné vedro.
„Já jsem v pohodě,“ odpověděl ten bledý muž, „ale tady kamarád potřebuje pomoc. Závodili jsme tamhle na cestě nahoru na kopec, a když jsme se dostali na vrchol, on sletěl z kola.“
„Podívám se na to,“ řekl doktor.
Přidřepl si ke zraněnému muži. Byl menší a urostlejší než ten první, ale stejně bledý. Svíral si kotník a sténal. Doktor ho zběžně prohlédl a všiml si, že – dost překvapivě, vzhledem k jeho nehodě – na jeho cyklistických kalhotách není vůbec žádná špína. Jeho šatník to jistě ocení.
„Nějakou dobu už nevykonávám praxi,“ řekl doktor, „ale pořád ještě poznám zlomeninu.“ Jemně chytil zraněného muže za nohu a prohmatával měkké tkáně kolem kotníku, zatímco sledoval výraz obličeje, aby zachytil příznaky bolesti. Nic se neobjevilo.
Namísto toho si oba muži vyměnili pohled.
Najednou bylo všechno až děsivě jasné. Kola zaparkovaná moc úhledně, příliš daleko od cesty. Žádný pot na čele spadlého muže. Žádná špína na oblečení.
Doktorovi začalo zběsile bít srdce.
„Bude to jen výron.“ Narovnal se do stoje. „Mám v autě obinadlo. Je to hned dole pod kopcem, zajdu pro něj.“
Pomalu udělal dva kroky zpátky, a potom se sprintem rozletěl zpět cestou, kterou přišel. Doufal, že jen špatně pochopil nevinnou situaci. Zvažoval, jak asi divné bude jeho chování připadat těm dvěma mužům, pokud ano.
Jenže potom uslyšel tlumenou ránu a dva planoucí žhavé body se mu vpálily do stehna.
Taser!
Doktor zakopl a sval se vinou elektřiny stáhl v křeči.
Naslepo hmatal rukou po příčině bolesti, našel jednu elektrodu a vytrhl ji ven, čímž přerušil spojení a zastavil proud. Jenže noha se pořád svíjela v agonii.
Bolest ale ustupovala zdrcujícímu vědomí, že jeho strach byl oprávněný. Strach, který zaplašil jako nějakou noční můru. Strach, který se teď děsivě zhmotnil, když kulhal po opuštěné cestě. Přišli pro něj! Bože, skutečně pro něj přišli.
Křičel o pomoc. Ale kolem ani živáčka. Jen prázdná instalatérská dodávka zaparkovaná u krajnice na silnici křížící běžeckou stezku.
Stezka! Doktor rychle očima zkoumal její okraj. Křovinami porostlý násep za ní prudce klesal o několik desítek metrů až dolů na pláž.
Vzepjal se a převalil se přes okraj.
Ramenem tvrdě narazil na zem a poškrábal si holou kůži nezakrytou nátělníkem.
Kutálel se z kopce, narážel do kamenů a křoví ho drásalo, až se nakonec zastavil na pláži.
Nadzvedl se na loket, aby se rozhlédl a našel možnou pomoc, a přitom sténal bolestí.
Oči nespatřily nic než pustý písek a lhostejné moře. Byl sám.
Doktor vůbec nepochyboval, co jeho pronásledovatelé udělají, až se k němu dostanou. Zemře. Přímo teď. Přímo tady na pláži.
To vědomí ho zasáhlo takovou silou, že se pod jeho tíhou málem rozsypal. Ale potom si vzpomněl. Ještě jedna věc, kterou musel udělat. Jeden poslední úkol, který je třeba dokončit, než se opona zatáhne.
Bojoval se zipem své ledvinky a nutil se zůstat soustředěný.
Jakmile vytáhl telefon, pokusil se napsat heslo. Jenže ruce zalité tepenným krvácením z hluboké rány na zápěstí se po dotykovém displeji jen sklouzly.
Shora ho zasypal déšť oblázků. Útočníci se klouzali z kopce a rychle se blížili. Budou u něj za pár vteřin.
Doktor si utřel ruku do trička a zkusil to znovu. Musí dostat kritické informace ven, než tady umřou společně s ním.
Donutil třesoucí se ruku ke klidu a napsal heslo. Potom pokračoval textovou zprávou. Písmena a čísla se objevovala stále rychleji. Tohle plánoval. V jeho těle se rozléval adrenalin a doktor už svá zranění necítil. Jeho celá existence se smrskla na zářící displej v ruce.
Nemůže selhat. Teď ne.
Prstem stiskl „Odeslat“ právě ve chvíli, kdy za ním utichl křupavý zvuk blížících se kroků.
Oči ho pálily. Hlava se motala. Jeho klinické já mu říkalo, že ztratil minimálně půl litru krve. Brzy ztratí vědomí.
Ale pořád vnímal, když se otočil, aby čelil svým vrahům.
A pořád vnímal, když si ten vysoký, bledý muž stoupl za něj, chytil ho za krk a prudkým škubnutím ho nenávratně poslal do temnoty.

Muž v lyžařské čepici si přidřepl vedle těla. Muž středního věku. Afroameričan. Nepraktikující doktor. Stoprocentně jeho cíl.
Vypáčil telefon z ruky mrtvého muže a podíval se na displej.
Potom našel očima svého druha a pokrčil rameny.
Otřel z telefonu otisky prstů a upustil ho do písku.

