Sarden - deník o Scifi a fantasy

Subscribe to Sarden - deník o Scifi a fantasy feed
Updated: 9 hours 4 min ago

REPORTÁŽ: 6 tipů, jak si užít Festival fantazie

15 hours 54 min ago

Chotěbořské „efefko“ má poněkud rozkolísanou pověst. Jedni ho zatracují, druzí na něj pějí ódy. A oba názory se dají snadno obhájit (zvlášť jste-li senior, který jako vždy vyrazil do Doubravky pro rohlíky a najednou se ocitl v obklopení opláštěných exotů). Říká se, že to své tam najde jak ostřílený veterán, tak úplný nováček. A je to pravda. Protože to, jak si FF užijete, záleží čistě na vás.

Já pomalu padám spíš do té první kategorie, do Chotěboře pravidelně vyjíždím víc jak pět let (a stále nevěřím tomu, že Golčův Jeníkov existuje!) a pokaždé to má podobný průběh: kolem Vánoc už si kreslím velkolepé plány, jak se tentokrát budeme bavit ještě víc než minule, v červnu se potím nad přednáškami, na Festivalu se pravidelně zapřísáhnu „příště už ne!“ a jakmile se zase vyspím doma v posteli, už jsem na DepConu a obratem bych se tam vrátila. Selektivní paměť prostě funguje a to, že byly chvíle, kdy jsem opravdu neměla do čeho píchnout, kdy jsem myslela, že mi z toho neustálého elektronického hluku ze Sokolovny vyteče mozek, kdy se mi fakt nechtělo vracet se do Arény a kdy už jsem měla dost hranolek a fazolí z konzervy… to už je dávná historie.

Možná jste slyšeli, že Festival fantazie je „hlavně o těch lidech“. Větší pravdu nehledejte, je to tak. Nejlepší vzpomínky mám beztak na to, jak s kamarády sedíme nad nějakou zapeklitou či naopak neuvěřitelně primitivní deskovkou, dáváme si cider (do vratných kelímků, konečně!) a vzájemně se obviňujeme z toho, že jsme Hitler. Ale to by tahle reportáž skončila asi hodně rychle, tak se podělím o pár tipů, jak si vytvořit nezapomenutelné zážitky…


1. Přednášejte
Za tuhle radu byste mě v posledních dnech před odjezdem na FF pravděpodobně nechali rozčtvrtit a v závislosti na počtu přednášek je dost možné, že po chvíli uvidíte okna z PowerPointu všude, ale ono to za to stojí. A to vám říká asociální introvert, jehož noční můrou je říkat něco před lidmi. Protimluv? Patrně, ale i tak považuji dny, kdy mám v programu vlastní přednášku, za mnohem zábavnější. Výhodou je i to, že přednášet se dá pomalu na jakékoli téma, vždycky se pro něj najde kategorie a hlavně publikum. A i s tou introverzí vám přednášení může pomoct.

2. Dobře si vyberte přednášky
Smutnou pravdou je, že některé přednášky (či přednášející) vás můžou zklamat a v extrémních případech unudit až do apatie. A tak si vybírejte – to, že má pořad v názvu vaši oblíbenou sérii, ještě nemusí znamenat, že vás bude bavit. A naopak téma, o kterém jste nikdy nic neslyšeli, může příjemně překvapit. Letos byl absolutní výhrou Viktor Bocan, u jehož přednášky se smíchy dusili i lidé, kteří nikdy neslyšeli o Kingdom Come a počítačové hry jsou na okraji jejich zájmu.

3. Choďte na kvízy, i když nic nevíte
Nebo spíš – i když si myslíte, že nic nevíte. Ono když se nahrnete na seriálový kvíz, kde se všichni jen překřikují a vy vůbec netušíte, o co jde, tak vás to pravděpodobně spíš znechutí. Ale slyšeli jste někdy o Hře o trůny? Skočte na kvíz Poznej postavu podle očí. Posloucháte muziku? Poznej kapelu podle obrázku je váš pořad. A na Soundtrackové poznávačce si minimálně vyslechnete povedený výběr instrumentální hudby. Nakonec ještě budete překvapeni odcházet s cenou (nebude-li to Vaškocena, tu si spíš vystavíte do krabice bizarností, kde bude sbírat prach).

4. Neignorujte Outcon a Movecon
Někomu celodenní sezení na přednáškách a v deskovkárně vyhovuje, nechcete-li ale úplně otupět, najděte si čas v programu a dejte si nějaký pohyb. Jasně že Posilování v páru nebo Historický zápas zní dost výhružně, ale že by se vám tam někdo smál nebo byli všichni nabušení borci, to opravdu nehrozí. Spíš se spolu s ostatními sportovními analfabety budete hodinu snažit naučit jeden cvik nebo pohyb a bude to neskutečná švanda. Letos pro mě jasně vyhrál Raven s poi tríčky. Jen škoda, že nějak nedošlo na šerm, což vždy býval vrchol.

5. Dělejte blbosti na párty
Prakticky každý večer se jedna linie ujme tematické párty, kde se chvilku snaží předvádět nějaký zábavný program, tombolu či scénky, ale všechno se nakonec zvrhne v disko. A vy buď můžete nadávat, že dělají bordel, nebo se k nim přidat.

6. Zkoušejte nové věci
Jeden příklad za všechny: minule jsme si ťukali na čelo a smáli lidem, kteří v deskovkárně pobíhali kolem stolu a řvali na sebe „candát“. Letos jsme tu zrádnou plyšovou rybu vytáhli my a co myslíte? Pobíhali jsme kolem stolu a řvali na sebe „candát“, jak jinak. A neskutečně jsme se bavili.

Je to všechno? Ani zdaleka! Pokud máte dobrou partu, vymyslíte další hromadu blbostí, kterými se zabavíte a které chápete právě jen vy mezi sebou a právě jen vy se jim nemůžete přestat smát. A tak jsme zpátky u těch lidí… čekali jste snad něco jiného?

Festival FantazieAkceReportážV. Pravda
Categories: Vector Graphic

Editorial: (red)akční prázdniny

Mon, 07/08/2019 - 01:00

Tenhle editorial vychází trošku se zpožděním, protože, že je léto, to už všichni dávno víte. Ostatně je to napsané v každém kalendáři. Ale kdyby náhodou… je léto. Což znamená spoustu flákání na chalupě nebo u vody. A nejlíp s nějakou knížkou. Anebo v přítmí kinosálu. Možností je zkrátka moc.
My se flákat rozhodně nehodláme. Ale i tak jsme se rozhodli, že si vezmeme volno. A to od dneška do 21.7. Informujeme o tom, protože od zítřka se u nás neobjeví žádný text. Na první čtení se můžete na Sardenu těšit tedy 22.7. Do té doby užívejte volna a budeme se těšit.

Martin Stručovský
Sarden
 

EditorialLidéSarden
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Honza Vojtíšek, Kazatel

Thu, 07/04/2019 - 01:00

Hoci mnohí v Boha neveria musia uznať, že niečo medzi nebom a Zemou skutočne existuje. Veci nemerateľné, neviditeľné no napriek tomu sa dajú vycítiť a vieme, že sú tu. Tvária sa priateľsky, no nakoniec sa ukáže, že to robia iba kvôli sebe. Sme hostiteľmi, bábkami a podradným druhom. Je možné vymaniť sa z pod vplyvu takýchto bytostí, či síl (nazvite si to, jak chcete)? Možno áno, možno nie. Záleží na tom, ako moc túžite zostať nažive...

Kto vie, koľkokrát už otec Řehoř preklial deň, keď s trošku bláznivým, no dobrosrdečným Jankom vstúpil do zvláštnej jaskyne. Tá sa znenazdania objavila na kopci Boží prst. Strašná nočná búrka anno domini 1476 metala divoké blesky a jeden udrel aj do Božieho prstu. To, čo našli vo vnútri, Janka pripravilo o rozum, no Řehořovi dalo schopnosti, o ktorých dlho netušil. Zrazu sa z fádneho kazateľa stáva muž, ktorého si obyvatelia širokého okolia ctia, velebia, je pre nich oporou, a on stojí na výslní, sťa by bol... boh.

Gaben sa rozhodol vyskúšať čosi, čo namiešal jeho čudácky kámoš Martin. Vzal si do hlavy, že objaví recept na masť, ktorou sa potierali čarodejnice, aby zosilnili svoju mágiu. A tak na WC klubu Cihelna experimentujú. Zatiaľ každý pokus zlyhal, no tentokrát to vyjde. Gaben sa dostáva do tranzu, či do inej dimenzie, kde sa s stretáva... s niekým. Preberie sa v nemocnici a život sa zmení. Objavuje v sebe nepoznanú silu. Na svete je toľko špiny a nespravodlivosti ktorú treba pomstiť, odplatiť rovnakou mincou všetkým hajzlom na okolí. Ten pocit moci je... úžasný!

Gaben a Řehoř prežívajú rovnakú eufóriu, ktorá sa však pozvoľna vytráca a mení na zúfalstvo. To, čo sa v nich uhniezdilo, má od neviniatka ďaleko. Postupne oboch pohlcuje, presadzuje svoju vôľu a neberie ohľad na nikoho. Hoci Řehoř so svojim démonom bojuje v pätnástom storočí a Gaben je náš súčasník, ich životy sa v istom momente skrížia. Kazateľ je pre mladíka zdrojom informácií a možnosťou, zbaviť sa svojho nezvaného hosťa. V stávke sa totiž neocitlo len jeho telo a myseľ, ale hlavne tí, ktorých miluje. Pretože kvôli nim sa Gaben ľahko ovláda. Počas prežitých stáročí mal kazateľ dosť času zistiť, akoby sa dalo nebezpečného hosťa zbaviť. No chce to pomocníka s pevnými nervami a silným žalúdkom. Zostáva ešte jedna zásadná vec. Treba si položiť otázku, či to naozaj chcete prežiť...

Román Kazateľ je veľmi dobre napísaný horor, ktorý človek zhltne ako jednohubku. Honza Vojtíšek si vie rozložiť sily a urobiť príbeh pútavý od začiatku až do konca. Rozprávanie nás strhne silou divej rieky a nedbá na to, či vládzeme. Vláči čitateľa od brehu k brehu, po ostrých kameňoch, občas ho nechá na plytčine oddýchnuť a nabrať silu, aby ho o kus ďalej znovu schmatol, a so zadržaným dychom dovliekol do cieľa. Autor je vynikajúci rozprávač, čo dokázal v množstve poviedok. Strieda kľudné opisy ľudí a skutočností s akčnými časťami, napätie s romantickými chvíľami. Nevybafne na nás všetko hneď, ale až potom, keď nadíde tá správna chvíľa.
Striedanie reálií, presnejšie preskakovanie medzi storočiami, udržuje čitateľov v strehu. Zvlášť pútavé sú práve momenty, ktoré sa odohrávajú v rokoch 1476 -77. Vojtíšek presne vystihol ducha a myslenie doby, ktorá bola tak nesmierne odlišná od súčasnosti.
Tým, že sa autor jednotlivým postavám venuje postupne, máme čas spoznať ich. Vcítiť sa do ich myslenia, úchyliek, obľúbiť si niektorých, či iným priať to najhoršie. Dokážeme si predstaviť postupnú premenu hlavných postáv a spolu s nimi prežívať počiatočný zmätok, eufóriu aj postupujúci strach. Príbeh je sem-tam krutý, inokedy láskavý. Či už je to surový sex, či iba obyčajná bitka, všetko preniká čitateľovou mysľou a robí z Kazatele rozprávanie, ktorého temnej atmosfére ľahko podľahneme. Nuž a to je presne to, čo spraví z obyčajného príbehu správny horor.
Jedniné, čo knihe môžem vytknúť, je väzba. Počas čítania sa mi doslova rozsypala.

Preto, ak ste milovníci žánru a ešte ste sa s Kazatelem nestretli, neprepaste príležitosť. Hororov sa v našich končinách veľa nevydáva a nie každý, ktorý sa dostane na pulty obchodov, je dobrý. Kazatel je práve jeden z tých, ktoré za prečítanie naozaj stoja.

Honza Vojtíšek
Kazatel
Martin Štefko – Golden dog
Rok vydania: 2019
Obálka: Michal Březina
Cena: 249 Kč


 

H. VojtíšekLiteraturaRecenzeGolden Dog
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Ondřej S. Nečas, Noční motýl

Wed, 07/03/2019 - 01:00

Ukázka

Noční obloha byla jasná a posetá hvězdami. Její čistotu poskvrnilo jen málo mraků, které vítr ve výšinách hnal od západu, ale sem dolů dosáhly pouze občasné závany nočního vánku. Bylo ticho, nic se nehýbalo. Dva muži stáli na louce u výběžku lesa a naslouchali, ale kromě občasného hlasu sovy a sem tam zaskřípání kmene stromu neslyšeli nic.
Menší z mužů si dřepl do trávy a těžce oddechoval, po zátylku mu stékal pot. Jeho druh stál vzpřímeně a bez hnutí hleděl kamsi do neprostupné temnoty mezi stromy, oči se mu ani nepohnuly. Vypadá trochu jako pták, pomyslel si menší muž; tvor, který se vždycky drží s jistou zasmušilou důstojností, i tehdy, když zobákem rozrývá čerstvý hrob.
Bezděky si otřel dlaně do nohavic. Louka zvlhlá noční rosou voněla po pelyňku, ale pach smrti zůstával přítomný, byl vlezlý a neodbytný jako nevítaný přítel.
„Byla to dlouhá noc,“ odkašlal si.
Druhý muž se nehýbal. Už byl myšlenkami jinde, to bylo zřejmé. On ten pach nevnímal, neměl o jeho přítomnosti tušení. Mrtví pro něj byli jako… vzpomínky, jež se nechtějí vybavit, lhostejní kolemjdoucí, kteří neodpovídají na volání. Neviděl je jako schránky, jež se v hlíně rozpadají v prach a čekají na poslední soud, pro něj vlastně nikdy neodešli.
Menší muž si odplivl. Já mrtvé znám, chtělo se mu říct, jsou tiší a pokojní, a jestli po něčem netouží, je to pozornost. Jenže v tvé hlavě, příteli, tam nejspíš pořádají hodokvas.
„Měli bysme jít,“ zkusil to znovu. „Bude svítat.“
Nebyla to pravda, spíše přání, do rozbřesku jistě zbývalo pár hodin. S nadějí přehlédl východní obzor a oči mu sjely do koruny dubu. Mrtvá víla mu vracela pohled a její oči byly prázdné, až děsivě prázdné a zbavené všeho lidského. Tvář ukrytá v lesklém peří se v sevření provazu zvedala vzhůru, a přesto jako by se obracela na něj a zakalené sivé oči hledaly jeho vědomí.
„Nekoukej na mě,“ zašeptal bezděky.
Nahmatal čutoru u pasu a přihnul si trnkové pálenky. Mrtvolný pach ustoupil, ale nezmizel.
„Mluví k tobě?“ otázal se náhle jeho druh.
Přikývl s hrdlem lahve mezi zuby.
„Neměli jsme…,“ zachrchlal a polkl palčivý mok, který jej dnes vůbec nezahřál. „Neměli jsme jí to dělat. Ona…“
„Je nádherná,“ pravil muž podobný havranovi s očima upřenýma vzhůru. „Nikdy ve svém ubohém životě nebyla tak krásná. Jistě je šťastná, když to vidí. Pokud dnes k tobě přijde, nezaháněj ji, vyslechni, co ti chce říct.“
Odkudsi z veliké dálky zazněl hlas trubky ponocného, jenž připomínal, že noc aspoň z malé části stále patří lidem, a ne jen nočním tvorům.
„To určitě,“ zamumlal a odvrátil zrak. Ty sám si užívej společnosti proradných stvoření, dodal v myšlenkách, jen ať tě její studená kůže zahřeje.
Vánek rozčechral peří na prsou mrtvé dívky, jako by se chystala rozevřít náruč.
„Jdeme,“ vyskočil na nohy, „pro lásku boží, pojďme už odtud!“
Tma je pohltila a víla zůstala sama v chladném objetí větví a padající rosy.