* * *

Caroline Audenová se hrbila nad svým laptopem s rameny přiškrcenými ve vlněném pracovním kostýmku. Vlasy jí padaly do očí, zatímco studovala šachovnici. Počítač hrál sicilskou obranu. To znamená, že ona musí hrát pyrenejský útok. Štvalo ji, že musí obětovat tolik materiálu, ale jestli chce vyhrát, jiná možnost není.
Caroline se složitou hrou snažila odpoutat pozornost od nervózního šimrání v břiše. Za deset minut začne její první pracovní den ve firmě Hale Stern, LLP, jedné z nejdynamičtějších právnických firem v Los Angeles. Ještě chvilku počká schovaná v malé kavárně, kde obsluhují všechny ty sešněrované týpky. Na zdech kavárny Black Dog Café se skvělo graffiti a z personálu byly lehce cítit drogy, čímž se stavěla do ostrého kontrastu s konzervativně oblečenými zákazníky.
„Bude. Slibuju, že bude,“ z opačného konce kavárny k ní dolehl hlas.
Něco v něm znělo tak syrově a zoufale, že to Caroline přimělo zvednout oči.
Uviděla baristu, jak se sklání nad pultem a mluví do telefonu. Jeho potetovaná předloktí a modré číro na hlavě vůbec nešly dohromady s bezútěšným, skoro až dětským strachem v očích.
„Já vím, ale přísahám, že…,“ začal, ale potom mu klesla ramena. „Rozumím.“
Zavěsil a otočil se, aby vyčistil pult. Neuspořádané pohyby utěrky prozrazovaly zmatek v hlavě.
Caroline pustila z hlavy svou šachovou partii a sledovala baristu. Snažila se přijít na to, co asi způsobilo jeho rozladění. Pokud moh¬ la soudit podle vzhledu, jednalo se o muže, který se obvykle nenechal rozhodit názorem kohokoli jiného. Obecně sebevědomá duše, již dnešního chladného, jasného rána sebevědomí opustilo.
Caroline s ním najednou cítila jistou spřízněnost.
„Co se stalo?“ zavolala přes celou kavárnu.
Barista chvilku zaváhal, než odpověděl. „Můj šéf si myslí, že zákazníkům účtuju vyšší částky a peníze si nechávám,“ řekl a pokračoval v útoku na nevinný pult tvrdými, rozezlenými a neefektivními tahy hadrem.
„A je to pravda?“ zeptala se Caroline.
„Ne. Jenže z pokladny zmizela spousta účtenek. Nemůžu je nikde najít.“ Vrhl na obviněný stroj pohrdavý pohled. „Debilní zkurvenej počítač.“
Caroline přikývla. Už viděla lidi zhroucené tváří v tvář technologiím, které zradila stránka osobního bankovnictví chráněná heslem, nebo aplikace, která se ne a ne správně spustit. Věděla, že problém je prakticky pokaždé v chybě uživatele.
„Můžu se podívat?“ zeptala se a vstala od stolu. Ačkoli nemůže zahnat obavy, které jako hladové vrány krouží kolem její vlastní mysli, může zahnat ty jeho.
Barista si ji prohlížel.
Věděla, co vidí. Malou ženu s mahagonovými vlasy, rozcuchanými i navzdory veškerým jejím snahám o jejich zkrocení. Ale chytré oči, rychlé a bystré. Neodpovídala stereotypu technologického nerda.
Cítila, jak ji posuzuje.
Po dalším chvilkovém zaváhání uhnul na stranu.
„Je po mně, jestli ty účtenky nenajdu,“ zamumlal.
Caroline si prohlížela rozhraní. Unixová platforma. Pokladní software jako z antikvariátu.
Podívala se na baristu, který teď stál u kávovaru a utíral hrnečky na kávu. Utěrku měl v pravé ruce. Fajn, takže je pravák. To znamená, že pokladnu ovládá levou rukou, zatímco horké nápoje servíruje tou pravou.
Caroline si prohlížela levou stranu rozhraní poklady a všimla si tlačítek s inventurou.
„Nedělal jste nedávno inventuru?“ zeptala se.
„Dělal,“ odpověděl barista.
Carolininy prsty se rozletěly po displeji.
„Takhle to nemá vypadat,“ barista strachy zvýšil hlas.
„Jen izoluju nedávno upravované záznamy.“ Změnila filtr a stiskla ‚Enter‘. „Nejspíš jste během inventury stiskl tlačítko nabídky. Účtenky se uložily jako položky k inventarizaci. Teď už je to v pořádku. Všechno je zpátky tam, kde to má být.“
Caroline se vrátila ke svému stolu pro věci. Už tady otálela až moc dlouho. Je čas vyrazit.
Zaklapla svůj laptop a oči jí padly na vyšisovanou koženou brašnu. V technologickém světě byla ucházející, jenže pro ten právnický jí najednou připadala moc obnošená. Až dostane první výplatu, bude si muset koupit novou. Anebo ne. Musí šetřit, aby se mohla odstěhovat z matčina domu. To je důležitější než brašna na laptop beze skvrn. Příčetnost především. Doplňky až potom.
„Nevím, jak jste to udělala,“ zavolal barista od pokladny, „ale zachránila jste mi zadek.“
„O nic nešlo.“ Caroline pokrčila rameny. Bylo hezké mít moc něco spravit. Technologické nouzové situace se spravovaly daleko líp než masakr, který nechala doma. Její strýc chrápající na gauči, od včerejška nepřevlečený, snící o vodce a rumu. Její matka pouštějící na Spotify od rána do večera pořád dokola jedinou písničku od Jasona Mraze, až měla Caroline chuť vystřelit si mozek z hlavy.
Než vypadla z domu, hodila strýcovy klíčky od auta do chlebníku. Aspoň nebude moct řídit, dokud nevystřízliví.
„Nedala byste si kávu?“ zeptal se barista.
„Stačí mi horká čokoláda.“ Caroline neměla chuť vysvětlovat, že po kávě začne vibrovat jako dřevěná káča uprostřed hurikánu. Měla přirozené dispozice jako ladička a i bez kofeinu měla dost problém udržet svou mysl v klidu.
„Příště je to na mě,“ trval na svém barista. „Vy tady někde pracujete?“
„Dnes nastupuju do nové práce.“ Caroline se protočil žaludek, i bez kávy.
„Budu hádat – něco kolem počítačů,“ smál se na ni barista.
„Ne. Právo.“
Barista zvedl obočí vysoko na čelo. „Vážně? Proč ne počítače?“ zeptal se. „S počítači to umíte.“
Caroline mlčela. Dobrá otázka.
 

Pokud byste spojili Lisbeth Salanderovou (hlavní hrdinku Larssonovy trilogie Milénium) a Erin Brockovichovou (ústřední protagonistku stejnojmenného Soderberghova filmu), dostali byste Caroline Audenovou, začínající právničku s minulostí hackerky.

Čím víc se snaží o spravedlnost, tím víc se vzdaluje od zákona…

V románu Pochybnost se tahle křehká, avšak ambiciózní žena dostane do ohniska sporu mezi bohatou a mocnou biotechnologickou korporací a obyčejnými lidmi, které prakticky zmrzačil jeden z produktů této společnosti (SuperSója, zdravý doplněk stravy způsobující ale u konzumentů selhání ledvin).