* * *

Kočár se znakem moravského zemského soudu provázený družinou deseti jezdců jednotvárně skřípal na kamenité cestě.
V čele jeli dva muži s praporci na kopích a v jejich zamračených tvářích bylo možno číst, že taková jízda nepatří k povinnostem, po kterých by toužili. Blížilo se poledne a na cestě byli od brzkého jitra. Dávno vzdali snahu držet prapory rovně a ve stejné výšce, opírali si je o závěsy na sedlech a snažili se co nejvíce ulevit zdřevěnělým pažím. Nevrle hleděli na nerovný úsek cesty, který se před nimi táhl a postupně spadal do údolí k řece.
Na protějším břehu cesta zase stoupala do svahu kopce vymýceného tak, aby holý pruh otevřené krajiny umožňoval nerušený výhled na údolí a přívoz, kterým musel projet každý, kdo chtěl užít této zemské silnice. Hrad nahoře na kopci se rýsoval proti čisté obloze a jeho kamenné stěny v ostrém podzimním slunci vypadaly tmavší, než by měly být, jako přísná, trochu nepatřičná skvrna na zeleném úbočí.
Za kočárem jeli ve dvojicích další ozbrojení muži a průvod uzavíral jejich velitel, rytíř Mojmír Mráz ze Žezlic. Byl to mohutný muž s divokým ježatým obočím, vousem a rozčepýřenými kníry, což byl jediný porost jeho hlavy. Holou lebku si zakrýval čapkou z králičí kůže s dovnitř obrácenou kožešinou a přes levé oko měl přetaženou pásku z černého hedvábí. Nosil ji tak, třebaže na oko trochu viděl, měl ho ale ošklivě zkřivené po staré ráně píkou a světlo mu nedělalo dobře.
Seděl zachumlán v těžkém vlněném plášti, jehož dlouhé cípy přetáhl přes boky a zadek koně, jako by chtěl i svému zvířeti dopřát tepla. Vraník byl trochu podobný svému pánu, měl zjizvenou hlavu i plece, chyběla mu půlka ucha a krok měl pravidelný a úsporný, jako by věděl, že každý zbytek sil se mu ještě může hodit.
Mojmír Mráz zastával úřad soudního zmocněnce zemského hejtmana, jeho úkolem bylo jménem nejvyššího moravského úředníka prosazovat rozhodnutí soudu tam, kde bylo třeba, a ve spletitějších případech napomáhat těmto rozhodnutím patřičným ověřováním nezbytných informací. To zahrnovalo občas tvrdé jednání s urozenými muži, kteří byli pohnáni k soudu a odmítli se dostavit, občas opatrnou diplomacii, probírání se záplavou lží a překrucování skutečnosti, někdy vciťování se do myšlenek svědků a pochopení jejich spletitých zákoutí, a někdy prostě jen zajištění bezpečného doprovodu, když se musel některý z významnějších soudních úředníků vydat na cesty.
„To už je Kružanov?“ uslyšel vedle sebe a vytrhl se tak ze zadumání.
Po jeho boku klusal jinoch oděný jen v lehkém kabátci s pláštíkem, který mu splýval z ramenou, aniž by si kladl ambice jakkoliv svého nositele chránit před svěžím povětřím podzimního dne.
Kristián Strachovský, jeho páže, měl nepříjemný zvyk najít za každé situace zbytečnou otázku, kterou by mohl položit.
„Jsem na něj zvědavý,“ pokračoval. „Ty pana Dadiboha z Prosenic znáš, že, pane?“
„Bojovali jsme spolu,“ odvětil Mojmír Mráz.
„A to… bok po boku, nebo proti sobě?“
„Nu, věci jsou někdy složité, jak víš. U Konopiště jsme bojovali společně za krále Jiřího, ačkoliv Dadiboh byl dříve přítelem Zdeňka ze Šternberka, který se postavil proti králi. Ale za čas přešel na stranu Matyáše Korvína, takže jsme byli vlastně nepřátelé. A dnes…,“ odmlčel se a tváří mu přelétl letmý úsměv, „dnes má každý z nás nějaký úřad v zemské vládě pod moravským králem, jenž sedí kdesi v Uhrách a sdílí nedělitelnou českou korunu s polským Vladislavem z rodu Jagellonců. A zda jsi přítel, nebo nepřítel vyplývá z toho, který z urozených pánů si tě pamatuje. Jestli sami na něco vzpomínáme, jsou to spíš týdny a měsíce trávené v ležení, pitky před bitvou… taková spojenectví ve vzpomínkách přetrvají, zatímco ty nepříjemné části odvál čas.“
„Je opravdu tak bohatý, jak se povídá?“ vyrazil Kristián, který nerad setrvával u jednoho tématu příliš dlouho.
„Nevím, co se povídá,“ opáčil Mojmír zachmuřeně.
„Že prý jeho otec nashromáždil jmění za husitských válek,“ vypočítával Kristián, „a to spíše z vypálených klášterů než jako čestnou válečnou kořist, a že stačil včas přejít na Zikmundovu stranu, a tak si udržet pozemky. A sám Dadiboh prý dostal od krále Matyáše několik měst, ale prodal je Vilémovi z Pernštejna za roční rentu a ponechal si jen tento hrad, kde se stará o výběr mýta na obchodní cestě…“
„A má sklepení plné pokladů, co?“ zasmál se Mojmír. „Ne¬ smíš věřit všem povídačkám. Pokud já si pamatuji, byl Dadiboh už tenkrát před dvaceti lety spíš asketický typ, neovládaly ho vášně ani pro mamon, ani pro nic jiného.“
Kristián se nechtěl vzdát romantických představ tak rychle, ale to už dorazili k přívozu, takže měl postaráno o jinou zábavu.
Zepředu se ozvalo volání a průvod zastavil, jezdci se seskupili kolem kočáru a sesedali. Mojmír projel mezi nimi, aby dohlédl na nakládání; u břehu už byl připravený velký vor svázaný z dlouhých dubových klád, na který se mohlo vejít hned několik plně naložených kupeckých vozů či pár desítek jezdců i s koňmi.
Z okna krytého kočáru vyhlédla přísná kozlí tvář vrchního písaře Sabatila a obhlédla dění na břehu.
„Ukažte mi denní záznamy,“ štěkl na celníky, kteří se prodírali houfem zbrojnošů. „A zápisy o vyplacené mzdě. Počty koní, dobytka, a tak dále…“
Už už to vypadalo, že z kočáru vystoupí, nakonec si to ale rozmyslel a poslal jen jednoho ze svých pomocníků, kteří se vezli s ním a hlídali krabice s listinami a pečetěmi – snad kdyby nějaký loupežník chtivý úředních cenností překonal ozbrojenou stráž –, aby za ně mohli hrdinně položit život.
Přičinlivý úředník zkontroloval stav voru a vodícího lana nataženého přes řeku, zda není zanedbávána povinná údržba, nechal si předložit patřičné knihy a dohlédl na řádné zapsání jejich družiny. Vozka zatím najel s kočárem na prám a brzy mohli vyrazit dál.
Na hradě už bylo na jejich příjezd vše připraveno, ale jestli Kristián očekával velkolepé přijetí plné bohatství a lesku, dostalo se mu zklamání. Pan Dadiboh si podle všeho nepotrpěl na okázalost, a ať už byly pověsti o hromadách zlata v jeho sklepeních pravdivé či smyšlené, nepokoušel se je nijak podporovat.
V ústrety jim vyšel purkrabí hradu, který poslal čeledíny postarat se o koně a ukázat zbrojnošům ubytování, sám se uctivě ujal urozených hostů a dovedl je do přijímací síně v paláci hradu. Tam na ně čekal pan Dadiboh.
Zestárl od doby, kdy ho Mojmír viděl naposled, ale to, uvědomoval si, platilo pro ně oba. Byl to už kmet se šedivými vousy a shrbenou postavou ztrácející se v přepychovém brokátovém plášti, která už nijak nepřipomínala někdejšího bojovníka. Když vítal hosty, zdálo se, že jeho mysl bloumá jinde, jeho tvář byla zachmuřená, jako by mu čerstvá bolest svírala duši a nedovolovala očím vystoupit ze zajetí vrásek.
Spolu s ním tam byl jeho vnuk Radslav, mladík asi osmnáctiletý, a jak se zdálo, i na něj doléhal jakýsi stín. Tvář měl sevřenou úzkostí a téměř nepromluvil, jen když došlo na povinný přípitek na uvítanou, tiše pronesl několik prázdných, zakřiknutých slov.
Celý dům byl zahalen jakýmsi napětím, to bylo Mojmírovi zřejmé od prvního okamžiku, nedokázal se však dobrat jeho původu.
Písař Sabatil si zřejmě nic z toho neuvědomoval. Jeho tvář, obvykle bledá, nabírala šedivou barvu, nebylo mu po dlouhé cestě dobře a vyjádřil přání trochu si odpočinout, než se pustí do práce.
„Připravili jsme všechny truhlice s dokumenty v komnatě v jižním křídle,“ ujistil jej purkrabí, „už jsem tam nechal odnést zavazadla, je tam připravené i lůžko a občerstvení.“
Písař, který pod vidinou stohu pergamenů a mnoha hodin poklidného sčítání sloupců čísel poněkud pookřál, se nechal purkrabím odvést do komnaty a pan Dadiboh zatím rozkázal sluhům, aby se postarali o pohodlí rytíře ze Žezlic a splnili všechna jeho přání. Jen krátce při tom zavadil o Mojmírovu tvář a ten měl pocit, že se chystá ještě něco říct, avšak nestalo se tak, utrousil jen něco o tom, že jde pokračovat v modlitbách, a rozloučil se.
„Vypadá to, že se tu něco stalo,“ prohlásil Kristián, jen co byli venku ze síně, a dával si pozor, aby je neslyšeli sloužící, kteří jim ukazovali cestu a táhli jejich sedlové vaky. „Možná bych se mohl vmísit mezi služebnictvo, jako že pán ráčí shánět speciální bylinky na zažívání nebo tak něco, a nenápadně se vyptat, proč jsou tu všichni tak vyjevení.“
Kristián Strachovský nikdy nepromarnil příležitost, když šlo o to připlést se do nějakého vyšetřování. Bylo mu necelých čtrnáct let a ve službách pana Mojmíra byl už téměř tři roky, provázel ho při diplomatických cestách i při několika pátráních po vrazích a prohnaných podvodnících – a shledával tu práci zábavnější, než by snad mělo příslušet bohabojnému mladému muži, který jednou převezme panství s několika skvělými revíry a prosperující cihelnou.
Jeho otec si pro něj výslovně žádal průpravu na všechny aspekty života rytíře a pan Mojmír nehodlal nic zanedbat. Prokládal proto čtení latinských spisků o etiketě a lekce ze zemského práva občasnými stručnými, leč výživnými výklady na praktická témata, jako je kupříkladu určení stáří mrtvoly či rozpoznání otravy rulíkem. Pro rétorická cvičení volil vedle klasiků také některé povedené soudní žaloby a na trénink krasopisu nejlépe sloužily předepsané otázky při útrpném právu.
Kristián byl pilný student, někdy se ovšem hrnul do věcí až příliš po hlavě.
„Nechceme naše hostitele urazit. Ví Bůh, o co se jedná. Na nic se nevyptávej a jenom měj oči a uši otevřené. Myslím, že se nám ty důvody brzy odhalí samy.“
Jeho proroctví se splnilo záhy. Mladý Radslav ho vyhledal, sotva v komnatě osaměli, a tiše mu oznámil, že jeho děd by si s ním přál mluvit.
Zdálo se, jako by mladík za těch pár minut ještě zestárl, jeho tvář zastíraly chmury, které se vyrývaly do kůže vráskami a oči plnily chladem. Mojmír odhadoval, že mezi ním a jeho dědem došlo k nějakému výstupu, ale nebyl si jistý, s jakým výsledkem. Když teď na Radslava hleděl, cítil z něj nejen tichý žal skrývaný hluboko v srdci, ale též jakousi tvrdou umanutost, jako by osud, jenž ho pronásleduje, byl nepřítelem, kterému se může postavit s mečem a výzvou k boji.
Nevyptával se a zamířil do hradní kaple, kde pana Dadiboha zastihl.
Jejich rozhovor byl krátký, vlastně jen pár slov, která se šeptavě rozléhala v tiché kapli pod zlaceným tabernáklem, byla to však ta nejosobnější slova, která od Dadiboha z Prosenic kdy slyšel.
„Můj syn zemřel mladý,“ řekl. „Vkládal jsem do něj velké naděje, že znovu pozvedne náš rod, osud však tomu chtěl jinak. Vychoval jsem jeho děti, jak nejlépe jsem dokázal, doufal jsem, že ještě stihnu na tomto světě vidět, jak naše jméno získává znovu slávu. Avšak…“
Svíce mu ozařovaly tvář shora a nechávaly jeho oči ve stínu. V té chvíli vypadal opravdu staře.
„Moje vnučka pro mne zemřela již před měsícem. Nepátral jsem po ní a její hrob podle mého soudu může být zapomenut, můj vnuk se mnou ale nesouhlasí. Trvá na uložení ostatků své sestry v rodinné hrobce. Nebudu mu v tom bránit, ani pomáhat, ty však, pane Mojmíre, jelikož ta záležitost snad spadá do působnosti tvého úřadu, bys mohl dohlédnout…“
Ta slova byla tvrdá a odtažitá, ale v jeho pohledu, jak Mojmír dobře viděl, se zračila prosba. Snad i zoufalství, které však patřilo k citům natolik umlčovaným, že nedokázalo najít cestu na povrch.
„Kde je její tělo?“ zeptal se.
„Den cesty odtud, v Častovicích. Radslav se tam chce vypravit okamžitě.“
Mojmír chvíli čekal, jestli mu starý rytíř neřekne více, jeho ústa se však sevřela a oči se odvrátily. Víc už se nedozví.
„Dobrá tedy,“ pravil a tím začala cesta, na jejímž konci čekala temnota a smrt v podobě tak podivné, že ani všechny jeho zkušenosti nenabízely způsob, jak jí porozumět.

SETKÁNÍ S NOČNÍM MOTÝLEM MŮŽE ZNAMENAT ROZKOŠ, NEBO SMRT…

Září 1489. Mojmír Mráz ze Žezlic, zmocněnec moravského zemského soudu, přijíždí na hrad starého přítele, aby vyšetřil smrt jeho vnučky. Dívka se ztratila mezi potulnými komedianty, k nimž utekla před nuceným sňatkem – smutnému osudu však uniknout nedokázala.

Stopy vedou do zapadlého městečka uprostřed moravských lesů, kde pokojné občany právě děsí série podivných vražd. Vypráví se, že před dvanácti lety se v okolí zjevovala víla zvaná Noční motýl a setkání s ní znamenalo rozkoš, nebo smrt. Nyní se zdá, že přízrak někdo vyvolal opět, a starý strach získává novou podobu.

Mojmír však nevěří, že vraždy jsou dílem ďábelské bytosti a spravedlivou odplatou za chtíč a hrabivost. Vydává se najít vraha z masa a kostí, jehož temné záměry, skryté za útoky nehmotné víly, postupně vyplouvají na povrch.
 

Nakladatelství Mystery Press se vydávání historických detektivek věnuje s péčí sobě vlastní. Namátkou jmenujme romány Viléma Křížka (Smrt má vůni inkoustu, Strach za oponou), Tomáše Bandžucha (Dlouhý krok do tmy) či Ellis Peters (Zázrak svaté Winifredy).

Setkání s nočním motýlem může znamenat rozkoš, nebo smrt…

Nově pak vychází historická detektivka renomovaného autora Ondřeje S. Nečase Noční motýl, která zavede čtenáře na Moravu sklonku 15. století. Hlavním hrdinou příběhu je Mojmír Mráz ze Žezlic, zmocněnec moravského zemského soudu, který již poznal tolik lidských slabostí, hříchů a zvrácených tužeb, že ho sotva něco může překvapit.

Rytíř Mojmír a jeho druhové se v románu vydají do zapadlého městečka uprostřed moravských lesů, kde budou muset vyřešit sérii podivných vražd, jež místní přisuzují působení víly zvané Noční motýl. Mojmír však v přízraky nevěří, a tak mu nezbývá než najít skutečného pachatele z masa a kostí.

Přestože se Ondřej S. Nečas dosud věnoval jiným literárním žánrům, pro psaní historických detektivek jako by se narodil: případ vymyslel řádně zapeklitý a korunoval ho řadou nečekaných zvratů, ústřední protagonisté příběhu v čele s Mojmírem Mrázem jsou skvěle vykresleni a doba, v níž žijí, čtenáři doslova ožívá před očima… 

Autor: Ondřej S. Nečas
Obálka: Lubomír Kupčík
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 240
Cena: 299 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
 

UkázkaUkázkyO. S. NečasZ jiného soudkuDetektivkaMystery Press
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Yens Wahlgren, Stopařův průvodce po galaxii jazyků

Tue, 07/02/2019 - 01:00

Zami zagool gala laksika yuul? Nic vám to neříká? Anebo naopak mluvíte plynně kreveťácky? No, v obou případech jste tady naprosto správně…

Yens Wahlgren v roce 2004 obhájil na univerzitě práci o klingonštině. To zní jako hodně velká ztráta času, což? A teď o tom navíc napsal knížku, kde probírá nejen klingonštinu, ale i ewočtinu, fremenštinu, goa’uldštinu, na’vijštinu, newspeak, simštinu, vulkánštinu a hromadu dalších fiktivních jazyků a navrch i několik „skutečných“. A jakkoli bizarně to může znít, nechte se přesvědčit, že to za to stojí.

Zaprvé je to ohromná zábava. Nejde o učebnici, takže k nezáživným gramatickým výkladům tady nečuchnete. A když už se něco vykládá, tak to beztak přečtete jedním dechem. Jazyková oblast, kterou Wahlgren pokryl, je vskutku úctyhodná – samozřejmě je tu kapitolka o Tolkienovi (protože bez něj by každá práce o fiktivních jazycích minimálně kulhala na obě nohy), o jazycích z Písně ledu a ohně (tedy spíš ze seriálu Hra o trůny) a o mluvě ze všech Star- (Wars, Trek, Gate), ale i okrajovější záležitosti dostanou svůj bohatý díl pozornosti. A číst si o tom, jak se mluví v Tintinovi, Doctorovi Who nebo Vikinzích prostě nemůže být nuda. Navíc knížka skvěle funguje jako zásobárna tipů na zajímavé filmy, seriály a podobně.

Zadruhé se opravdu něco dozvíte o jazycích a o jazyku – i pokud zrovna nejste studovaný lingvista, ve Wahlgrenově podání se k vám informace pohrnou ani nebudete vědět jak. Na první pohled snad třeba taková na’vijština, jazyk z filmu Avatar, zní jen jako barbarské blábolení, ale ve skutečnosti je v tom mnohem víc. Na fiktivních jazycích většinou pracují odborníci, kteří samozřejmě často využívají reálných jazyků nebo jejich starších forem a zohledňují i takové faktory jako je mimozemské prostředí, vývoj či klima nebo společenské poměry. Vytvořit nový jazyk holt není žádná sranda – o to větší sranda je pak snažit se mu porozumět a něco si z toho vzít – protože je-li jazyk vytvořen s péčí, světě div se, vskutku vás dokáže obohatit!

Zatřetí se díky Průvodci nachomýtnete nezvykle blízko tvůrčímu procesu okolo oblíbených filmů, knih, seriálů a her. Wahlgren sype pikantní historky z rukávu jedna radost a většinu z nich jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Věděli jste třeba, že v (nechvalně) proslulém The Star Wars Holiday Special „namluvil“ Žvejkovu ženu medvěd baribal a jeho syna medvídě? Nebo že poleepkwa/kreveťáčtina z filmu District 9 sestává mimo jiné z nahraných zvuků včel, čmeláků, velryb a delfínů? A nejsou to jen jazyky, které si pustíte domů; to, o čem Wahlgren v knize píše, vám nakonec poskládá najednou překvapivě odlišnou představu o celé té fascinující konstrukci, které říkáme fiktivní dílo.