Caroline dostane za úkol prostudovat ke kauze podklady a následně má informovat nadřízené o tom, co zjistila. Nakonec však zajde při svém pátrání – zejména díky zálibě v hackerství – dál než by měla. Zjistí přitom, že s případem souvisí smrt uznávaného vědce, čímž se sama ocitne na mušce velmi mocných lidí…

Přestože je Pochybnost autorčinou prvotinou, C. E. Tobisman napsala strhující a čtivý thriller, který si v ničem nezadá s nejlepšími romány Johna Grishama. Příběhem prostupuje všudypřítomná paranoia, takže čtenář do poslední stránky netuší, komu může věřit. A rozuzlení je nečekané a šokující, jak už tomu u podobných knih má být…

Anotace:
Caroline Audenová získá práci ve špičkové právní kanceláři v Los Angeles a je nadšená z nové výzvy – a vděčná za to, že může zapomenout na svou temnou minulost počítačové hackerky.
Její nový šéf ji pověří úkolem zjistit, jestli oblíbená geneticky modifikovaná potravina nezpůsobuje u lidí selhání ledvin. Caroline nemá udělat nic víc než prozkoumat podklady a seznámit nadřízené s tím, co zjistila, jenže její technické dovednosti a intuice ji zavedou mnohem dál, než původně zamýšlela.
Když začne tušit, že by mohla existovat souvislost mezi smrtí uznávaného vědce a netransparentním biotechnologickým gigantem, hlasitě se ozve proti zjevné křivdě a brzy se sama ocitne na mušce. Čas se krátí a tisíce životů jsou v ohrožení... včetně toho jejího.
Teď musí tahle nezkušená začínající právnička s problematickou minulostí a zálibou v hackerství prokázat, že firma s majetkem v řádu miliard dolarů způsobila smrt tisíců lidí – než dostanou i ji samotnou.

 

Info o knize:
Autor: C. E. Tobisman
Originální název: Doubt
Překlad: Monika Pavlisová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 368
Cena: 349 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)

C. E. TobismanUkázkaUkázkyMystery PressZ jiného soudku
Categories: Vector Graphic

Peklo na osmadvacet způsobů aneb Hellboy a⁠ jeho Neuvěřitelné příběhy

Fri, 05/11/2018 - 07:46

Mike Mignola tentokrát svěřil svého „pekelného chlapce“ do rukou kolegů komiksových výtvarníků a⁠ scénáristů. Pestrou směsici originálních pohledů na hellboyovské universum vydává nakladatelství Comics Centrum pod názvem Hellboy: Neuvěřitelné příběhy.

S⁠ Hellboyem měli čeští čtenáři tu čest již mnohokrát. V⁠ nakladatelství Comics Centrum vychází již od roku 2002 série Hellboy z⁠ pera Mikea Mignoly, později vydaná také ve formě tří souhrnných Pekelných knižnic. Tato kniha však není jejich součástí a⁠ není plánována do žádné z⁠ dalších.

Šéfredaktor nakladatelství Comics Centrum Václav Dort k⁠ vydání knihy Hellboy: Neuvěřitelné příběhy uvádí: „Je to vůbec poprvé, kdy Mike Mignola umožnil dalším tvůrcům napsat a⁠ namalovat krátké příběhy s⁠ Hellboyem.“

Nevšední nápad vpustit do Hellboyova světa nové komiksové tvůrce se zrodil v⁠ hlavě samotného Mikea Mignoly a⁠ jeho redaktora ze společnosti Dark Horse, Scotta Allieho v⁠ době, kdy se ke svému konci blížilo natáčení prvního filmu Hellboy režírovaného Guillermem del Torrem a⁠ uvedeného do kin roku 2004

Účel publikace byl velmi praktický: nabídnout fanouškům, které ke komiksu přivede právě film, novinku v⁠ podobě povídek rozvíjejících příběhy samotného Hellboye i⁠ vedlejších postav z⁠ jeho světa

Vznikla tak sbírka celkem 28 povídek, do níž přispěli například Eric Powell (tvůrce taktéž kultovní série Goon), John Arcudi, Scott Morse, Craig Thompson, John Cassaday, Jason Pearson, Jim Pascoe, Frank Cho, Tom Fassbender a⁠ mnozí další.

Protože tvůrci dostali při vymýšlení příběhů naprostou volnost, zrodila se směsice veskrze originálních náhledů na Hellboyův svět, v⁠ jejímž rámci si mohou čtenáři přečíst příběhy o⁠ raketových batozích, dětských démonech, strašidelných cirkusech či zrezlých kosmických lodích. A⁠ chybět samozřejmě nesmí ani proslulý Kostěj a⁠ baba Jaga. Scénáře těchto dvou příběhů se ujal sám Mike Mignola a⁠ o⁠ výtvarnou stránku se postaral Guy Davis.

„Pro fanoušky parádních retrokreseb Mikea Mignoly povinnost.“
Entertainment Weekly

„Od prvního vydání Hellboye v⁠ březnu 1994 se Mikeovi Mignolovi podařilo vybudovat obrovský komiksový vesmír srovnatelný s⁠ tím, co vytvořili Stan Lee s⁠ Jackem Kirbym v⁠ Marvel Comics během Stříbrné éry.“ The AV Club
 

„Hellboy: Neuvěřitelné příběhy“
Autoři: Mike Mignola a⁠ další
Z⁠ anglického originálu „Weird Tales“ přeložil Jan Kantůrek, vydává nakladatelství Comics Centrum
Vázaná s⁠ přebalem, 264 barevných stran
U⁠ nakladatele od 24. 4. do 8. 5. 2018 za cenu 419 Kč, dále pak 489 Kč, běžná cena 699 Kč
Kniha vychází 24. 4. 2018
Nakladatel knihu doporučuje pro věkovou kategorii 14+

HellboyM. MignolaComics CentrumComicscentrumKomiksDark Horse
Categories: Vector Graphic

RECENZE: James Hazel, Jepice

Thu, 05/10/2018 - 08:03

Jepice je knížka, kterou rozhodně nepřehlédnete. Tematické záložky i knihkupectví oblepená plakáty. Zkrátka a dobře velký titul, který chce vzbudit vaši zvědavost, abyste mu nahlédli pod pokličku. Já to ale udělal za vás.

Jepice začíná jako klasická detektivka. Nález těla v lese, rozjíždí se vyšetřování. Policie se domnívá, že má co dočinění s nějakým cvokem. V tenhle moment se zdá, že jsou karty rozdané, jenže James Hazel vás záhy vyvede z omylu. Na scénu totiž uvádí právníka a bývalého policajta Charlieho Priesta, z něhož se vyklube hlavní hrdina celého tohohle dobrodružství. A činí tak ve scéně, která vám určitě ulpí v paměti, ještě aby ne, když v ní musí Priest hned zkraje bojovat o vlastní život.
Jenže jak se ukáže, život má hodně velký smysl pro humor. A o pár stránek dál je Priest přizván k vyšetřování člověka, který mu usiloval o život. Začíná tak mix scén, v nichž Priestovi jde po krku naštvaný a neschopný policajt a kdy se odmítá na pátrání po vrahovi jakýmkoliv způsobem podílet. Ačkoliv sám už něco takového dělá. Což vás povede k menšímu kroucení hlavou a probuzení dojmu, jako kdyby se autor tímhle snažil nahnat nějaké ty normostrany navíc. Podobný, byť ne tak silný pocit pak může vzbuzovat druhá dějová linka, která se odehrává v minulosti. Konkrétně krátce po druhé světové válce v Anglii. V ní sledujeme snahu Britů získat na tajné základně od jistého nacistického lékaře formuli na jistý preparát, který má cosi společného s jepicemi.
Jepice se na první pohled tváří jako velký áčkový thriller. Ve skutečnosti se ale pod jeho slupkou skrývá nefalšovaná zábavná jízda, která balancuje na hraně kvalitního braku. A když budete knihu číst tímhle způsobem, užijete si to. Čeká vás akce, mrazivé scény a akční finále, které jako kdyby vypadlo z nějakého bijáku s Kurtem Russellem. Taky dojde na nějaké dějové zvraty, které vám vezmou dech. Takže pokud hledáte nějakou odpočinkovou četbu, jste na správné adrese.

Jepice 
James Hazel
Nakladatel: Domino 
Překlad: Petra Krámková
Počet stran: 464
Cena: 349 Kč

RecenzeLiteraturaDominoZ jiného soudku
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Technokněží - Alejandro Jodorowsky a Zoran Janjetov

Wed, 05/09/2018 - 10:36

 

Albino nemá úplně šťastný start do života. Je jako jeden ze sourozenců produktem brutálního znásilnění, které jeho matce sebralo zářnou budoucnost, a tak není divu, že není přílišným objektem mateřské lásky ani zájmu. Naštěstí - alespoň si to v tu chvíli myslí - najde útěk od reality ve světě virtuálních her a usmyslí si, že se stane technoknězem. Tvůrcem zábavy a hybatelem myšlenek lidí v celé galaxii. Studium na technokněze ale není nic pro slabé nátury. Bude muset vyvinout veškerou chytrost, obratnost a vynalézavost. Bude muset zahodit své principy, pošlapat své sny a zatratit svou duši proto, aby ve všech zkouškách přežil a technoknězem se skutečně stal. Vesmír rozhodně není přátelské místo a pokud studujete na technokněze, platí do pro vás dvojnásob, protože učení probíhá hlavně metodou pokus - omyl a omyly bývají ve 100% případů osudné.

Technokněží jsou další a nikoli poslední knihou ze světa Incalu a Metabaronů, která se k nám od nakladatelství Crew dostane, ale jsou knihou, která je zatím nejméně náročná. Nejpřímočařejší a nejpochopitelnější. Jodorowski vypráví příběh Albina, ale i jeho matky a sourozenců za pomoci velice jednoduché šablony, se kterou se každý, kdo má alespoň trochu načteno, nejednou setkal. Hrdina cestuje z místa na místo, stoupá v hierarchii a přitom překonává stále těžší a těžší překážky, většinou za pomoci lsti a chytrosti, a tak poráží nebo alespoň obchází nebezpečí. V kontrastu je pak postup jeho matky, která nastoupila cestu pomsty a veškeré její snažení motivované nenávistí a vedené silou je osudem zle odměňováno a směřováno k smíření a odpuštění metodou cukru a biče. Stejně jako tomu bylo u Metabaronů, i tady jde vlastně o retrospektivu, jen zde ji vypráví hrdinovo starší já a postupně se blíží současnosti a objasňuje motivaci svého současného chování. Struktura příběhu je ale na rozdíl od Metabaronů řádově jednodušší a prakticky směřujeme bez odboček k cíli. Pokud by se mě tedy někdo zeptal na "lehčího" Jodorowského, s klidem bych mu doporučil právě Technokněží. Jsou sice plní novotvarů, ale tomu se u Jodorowského nevyhnete nikde. 

Na uměleckou vizuální stránku Technokněžích jsem si musel nějakou dobu zvykat. Ne že by byla nějaká netradiční, ba naopak, jde o propracovanou detailní kresbu, která je pastvou pro oko. Jen ty charaktery mi dlouho přišly tak nějak plastové, statické a bez emocí. I v akčních scénách jsem Zoranu Janjetovi ten pohyb a vypjaté emoce nevěřil. Naštěstí jde opravdu jen o zvyk a od určité chvíle jsem s kresbou neměl nejmenší problém. Ba naopak, některé technické části příběhu, sny nebo virtuální realita jsou prokreslené opravdu výborně. Za tenhle můj pocit může podle mě naprostá absence vrásek u většiny postav v kombinaci s hodně plynulými barevnými přechody v colloringu obličeje. 

Technokněží si určitě zaslouží místo na poličce kteréhokoli hard-scifisty inklinujícího zároveň ke komiksu. Ti zkušení je budou možná hodnotit slaběji, ale určitě je neurazí. Ti, kteří naopak od Jodorovského nic nečetli, mají jedinečnou příležitost naskočit do jeho komiksů v tom nejméně náročném kuse bez obav, že by jim chyběla znalost světa a užít si ho naplno. 

Technokněží (Les technoperes)

Autor: Alejandro Jodorowsky a Zoran Janjetov 
Nakladatel:Crew
Překlad:Richard Podaný  
Vazba:brožovaná
Stran: 408  
Rozměry:19,1 × 26 cm
Rok vydání:2017
Cena: 999Kč

TechnokněžíMetabaroniIncalA. JodorowskyZ. Janjetov
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Vladimír Sorokin, Manaraga

Tue, 05/08/2018 - 08:03

Malá kniha o trochu jiném čtení knih velkých.