Když se rozhodnete dát Stopařově průvodci po galaxii jazyků šanci, bude to taková vaše soukromá babylonská rybka, která vám sice nepřeloží jakýkoli mimozemský jazyk, ani vás jím nenaučí mluvit, ale podrží vám dveře do okouzlujícího světa, do kterého se můžete překvapivě snadno ponořit a stát se tím největším podivínem pro svoje okolí. Zabývat se fiktivními jazyky je rozhodně obskurní koníček, ale neskutečně zábavný a fascinující. A nakonec nezbývá než vám popřát: Nai yarvaxëa rasselya taltuva ñotto-carinnar!


Yens Wahlgren, Stopařův průvodce po galaxii jazyků
Fantastická lingvistika od Tolkiena po Klingony

Rok vydání: 2019
Nakladatelství: Paseka
Překlad: Olga Bažantová
Stran: 260
Cena: 329 Kč

RecenzeLiteraturaPasekaY. Wahlgren
Categories: Vector Graphic

Čtení na léto

Mon, 07/01/2019 - 01:00

Léto je definitivně tady. A s ním doba dovolených, odpočinku a lenošení. Pro spoustu z nás je pak důležitým společníkem i kniha. Na následujících řádcích se vám pokouším přinést několik knižních tipů toho, co si během dvou měsíců přečíst. Snažil jsem se, aby si na své přišli nejen dospělí, ale i jejich potomci. Takže jdeme na to.

Dobrodruh

Léto si přímo říká o cestování do exotických krajin, pátrání po pokladech a čtení nějaké série. Tohle všechno splňuje Dobrodruh Leonarda Medka, série, která vzdává hold starým pulpovým dobrodružstvím. Pokud máte rádi Indiana Jonese, Mumii, jste tu na správné adrese. Leonard Medek by pak letos v září měl dodat povídku s mladým Frantou.

Prachmistři

Vzít to samozřejmě můžeme i z opačného konce. Prachmistři jsou jednou z nejlepších fantasy, která se mi dostala do rukou za dlouhou dobu. Akce, intriky, napětí. Je to trošku jako Hra o trůny. Jen ten svět nefunguje na středověkých základech. A je to (dobrá zpráva) dokončené. Pokud jste fandové trochu klasičtějšího střihu, je tu Půl krále Joe Abercrombieho.

Klub vrahů

Pavel Renčín je pro mě autor, který stále umí překvapovat. Každá jeho kniha je jiná. Každá jeho kniha je perla. A platí to i pro Klub vrahů. Je to thriller a velká óda na literaturu (a ještě něco jiného). Ale především je to perfektně napsaný.

Přiznat vinu

Ok, tohle už je detektivka, ale co se dá dělat. Tenhle příběh je dost silnej. Je to česká detektivka, Martin Goffa patří mezi nejlepší český detektivkáře a pokud jste s jeho tvorbou zatím neměli tu čest, je nejvyšší čas to napravit. Jedná se totiž o (zatím) samostatnou věc, kde se novinářský elév připlete k vyšetřování vraždy. A má to dost mrazivý finále.

Tajemství jeskyně pokladů

Pokud máte děti a chcete si s nimi zavzpomínat na časy, kdy jste louskali Záhadu hlavolamu, zkuste Tajemství jeskyně pokladů. Je tu napětí, úžasná atmosféra a dva kluci, kteří se vypracují na nejlepší kamarády, a do ruky se jim náhodou dostane mapa k pokladu.

Alchymistova šifra

Thriller z novověký Anglie. Šifry, lektvary, napětí, přátelství. Pokud hledáte něco na způsob Harryho Pottera, tohle vás nadchne.

Ema a kouzelná kniha

Kniha pro malé i velké. Kniha smutná, poetická a nádherně malovaná. Kniha, která v sobě nese poselství a vyčaruje vám úsměv i spoustu slz. Ideální k šálku horkého kakaa. Takže na deštivější dny.

 

LiteraturaL. MedekP. RenčínJ. AbercrombieP. BraunováM. GoffaP. H. ŠlikK. SandsB. McClellan
Categories: Vector Graphic

V květnu narození...

Sun, 06/30/2019 - 19:41

Čas letí rychleji než opilec ze schodů a v červnu se úplně pomátl, protože už je skoro červenec a my doháníme květnové oslavence, uf!
V měsíci květů a lásky rozhodně bylo z čeho vybírat, a tak šlo pro jednou o to, čí citát je tak krátký a přitom zajímavý, aby se nám dobře vešel do barevného obrázkového ksichtoknižního chlívku. A opět jsme se snažili nepřehlížet české autory.

„Všem autorům. Pište tak, jak vám to vyhovuje nejlépe, a nikdy se za to neomlouvejte.“ 
Sarah J. Maas
5.května 1986

(z jiného zdroje na mě vyskočilo datum 5.března, ale květen vypadá pravděpodobněji, i když se nám to nepodařilo nezpochybnitelně potvrdit)
Ač to na první pohled nevypadá, tato americká autorka má na kontě docela slušnou řádku knih. Její fantasy je postavená na klasických pohádkách a onom pověstném cobykdybyjakby. Skleněný dvůr i druhá série Dvůr trnů a růží se jí stále úspěšně rozrůstá a čtenáře zatím neomrzely ani v nejmenším. Vypadá to, že na jejím citátu opravdu něco bude. Někdo řekne: „čtení pro holky, pf.“ Ale… zjevně tady platí, že není důležité CO ale hlavně JAK.

„Je dost času na všechno a všechno má svůj čas.“
Roger Zelazny
13.května 1937

Tento americký autor s polskými kořeny již bohužel také (a dávno) není mezi námi, ale rozhodně neupadl v zapomnění. Zelazny patří mezi autory, o kterých se nedá striktně určit žánrová čistota. Sci-fi, fantasy… nakonec je nejdůležitější příběh sám a osobitost pohledu autora. Pokud přijdete na chuť jeho stylu, jen s tajemným Amberem, který tvoří desetidílný celek, máte vystaráno na slušnou řádku dní. Nemluvě o dalších románech, z nich mnohé zatím česky ani nevyšly.

"Mám štěstí, že mě veškerá má práce obvykle baví, a když mě některá chvilkově bavit přestane, můžu je prostřídat."
Julie Nováková
15.května 1991

Má vůbec smysl pokoušet se tuto (mladou) dámu české fantastiky jakkoli představovat? Za poměrně krátkou dobu již vyryla slušně hlubokou brázdu nejen jako autorka povídek a románů, ale i jako neúnavná propagátorka psaní v angličtině a také jako popularizátorka vědy a sklidila už nejednu českou literární žánrovou cenu. Kdyby se náhodou stalo, že o ní slyšíte poprvé, můžeme doporučit například tento rozhovor zde na Sardenu.

"Věřím, že hranice žánrů se budou stírat čím dál víc a prvky fantastiky budou pronikat do středního proudu."
Vilma Kadlečková
27.května 1971

V případě, že jste Vilmu Kadlečkovou zaznamenali až s příchodem Mycelia, dobře vám tak. I když… zas díky tomu můžete objevovat, co napsala předtím, než se na delší dobu s publikováním odmlčela, a ne jen čekat na poslední (šestý) díl úžasné houbařské příručky pro pokročilé. Pěkně jí to nabobtnalo, ale co by taky měl jeden čekat od chytrých hub, že jo?
S paní Vilmou se můžete potkat (stejně jako s Julií Novákovou) na mnohých conech, festivalech  a podobných příležitostech, neboť jsou aktivními propagátorkami žánrů a komunikovat se čtenáři a fanoušky jim není cizí.

A vzhledem k tomu, že nám v květnu lano na svou stranu přetáhly ženské, přihodíme jako bonus jeden chlapský citát na závěr:

„A co víme, nebo si myslíme, že víme, o vesmíru, prostoru a času se mění velmi rychle.“
Fred Saberhagen
18.května 1930

Pokud vám tohle jméno nic neříká, je to určitě škoda. Tento americký autor napsal poměrně velké množství titulů, ale je fakt, že česky jich můžete najít jen zlomek. Jeho nejznámější sérií jsou určitě romány o válce s Berserkry.



 

publicistikaLiteraturaLidéM. DvořákovánarozeninyR. ZelaznyS. J. MaasováV. KadlečkováJ. NovákováF. Saberhagen
Categories: Vector Graphic

SOUTĚŽ: Noc a mlha

Sun, 06/30/2019 - 19:09

Nakladatelství Straky na vrbě nám do soutěže poskytlo jednu podpisem znehodnocenou knihu. Ten podpis vlastnoručně spáchal Tomáš Bandžuch a ona kniha není nic menšího než stále horká novinka Noc a mlha. Máte zájem? Stačí, když nám napíšete:

  • Jaké je jméno hlavního hrdiny?

Svoje odpovědi posílejte do pondělní půlnoci 15.července 2019, do předmětu napište Noc a mlha a nezapomeňte na svoje jméno a korespondenční adresu.

Těšíme se na vaše odpovědi.

SoutěžSoutěžeT. BandžuchStraky na vrbě
Categories: Vector Graphic

ČASOPIS: Pevnost 7/19

Fri, 06/28/2019 - 00:00

SPÍĎA JE DALEKO OD DOMOVA, A TAKÉ JEMU SE STANE PEVNOST PRŮVODCEM FANTASTICKÝMI SVĚTY. NEDBEJTE VENKOVNÍHO VEDRA, VÁŠ OBLÍBENÝ ČASOPIS JE ZASE TU!


Společně s posledními Avengery třetí fáze marvelovského dobývání vesmíru neskončila. Tečku napíše až pavoučí mládeneček ve svém novém, na sítích pozitivních ohlasů se houpajícím snímku SPIDER-MAN: DALEKO OD DOMOVA, jehož kamery si zavrněly také u nás v České kotlině. Už jen zásluhou toho musí být Spíďa hlavním hrdinou nové Pevnosti. Rozhodně ale neskončí jen u něj. Prohodíme ještě pár slov o nové GODZILLE a navrátivších se MUŽÍCH V ČERNÉM. Samozřejmě si pak musíme říct víc o snímku MRTVÍ NEUMÍRAJÍ, s jehož pomocí vstoupil hegemon nezávislé kinematografie Jim Jarmusch mezi tvůrce hororových komedií. Nelze nicméně opomenout ani návrat Chuckieho, démonické panenky s duší sériového vraha z klasického hororového cyklu, jenž se v letošní DĚTSKÉ HŘE znovuzrodil pro nové milénium. A jelikož jsme sami trochu retro, určitě se nestydíme za svoji lásku ke STRANGER THINGS, o jejichž nejrůznějších podobách jsme se rozpovídali hned na šesti stránkách. A nezastavujeme – ostravský rodák s pseudonymem Alex Drescher přichází s DESTRUKCÍ, s dalším románem z cyklu Prolnutí. Milovníci akční fantastiky se tetelí blahem. A fanoušci fantasy oproti tomu přecházejí do stojky, jelikož se blíží také PAVOUČÍ VÁLKA od Daniela Abrahama, velkolepé vyvrcholení vynikající ságy Mince a dýka. Svými povídkami pak do nového čísla přispěli MARTIN KUŽEL a PŘEMYSL KREJČÍK. V edici Mistrovská díla SF se bahnem temporální kauzality brodí nové vydání žánrové klasiky STRÁŽ ČASU od Poula Andersona. Tváří v tvář posledním minutám lidstva se nám odhalí TERMINUS. A stejně jako pevnostní redaktoři poradí, co číst v létě, Jirka Pavlovský popíše čtvrtý krok na cestě za genialitou brakového psaní. Zaujme ale určitě i ŽOLDNÉŘ. Anebo zabijáci MÍLY LINCE či herní návrat na E3. A hlavně budeme ve velkém vzpomínat na PEVNOSTCON, protože byl zkrátka hrozně fajn :-) Nová Pevnost míří na stánky a nezastaví ji vedro ani kroupy! :-) #casopispevnost #vladne #dikyam

Obsah aktuální Pevnosti zde.

Časopismagazín PevnostM. Fajkus
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Tim Weaver, Muž bez minulosti

Thu, 06/27/2019 - 23:03

Mým cílem byl kostel na pobřeží, který se krčil na okraji vápencového útesu, jako by se na něm držel jen silou vůle.
Zaparkoval jsem před ním a vypnul motor.
Obloha byla ocelově šedá, moře rozbouřené a zpěněné a do audi se opíral vítr a liják. Z městečka Christchurch to sem bylo zhruba pět kilometrů a v dálce nad vodou z jemné mlhy vykukovaly špičky útesů přezdívané Jehly, které připomínaly bloudící lodě. Natáhl jsem se pro poznámkový blok na zadním sedadle a neubránil se vzpomínce na to, jak jsme s manželkou jednou na Isle of Wight zajeli. Byla tehdy prudká zimní bouře a trajekt sebou v divokých vlnách průlivu zběsile cloumal. Na okamžik mě zamrzelo, že už to nikdy nebude víc než pouhá vzpomínka.
Zamkl jsem auto a vyrazil ke kostelu.
Dveře byly otevřené a uvnitř se nacházelo deset dřevěných lavic, kamenný oltář a vitrážové okno nad ním. Navzdory pošmournému počasí vrhal obraz na skle na kostelní loď barevné odlesky a v prasklinách na kamenné podlaze se scéna z Poslední večere pohybovala jako ropná skvrna.
Seděl ve druhé řadě nalevo, záda pevně zapřená do lavice a ruce volně svěšené před opěradlo řady před ním, jako by se právě chystal pomodlit, nebo naopak modlitbu dokončil. Na sobě měl modrou bundu a šedou čepici a pod lavicí mu vykukovala jedna zabahněná a značně odřená holínka.
Byl jsem už téměř u něj, když si mě konečně všiml. Prudce se otočil na lavici, spustil ruce do klína a zadíval se na mě se směsicí obav a úlevy.
„Pan Kite?“ zeptal jsem se.
Vstal. „Ano. Ano, to jsem já.“
„David Raker.“
Potřásli jsme si rukama. Ta jeho byla drobná, stejně jako on, a úplně suchá. Konečky prstů měl o něco drsnější – snad zjizvené nebo mozolnaté – a také tvář mu pokrývaly čerstvé rány. Největší šrám se táhl v tlustém oblouku od brady ke rtu.
„Díky, že jste přijel, pane Rakere.“
„David stačí,“ ujistil jsem ho. „Omlouvám se za to zpoždění. Vím, že jsme se měli sejít v deset.“
„Nic se neděje.“
Podíval jsem se znovu na okno a na klenutý strop. „Už jsem pracoval na mnoha případech, ale nevybavuji si, že by některý z nich začínal v kostele.“
Pousmál se. „A už tam nějaký skončil?“
Sklouzl pohledem za moje rameno a zadíval se chrámovou lodí až ke dveřím kostela, vedle nichž stály o zeď opřené dvoje dřevěné pohřební máry. U nich se jeho oči zastavily.
„Ne, pokud se tomu dalo zabránit,“ odvětil jsem.
Znovu pozvedl koutky, ale jeho úsměv se vzápětí vytratil, jako by si uvědomil, co jsem se mu snažil mezi řádky naznačit: že osud těch, kteří jsou už po smrti, ovlivnit nedokážu, ať bych se snažil sebevíc. V takových případech jsem mohl rodinám vrátit jen kosti a moje práce spočívala v něčem jiném. Stával jsem se jakýmsi umělcem, který vykresluje obraz příčiny a následku; vypravěčem příběhu, jejž po sobě lidé zanechali.
„Po telefonu jste byl dost tajemný, pane Kite.“
„Richard,“ opravil mě tiše. „Vím, že jsem toho moc neřekl. Omlouvám se. Radši tyhle věci řeším tváří v tvář, na telefonování mě moc neužije.“
„Rozumím,“ opáčil jsem a chvíli si ho prohlížel.
Působil smutně, ztrhaně. Na tom by nebylo nic neobvyklého, ve své práci jsem se s tím setkával v jednom kuse. Ale za jeho bolestí se ukrývalo ještě něco jiného. Ve tváři se mu zračil jakýsi zmatek, jako by si nebyl jistý sám sebou, což k mladému muži, který nevypadal na víc než pětatřicet, vůbec nesedělo. Možná si to uvědomoval, protože se znovu křečovitě usmál, avšak výraz nezmizel. Zakořenil v jeho očích a koutcích úst a rozpínal se po celém obličeji jako plevel. Po našem telefonátu jsem se ho pokoušel najít na netu, prozkoumat jeho život na sociálních sítích, příznačných pro lidi této generace. Jenže jsem nic neobjevil. Richard Kite byl jako duch.
„Pracuju tady v úterky a čtvrtky,“ prozradil mi a rukou obsáhl interiér kostela. „Pomáhám se zahradou – s údržbou pozemků a tak. Nejsem sice zahradník, ale dělám, co můžu.“ Zarazil se a očima opět sklouzl k márám opřeným o zeď. „Reverend Parsons říkal, že se můžeme posadit v zadní místnosti – kdybyste chtěl.“
Otočil se k otevřeným dveřím na konci kostela, za nimiž byla vidět krátká chodbička. Do žlutého kbelíku na podlaze pomalu kapala voda ze střechy.
„Promluvit si určitě můžeme,“ přikývl jsem, „ale možná byste mi nejdřív měl povědět, koho že to mám vlastně najít.“
„Ano, ovšem.“
Omluvně zvedl ruku, ale nepokračoval. Namísto toho znovu bloudil očima po stínech v kostele, jako by se v nich ukrývala slova, jež mu unikala. Sledoval jsem jeho hubenou, bledou tvář s rašícím černým strništěm a podivně bezbarvýma očima a náhle mě něco napadlo. Už jsem ho viděl. Odněkud ho znám.
Že bychom se už někdy setkali?
„Zavolal jsem vám,“ spustil, „protože pátráte po pohřešovaných lidech. Je to vaše práce a… no… přesně to potřebuju.“ Odmlčel se a ztěžka polkl. „Potřebuju, abyste našel někoho, kdo se ztratil.“
„A o koho jde?“
Pořád mi byl nějak povědomý. Nedokázal jsem se toho pocitu zbavit, jenže se mi zároveň nedařilo ho správně zařadit. Nemyslelo mi to. Jestli jsme se už někdy setkali, nejspíš to nebylo při žádném z mých případů.
„Richarde,“ pobídl jsem ho, „koho mám najít?“
Jako by mě ani neslyšel. Ještě chvíli očima pátral v temných koutech kostela, kam světlo z vitrážového okna nedosáhlo, a pak, právě když jsem se chystal otázku zopakovat potřetí, se konečně nadechl a promluvil.
„Mě,“ řekl.
Nakrčil jsem čelo. „Co prosím?“
„Potřebuju, abyste našel mě.“