Svět i lidstvo už zažili lepší roky. Pomalu se vzpamatovávají z nesčetných lokálních i světových válek. Trendy jsou však něco, co ani pár atomovek a kolapsů nemůže zastavit. Zemi, zvláště její extrémně bohatou část obyvatelstva, zachvátila nová mánie - čtení knih. Nenechte se však mýlit. Nejedná se o čtení knih, jak jej známe my a znali i naši předkové. Čtení dostalo zcela nový rozměr a za jeho provedení, které je nelegální, zaplatíte nemalou částku. A čím vzácnější kniha je, tím roste cena.

Stále se zdá vše být naprosto v pořádku, však? Pak se seznamte s Gézou, Maďarem, který svým klientům připravuje pokrmy zásadně na ruských klasicích. Ano, slyšeli jste správně. Géza, ačkoliv se Michelinské hvězdy pravděpodobně nikdy nedočká, se může kasat tím, že se řadí mezi elitní book'n'grillery". Tedy kuchaře, kteří pro své klienty z celého světa nepřipravují pokrmy na ničem jiném, než na ohni z knih a dle některých tak znehodnocují dědictví staré mnohdy i stovky let.

Vy si názor udělejte sami. Román Manaraga vám k tomu nabízí mnoho příležitostí. Přidejte se ke Gézovi a jeho toulkám po světě, setkejte se s jeho extrémními klienty, připravujte s ním ty nejvybranější lahůdky na ohni ruských klasiků. Poznejte Gézu a jeho svět. Aspoň to málo, do čeho vám Vladimír Sorokin dovolí nahlédnout. A pak nám řekněte - dokázali byste v takovém světe žít?

Jedním z důvodů, proč jsem po románu Manaraga sáhla, byla mnohá prohlášení o tom, jak Sorokin na vizi světa rozvráceného válkami reflektuje stávající společnost. To se však ukázalo jako prohlášení poněkud zavádějící. Manaraga výrazně ukazuje na všeobecnou digitalizaci společnosti, ústup tištěného média či touhu lidí přicházet se stále zajímavější a šílenější zábavou. Návaznost na problémy současného světa ale budete hledat marně.

Stejně tak mě lákalo, že se dle anotace jedná o dystopii. A zde bohužel přišlo další zklamání. Nenechte se mýlit - román je postaven na kulisách světa roztříštěného na kusy válkou mezi státy, náboženstvími i lidmi samotnými. Ale to všechno stojí v pozadí a na děj jako takový nemá žádný vliv. Je hrozná škoda, že příčiny rozpadu struktur jak je známe, nedostaly větší prostor kromě pár zmínek mezi řádky. Čtenář se vlastně ani pořádně nedozví, co k rozpadu struktur vedlo.

Mluvit o ději je v případě románu Manaraga taky trochu nadnesené. Ve větší části knihy nás Sorokin spolu s Gézou doslova tahají z jednoho konce světa na druhý. Autor předhazuje čtenáři historky z book'n'grill večerů - komu Géza vařil, jakou vzácnou knihu obětoval na oltář večeře i podivnosti jeho klientů. Ústřední zápletka dostává prostor až v poslední čtvrtině románu a bez jejího postupného vystavování a gradování vyznívá ve finále do ztracena. Zbytečně. Holt, zvláštnosti a zážitky Gézy z jeho cest jsou mnohem zajímavější a čtivější, než závěrečný autorův pokus o akci.

Manaraga je malá kniha. Útlý výtisk velkého autora o délce necelých 200 stran. Kniha, která vyhrožuje koncem literatury tak, jak ji známe. Román, který varuje před rostoucí devalvací literatury. Manaraga je dílo, u kterého budou mnozí zívat nudou, ale zároveň text, u nějž se další začnou zamýšlet, co nás vlastně čeká. A pokud aspoň pár bude přemýšlet, pak Sorokin dosáhl toho, co pravděpodobně chtěl. 

Vladimír Sorokin, Manaraga

Nakladataleství: Pistorius & Olšanská 
ISBN 978-80-7579-005-7
Překlad: Dvořák, Libor
Rok vydání: 2017
Cena: 229 Kč

RecenzeLiteraturaV. SorokinPistorius & Olšanská
Categories: Vector Graphic

Epocha bude na Světě knihy opět fantastická

Tue, 05/08/2018 - 07:45

Jako každý rok, i letos se zúčastníme mezinárodního knižního veletrhu SVĚT KNIHY (http://sk2018.svetknihy.cz/), jehož 24. ročník se bude konat ve dnech 10. – 13. května 2018 na pražském výstavišti v Holešovicích. Opět obsadíme dva stánky – jen a jen naše bude místo v levném křídle veletržního paláce (L402), kde naleznete celou naši produkci – literaturu faktu, beletrii i fantastiku. Pro tu však můžete zamířit i do křídla pravého, kde budeme znovu součástí velkolepě pojatého a stylově vyzdobeného stánku P615. Kromě našich knih a sympatických redaktorek, které vám knihy nejen prodají, ale i rádi poradí s výběrem, tam naleznete i knihy a jiné zboží dalších vydavatelů a společností zabývajících se fantastikou.

Velmi rádi vás uvidíme nejen na stáncích, ale i na některém z doprovodných pořadů. Letos jsme si pro vás, co se fantastiky týče, připravili tyto lahůdky:

Pátek 11. 5. 2018, 11,00-11,50 (Sál Fantastika)
NOVÁ ÉRA FANTASTICKÝCH ANTOLOGIÍ
Velký úspěch nedávno vydané antologie Ve stínu Říše se stal impulsem pro nový projekt antologií, které pod vedením editorů Leoše Kyši a Borise Hokra připravuje Nakladatelství Epocha. Více informací na: https://www.facebook.com/events/1752903698095214/

Pátek 11. 5. 2018, 18,00-18,50 (Sál Fantastika)
FRANTIŠEK KOTLETA
Beseda s nejpopulárnějším autorem české fantastiky. Jeho knihy plné dobrodružství, akce, magie, sexu a humoru bourají žebříčky bestsellerů a on sám vzbuzuje otázky: Kdo je, sakra, František Kotleta? Více informací na: https://www.facebook.com/events/2035633590022691/


Sobota 12. 5. 2018, 17,00-17,50 (Sál Fantastika)
DRUHÁ SEZONA KLADIVA NA ČARODĚJE STARTUJE
Druhá sezona oblíbené série akční urban fantasy je připravena… Křest antologie O krok před peklem a povídání s autory série o minulosti, současnosti a hlavně budoucnosti party netradičních hrdinů. Účast přislíbili Jiří Pavlovský, Darek Šmíd, Martin D. Antonín, Jakub Mařík a další, moderuje Pavlína Kajnarová. Více informací na: https://www.facebook.com/events/413125919140958/

Svět knihyFantastická EpochaEpochaPozvánkyPozvánkaAkceF. KotletaKladivo na čaroděje
Categories: Vector Graphic

Nové tituly z nakladatelství CREW

Tue, 05/08/2018 - 01:20

Jean Giraud, lépe známý pod pseudonymem Moebius, přinesl ve své komiksové tvorbě bezesporu mnoho prvků, které v tomto médiu způsobily revoluci. Český čtenář se nyní může seznámit s některými z jeho nejvěhlasnějších krátkých prací v reprezentativním souboru nazvaném:

Dlouhý zítřek a další příběhy
Vstupte do fantazie tvůrce, který ovlivnil celý svět, včetně našeho Káji Saudka. Do nejslavnějších prací komiksové ikony – do knihy zachycující to nejzásadnější z jeho tvorby! V této knize poznáte Moebiovo dílo v celé jeho šíři. Najdete tu jak sci-fi příběhy (včetně slavného Dlouhého zítřku, který inspiroval vizuální podobu Blade Runnera), tak temné historky z naší reality. Najdete tu humor i horor, absurdní dramata i filozofické pocitovky, komiksy postavené na dialozích i zcela beze slov. Hlavně tu ale najdete spoustu fascinujících vesmírů a bytostí.

Překlad Richard Podaný
kniha obsahuje 220 barevných stran
ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1173&pr=180430
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=965&pro=d&pr180430

 

Vaší pozornosti bychom rovněž rádi doporučili:

Doctor Strange 1: Cesta podivných
Každé seslané koulo má svou cenu. Co se stane, když pozemský Nejvyšší čaroděj začne zaostávat s placením? To se dozvíte, zatímco se náš milý doktor probere prakticky nahý na velmi podivném místě – bez kouzelnických knih, beze zbraní a aniž by si vybavoval, jak se tam dostal... nebo proč ho pronásledují všechny ty obludy!

Překlad Kateřina Tichá
kniha obsahuje 136 barevných stran
ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1168&pr=180430
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=962&pro=d&pr180430

 

Bojový anděl Alita 2: Smrtící anděl
Alita tu už nebydlí. Po Hugově smrti opouští krásná kyberdívka jediný domov, který znala, a stejně tak svou práci lovkyně zločinců. Nově se totiž hodlá věnovat brutálnímu sportu zvanému „motorball“, při kterém kyberkončetiny létají vzduchem a nejednoho hráče už odvezli z arény rovnou do šrotu. Alita však na nebezpečí nehledí – motorball pro ni neznamená jen únik před smutkem nad ztrátou přítele, ale také cestu za poznáním sebe sama.

Překlad Anna Křivánková
kniha obsahuje 480 černobílých stran
ukázky:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1172&pr=180430
Další bližší informace naleznete na našich stránkách:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=964&pro=d&pr180430

CrewKomiksMoebiusDoctor StrangeJ. KiširoJ. AaronMarvel
Categories: Vector Graphic

SOUTĚŽ: O krok před peklem

Tue, 05/08/2018 - 00:00

Máme rádi Kladivo na čaroděje a jeho vesmír. Máme čerstvou recenzi na kladivní antologii, která nedávno vyšla. Co nám chybí? Soutěž! Zatím jsme díky nakladatelství Epocha soutěžili prakticky o každý díl Kladiva na čaroděje, který vyšel. Je tedy jasné, že vás nemůžeme ochudit ani o tento soutěžní kousek, který obsahuje tolik skvělých povídek. Chcete antologii O krok před peklem? Pak stačí, když nám napíšete:

  • Kdo se stal vítězem povídkové soutěže a získal jako výhru možnost mít svoji povídku právě v této antologii? A navrch můžete přihodit název té povídky.

Svoje odpovědi posílejte na známou adresu sardensoutez@centrum.cz do nedělní půlnoci 13.5.2018, do předmětu napiště O krok před peklem a nezapomeňte na svoji korespondenční adresu a telefinní číslo pro nakladatele.

Těšíme se na vaše odpovědi!

 

 

SoutěžSoutěžeEpochaFantastická EpochaKladivo na čaroděje
Categories: Vector Graphic

RECENZE: O krok před peklem, antologie

Mon, 05/07/2018 - 08:03

„Haló, je tady někdo?“ halekal Vincenc, jen co vykopnul dveře od bytu, jehož adresu mu před chvílí poskytl Felix do telefonu. Odpovědí mu bylo hrobové ticho. „Tak nedělejte si ze mě srandu, jó? Jestli se sem táhnu zbytečně… Nebudete mi věřit, co mi pošta doručila do kanceláře! Já jsem z toho...“ Další slova mu uvázla v hrdle, protože překonal panelákovou chodbu a vpadnul do obýváku.

Tam seděl zbytek party a mlčky zíral na tři stejné knihy s červeným přebalem položené na konferenčním stolku. Výhružně ležely a červení draci posměšně cenili zuby do prostoru. Vincenc mával čtvrtou, úplně stejnou knihou. Padla mu brada, ale rychle se vzpamatoval. „No to mě poser! Já se těšil, jak vás ohromím, a vy je máte taky?! A víte někdo, co to je?“

„No to právě nevíme, proto asi Felix svolal tuhle poradu, to dá rozum, ne?“ pípla Klaudie, celá vyděšená. „Zajímalo by mě, jak přišli na to, co se dělo na našem třídním srazu. Nějaká Jůzlová. Já ji ani neznám!“

„Náhodou konečně někdo vyjevil, jak schopný jsem nekromant, když se mi NIKDO z vás neplete pod nohy!“ naparoval se Walter a očekával, že s ním všichni budou souhlasit.

„Hele Nekro, už sis zjistil, kdo je Anita Blakeová? Ne? Tak kuš!“ chechtal se Vincenc a praštil sebou na gauč.

Drahnou chvíli se ti tři dohadovali v podobném duchu, ale Felix pořád ani slovo.