* * *

„Trpím disociativní amnézií,“ zamumlal.
Moc jsem o ní nevěděl, přestože jsem ten termín neslyšel poprvé, ale některé věci už mi konečně začínaly dávat smysl. Když mi předchozího dne volal, snažil jsem se z něj vypáčit co nejvíc informací, ale on trval na tom, že mi všechno poví až osobně. Svůj případ označoval za neobvyklý a stále opakoval, že se to těžko vysvětluje, a přesně tím mě zaujal. V hlase se mu ozýval smutek a ztráta, jaké jsem běžně slýchal v rodinách, kterým jsem pomohl. Myslel jsem však, že přišel o manželku, rodiče, bratra, sestru, dítě. A všechno bylo úplně jinak.
Přišel o vlastní život.
Přesunuli jsme se do zadní místnosti, odkud jsme z okna zamlženého mořskou solí viděli na malou, upravenou zahrádku a za ní okraj útesu, hnědorudou skalní stěnu a pak už jen kilometry a kilometry moře a nebe. U jedné ze zdí stál stůl. Richard nám z hromádky v opačném rohu přinesl dvě židle a zeptal se, jestli si dám něco k pití. Kuchyňský koutek tvořila polička s varnou konvicí, dózou na kávu a krabicí mléka, ale po sto padesáti kilometrech za volantem bych vypil i kafe z automatu.
Za pár minut se vrátil ke stolu, položil přede mě hrnek a posadil se na krajíček vedlejší židle. Působil nervózně a roztěkaně. Z šálku v jeho ruce stoupala pára a jeho prsty téměř zakrývaly žertovný nápis: KDE KUPUJE JEŽÍŠ KÁVU? U ŽIDA. Mírně nakláněl hlavu a mě se znovu zmocnil pocit, že jsme se už viděli.
„Neznáme se náhodou, Richarde?“
Vzhlédl ke mně a mezi obočím mu naskočila vráska. Tuhle otázku nejspíš nečekal.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Neřekl bych.“
Neviděl jsem důvod, proč by mi měl lhát, a tak jsem to nechal plavat a zvedl propisku. „Dobrá,“ odtušil jsem a snažil se ho trochu uklidnit, „co kdybyste mi pro začátek vysvětlil, co disociativní amnézie je?“
Přikývl a odkašlal si, jako by se mu ta slova už hromadila v hrdle.
„Jde o rozsáhlou ztrátu paměti,“ spustil. „Jako by mozek vymazal celé úseky vaší osobnosti. Běžná amnézie, ta, o které většina lidí už nejspíš slyšela, spočívá v tom, že přijdete o určité vertikální bloky – jsou pryč a už se nevrátí, ale pamatujete si všechno před tím i po tom: svou rodinu, jméno, věk, co jste dělal i kde pracujete. Se mnou… je to jiné. Nemám nic. Jsem jako prázdný list papíru. Nezůstala mi jediná vzpomínka na to, kdo jsem.“
„Vůbec nic?“
„Střípky.“
„Jmenujete se Richard?“
„Myslím si to.“ Odmlčel se. „Když se mě poprvé zeptali na jméno, tohle mě napadlo jako první. Zkrátka jsem ho měl v hlavě.“ Zvedl jednu ruku z hrnku a promnul si oko. „U tohoto typu amnézie nejsou vzpomínky ztracené navždy – ale většina z nich je pohřbená tak hluboko, že je už nejspíš nikdy nenajdu. Chodil jsem na terapii, nechal se zhypnotizovat a na pár věcí si vzpomněl. Myslím, že se jmenuju Richard. Myslím, že jsem vyrostl u moře. Ale kdybyste se zeptal, jestli mám tam někde přítelkyni nebo kdo jsou moji rodiče – a jestli vůbec ještě žijí –, nedokázal bych odpovědět. Upřímně to nevím.“ Odmlčel se a vyhlédl ze zamazaného okna. „Občas tady sedávám a dívám se, jak děti dole na pláži pouštějí draky. Sleduju jejich rodiče a cítím smutek – a závist –, což mě vede k domněnce, že někde musím mít někoho, kdo mě měl rád, protože proč jinak bych těm dětem záviděl? Jenže si na nikoho takového nepamatuju – bůhví, jestli vůbec taková osoba existuje. Nevím.“
Vypadal na třicátníka, ale mluvil jako někdo mnohem starší. Očividně se na něm ztráta vzpomínek na milované osoby ošklivě podepsala.
„Říkáte, že jste nejspíš vyrůstal u moře?“
„Ano,“ přisvědčil.
„Nedokážu zařadit váš přízvuk.“
Povytáhl koutky v neveselém úsměvu. „Ano.“
„Už vám to někdo řekl?“
Přikývl. „Policie se dlouho snažila přijít na to, jestli pocházím ze západu – nebo jestli jsem se narodil do královské rodiny. Je to taková směska obojího.“
S tím královským původem očividně žertoval, ale popravdě šlo o celkem přiléhavé přirovnání: vesměs mluvil velmi vybraně, dalo by se říct „na úrovni“, a pak mu sem tam úplně mimoděk ujela hovorová koncovka nebo vložil přízvuk na jinou slabiku, než bylo obvyklé. Šlo o jakousi zvláštní symetrii, jako by se pohyboval přesně na hraně mezi dvěma velice odlišnými dialekty.
„Nic dalšího si z dětství nepamatujete?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Mám jen jednu křišťálově jasnou vzpomínku na moře a pocit, že jsem u něj jako mladý. A pak ještě jednu, kdy se z okna dívám na pláž.“
Doplnil jsem si několik poznámek a pak chvíli přejížděl očima po těsnopisu, kterým jsem si zapisoval vše, co mi Richard zatím řekl.
„Probudil jsem se u pobřežní záchranné stanice.“
Vzhlédl jsem k němu.
„Tam mě našli. Tam moje paměť začíná. Probudil jsem se na pobřeží Hampshiru, na začátku roku, kousek od záchranné stanice.“
„Probudil jste se…“
Vtom jsem strnul.
„Vy jste Muž bez minulosti,“ zamumlal jsem.
Ta přezdívka se mu nelíbila. Sotva jsem ji vyslovil, nakrčil nos, ohrnul ret a znovu se zadíval z okna, jako bych ho hluboce urazil. Přiřkla mu ji místní média a mně náhle došlo, že proto je mi tak povědomý. Jeho případem se zabývaly noviny na celém jižním pobřeží, které pátraly po tom, kdo ve skutečnosti je. Nikdy jsem se s ním nesetkal, jen jsem o něm četl v devonských periodikách, když jsem jel na jih navštívit dceru. Mladý muž, kterého našli v bezvědomí v zálivu u Southamptonu se ztrátou paměti.
Muž bez minulosti.

 

Anotace:
Když se k médiím donese zpráva o zbitém mladém muži, který si nepamatuje, kdo je ani odkud pochází, rychle mu dají přezdívku „Muž bez minulosti“.
O deset měsíců později je Richard Kite – pokud se tak vůbec jmenuje – stejně bezradný jako na začátku. Navzdory neúnavné snaze policie se k němu stále nikdo nehlásí a stopy rychle vychládají.
Kiteovou poslední nadějí je soukromý vyšetřovatel David Raker, který se specializuje na pátrání po pohřešovaných osobách. Jenže Raker má víc otázek než odpovědí…
Co je Richard Kite zač? Proč ho nikdo nezná? Jak se vším souvisí tělo neznámé ženy nalezené dva roky předtím na opuštěné železniční trati? A co když je Richardova minulost plná tajemství, na která by radši zapomněl – nebo hůř, která by ho mohla stát život?

Info o knize:
Muž bez miulosti
Autor: Tim Weaver

Originální název: I Am Missing
Překlad: Alžběta Lexová
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 464
Cena: 399 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-7588-112-0

Tim Weaver
Bývalý novinář a redaktor řady časopisů. Přestože byla jeho novinářská kariéra úspěšná, rozhodl se psát raději thrillery.
Počínaje Honem na mrtvého tak vzniklo zatím deset románů, které uvedly na scénu soukromého detektiva Davida Rakera, specialistu na hledání pohřešovaných osob. Weaverův čtvrtý román, Není cesty zpět, byl prezentován v prestižním britském knižním pořadu „Richard and Judy Book Club“.
Bez slitování se v týdnu, kdy bylo vydáno, vyšplhalo na druhou příčku nejprodávanějších knih a Údolí mrtvých a Ztracený se obě dostaly na první místo v žebříčcích prodejnosti elektronických titulů. Weaver byl rovněž nominován v rámci britského literárního ocenění „National Book Awards.“
Tim Weaver je ženatý, má malou dceru a celá rodina žije nedaleko Bathu v jihozápadní Anglii. Více o autorovi a jeho tvorbě naleznete na www.timweaverbooks.com.

 

UkázkaUkázkyT. WeaverD. RakerMystery Press
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Juraj Červenák, Biela veža – Bohatier: kniha štvrtá

Wed, 06/26/2019 - 00:00

Nakoniec teda dorazil. Bohatier v zbroji očarovanej bohmi, na chrbte verného Buruška a v spoločnosti kniežaťa, bohatierov i dračieho démona v ľudskej koži. Nastal čas pekne po hrdinsky uzavrieť ságu.

Juraj Červenák priniesol záver bohatierskej ságy pod názvom Biela veža a vydavateľstvo Artis Omnis mu na koniec cesty pribalilo všetko, čo kniha potrebovala. Oproti pôvodnému vydaniu sa zmenila ilustrácia na prebale; autorom novej je však opäť Michal Ivan, a preto sa netreba báť zmien v štýle či kvalite, stále je to luxus. Smútiť nemusíte ani za pôvodnou s bledým prízrakom – vydavateľ ju ukryl dovnútra prebalu a čitateľ teda dostáva full-service.

Čo sa samotného textu týka, Červenák sa nehrá so žiadnymi dlhými úvodmi a postavy z Horiacej ríše nachádzame v rôznych kútoch sveta možno týždeň po predchádzajúcich udalostiach. Herod sa snaží získať na svoju stranu nových spojencov v boji proti Svjatoslavovi, ktorý zatiaľ pokračuje vo svojej víťaznej jazde pod kaukazskými vrchmi. Semira s Dávidom sa po páde Chazarskej ríše snažia nájsť nové útočisko u alanských kmeňov a Iľja a ostatní bohatieri sa musia vysporiadať nielen s nebezpečenstvom, ktoré ich čaká v boji, ale aj s Koščejom, ktorý získava čoraz väčší vplyv v blízkosti Svjatoslava.

Nie je prekvapením, že nakoniec sa všetky dejové línie v istom bode stretnú – záver ságy si to priam vyžaduje a Červenákovi sa darí udržať konanie svojich postáv na uzde a úspešne uzavrieť ich osudy. Ale napriek tomu, že čitateľa čaká niekoľko bitiek a štedrá dávka mágie, dej Bielej veže v strednej časti trochu spomaľuje a chýba mu výraznejší moment, ktorý by prinútil čitateľa spustiť sánku – môže to byť spôsobené aj tým, že väčšinu času trávime s postavami presunmi a bojovými potýčkami v stepiach a menších osadách.

K samotnej Bielej veži sa okrem niekoľkých krátkych kapitol dostávame až v závere knihy. Stojí to však za to a Červenák odpáli záverečný boj o všetko v akčnom štýle, ktorý poznáme z predchádzajúcich dielov série. Špeciálne tu oceňujem Iľjov a Koščejov príbehový oblúk, na ktorom sa dalo veľa pokaziť, ale autor opäť ukázal, čo všetko sa dá zvládnuť na výbornú.

Jedinú výhradu mám teda len pri orientačnej mape na predsádke. Vpredu i vzadu nájdete len náčrt Sarkelu – Bielej veže, čo je vzhľadom na množstvo času, ktorý strávia postavy mimo nej presunmi po krajine, zbytočné. Jedna súhrnná mapa oblasti by pomohla čitateľovi v orientácii a umožnila ešte viac si vychutnať toto bohatierske dobrodružstvo.

Biela veža však aj napriek tomu ponúka plnohodnotné uzavretie ságy a zakončenie dobyvačnej výpravy kyjevského kniežaťa a najznámejších hrdinov ruských bylín. Nechýba mágia, láska, odvaha, úskoky a ľsti – napriek niekoľkým drobným klišé, ktoré k tomu patria, ponúka posledný diel tetralógie Bohatier jednoducho všetko, čo si od slovanskej hrdinskej fantasy môžeme priať. Takže berte do ruky Gnev, sadajte na Buruška a hor´sa do stepí! Teda – do čítania!

Juraj Červenák: Biela veža, Bohatier - kniha štvrtá
Vydavateľstvo: Artis Omnis
Redakcia: Marta Blašková Maňáková, Andrea Harmanová
Obálka a ilustrácie: Michal Ivan
Väzba: pevná s prebalom
Počet strán: 306
Rok vydania: 2019
Cena: 13,90 €
 

RecenzeLiteraturaArtis OmnisJ. ČervenákBohatýrFantasy
Categories: Vector Graphic

Letní nářez z nakladatelství Crew

Tue, 06/25/2019 - 23:18

Znovuzrození hrdinů DC: Batman/Flash: Odznak 

Scénář: Tom King, Joshua Williamson; kresba: Jason Fabok, Howard Porter; počet stran: 104; vydání: první; rok vydání: 2019

Tento komiks vychází ve speciální úpravě! Součástí každého balení je bonusový lentikulární obrázek s Flashem a Batmanem, který zakrývá obálku. Nebudete tak vědět, jakou verzi obálky získáte. Existují tři různé verze obálek. Pokud získáte obálku na které bude jak Batman, tak Flash, kterou označujeme v náhledu coby "Raritní", bude součástí komiksu i certifikát pravosti a vy jste se stali hrdým majitelem jednoho z pěti výtisků, který má tuto obálku.

S naším světem manipuluje neviditelná síla. Jedinou stopou, již po sobě zanechala, je podivný žlutý odznak potřísněný krví. Odkud se vzal? Kdo ho tu nechal? Ten odznak by mohl klidně být tím nejdůležitějším předmětem nejen v našem světě, ale ve všech světech - a právě proto je Reverse-Flash ochoten i zabíjet, jen aby jej získal!

Ukázka:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1361&pr=180306 

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1135&pro=d&pr=180306

 

Stranger Things: Druhá strana

Scénář: Jody Houserová; kresba: Stefano Marino; počet stran: 96; vydání: první; rok vydání: 2019

Zjistěte, co se s Willem dělo během událostí první série populárního netflixového seriálu STRANGER THINGS!

Svět Vzhůru nohama, místo, které bylo doposud spatřeno jen ve vizích a nočních můrách.
Will Bayers neví jak nazvat stinnou sféru v níž se ocitl, ale je si jistý, že je sám a dalece vzdálený od čehokoliv, co se podobá bezpečí. Podivné vřískající monstrum číhá za každým rohem a známé hlasy připlouvají vzduchem z druhé strany. Aby přežil, drží se Will lekcí, které ho naučilo kamarádství s jeho přáteli, a naděje, že se dokáže vrátit domů ke své rodině.

Ukázka:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1358&pr=180306 

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1131&pro=d&pr=180306

 

Živí mrtví speciál: Teď poznáte Negana!

Scénář: Robert Kirkman; kresba: Charlie Adlard; počet stran: 72; vydání: první; rok vydání: 2019

Charismatický psychopat, který se poprvé objevil v jubilejním stém sešitu ŽIVÝCH MRTVÝCH, si znepřátelil Ricka Grimese, když zavraždil jednoho z jeho přátel baseballovou pálkou obalenou ostnatým drátem (kterou oslovuje "Lucille") a vedl své Zachránce do nesmiřitelné války proti Alexandrii a sousedícím komunitám. Ale kým vlastně byl, než celá společnost zkolabovala?
V této knize se konečně dozvíte odpověď.

Ukázka:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1357&pr=180306 

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1132&pro=d&pr=180306

 

Sherlock 2: Slepý bankéř

Scénář: Steven Moffat, Stephen Thompson; kresba: Jay; počet stran: 192; vydání: první; rok vydání: 2019

Manga adaptace světoznámého britského seriálu SHERLOCK v hlavní roli s Benedictem Cumberbatchem má nyní druhý díl!

Na žádost dávného spolužáka se Sherlock Holmes vydává řešit záhadu související s tajemným nápisem, jenž se zničehonic objevil na stěně uvnitř banky. Zpočátku to nevypadá na žádný vzrušující případ, ale k nápisu přibude k Sherlockově nemístné radosti i mrtvola! Slavný detektivní poradce i jeho přítel John Watson mají nakonec co dělat, aby vyvázli holými životy.

Ukázka:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1360&pr=180306 

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1134&pro=d&pr=180306

 

Zaslíbená Země Nezemě 3

Scénář: Kaiu Širai; kresba: Posuka Demizu; počet stran: 200; vydání: první; rok vydání: 2019

Čím více dětí se dozvídá hrozivou pravdu, tím těžší je to před vychovatelkami utajit. A navíc mezi sirotky dochází k rozkolu. Dokáží se spojit, aby mohli utéct? Nebo bude třeba ponechat někoho jeho osudu?

Ukázka:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1356&pr=180306 

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1130&pro=d&pr=180306

 

Lobo: Soukromý očko

Scénář: Alan Grant; kresba: Val Semeiks; počet stran: 128; druhé: první; rok vydání: 2019

Dotisk oblíbeného vesmírného bouchače je k mání!

Zapomeňte na Philla Marlowa. Přichází ten nejlepší soukromý detektiv na světě: Lobo. Dokáže vymáčknout přiznání z kohokoliv... bez ohledu na to, jestli je dotyčný vinný nebo ne. Betonové polobotky nosí místo bačkor a rány do hlavy mu jdou jenom k duhu. Ovšem případ Maltézského Zokola bude možná i na něj příliš.