„Tak řekneš nám k tomu něco, Felixi?“ obrátila se konečně Klaudie přímo na něj.

„Nemám co. Každopádně to musíme pořádně prostudovat, vypadá to, že všechny ty popsané historky nejsou ani trochu přikrášlené a někdo toho o nás fakt opravdu hodně ví. Jak jsem se dostal k VVK, jsem nevyprávěl nikdy nikomu. Jestli je to průsak s nějakou realitou, kde jsme jenom fiktivní postavy, nebo jestli to je něčí kolosální kanadskej žert, to nedokážu takhle narychlo říct. Takže, kdo už jste co přečetl, ať si porovnáme, co víme...“



Kladivo na čaroděje má svůj unikátní vesmír a Felixova parta je projekcí jeho kolektivního vědomí.
A co je kolektivní vědomí?
Ano, správně! Propojení myslí, které neustále vstřebává další mozky. Asimiluje. Stejně jako Borgové. Vcucne nového autora, vtiskne mu matrici kladivářského univerza hluboko do paměťových buněk a natrvalo vytvoří nová neuronová spojení s Felixem, Vincencem, Walterem i Klaudií.

Jinak si to totiž neumím vysvětlit. A až budete o krok za peklem jako teď já, pochopíte, o čem mluvím, a nejspíš mi dáte za pravdu. Vysoká řemeslná úroveň celé série, to je pro znalé fanoušky stará vesta. Troufám si tvrdit, že to je vůbec základní kritérium pro účast na téhle magické taškařici. Ovšem fakt, že i všichni v antologii přítomní nováčci dokázali ovládnout nejen genius loci, ale i "genius člověk", to už stojí za zamyšlení. Některé povídky se vám třeba budou líbit míň, některé vás neosloví a za pár dní zbyde jen matná vzpomínka na drobnou epizodu v životě některého z hlavních hrdinů. Jiné vám naopak přinesou nový pohled na minulost nebo nitro (neboli duchovno, nikoli obsah dutiny břišní a metráž střev) oblíbených protagonistů a budete chtít víc. Podrobností. Minulostí. Co já vím?

Takže. Buď existuje to kolektivní vědomí, nebo je duo Pavlovský-Jůzlová (protože, nalijme si konečně čistého vína - za každým velkým mužem stojí skvělá žena) opravdu nadáno nějakou magickou silou, telekinezí, čímkoli, čím ovládají všechny asimilované. Což nám čtenářům může být venkoncem jedno. Účel světí prostředky a v tomhle případě vyšší dobro nikomu neubližuje ani náhodou. Takže pokud je výsledkem (kteréhokoli) výše uvedeného počínání obsahově vyvážená antologie s tolika povídkami, nad kterou jako pravověrný fanoušek chrochtám blahem, pak haleluja a otec zakladatel budiž pochválen.

Zkusit (být) O krok před peklem prostě nemůže být pro čtenáře krok vedle. Buď si celou jízdu užijete, protože na zatím neznámé historky svých oblíbených postav jste se jen třásli, nebo budete mít jedinečnou možnost zkusit, jak vám zachutnají. V úvodu se dozvíte základní informace o všem důležitém, co se až doposud stalo v první sérii, aniž by vám vyspojleroval kdeco, a jako případní začínající fandové budete mít pak před sebou celých dvanáct dílů první série k přečtení. My ostatní si bohužel musíme počkat, až pan Antonín dodá rukopis prvního dílu druhé série do výroby a tiskárna na pult. (To jsou kuloární informace, které unikly na autogramiádě, takže už to vlastně ani není tajné.)

Víc podrobností netřeba, svoje povídky si musí najít každý sám. Za mě vede Jany Jůzlové Už je to let (Klaudiin třídní sraz), Modlitba pro hříšníka od Jirky Pavlovského (pro změnu Felixova historka minulá a archivní) a Čarodějovo srdce Honzy Hlávky (to jde tak daleko do minulosti, že dlouho nebudete tušit, o kom ze současných postav je tam vlastně řeč, a celkově se vymyká nastavenému prostředí urban fantasy). Asi budu líznutá tou historií a tyhle tři kousky mi tím pádek nejvíc utkvěly v paměti, protože vyvolávají další možná coby-kdyby-jakby. Což ovšem neznamená, že bych jako super povídky nejmenovala i další… skoro všechny. Důležitější tedy je, že jsem nenašla žádnou, o které bych mohla prohlásit, že je slabá a nemá v antologii co pohledávat.

P.S: Až si přečtete celou antologii, bude vám i ten úvodní obraz v obýváku naprosto jasný a všechny narážky aktérů zcela pochopíte:-D

Obsah:

O světě Kladiva na čaroděje (Ondřej S. Nečas)

Krajka paličkovaná bruselským stylem (Štěpán Kopřiva)
Pro bono publico (Jakub Mařík)
Les Houmles (Darek Šmíd)
Modlitba pro hříšníka (Jiří Pavlovský)
Popelák (Karel Doležal)
K.R.E.V. (Markéta Klobasová)
Hitparáda (Martin Paytok)
Noc oživených nekromantov (Dušan D. Fabian)
Už je to let (Jana Jůzlová)
Achillina pata (Martin D. Antonín)
Týden v tichém domě (Jiří Pavlovský)
Čarodějovo srdce (Jan Hlávka)
Jak Vincenc zachránil Vánoce (Ondřej S. Nečas)

Medailonky autorů

 

O krok před peklem
kolektiv autorů
nakladatelství Epocha
Fantastická Epocha
rok vydání 2018
formát 121x190, váz. s přebalem
počet stran 488
cena 499 Kč
 

 

RecenzeLiteraturaEpochaFantastická EpochaKladivo na čarodějeJ. PavlovskýO. S. NečasD. FabiánJ. MaříkM. D. AntonínD. ŠmídM. KlobasováM. PaytokJ. HlávkaŠ. KopřivaK. DoležalJ. Jůzlová
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Adrian Tchaikovsky, Děti času

Fri, 05/04/2018 - 08:05

Děti času, nebo spíš Děti Země, jsou hrdiny sci-fi románu Angličana Adriana Tchaikovského, jehož čeští čtenáři mohou znát jako autora dobrodružné fantasy Impérium černé a zlaté a navazujících dílů, místo vos se však tentokrát zaměřil na pavouky.