Ukázka:
http://www.crew.cz/galerie-detail.php?id_galerie=1362&pr=180306 

Další informace:
http://www.crew.cz/vydali-jsme-detail.php?id=1133&pro=d&pr=180306

KomiksCrew
Categories: Vector Graphic

Nominace 38. ročníku Ceny Karla Čapka

Sun, 06/23/2019 - 21:41

Hodnocení letošního ročníku Ceny Karla Čapka dospělo do finále. Následující práce jsou v jednotlivých kategoriích nominovány na Pulce a Mloky:

Mikropovídky
Radovan Kolbaba: Poslední krok k dospělosti
Irena Moravcová: Na malinách
Jan Vrána: Stříbrňák

Krátké povídky
Dávid Mamrilla: Srdce a zdroj
Irena Moravcová: Příživník
Zbyněk Moravec: Bellkana
Jan Pečenka: Cestující
Lukáš Vlasák: Návštěva

Povídky
Věra Mertlíková: Plocha
Irena Moravcová: Slečna z lepší rodiny
Tomáš Petrásek: Plout nevídanou pouští
Radmila Tomšů: Mechanoidi
Eva Žilková: Poslední rozkaz

Novely
Marie Domská: Kchrat
Irena Moravcová: Zašlá sláva

Se všemi pracemi uvedenými v povídkových kategoriích se budete moci seznámit ve sborníku Mlok 2019. Obě novely se do něj bohužel nevejdou, takže bude publikována jen ta, co se umístila na prvním místě, tu druhou si budete moci přečíst příští rok ve sborníku Kočas. Vyhlášení výsledků proběhne během slavnostního večera v sobotu 20. 7. 2019 na Parconu-BBconu v Banské Bystrici (www.bbcon.sk), kam vás tímto srdečně zveme. Po Parconu také bude zveřejněno pořadí všech prací včetně bodového hodnocení.

MlokCKČLiterární soutěžeJ. Vorlová
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Arkadij a Boris Strugačtí: Maxim Kammerer

Fri, 06/21/2019 - 16:00

ANOTACE:

22. století… Lidská rasa je na vrcholu svých sil. Války, nemoci, tmářství – to všechno zůstalo v dávné minulosti. Civilizace, nesmírně vyspělá nejen po technologické, ale i po mravní stránce, již dávno opustila svůj mateřský svět a její mezihvězdné lodě nyní brázdí galaxii. Někteří z pozemšťanů, známí jako progresoři, působí i na těch nejzapadlejších a nejzaostalejších planetách, kde šíří pokrok a zasévají myšlenky humanismu…

Je ale pozemská civilizace skutečně hlavní silou ve vesmíru? Nebo zde působí nějaká další mocnost – skrytá, ale o to vlivnější a nebezpečnější? Jaká tajemství skrývala dávno zaniklá supercivilizace Poutníků, jejíž stopy se dodnes objevují na vzdálených planetách? A lze tuto civilizaci skutečně považovat za zaniklou?

Odpovědi na tyto otázky hledá Maxim Kammerer, jehož osud a proměny sledujeme od mládí, plného optimismu a elánu, až po hluboké stáří, které přináší poznání a moudrost… ale také smutek a rozčarování.

 

O AUTORECH:
Bratři Strugačtí (Boris a Arkadij) jsou ruští spisovatelé, světově uznávaní v žánru sci-fi. Známí romány jako například Piknik u cesty, Poledne, 22. století, Je těžké být bohem nebo Špunt. Všechny tyto knihy (kromě Pikniku u cesty) se odehrávají ve 22. století ve Světě Poledne nazvaného podle povídkového sborníku.

Psali i humorněji pojatá díla, například novely Pondělí začíná v sobotu a navazující Pohádka o Trojce. Kvůli svému satirickému pohledu na sovětskou byrokracii v kombinaci s pohádkovými a absurdními motivy však na sebe upoutali větší pozornost sovětských cenzorů a s cenzurou pak měli problémy i nadále. Bratři Arkadij a Boris Strugačtí - byli vždy vnímáni jako nedělitelná autorská dvojice. Jejich postavy nejsou žádní velcí hrdinové. Prožívají velká dilemata, která nemusí ovlivnit pouze je, ale třeba celý národ, který si to ani neuvědomuje. Strugačtí jsou jedni ze zakladatelů moderního žánru sci-fi.

 

UKÁZKA Z KNIHY:

Kapitola první

Maxim otevřel průlez, vystrčil hlavu a s obavou pohlédl k nebi. Nebe tu bylo nízké a jakési tvrdé, bez oné lehkomyslné průzračnosti, jež vypovídá o bezednosti vesmíru a mnohosti živých světů – pravá biblická nebeská báň, hladká a neproniknutelná. Ta báň nepochybně spočívala na ramenou místního Atlanta a rovnoměrně fosforeskovala. Maxim se zadíval do míst, odkud přiletěl, a hledal v nadhlavníku díru, kterou prorazila jeho kosmická loď, ale žádná díra tam nebyla, jen se tam jako kapky černé tuše ve vodě rozpíjely dvě velké černé kaňky. Odklopil masivní dveře naplno a seskočil do vysoké suché trávy.

Vzduch byl horký a hustý, voněl tu prach, staré železo, rozdrcené rostlinstvo a život. Smrt tu voněla taky, dávná a nepochopitelná smrt. Tráva mu byla po pás: nedaleko se černaly džungle křovin, tu a tam neuspořádaně čněly unylé pokroucené stromy. Bylo téměř světlo, jako na Zemi za jasné měsíčné noci, chyběly jen noční stíny a průsvitná mlžná modř. Všechno se tu zdálo šedé, uprášené a ploché. Loď stála na dně obrovské kotliny s povlovnými svahy: okolní terén se směrem k rozmazanému, nejasnému obzoru znatelně zvedal, což bylo zvláštní, protože někde kousek stranou plynula velká a klidná řeka, která se valila vzhůru po úbočí kotliny k západu.

Maxim s dlaní klouzající po chladném, lehce zvlhlém plášti obešel celou loď. Stopy po nárazech objevil přesně tam, kde je očekával. Hluboká nepříjemná prohlubeň těsně pod indikačním prstencem – po téhle ráně loď trhavě nadskočila a sklonila se ke straně, takže autopilot začal stávkovat a Maxim musel řízení urychleně převzít do vlastních rukou, a rýha vedle pravého průzoru – to přišlo asi deset vteřin nato, když se loď natočila bokem ke směru přistávacího manévru a Maxim přestal na jedno oko vidět. Ještě jednou pohlédl do nadhlavníku. Černé kaňky se už stačily téměř ztratit. Meteorický déšť ve stratosféře, pravděpodobnost nula celá, nula nula nula atak- dále… Jenže ke každé události, která je v zásadě možná, jednou dojít musí…

Maxim se nasoukal zpátky do kabiny, zapnul na velitelském pultu autoregenerační režim, uvedl do provozu expresní laboratoř a vypravil se k řece. Je to sice takové menší dobrodružství, ale jinak rutinní záležitost. Nuda. U nás v SVP jsou dokonce i dobrodružství součástí rutiny. Meteorický útok, nebezpečné záření, havárie během přistání. Havárie během přistání, nebezpečné záření, meteorický útok… Dobrodružství těla.

Vysoká křehká tráva šelestila a křupala pod nohama, na kalhotách se zachytávala pichlavá semena. S drnčivým zvoněním na něj nalétlo mračno nějakých mušek, chvíli se mu hemžilo před obličejem a zase si ho přestalo všímat. Dospělí, solidní lidé se Skupině volného průzkumu vyhnou velkým obloukem. Ti se starají o své dospělé, solidní záležitosti a dobře vědí, že všechny ty neznámé planety jsou ve své podstatě dosti fádní a únavné… Fádně únavné. Únavně fádní… Ovšem když je vám dvacet let, když dohromady nic neumíte, dohromady ještě nevíte, co byste jednou chtěli umět, když jste se ještě nenaučili hospodařit se svým největším pokladem, totiž s časem, když nemáte žádné zvláštní schopnosti a nedá se očekávat, že se nějaké vůbec dostaví, když dominantou vaší dvacetileté bytosti stejně jako před deseti roky není hlava, ale ruce a nohy, když jste natolik primitivní, že věříte v možnost objevit na neznámých planetách něco, co si na Zemi ani nedokážeme představit, když, když, když… tak to je potom jiná… to prosím. Vezměte si katalog, otevřte ho na libovolné stránce, šťouchněte ukazovákem do kterékoli řádky a klidně si leťte. Objevte planetu, nazvěte ji svým jménem, určujte její fyzikální charakteristiky, bojujte s místními obludami, pokud na nějaké narazíte, navazujte kontakty, bude-li s kým, nebo si tam pomaloučku polehoučku robinzonujte, pokud by se snad ukázalo, že tam nikoho nenajdete… Ono se samozřejmě nedá říct, že by to všechno bylo zbytečné. Dočkáte se vděku, dovíte se, že jste vykonali všechno, co bylo ve vašich silách, a nějaký významný odborník si vás pozve k pohovoru… Školáci, zejména ti s horším prospěchem, k vám budou vzhlížet s úctou, ale když vás potká učitel, jen se zeptá: „Tak ty jsi ještě pořád u SVP?“, převede řeč na jinou kolej a zatváří se provinile a zarmouceně, protože odpovědnost za to, že jste ještě pořád jen u SVP, vztáhne na sebe. A otec řekne jenom: „Hm…“ a nejistě vám nabídne místo laboranta na svém pracovišti; a maminka řekne: „Ale Maxi, ty jsi přece jako dítě docela slušně kreslil…“; a Peter řekne: „Jak dlouho to ještě chceš takhle pytlíkovat? Už té ostudy bylo dost…!“; a Jenny řekne: „Seznamte se, to je můj manžel.“ A všichni budou mít pravdu, všichni kromě vás. A vy se vrátíte na Správu SVP, budete se snažit nevidět dva stejné nekňuby, co se hrabou v katalozích u sousedního regálu, vytáhnete další díl, nazdařbůh ho otevřete a šťouchnete prstem do stránky…

Než seběhl po srázu k vodě, ohlédl se. Za ním se zvolna narovnávala a napřimovala zdupaná tráva, na pozadí nebe se černaly křivolaké stromy a zářil malý kroužek otevřeného průlezu. Všechno bylo víc než obyčejné. No a co, řekl si. Tak ať… Kéž bych tak našel mocnou, starou a moudrou civilizaci. Civilizaci humanoidní… A byl u vody. Řeka byla skutečně mohutná, klidná a dokonce i prostým okem bylo vidět, jak stéká z východu a směrem na západ zase stoupá. (Tady je ale obludná refrakce…!) Všiml si, že druhý břeh je povlovný a zarostlý hustým rákosím a asi kilometr proti proudu trčí z vody nějaké sloupy a pokřivené nosníky deformované příhradové konstrukce, díky popínavým rostlinám celé huňaté. Civilizace, pomyslel si Maxim bez zvláštního nadšení. Kolem bylo cítit poměrně dost železa a taky něco nepříjemného a dusivého; když Maxim nabral do dlaní vodu, pochopil, že je to radiace, dost silná a zdraví škodlivá. Řeka přinášela z východu radioaktivní látky a Maximovi bylo rázem jasné, že užitku z téhle civilizace bude poskrovnu, že zase šlápl vedle, že kontakt zbytečně vyvolávat nebude, ale provede jen běžné analýzy, nenápadně planetu dvakrát oblétne v rovině rovníku a zase potáhne po svých, na Zemi předá materiály rozšafným strejdům z Rady galaktické bezpečnosti, kteří už na tomhle světě něco viděli a něco pamatují, a co nejrychleji na všechno zapomene.

Na všechno zapomenout…

Štítivě otřepal vodu z prstů a otřel si je o písek, přidřepl a zamyslel se. Pokusil se dát si dohromady alespoň hrubou představu o obyvatelích téhle planety, kterým se tu jen sotva bude nějak zvlášť dařit. Kdesi za lesy stálo město, jemuž se zřejmě taky dvakrát nedaří: špinavé továrny, vetché reaktory, z nichž se do řeky valí radioaktivní odpad, šeredné domy s plechovými střechami, samé zdi a skoro žádná okna, uprášené ulice zavalené odpadky a zdechlinami domácích zvířat, kolem města hluboký příkop s padacími mosty… Ačkoli ne, to bylo už před reaktory. A lidé. Znovu zkusil popřemýšlet o domorodcích, ale nedokázal to. Věděl jen, že na sobě budou mít plno svršků, že jsou skoro celí zabalení do tlusté hrubé látky a nosí bílé límečky, které odírají krk. Pak uviděl v písku stopy.

Byly to stopy bosých nohou. Někdo tu seběhl po srázu už před ním a vstoupil do řeky. Někdo těžký, nemotorný, s velkými širokými chodidly a nohama do „o“ – nepochybně humanoid, jedině že měl na nohou po šesti prstech. S hekáním a funěním slezl po svahu, chvíli pajdal po písku, jeho tělo šplouchlo do radioaktivních vod, chraptivě si odfrkl a plaval na druhou stranu, do hustého rákosí. S vysokým bílým límečkem u krku…

Všechno kolem náhle ozářil jasný modravý záblesk, vzápětí nad srázem cosi zahřmělo, zasyčelo a zapraštělo ohnivým třeskem. Maxim vyskočil. Po strmém břehu se sypala hlína, něco se s nebezpečným hvizdem přehnalo po nebi, žuchlo doprostřed řeky a zvedlo vysoký gejzír smíšený s bílou párou. Maxim se chvatně rozběhl zpátky. Už věděl, co se stalo, jen nechápal proč, a vůbec ho nepřekvapilo, když na místě, kde ještě před několika okamžiky stála loď, spatřil kolotající sloup rozžhaveného dýmu, který se jako gigantická vývrtka zarýval do fosforeskující báně. Loď pukla, keramitová skořápka planula nafialovělým žárem, kolem vesele hořela suchá tráva, plápolaly křoviny a první proužky dýmu už stoupaly i z pokroucených stromů. Do tváře mu zabušil zběsilý žár, Maxim si zastínil obličej dlaní a ustupoval po hraně srázného břehu – nejdřív o krok, pak o další krok, a zase a zas… Couval dál, upíral uslzené oči na tu nádhernou, velkolepě žhnoucí pochodeň, z níž vystřelovaly nachové a zelenavé jiskry, na náhle vybuchlý vulkán, na nesmyslný hodokvas rozdováděné energie.

Ale proč, proč tohle…? pomyslel si bezradně. Přišla velká opice, zjistila, že jsem někde pryč, vlezla dovnitř, uzavřela vchod, přestože ani já pořádně nevím, jak to ta automatika dělá, ale ona si to nějak dala dohromady; takže to asi byla chápavá opice, šestiprstá – a ta opice tedy uzavřela vstup na palubu… Co asi tak může být pod palubou takové kosmické lodi…? Zkrátka našla akumulátory, popadla pořádný balvan a prásk…! Opravdu hodně velký balvan, tak třítunový – a bum ho…! Musela to být opice jako slon… A těmi svými šutráky mou loď odrovnala – dvakrát mě zasáhla už ve stratosféře a tady dole mě dorazila… Zvláštní historie. To se snad ještě nestalo. Jenže co já si teď počnu? Hledat mě začnou poměrně brzy, ovšem i když se po mně začnou shánět, sotva je napadne, že něco takového by se vůbec mohlo stát, že by pilot zkázu lodi mohl přežít… Co bude teď? Co maminka… otec… učitel…?

Otočil se zády k požáru a šel pryč. Rychle kráčel podél řeky; všechno kolem ozařovalo rudé světlo; před ním se po trávě zmítal jeho vlastní stín, který se tu zkracoval, tu zase natahoval. Vpravo začínal řídký les vonící trouchnivinou, tráva změkla a zvlhla. Zpod nohou mu vyrazili dva velcí noční ptáci a nízko nad hladinou táhli na druhou stranu. Hlavou mu blesklo, že by ho oheň mohl dohonit a on by před ním taky musel ustoupit za řeku, musel by přeplavat, a to by bylo nepříjemné. Rudá zář však najednou zablikala, pak zhasla docela a Maxim pochopil, že protipožární soustava si na rozdíl od něj přece jen uvědomila, co se to vlastně odehrává, a s pečlivostí sobě vlastní splnila svůj úkol. Živě si představil začazené, částečně natavené zásobníky, nesmyslně trčící uprostřed zpola spálených trosek a svědomitě vypouštějící těžká mračna pyrofagu… Klid, přikazoval si v duchu. Hlavně nebláznit. Čas mám. Času mám přísně vzato habaděj. Mě můžou hledat donekonečna: Loď už neexistuje a najít na planetě jednoho človíčka zřejmě nebude možné. A dokud nepochopí, co se stalo, dokud se skálopevně nepřesvědčí, dokud nebudou mít absolutní jistotu, maminka se nic nedoví… A mezitím na něco přijdu…

Minul nevelký chladný močál, prodral se křovím a ocitl se na silnici, na staré rozpraskané betonce, která se ztrácela v lese. Přistoupil až k zubatému okraji podemleté a přelomené betonové vozovky, spatřil zrezivělé trosky nějaké zpola potopené mostní konstrukce porostlé šlahouny svlačce a na druhé straně pokračování silnice, již bylo pod zářivou nebeskou klenbou sotva vidět. Kdysi tu zřejmě byl most. A ten most zřejmě někomu překážel, tak ho shodili do vody, čímž nezískal ani na kráse, ani na účelnosti. Maxim se posadil a svěsil nohy dolů nad vodu. Prozkoumal své nitro, zjistil, že zatím nepanikaří, a začal uvažovat.

To nejdůležitější jsem našel. Je tu silnice. Špatná silnice, hrubě postavená silnice a navíc prastará silnice, ale přesto je to silnice, a ty na všech obydlených planetách vedou ke svým stavitelům. Co bych tak teď potřeboval? Potravu ne. Tedy, ve skutečnosti bych jedl jako vlk, ale to se ve mně jen probouzejí pravěké pudy, které hned potlačíme. Vodu budu potřebovat nejdřív za čtyřiadvacet hodin. Vzduchu je dost, i když víc by se mi zamlouvalo, kdyby v atmosféře bylo méně kysličníku uhličitého a radioaktivních zplodin. Takže přízemní tužby veškeré žádné. Zato bych uvítal malý, ale co malý, miniaturní a triviální nulový vysílač se spirálovým režimem. A co může být jednodušší než takový jednoduchý nulový vysílač? Jedině snad jednoduchý nulový akumulátor… Zamhouřil oči a v mysli mu zřetelně vytanulo schéma vysílače osazeného pozitronovými emitory. Mít potřebné součástky, dal by tuhle věcičku dohromady raz dva, ani by nemusel otevírat oči. Několikrát si přístroj v duchu sestavil, a když oči otevřel, přístroj tu nebyl. Nebylo nic. Jsem Robinson, pomyslel si, dokonce s jistým zaujetím. Maxim Crusoe. To je ale k vzteku, nic u sebe nemám. Jen šortky bez kapes a kecky. Ale ostrov je obydlený… A když je obydlený, vždycky je naděje, že by se někde dal sehnat primitivní nulový vysílač. Horlivě přemítal o nulovém vysílači, ale nějak se to nedařilo. Pořád viděl maminku, jak jí někdo oznamuje „Váš syn je nezvěstný“, viděl, jak se v té chvíli tváří, jak si otec mne obličej a nechápavě se rozhlíží a jak je jim oběma chladno a neútulno… Ne, poručil si, o tomhle přemýšlet nesmím, o čemkoli, jen o tomhle ne, jinak mi nic nepůjde od ruky. Přikazuju a zakazuju. Přikazuju nepřemýšlet a zakazuju přemýšlet. A dost. Vstal a vykročil po silnici.

Les, na kraji řídký a nesmělý, si postupně dodával odvahy a tlačil se k betonu blíž a blíž. Některé troufalé mladé stromky už dokonce povrch rozlámaly a rostly přímo ve vozovce. Silnice musela být několik desítek let stará, či ještě spíš už několik desítek let nebyla v provozu. Les po obou stranách byl stále vyšší, hustší a neproniknutelnější, tu a tam se větve nad hlavou spojovaly v jednolitou klenbu. Setmělo se; chvílemi vpravo, chvílemi zase vlevo se z hloubi porostu ozývaly hlasité hrdelní skřeky. Něco se tam hemžilo, šelestilo a cupitalo. Jednou dokonce asi dvacet kroků před ním přes silnici přeběhl kdosi přízemní, přikrčený a tmavý. Zvonila mračna mušek. A Maxim si musel v duchu říct, že tahle končina je natolik zpustlá a divoká, že lidé tu nejspíš nebudou žádní a že se k nim bude muset plahočit několik dní. Temné jeskynní pudy se probudily a znovu a znovu na sebe upozorňovaly. Maxim však cítil, že všude kolem je dostatek živého masa, že hlady tu nezajde, že to všechno sotva bude chutné, ale o to zajímavější by mohl být lov. A protože dumat o tom nejpodstatnějším si zakázal, zavzpomínal, jak chodívali na lov s Petrem a myslivcem Adolfem: lovili holýma rukama, lest proti lsti, reflex proti reflexu, síla proti síle. Tři dny štvát jelena přes polomy a vývraty, dohnat ho, popadnout za paroží a povalit na zem… Jeleni tu nejspíš nebudou, ale není pochyb o tom, že zdejší divočina je poživatelná: stačí se na chvilku zastavit a zamyslet, a hned vás nemilosrdně žerou komáři, což je neklamné znamení – kdo je někde k snědku, ten v takovém světě hlady neumře… Nebylo by špatné zabloudit a tak rok dva se potulovat po lesích. Opatřil by si alespoň jednoho kamaráda – nejspíš nějakého vlka či medvěda, chodili by spolu na lov, vykládali by si… Nakonec by to asi člověka přestalo bavit a taky se nezdá, že by bloudění po těchto lesích bylo nějak obzvlášť příjemnou kratochvílí. Všude kolem je plno železa, špatně se tu dýchá… A pak, v každém případě musí nějak dát dohromady ten nulový vysílač…

Zůstal stát a zaposlouchal se. Někde hluboko v lese zazníval monotónní dutý rachot a Maxim si uvědomil, že tenhle hluk slyší už dlouho, ale teprve teď mu věnoval pozornost. Nebylo to ani zvíře, ani vodopád – spíš mechanismus, nějaký barbarský stroj. Chrčel, tu a tam zavyl, kovově skřípěl a šířil kolem sebe pach rzi. A blížil se.

Maxim se sehnul a těsně při krajnici se nehlučně rozběhl tomu randálu naproti; vzápětí však prudce zastavil, protože div nevběhl do křižovatky. Jeho silnici v pravém úhlu přetínala jiná – bahnitá, s nestvůrně hlubokými vyježděnými kolejemi, z nichž čněly odporně páchnoucí a silně radioaktivní rozlámané zbytky betonu. Maxim poklesl do dřepu a pohlédl doleva. Rachot motoru a kovové skřípění zaznívalo odtud. A neustále se přibližovalo.

Za minutu se to objevilo. Nesmyslně obrovské, horké, smrduté, celé z nýtovaného pancéřového plechu, drtilo to zuboženou vozovku zrůdnými pásy zalepenými bahnem, ale neřítilo se to a vlastně to ani nejelo, spíš se to jen tak hrnulo – hrbaté, nevzhledné, rámusící utrženými pláty ušlechtilého kovu, nadívané surovým plutoniem napůl smíšeným s lanthanoidy, bezmocné, hrozivé, bez posádky však zároveň tupé a nebezpečné – převalilo se to přes křižovatku a hřmotilo to dál, skřípajíce a pískajíce po drceném betonu a zanechávajíce za sebou ohon rozpáleného dusna, po chvíli to zmizelo v lese, tlumeně ryčelo, převalovalo se ze strany na stranu, čas od času to náhle zaječelo ve vyšších obrátkách, ale postupně to utichalo…

Maxim si ulehčeně vydechl a zahnal komáry. Otřásl se. Něco tak nesmyslného a ubohého ještě nikdy v životě neviděl. Hm, pomyslel si, tak tady se s vidinou pozitronových emitorů budu muset rozloučit. Pohlédl za kovovou obludou a najednou si všiml, že ta příčná silnice není žádná silnice, ale průsek, úzká štěrbina v lese; stromy nad ní nebe nezakrývaly jako nad silnicí. Že bych to zkusil dohnat? řekl si. A zastavit to, zhasnout kotel… Zaposlouchal se. V lese bylo slyšet halas a praskot, obluda tam přešlapovala v bahně jako hroch a pak se rachot motoru znovu začal přibližovat. Vracelo se to. Znovu supění, ryk, vlna puchu, řinkot a znovu se to valí přes křižovatku a vleče se to na tu stranu průseku, ze které to před chvílí vyjelo… Ne, řekl si Maxim, s tímhle nechci mít nic společného. Nemám rád zlá zvířata a barbarské automaty… Ještě počkal, pak vyšel z křovin a jediným skokem se přenesl přes zamořenou křižovatku.

Chvíli postupoval velice rychle, zhluboka dýchal a očišťoval plíce od výparů toho ocelového hrocha, ale potom znovu přešel na normální pochodové tempo. Přemítal o tom, co za první dvě hodiny života na svém obydleném ostrově spatřil, a pokusil se všechny náhody a prapodivné střípky tohoto světa skloubit v něco logicky nekonfliktního. Bylo to však velice těžké. Obraz, který z takových úvah vznikal, nebyl reálný, ale pohádkový. Pohádkový byl už tenhle les, přecpaný železným šrotem, a navíc se v něm hlasy téměř lidskými překřikovaly pohádkové bytosti; stará opuštěná silnice stejně jako v pohádce vedla lesem k začarovanému zámku a neviditelní zlí čarodějové se pokoušeli silou zastavit člověka, který se neznámo jak dostal do jejich země. Už daleko od zámku ho zasypali meteority, když to nevyšlo, spálili jeho kosmickou loď, jeho samotného polapili do pasti a poštvali na něj železného draka. Drak byl ovšem, jak se právě ukázalo, příliš starý a hloupý, oni už zřejmě pochopili svůj přehmat a připravují něco modernějšího. „Poslyšte,“ oslovil je Maxim, „já se přece nechystám odčarovávat vaše zámky a budit vaše letargické krasavice, já se jen chci setkat s někým z vás, pokud možno s někým chytrým, kdo by mi dokázal pomoct s pozitronovými emitory…“

Ale zlí čarodějové si dál vedli svou. Nejdřív přes silnici položili obrovský prohnilý kmen, pak rozrušili betonový povrch, do podloží vyhrabali obrovskou jámu a naplnili ji zatuchlou radioaktivní břečkou, a když ani to nepomohlo, když to přestalo bavit i mračna mušek, unavená ustavičným štípáním, a ta nechala Maxima na pokoji, vypustili čarodějové už k ránu z lesů zlou studenou mlhu. Maxim rychle prokřehl a rozběhl se, aby se trochu zahřál. Mlha byla lepkavá, mastná, zaváněla mokrým kovem a hnilobou, ale už zanedlouho se do tohoto pachu přimísil kouř a Maxim si uvědomil, že tu někde nablízku musí hořet živý oheň.

Když Maxim nakonec spatřil kousek od silnice skomírající plaménky a starou nízkou zděnou stavbu zarostlou mechem, s propadlou střechou a prázdnými tmavými okny, nad lesem se rozhoříval úsvit a nebe zamihotalo jitřní šedí. Lidi tu nikde nebylo vidět, ale Maxim cítil, že jsou někde nedaleko a možná se už brzy vrátí. Opustil silnici, přeskočil příkop a brodě se po lýtka shnilým listím se přiblížil k ohni.

Ten ho uvítal vlídným pravěkým teplem, které v Maximovi rozdmýchávalo nejstarší lidské instinkty. V takové situaci se dá bez pozdravu přidřepnout k plamenům, natáhnout nad ně promrzlé ruce a mlčky čekat, až pán domu stejně nemluvně podá horký kousek masa a horký hrnek. Hospodář tu sice nebyl, ale nad ohněm visel ukoptěný kotlík s ostře vonícím pokrmem, opodál se povaloval prázdný pletený kulatý košík, klubko tenkého kovového lana a nějaké další předměty z kovu i umělých hmot, jejichž poslání a význam Maxim zatím nepochopil.

Poseděl u ohniště, s pohledem upřeným do plamenů se zahřál, pak vstal a zašel do domu. Z budovy zbyla v podstatě jen kamenná krabice zdí. Skrz zborcený strop nad hlavou prosvítalo jitřní nebe, na shnilá podlahová prkna bylo hrůza vstoupit a po koutech rostly bohaté trsy malinově rudých hub – určitě jedovatých, ale když se pořádně prosmaží, jistě se docela dobře dají sníst. Pak však v pološeru zahlédl u zdi čísi kosti promíchané s cáry zteřelého šatstva a všechno pomyšlení na jídlo se rázem vytratilo. Cítil se stísněně, a tak se otočil, seběhl po pobořených schůdcích ven, složil dlaně do hlásné trouby a zahulákal na celý les:

„Haló, šestiprsťáci!“

Ozvěna téměř okamžitě uvízla v mlze mezi stromy, nikdo se neozval, jen přímo nad hlavou mu rozčileně zacvrlikala nějaká ptačí havěť.

Maxim se vrátil k ohni, přihodil do plamenů pár větví a nakoukl do kotlíku. Pokrm vřel. Rozhlédl se kolem, našel něco, co alespoň vzdáleně připomínalo lžíci, přičichl k tomu, otřel to trávou a znovu přičichl. Pak opatrně stáhl šedý šlem a oklepal ho do popela. Zamíchal jídlo, nabral si z kraje, foukl a s opatrně vyšpulenými rty okusil. Ukázalo se, že to vůbec není špatné, něco jako polévka z tachoržích jater, snad jen chuť to má trochu ostřejší. Maxim lžíci odložil, šetrně uchopil kotlík do obou rukou a postavil ho do trávy. Pak se znovu rozhlédl a zvolal:

„Snídaně je hotová!“

Nemohl se zbavit pocitu, že domácí budou někde poblíž, ale zatím vnímal jen nehybné, mlhou zvlhlé keře, černé kostrbaté kmeny stromů, praskání ohně a ustarané repetění ptactva.

„No prosím,“ řekl znovu nahlas. „Dělejte, jak myslíte, ale já zahajuju kontakt.“

Velmi rychle tomu přišel na chuť. Buď byla lžíce příliš velká, nebo se pud sebezáchovy měl až příliš čile k světu, ale než se stačil vzpamatovat, spořádal dobrou třetinu kotlíku. Lítostivě poodstoupil, chvíli jen tak postál, zkoumal vlastní chuťové vjemy a pečlivě utřel lžíci; pak se neudržel a nabral si ještě jednou, až ode dna, ty chutné hnědavé kousky, které trochu připomínaly trepang a na jazyku se jen rozplývaly, až se nakonec definitivně přemohl, vyleštil lžíci do sucha a položil ji napříč přes kotlík. Nejvyšší čas učinit zadost pocitu vděčnosti.

Vyskočil, vybral si několik tenkých proutků a zamířil s nimi do domu. Opatrně našlapuje po ztrouchnivělých prknech a snaže se nezavadit pohledem o zbytky kostry u zdi se jal trhat houby a napichovat nejpevnější kloboučky na prut. Ještě kdybych vás tak mohl osolit a posypat paprikou, ale nevadí, napoprvé to musí stačit takhle. Pověsíme vás pěkně nad ohýnek, veškerá aktivní organika se z vás vypaří a bude z vás pochoutka, bude z vás můj první přínos kultuře tohohle obydleného ostrova…

Šero v domě náhle zhoustlo a on si okamžitě uvědomil, že ho někdo sleduje. Včas v sobě potlačil nutkání polekaně se otočit, napočítal do deseti, pomalu se vztyčil, a dřív než klidně otočil hlavu, nasadil přívětivý úsměv.

Oknem na něj zírala dlouhá tmavá tvář s unylýma očima, s unyle pokleslými koutky úst, a dívala se absolutně bez zájmu, beze zloby a bez radosti, jako by nesledovala bytost z jiného světa, ale otravné domácí zvíře, které se zase cpe někam, kde v žádném případě nemá co pohledávat. Hleděli na sebe několik vteřin a Maxim cítil, jak unylost čišící z toho obličeje zaplavuje dům, jak bičuje les, celou planetu i její nejbližší okolí, jak všechno zešedlo, zplačtivělo a pohaslo: Tohle všechno už tu bylo, říkal ten pohled, a mockrát, ještě mockrát to tu bude, žádná spása před vší tou šedou, pohaslou a uplakanou nudou se neočekává. Pak se v domě udělala ještě větší tma a Maxim se obrátil ke dveřím.

Celý vchod širokými rameny zahradil rozložitý muž, rozkročený na krátkých pevných nohou a navlečený v prapodivně kostkované kombinéze, s hlavou hustě porostlou ryšavými vlasy a vousisky. Z bujné zrzavé džungle se na Maxima upírala ostrá, velice neodbytná, velice pichlavá a zároveň nepochopitelně veselá modrá očka – veselá zřejmě především díky kontrastu s vesmírnou unylostí, která do domu proudila oknem. Tlamatý pořez zřejmě příchozí z jiného světa neviděl poprvé a byl zvyklý vypořádat se s takovými otravnými návštěvami rychle, drsně a rozhodně – bez všelijakých kontaktů a dalších zbytečných komplikací. Přes krk mu na koženém řemeni visela velezlověstná silná kovová roura a ústí onoho nástroje účtování s přivandrovalci pevnou špinavou rukou namířil přímo na Maximovo břicho. Rázem bylo jasné, že ani o mimořádné hodnotě lidského života, ani o Chartě lidských práv, ani o dalších velkolepých vymoženostech vrcholného humanismu a koneckonců ani o humanismu jako takovém v životě neslyšel, a kdybyste mu o tom chtěli začít vykládat, nebude tomu věřit.

Maximovi však mnoho možností volby nezbývalo. Natáhl před sebe proutek s napíchanými kloboučky hub, jeho ústa se roztáhla do ještě srdečnějšího úsměvu a s přehnaně pečlivou artikulací pronesl:

„Mír! Všechno v pořádku! Všechno je dobré!“

Unylá osoba v okně na toto zvolání reagovala dlouhou nesrozumitelnou frází, prostor kontaktu vyklidila a soudě podle zvuků zvenčí se rozhodla přihodit do ohně ještě pár suchých větví. Rozcuchaný ryšavý plnovous modrookého se zahýbal a z měděných houštin se vyrojily hrkavé, řvavé a skřípavé zvuky, které Maximovi velice živě připomínaly železného draka na křižovatce.

„Ano!“ odvětil Maxim a energicky zakýval hlavou. „Země! Vesmír.“ Píchl proutkem někam nad hlavu a zrzavý plnovous poslušně pohlédl k prolomenému stropu. „Maxim!“ pokračoval Maxim a zavrtal si ukazovákem do prsou. „Maxim! Jmenuju se Maxim!“ Pro větší názornost si na hrudní koš zabušil jako rozlícená gorila. „Maxim!“

„Machch-ssim!“ zachrčel ryšavý plnovous se zvláštním přízvukem.

S očima upřenýma na Maxima pak přes rameno vypustil dávku rachotivých zvuků, v níž se několikrát opakovalo slovo „Machsim“, a neviditelné unylé individuum na to odpovědělo sérií nevýslovně teskných fonémů. Modré vousáčovy oči div nevypadly z důlků, žlutozubá tlama se otevřela a muž se rozřehtal. Konečně mu došla bizarní komičnost celé situace. Když se ryšavý plnovous dosyta vysmál, protřel si volnou rukou uslzené oči, sklonil hlaveň své smrtonosné zbraně a jednoznačným gestem Maxima vybídl: Polez ven!

Maxim s radostí poslechl. Vyšel přede dveře a znovu podával vousáčovi prut s houbami. Ten si proutek vzal, chvíli jím nechápavě otáčel, přičichl k nim a zahodil ho.