Technologicky vyspělé lidstvo se ve vzdálené budoucnosti rozpíná do vesmíru, terraformuje planety, aby se na nich dalo žít. První z takových planet je i dvacet světelných let od Země vzdálená Simiana. Doktorka Avrana Kernová ji však nazývá „svou“ planetou, protože jde o její projekt. Teď už stačí jen vypustit opice a nanovirus se postará, aby za pár stovek let už lidstvo nebylo ve vesmíru jedinou civilizací. Jenže ten osudný poslední krok nedopadne tak, jak plánovala. A zatímco doktorka leží v nucené hibernaci v hlídkovém modulu a nekonečně obíhá kolem zelené planety, doma na Zemi se neustále vedou války, které na ní nakonec život téměř zničí. Po době ledové a desetitisících let je tu nová lidská společnost a ta bohužel napodobuje chyby svých dávných předků ze Staré říše. Nakonec jsou i tihle noví lidé nuceni postavit vesmírné koráby a vydat se ke hvězdám, aby zachránili zbytky lidské rasy. Doufají, že snad najdou místo k životu na některé z terraformovaných planet, o kterých mluví pradávné zápisy technologicky mnohem vyspělejších předků.

„Všechno nejlepší k narozeninám! Jste nejstarší chlap v dějinách! Koukejte vyskočit, lenochu, potřebujeme vás.“
„Hele, jak dlouho? Jak jsme daleko?“
„Tisíc osm set třicet let, Masone. Aspoň to říká Gilgameš.“
„Jak…? Jak se drží? Ty…? Jak dlouho jste vzhůru? Zkontrolovala jste… náklad, ostatní…?“
„Jsem vzhůru devět dní, zatímco vy jste se pomaloučku polehoučku probouzel jako nemluvňátko. Všechno jsem prošla. Všechno je uspokojivé. Při stavbě tohohle maníka odvedli dobrou, poctivou práci.“
„Uspokojivé? Takže všichni…?“
„Uspokojivé v tom smyslu, že mezi nákladem máme čtyřprocentní selhání nádrží. Na téměř dva tisíce let je to, myslím, uspokojivé. Mohlo to být horší.“
„Ano. Ano, samozřejmě.“
Snažil se nemyslet na to, co znamenají ona čtyři procenta, nebo že příhodně neosobní slovo „náklad“ označuje značnou část přeživších jedinců lidské rasy.
(str. 36-37)

A zatímco vesmírná archa Gilgameš se svým půlmilionovým nákladem lidí v hibernaci pluje už téměř dva tisíce let nekonečným prostorem, než konečně narazí na jakýsi podivný signál, který si vyžádá probuzení velitele archy Guyena, hlavní techničky Isy Lainové a filologa Holstena Masona, planeta doktorky Avrany Kernové kypí životem. Jiným, než si představovala, ale životem. Nanovirus určený pro urychlení vývoje opic se uchytil v jiných tvorech, v bezobratlých. Drobní lezoucí živočichové jako brouci, mravenci, korýši, pavouci… i to jsou děti původní Země a mají se opravdu čile k světu.

Adrian Tchaikovksy čtenáři nabídl dvě hlavní dějové linky a tou daleko zajímavější je ta pavoučí. Lidští hrdinové se ocitají v bezvýchodné situaci na čím dál víc chátrajícím vesmírném korábu, zoufale hledají místo k životu a narážejí na umanutost doktorky Kernové - či spíše toho, co z ní zbylo. Čtenář sleduje mocichtivé jedince, fanatiky i obětavé techniky, kteří nikdy nepoznali život mimo vesmírnou loď. Přestože by lidé měli táhnout za jeden provaz, protože jsou všichni doslova na jedné lodi, stále opakují stejné chyby a skupiny bojují mezi sebou.

Druhá linka připomíná úžasný přírodovědný dokument ze života hmyzu a pavouků (nutno podotknout, že autor vystudoval zoologii a psychologii a obojí se mu při psaní románu hodilo). Čtenář zkrátka nemůže nefandit pavoučici Portii na jejích prvních průzkumných výpravách nebo jejím generace vzdáleným potomkům, kteří bojují o životní prostor s mravenci, které nakonec domestikují. Žasne nad jejich „řečí“, nad pavoučími městy, nad jejich schopností řešit matematické úlohy a navázat signál se satelitem… I tihle pokrokoví pavouci však potřebují desetitisíce let, aby se zbavili starých „barbarských“ zvyků, jako je třeba požírání samečků vlastního druhu nebo bratrovražedných válek, a i oni se potýkají s náboženstvím. Největším sjednocujícím prvkem je pro ně blížící se nebezpečí z vesmíru, proti kterému napnou všechny síly.

Děti času jsou výpravným dobrodružstvím, napínavým, čtivým a i trochu romantickým. Přestože je zajímavé sledovat vliv staletí uzavřeného prostoru a opakovaného probouzení z hibernace a opětovného spánku na lidskou psychiku (s očekávanými výsledky) a Holsten Mason je sympatickým hrdinou a průvodcem časem, daleko víc se vám do paměti zaryjí šikovní pavouci, například o rovnoprávnost samečků bojující obětavý hrdina Fabian. Autor použil pro lepší kontinuitu berličku v podobě stejných jmen pavoučích hrdinů v různých generacích, což rozhodně pomohlo k čtivosti vyprávění.

Osobně mě překvapilo, jak se příběh vyvíjel, čekala jsem dřívější střet obou civilizací a boj o nadvládu nad zelenou planetou, k čemuž nedošlo. Jestli tedy čekáte akční hororovou historku o dobývání planety z rukou hmyzu, můžete být zklamáni. Zároveň však když ke střetu dojde, pěkně z toho mrazí. Závěr je podivuhodně vyřešený a bez prozrazení pointy k němu nelze nic dodat.

A tak i jestli trpíte lehkou fóbií z těchto osminohých tvorů, začtěte se, v Dětech času je spatříte v jiném světle a určitě se pak na tahle dravá a chytrá stvoření budete dívat s větším respektem.

Ukázka

Tchaikovsky, Adrian: Děti času (Children of Time)
Vydal: Triton, 2018
Překlad: Zdeněk Uherčík
Obálka: Luca Oleastri, Renata Brtnická
Vazba: pevná
Počet stran: 402
Cena: 379 Kč

LiteraturaRecenzeA. TchaikovskyTritonSci-fi
Categories: Vector Graphic

Pages