„Tak to ne!“ ohradil se Maxim. „Ještě se budete cpát, až vám bude za ušima praskat!“

Sehnul se a prut zvedl. Vousáč nic nenamítal. Poplácal Maxima po zádech, přistrčil ho k ohni, nalehl mu na rameno, posadil ho na zem a něco mu důtklivě začal vtloukat do hlavy. Maxim ho však neposlouchal. Prohlížel si unylého. Ten seděl na druhé straně a sušil jakýsi velký špinavý hadr. Jednu nohu měl bosou a neustále pohyboval prsty a – a těch prstů bylo pět. Pět, rozhodně ne šest.

 

INFO O KNIZE:
Strugačtí, Arkadij a Boris: Maxim Kammerer
Vydal: Triton, červen 2019
Vazba: vázaná s přebalem
Počet stran: 632
Cena: 489 Kč

TritonLiteraturaSci-fiArkadij a Boris StrugačtíUkázkaUkázky
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Liga spravedlnosti 1 - Vyhlazovací stroje

Thu, 06/20/2019 - 01:00

"Toto asi nebude můj šálek čaje", řekl jsem si po dočtení Vyhlazovacích strojů. Krátké zamyšlení nad tím, zda-li nejsem v sedmnácti na tohle už jednoduše starý... A podivný pocit prázdnoty, znudění a neskutečného mišmaše, který mi nastal v hlavě.
Svět je pod útokem! Samozřejmě, pokud mají jednu záležitost řešit už víc jak tři superhrdinové najednou, musí být hrozba minimálně na úrovni absolutní devastace.
Země se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Z vesmíru se řítí chapadlovitá stvoření konající zvrácenou formu žní. Napadení lidé ztrácejí kontrolu nad svým chováním a jako jeden propojený organismus se vydávají na pochod do neznáma. Ochrana před touto hrozbou však neznamená vítězství. Probudila se pradávná mytická stvoření "Spříznění", kteří svá obrovská těla skládají ze všech obyvatel planety a získávají tak zpět svou údajně ukradenou moc různých elementů. K tomu ještě přidejte Zemi na kusy trhající tělesa v zemském plášti a máte koktejl na zkázu našeho světa. Jenže také velké množství dějů, v nichž se okamžitě ztratíte. Zde se nám na scéně ukazuje největší slabina Vyhlazovacích strojů. Obsahují kvantum informací, které nikdo nevysvětluje, prostě tam jen tak jsou a žijí si vlastním životem. A něco takového vůbec nepřidává na plynulosti čtení.
Liga spravedlnosti 1 má neskutečně velký problém se schopností zaujmout, respektive se svou neschopností. Na první pohled to vypadá dobře. Máme tady osm hrdinů a globální nebezpečí. Jenže jeho pojetí je dětinské a nepřesvědčivé. Chvíle, kdy se lidstvo vzbouří proti svým ochráncům, má potenciál být dramatickým obratem se zajímavým vyvrcholením. Místo toho se jedná o moment na pár stran, který odezní stejně rychle, jako nastal. Akční pasáže střídají kýčovité monology na téma důvěry a potřeby spolupráce, případně hrdinská prohlášení protkaná notnou dávkou nabubřelosti. Vrcholem nevkusu a spisovatelského selhání jsou pak dialogy Spřízněných mezi sebou nebo s Wonder Woman. Jakožto správná stvoření složená z dávné síly, moudrosti, energie a bla bla bla (všech těchto vznešeně znějících pojmů) mají Spříznění kryptickou řeč, která má pravděpodobně znít velice tajemně. Dosahují však pouze dojmu mimin po lobotomii a pokud brzy některá z následujících knih nepřinese hlubší vysvětlení jejich blábolení (jinak to opravdu nazvat nelze), tato nálepka jim již zůstane.
Z příběhu je tak pouze čitelné, že tito "Žneci" a Spříznění se opravdu nemají rádi a jedni činí tak, aby zabránili v záměru těch druhých. O co komu vlastně jde, co s čím souvisí, to je v průběhu čtení jen velice špatně rozpoznatelné a mnoho se nedozvíme ani po zaklapnutí poslední stránky. Před vámi pak už jen leží necelých stosedmdesát stran obrovské rubačky, během níž se rozpadá zemský povrch, lidé se topí v troskách a oceány se vylévají z povrchu. Jenže musíme být tvrdí jen do určité míry, takže sice máme mnoho zraněných, ale "pouze" jednoho mrtvého. Jednoduše proto, abychom mohli naroubovat na konec další díl, jehož hlavní zápletka nemá špatnou myšlenku, ale slabé základy. To už však předbíhám.
Pokud vás baví nekonečný zoufalý boj plný efektů, pak jste narazili na dílo přímo pro vás. Pokud však chcete, aby se v knize alespoň něco opravdu událo, vyhněte se Vyhlazovacím strojům širokým obloukem.

Znovuzrození hrdinů DC: Liga spravedlnosti 1 - Vyhlazovací stroje
Bryan Hitch, Tony S. Daniel, Sandu Florea, Tomeu Morey
Nakladatel:
Crew
Překlad: Ľudovít Plata
Redakce: Changer the Elder
Rok vydání: 2018
Počet stran: 168
Rozměr: 168 x 258
Provedení: paperback
Cena: 299 Kč

KomiksLiga spravedlnostiCrewDC ComicsB. Hitch
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Flash 2 - Rychlost temnoty

Tue, 06/18/2019 - 01:00

Míváte někdy pocit, že je vše naprd a máte chuť na trochu pohádkových happyendů? Flash 2 - Rychlost temnoty je tu pro Vás, aby rozzářil Váš den.
Tentokrát se dostáváme do Central City pár měsíců po událostech z Flash 1 - Když blesk udeří dvakrát. Meena, přítelkyně Barryho Allena, je pryč. Sice existuje naděje, že svou předpokládanou smrt přežila, o nic ji to však nepřibližuje přátelům. Neukázala se zpět schválně z osobních důvodů? Nebo je to ještě komplikovanější? Svou troškou do mlýna rodinných etud přidává Iris, Barryho blízká známá, jež zažívá pubertální vzdor svého synovce Wallyho, Kid Flashe. Výchova superhrdiny nebývá snadná, co k tomu říct? Kdekdo má problém s "obyčejným" náctiletým, s útěky z domu a ze školy... Málokomu však utíká světelnou rychlostí.
Taktéž nám brnká na milostnou notu samotný Barry, jehož vztahy vždy ztroskotaly právě kvůli jeho superschopnosti, srdci na správném místě (paradoxně) a citu pro povinnost.
V této situaci se ve městě objeví Barryho starý známý, Shade. Elegán s temnou minulostí, jenž přešel na stranu dobra a získal lásku svého života. Věčný strach z neúspěchu úžasného vztahu však způsobil proboření bariéry mezi dobrou a špatnou částí a vypustil na světlo světů démony temnoty, kteří nyní netouží po ničem více, než ovládnout ten náš.
Celým dějem se táhne neustále připomínaná důvěra a potřeba rozlišit nedůvěru od snahy ochránit ostatní před  život příliš ovlivňujícími informacemi. Právě tento spor je katalyzátorem, jenž způsobí na sebe se nabalující potíže.
Příběh není nijak složitý a jedná se vlastně o takovou "rychlou záchranu světa" na jedno odpoledne. Je to škoda, protože temný charakter Shade by dodal celku pořádnou dávku napětí. Autoři by si mohli pohrát se zasazením do více světů, o které se po rychlém nastínění vlastně jenom nepatrně otřou. Rychlé vysvětlení a bleskové vyřešení případu tak jenom podtrhuje jistou hračkovitost, kterou je možné z Flash 2 cítit. Asi jako Mickeyho klubík pro lehce odrostlé.
Druhý bonusový příběh je taková malá jednohubka, která klidněji zakončuje trochu hektičtější tempo první části. Sladký bonbónek na konec, opět dokazující, že tato kniha je ztělesněná definice pozitivního pohledu na svět. Snaha přijímat život jak přichází, vypořádávat se s ním s nadějí a s přáteli ruku v ruce. To je hlavní premisa, která funguje vlastně mnohem lépe, než by se na první pohled mohlo zdát.
Flash 2 - Rychlost temnoty mohu doporučit komukoliv, kdo má chuť na rychlé a nenáročné čtení, ve kterém bude na konci "ten dobrý" v teple a pohodlí, padouch poražen a rovnováha světa opět srovnána.

Znovuzrození hrdinů DC: Flash 2 - Rychlost temnoty
Joshua Williamson, Davide Gianfelice, Jorge Corona, Neil Googe
Nakladatel: Crew
Překlad: Changer the Elder
Redakce: Jiří Pavlovský
Rok vydání: 2018
Počet stran: 128
Rozměr: 168 x 258
Provedení: paperback
Cena: 299 Kč

KomiksFlashDC ComicsCrewJ. Williamson
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Mariam Petrosjanová, Dům, ve kterém...(I.) Smečka z Čtvrtého pokoje

Mon, 06/17/2019 - 01:00

Černobylská katastrofa je dnes i po 33 letech aktuálním tématem. Díky seriálu se mnozí seznámili s osudy pracovníků elektrárny, hasiči i tzv. Likvidátory. O čem se však mlčí, jsou děti. Děti, které zasáhla bezprostředně radiace v Pripjati, děti, které se narodily ozářeným rodičům či takové, které si nesou následky radiace ač narozené léta po katastrofě. Děti mentálně i fyzicky postižené, o které svět zdravých nestojí. Takové děti rodiče dávají do fiktivního Šedého domu, kde žijí své životy. Do jejich světa nás skrze tuto knihu vezme Mariam Petrosjanová.

Kuřák patří mezi Bažanty. Žije v Prvním pokoji a už z podstaty skupiny, do které patří, se stává obětí ostatních a vzorným šprtem. Tato role se mu však nelíbí. I přes to, že je na vozíčku, se hrdě postaví osudu Bažanta, a tak se dostane do Čtvrtého pokoje. Pokoje, kterému velí Slepec a Sfinga. Kde potkává Šakala a Lorda. Navzdory prvotním obavám z předsudků ho mezi sebe přijmou a otevírají mu dveře do světa v Domě. Skrze jejich vyprávění poznává přítomnost i minulost. Učí se nepsaným pravidlům skupiny, ale i mezi Pokoji samotnými v domě. Cesta k poznání je však trnitá a život v tomto Domě není jen hra.

Kuřákovo vyprávění je proloženo textem v kurzívě. Ten odkazuje na dění v nedaleké minulosti Domu, kde je hlavní postavou také nezkušený mladý kluk, Koník. On sám na vlastní kůži poznává, že toto není jen obyčejná internátní škola. Vše má svá pravidla, která však neovlivňují učitelé ani vychovatelé, nýbrž sami žáci. Každý má své místo, každý má svůj nepsaný osud. Koník chce víc a postupně toho dosahuje, ale za jakou cenu?

Zmíněné dvě dějové linie místy doplňuje Intermezzo v podobě obecného vyprávění o Domě nikoli z pohledu ich-formy některého z chovanců, ale er-formy z pohledu nestranného vypravěče. Mariam Petrosjanová však nedá nic zadarmo. Čtenář si svou fantazií dovytváří příběh, dává si dohromady jednotlivé indicie, aby se časem přesvědčil o své pravdě či omylu. Život dětí se zároveň pohybuje na hranici mezi skutečností a fantazií. Nejsou dospělé, aby už viděly svět černobíle. Sice jsou mnohdy zlomené okolnostmi, ale o to spíše utíkají do vlastního světa, který proniká zdmi Domu samotného.

Překlad knihy musel být v mnoha ohledech oříšek, ale Konstantin Šindelář se ho zhostil na výbornou. Zachoval květnatost jazyka a neupadl do prostého opakování týchž pojmů. Stejně jako si autorka hraje s jazykem a slovy, hraje si i on. Přesto neupadá do nesmyslných novotvarů.

Vzhled knihy navozuje dojem tajemna. Tajemna, co prostupuje samotným Domem v očích dětí. Tajemna, které vás pohltí a nepustí.

Autorka si s knihou opravdu vyhrála. Věnovala jejímu psaní dvacet let a to na vás dýchne z každého řádku. Fantazie, sny a přání se setkávají s tvrdou skutečností, kde každý bojuje o přežití. Nikde explicitně není řečeno, kde budova stojí. 90. léta odhadnete dle vybavení a odkazů v textu na písně a osobnosti, jedna z linií se snad odehrává i v současnosti. V ději první knihy můžete vidět, co chcete. Neváhejte tedy, pořiďte si knihu a udělejte si vlastní názor. 

Mariam Petrosjanová
Dům, ve kterém… Smečka ze Čtvrtého pokoje
Vydavatelství: Fragment
Překlad: Konstantin Šindelář
Rok vydání: 2016
Počet stran: 328
Cena: 249Kč


 

 

RecenzeLiteraturaM. PetrosjanováAlbatros mediaFragment
Categories: Vector Graphic

UKÁZKA: Marie Rejfová, Kdo maže, ten jede

Fri, 06/14/2019 - 12:09

Miroslava Dostálová nespokojeně pokrčila nos proti obloze. Polední slunce se schovalo za mraky a nedávalo ani v nejmenším najevo, že chce něco na téhle situaci změnit. Navíc se zvedl vítr a vmetl každému, kdo se odhodlal riskovat zdraví na běžkách, čerstvě napadaný prašan do očí.
„No, hezký,“ zabručel Karel Dostál, který stál ve stopě za ní. „Divím se, že vůbec někdo přišel.“
„Jako každý rok v tuhle dobu,“ pravila přes rameno.
Nechápala svého muže o nic víc než všechny zdravé a mobilní občany Brodu, kteří dali přednost sobotnímu programu v televizi před tradičním „šoupákem do Machtína“. V prostoru startu se těsnala necelá stovka nadšenců různého věku a pohlaví. A to bylo setsakramentsky málo. Lidé jsou líní, pomyslela si a vypjala prsa jako při sokolském nazdar. Jejich chyba.
„Právě. Mohla jsi to posunout na konec měsíce.“ Zabodl hůlky a vytáhl z kapsy zmuchlaný kapesník.
„Prosím?“
„Jsi jednou starostka…“ Zatroubil jako polnice.
Několik okolostojících se po něm otočilo – snad v úleku, že zmeškali start. Z hloučku lyžařů popíjejících horký grog u provizorního stánku se ozval pronikavý ženský smích.
Přešla vše s důstojným klidem. Utřel si nos. „Bude to lepit…“
„Měl sis pořádně namazat.“
„Mazal jsem,“ odsekl.
Pokrčila rameny. „Asi špatně.“
„Zima je jako v psinci,“ nedal se.
„Zato na Čihátku – tam mají jistě teplo,“ pokývala hlavou a znovu si raději překontrolovala obsah velké koženkové ledvinky neurčitého stáří. Náplasti, jelení lůj, telefon, vosk, mapa, doklady, dvě celozrnné tyčinky, pití, papírové kapesníky. Možná měla vzít obyčejné. Vypadá to, že Karel tu rýmu nepředstírá…
„Nemůžu za to, že mě pozval,“ ohradil se.
„Kdo a kam?“ doplužila k nim tmavovláska v červeném kulichu a spíše silou vůle než lyžařským uměním zastavila na špičkách Karlových předrevolučních sportenů.
„Josefíno!“ zvolal.
„Starý Kačírek vdává dceru a náš táta si myslí, že by si to užil daleko víc,“ zodpověděla její otázku Miroslava.
„Neblázni, švagře,“ pokusila se černovláska o mravokárný tón.
„Veselit se s bandou nimrodů, když můžeš tužit tělo sportem?“
„Stojíš mi na lyžích – švagrová,“ šťouchl do ní. Neudržela rovnováhu a sedla si na zadek.
„Au! Co děláš?!“
„Ničíš mi vybavení.“
„Prosím tě,“ vyhrabala se s nadávkami na nohy, „oba s Mirkou vypadáte jako Hanč a Vrbata.“
„Jo,“ popotáhl. „Zmrzlí na kost.“
Miroslava byla se svou vizáží spokojená, tudíž se jí sestřina kritika nedotkla ani v nejmenším. Urovnala si ledvinku na zádech, aby jí světlezelená větrovka nedělala na bocích faldy.
„Nenapadlo tě, že bys měla trochu reprezentovat?“ rýpla si do ní Josefína.
„To si myslíš ty, nebo tví noví známí z Prahy?“ vrátila jí smeč Miroslava a pohlédla ke stánku. Všem dominoval vysoký šedesátník impozantního zjevu, který bavil dvě mladé ženy jakousi vtipnou historkou z lyžování na ledovci. Miroslava přemýšlela, jestli ji popouzí víc jeho dokonalý chrup v opálené tváři, nebo fluidum velkého světa, které kolem sebe šířil. „Kryštof Oplt osobně,“ neodpustila si štiplavý tón.
„Náhodou. Je v pohodě,“ opáčila Josefína.
Karel se probral z tichého odporu vůči všem akcím, které mu bránily sedět v teple u piva. „Kdo?“
„Kryštof Oplt,“ sykla Miroslava. „A nedívej se tam. Bude si myslet, že mluvíme o něm.“
„Taky že mluvíme,“ pokrčil rameny. „Vypadá sympaticky.“
„Vždyť to říkám,“ rozhodila hůlkami Josefína, divže neinzultovala dámu středních let stojící kousek od ní.
„Zavaž si pořádně boty,“ poradil jí Karel.
„Mám,“ ujistila švagra.
„Nikdy ses to pořádně nenaučila,“ poznamenala Miroslava.
„Protože jsi mi to blbě vysvětlila,“ usadila ji Josefína.
Miroslava upřela zrak na Josefíniny běžkařské boty. Jako starší sestra dostala od rodičů za úkol naučit malou Pepinu kličku. Povedlo se jí to jen napůl. Josefína to dál a dál motala po svém i přes výhrůžky vleklého mučení.
Chumel lidí před startovní čárou se zavlnil a na nízký stupínek vylezl tlustý pán v beranici se vzduchovou pistolí v ruce.
„Životní prostředí vás, jak tak koukám, nezajímá,“ podotkla Miroslava suše. Nechápavost jejích příbuzných bývala někdy opravdu nesnesitelná.
„Ale zajímá,“ opáčil Karel a zabalil se do šály až pod nos, protože začalo sněžit. „Zrovna teď je na hovno.“
Miroslava se nadechla, ale ať už hodlala říct cokoliv, slova jí vzal z úst startovní výstřel. Rána přehlušila vše ostatní a někde za kopcem se rozvinula v mnohonásobnou ozvěnu.
„Co tam nahoře asi teď dělají?“ otočil se Karel k zalesněnému úbočí. Vítr k nim občas donesl vzdálené zvuky lesního rohu a jemu podobných nástrojů.
„Nehloubej a jeď!“ zavelela Miroslava jako velitel dragounů. Mít šavli místo hůlek, tak svému muži dávno usekla půlky.
Vyrazili.

* * *

Když dav běžkařů odstartoval na patnáctikilometrový okruh brodskými lesy, Josefína si pořád ještě myslela, že ji čeká zábavný den. Zhruba po deseti minutách o tom začala pochybovat a o půl hodiny později nabyla přesvědčení, že zhyne. Většina účastníků zmizela kdesi vepředu a nebýt hlasitého „Píchej!“ kterým ji Miroslava v pravidelných intervalech doháněla k šílenství, spokojeně by si ustlala v závěji k věčnému spánku. Navíc houstlo sněžení a s tím i Karlovy lamentace, „že se to – krucinál hergot – lepí“.
„Do prkenný ohrady, já se na to vykašlu!“ zahřměl nakonec. Zastavil a sundal si jednu lyži. „Mám to celý obalený sněhem.“
Josefína se vedle něj svalila na bok a položila tvář na sníh. Srdce jí bušilo ve spáncích.
„Takhle se nikam nedostaneme,“ zakroutila hlavou Miroslava, na které byla znát jen nepatrná únava. Otevřela ledvinku a podala Josefíně láhev s vodou. „Nikdy jsi nebyla příliš fyzicky zdatná, ale netušila jsem, že jsi na tom až takhle špatně.“
„Nechte mě tu vlkům,“ zachrčela Josefína a pokusila se napít trochy životodárné tekutiny. Vleže to byl nesnadný úkol a ona si nalila většinu vody někam za ucho.
„Tak si ale ustel jinam,“ houkl Karel, který se pokoušel kovovým koncem hůlky zbavit lyži zbytků sněhu a vosku, a zaposlouchal se.
„Jedou sem lidi.“
„To je mi jedno.“ V tuhle chvíli se jí i rána špičkou lyže do oka zdála milejší.
„Odřeš si skluznici,“ připomněla Miroslava svému muži skutečnost, že si ničí běžky.
„To je mu jedno,“ zachrchlala znovu Josefína.
„Stopa!“ uslyšeli mužský hlas.
Vzápětí spatřili i jeho majitele – vysokého muže, kterého předtím viděli u stánku s občerstvením. Následovala ho blondýna kyprých tvarů šikovně zapasovaných do upnutých běžeckých kalhot a štíhlá dívka v tmavých brýlích. Její nakrátko střižené hnědé vlasy, ve kterých se zachytil padající sníh, zpola zakrývala čelenka.
Muž vyšlápl ze stopy těsně u Josefíny. „Říkal jsem si, že jste to vy,“ pravil. „Díky té čepici jste vidět na kilometry daleko.“
Usmála se, jako kdyby odpočinek ve sněhu byla naprosto běžná záležitost, které se pravidelně oddává, a s veškerou elegancí, jíž byla v této chvíli schopna, vstala.
„Nelo,“ pozdravila dívku s čelenkou a kývla na její společnici.
„Nevím, jestli se znáte s mou sestrou. Miroslavo, pan Kryštof Oplt,
jeho přítelkyně Nela Martinovská a slečna Andrea Kolins. Manželé Dostálovi.“
„S paní starostkou jsem měl už několikrát tu čest na radnici,“ pravil Kryštof Oplt příjemně melodickým hlasem. „Dobrý den. Jak se máte? Pane Dostále,“ potřásl si s Karlem rukou.
„Zdravím,“ pronesla napůl úst Miroslava.
Kryštof Oplt se naklonil k Nele Martinovské. „Snažil jsem se paní starostku přemluvit, aby se zúčastnila naší oslavy dnes večer ve mlýně. Ale dala mi košem.“
„Opravdu nechcete přijít?“ obrátila se Nela na Miroslavu. „Nebude to nic velkého. Jen pár přátel.“
Miroslava na ni chvíli hleděla, jako by nemohla pořádně přečíst nápis na její čelence, a potom se přitočila k manželovi. „Měli bychom vyrazit. Počasí se rychle horší a zapadne stopa.“
„Vydrž,“ zavrčel Karel, který stále ještě vylepšoval jízdní schopnosti svých běžek. „Už to bude.“
„Takhle byste to neměl dřít,“ pronesla Nela Martinovská a sundala si brýle. Za nimi se skrývaly velké pomněnkové oči rámované hustým obočím.
„Vím.“ Nechal všeho, oklepal si botu a vlezl do vázání.
„To je dřevo, nebo lamino?“ mrkla blondýnka poťouchle na Kryštofa Oplta.
„To jsou lyže, slečno,“ zahučel Karel. „Jedeme?“
„Kdyby to nevadilo, přidali bychom se k vám,“ obrátil se na něj Oplt.
„Pro mě za mě,“ pokrčil rameny.
„Budu dělat stopu,“ řekla Nela Martinovská a vyrazila první. Karel s Miroslavou se vydali za ní.
Kryštof Oplt šťouchl blondýnku hůlkou do zaobleného pozadí.
„Jeď, Andrejko.“
„Nech si to,“ zahrozila na něj prstem.
„Teď vy,“ mrkl na Josefínu. „Posbírám odpadlíky.“
„Výborně,“ přikývla poněkud nejistě.
„Jeďte svým tempem,“ uklidnil ji. „Ještě jeden menší kopec, rovinka a pak to bude z kopečka.“
„No právě,“ zašeptala spíš pro sebe.
Měla by mu říct, že neumí brzdit. A taky zatelefonovat Tvrdíkovi a sdělit mu poslední sbohem.
Ale nakonec si to rozmyslela a srdnatě se odpíchla.

* * *

Během další půlhodiny zvládla dvě věci najednou – modlit se, aby přežila, a zaobírat se Kryštofem Opltem.
Přijel před pár měsíci s velkolepými plány přestavět mlýn po rodičích v malé vsi Machtín, která ležela nedaleko Brodu, a okamžitě se stal hlavní postavou drbů místních obyvatel. Postupně vyšlo najevo, že tenhle činorodý rodák vlastní pozemky v okolí města. Šuškalo se, že by na nich měl vyrůst závod na výrobu laminátu, čímž uvedl do varu ochránce přírody v celém brdském pomezí a polovinu racionálně smýšlejících občanů Brodu. Josefína to okomentovala několika vtipnými douškami na svém facebookovém blogu a víc se o celou záležitost nestarala, dokud před základní uměleckou školou nezastavilo obrovské černé BMW.
Když pro tebe přijede auto, Josefínko, hezky se uprav a nepospíchej, řekla jí kdysi babička poté, co típla cigaretu do broušeného popelníku na okraji vany. Milenec počká rád a policajti nakonec taky.
Pamětlivá této rady otálela ve sborovně před zrcadlem pečlivě propočítanou dobu deseti minut, aby se vzápětí ocitla ve mlýně před prázdnou zdí, na kterou měla ztvárnit horské panorama. Výše honoráře, kterou jí Kryštof Oplt a jeho mladičká partnerka Nela Martinovská nabídli, způsobila, že se z hodiny na hodinu rozhodla být krajinářkou a malovat kýče. Od toho dne ji téměř každé odpoledne vozilo z práce černé BMW s mlčenlivým řidičem Kalinou a její kolegové z pedagogického sboru zdárně předstírali, že je jim to jedno.
„Vedete si skvěle!“ křikl za ní Kryštof Oplt, když se jí nějakým zázrakem nepodařilo ani jednou spadnout. „Z Brodu je to sem asi šest kilometrů!“
Stopa v těchto místech vedla podél okresní silnice vedoucí z Brodu do Machtína. Kolem se nacházel smrkový les, z návětrné strany bičovaný stále novým a novým sněhem. Vítr sílil a štípal do tváře.
„Támhle jsou naši!“ zvolal.
V hustém sněžení rozeznala zbytek jejich skupiny. Čekali v místě, kde se k silnici napojovala odbočka vedoucí lesem na kopec zvaný Čihátko.
„Zdá se mi to, nebo slyším hudbu?“ zavolal Oplt, když s Josefínou zastavili u ostatních.
„Nezdá,“ zasmála se blonďatá Andrea, „pasou se tam jeleni!“ Josefína nastražila uši. Měl pravdu. Harmonika, syntetizátor, elektrická kytara…
„Zvoní vám mobil,“ upozornila ji Nela Martinovská.
„Jejda,“ Josefína se probrala. Přendala si hůlku do druhé ruky a zuby si stáhla mokrou rukavici. Telefon jí vibroval kdesi u pravého boku.
„Můžeme pokračovat, prosím?“ Miroslava si odhrnula větrovku na zápěstí, nevšímavá ke Karlovým toužebným pohledům, které vrhal k cestě na Čihátko. „Je třináct dvacet. Většina účastníků bude pomalu v cíli.“
Josefíně se konečně podařilo vydolovat mobil.
„Kde, prosím tě, jsi?“ zeptal se komisař Tvrdík. „Skoro tě neslyším.“
Mezitím se celé osazenstvo v čele s Nelou rozjelo a Josefína s nimi. Terén se začal podezřele snižovat a lyže nabíraly rychlost.
„Kristova noho!“ vyjekla.
„Stůjte ve stopě, Josefíno, a nechte se vést! Jsem pořád za vámi!“ povzbudil ji Kryštof Oplt.
„Co je? Co děláš?“ staral se Tvrdík.
„Lyžujuuu!“ pištěla.
„Tak zastav!“
„To nejde! Jestli se mi něco stane, chci, abys věděl, že jsem tě měla docela ráda!“
„Za chvíli sjedeme dolů k Machtínskýmu potoku,“ křikl Kryštof Oplt. „Navrhuju se na další štreku v tomhle počasí vykašlat a dát si něco teplého do žaludku!“
V tu chvíli se ozvala rána a pak znovu. Při další za nimi cosi s ošklivým hvizdem zaletělo do lesa a Josefíně se rozklepaly nohy.
„No do prdele, co to bylo?!“ křikl Karel Dostál. Andrea Kolins zaječela.
„Nezastavuj, Nelo, a jeď!“ řval Oplt.
„To byly výstřely?! Josefíno!“ zaslechla Tvrdíka a pak už nic, protože jí telefon vypadl z ruky.

Info o knize:
Kdo maže, ten jeden
Autor: Marie Rejfová

Obálka: Daniel Špaček
Formát: vázaná s přebalem, 145x205 mm
Počet stran: 240
Cena: 299 Kč
Nakladatel: Mystery Press (www.mysterypress.cz)
ISBN: 978-80-7588-108-3

Anotace:
Dva dny ve mlýně odříznutém sněhovou vánicí od okolního světa se mohou ze začátku jevit jako příjemně strávený víkend. Zvlášť když jeho majitel – bohatý podnikatel Kryštof Oplt – chystá večírek.
Svérázná učitelka Josefína Divíšková ale brzy zjistí, že skutečnost nemusí být taková, jak se zpočátku zdá. Záhadný střelec z lesa a tělo jednoho z účastníků večírku nalezené v náhonu spustí řetězec událostí, před kterými neuteče žádný z pozvaných hostů. Pachatel je ve mlýně a je možné, že už vyhlíží další oběť.
Josefína Divíšková se s osobitým stylem a za vydatné pomoci komisaře Tvrdíka snaží přijít všemu na kloub. Při svém pátrání se nevyhnou nebezpečným ani humorným situacím, a aby toho nebylo málo, do věci se zamíchá i Josefínino nevypočitatelné příbuzenstvo.

 

Marie Rejfová
Pochází z Prahy, vyrůstala v Žatci, v Plzni studovala na Fakultě humanitních studií. Nyní žije s manželem a dvěma dětmi ve Varnsdorfu, kde pracuje jako učitelka v mateřské školce.
Psaní beletrie se věnuje od mládí, systematičtěji v posledních několika letech, kdy se úspěšně zúčastnila několika literárních soutěží. V roce 2015 debutovala románem pro mládež Čarověník, na který o rok později navázala volným pokračováním Sestra smrt.
Už v těchto knihách naznačila svůj talent odpozorovat a s patřičnou dávkou humoru popsat vztahy mezi obyčejnými lidmi a zároveň dovedně zprostředkovat atmosféru současného maloměsta, což naplno zúročila v humorných detektivkách s Josefínou Divíškovou.

 


 

UkázkaUkázkyMM. RejfováMystery PressDetektivkaZ jiného soudku
Categories: Vector Graphic

RECENZE: Dan Simmons, Pustá duše

Thu, 06/13/2019 - 16:48

Čo si musí človek prežiť, aby jeho duša zostala dotrhaná a pustá sťa púšť? Niekedy stačí naozaj málo. Hoci je Bremen telepat a ľudské myšlienky sú pre neho otvorený list, udalosti, ktoré ho postihli, mu úplne vypálili myseľ. Jediné, po čom túži, je uniknúť. Netuší, že ho čaká veľmi dlhá a bolestivá cesta, ktorej koniec bude možno prekvapivejší, než si kedy trúfal pomyslieť...

Jeremy Bremen je matematik, fyzik a telepat. Keď náhodou spozná Gail s rovnakými schopnosťami, je to láska na celú večnosť. No život k nim nebude nijak ohľaduplný a prajný. Práve v čase, kedy prichádza v Bremenovej kariére k veľkému zlomu a on je na stope objavu, aký doteraz nemá obdoby, manželka ochorie. Jeremyho svet sa v okamihu zrútil. Ich vzťah totiž nebol iba o citoch. Bolo to dokonalé zjednotenie myslí, splynutie dvoch ľudí, ktorí spolu telepaticky zdieľali každú svoju novú aj starú myšlienku, nálady a tajomstvá. Bremen zanevrie na svoju prácu, na všetky psychologické kecy svojej kolegyne z univerzity, zbalí si nevyhnutné veci a spáli za sebou všetky mosty. A nie len tie. Bremenova cesta vedie rovno za nosom, krížom cez USA (je dobre, že majú toľko štátov ) a to, čo prežíva, by vystačilo na desať životov. V mysli s ním je stále milovaná Gail. Spomína na spoločné chvíle, na výskum, ktorému sa celé roky venoval, v ktorom mapoval činnosť ľudského mozgu a vnímanie reality. Či už žije pod mostom, v drevenici v močiaroch alebo na honosnom ranči neznámej podivínky, vždy si vie dokonale vybaviť svoje milované vzorce, štúdium teórie chaosu, aj spoluprácu s Jacobom Goldmannom. Bol to Jacob kto posunul Jeremyho bádanie na úplne inú úroveň.
Celú púť ho sprevádza neurohlahol miliónov myšlienok. Reže ho jak žiletka a občas je taký neznesiteľný, až Bremen šalie. Kde je milovaná Gail, aby spolu vztyčili svoj mentálny štít? Sám sa ťažko ubráni prúdu nekonečných slov a zvrátených túžob davu naokolo.
Kdesi v tichu a večnej tme je uzatvorený chlapec menom Robby. Narodil sa slepý, hluchý a s nefunkčnými časťami mozgu. Do Jeremyho života však práve on zasiahne viac, než ktokoľvek iný, pretože naša existencia je nepredvídateľná.
Bremen má dobré, zlé obdobia, ale zažíva aj nočné mory. Jednou z najhorších sa stáva mafiánska banda, ktorá ho prenasleduje. Podarí sa mu ujsť? Profesorkovi, ktorý sa nevie biť, používať zbraň a navyše stratil chuť do života? Naučí sa, že pomoc často dostane od tých, od ktorých by ju nikdy nečakal. Že svet sa neustále pretvára a že Jeremyho manželka mala pravdu v tom, že všetko sa začína a končí ľuďmi. Pretože či chcete, či nechcete, ženy majú pravdu vždy.

Román Dana Simmonsa s fantastikou nemá, a predsa má mnoho spoločného. Príbeh zlomeného muža, hoci s telepatickými schopnosťami, túžiaceho zistiť, čo sú ľudské myšlienky a spomienky, čitateľa prinúti premýšľať, ako my sami pretvárame vesmír a ostatných v ňom. Autor svoje rozprávanie servíruje v dvoch líniách. Raz spoznávame Bremenovu minulosť a výskum, potom s ním utekáme pred tragédiou, ktorá ho postihla. Prežívame divokú jazdu, pri ktorej sa po Jeremyho boku vystriedajú viacerí podivní spolujazdci. Psychopati, mafiáni, bezdomovci...
Hrdinovi tohto románu sa život každý deň mení. Raz sa obráti hore nohami, inokedy otočí okolo osi, a rovnako sa to deje aj nám. Pustá duše nie je iba o telapatii, matematike, fyzike a ich dopade na naše životy, a tým vlastne na celý vesmír. Je hlavne o tom, že nič nebýva stabilné. Vzťahy, nálady, riešenia rovníc, či prírodné živly. Musíme si uvedomiť, že ľudia sa často správajú nepredvídateľne. Neexistuje vzorec, ktorý by sa dal presne uplatniť. Každý z nás vníma realitu svojimi vlastnými očami, prefiltrovanú jedinečnými osobnými skúsenosťami a túžbami. Všetko je jeden veľký chaos. Napriek svojej usporiadanosti, je to len chaotické pobehovanie a čakanie na to, ako nás zasiahne efekt mávajúcich krídel malého motýľa na opačnej strane zemegule. Ak sa s touto nepredvídateľnosťou, týmto chaosom, ktorý vo vesmíre napriek jeho presnej usporiadanosti platí zmierime, vyhrali sme. Nad svetom, svojim životom aj sami nad sebou.

Autor: Dan Simmons
Názov: Pustá duše

Vydal: Mystery press v roku 2019
Preklad: Alžběta Lexová
Počet strán: 304
ISBN: 978-80-7588-100-7
Cena: 349 Kč
 

RecenzeLiteraturaD. SimonsMystery PressSci-fi
Categories: Vector Graphic

KOMIKS: Znovuzrození hrdinů DC: Batman - Noc nestvůr

Tue, 06/11/2019 - 10:44

"Pokračujte dál, nezastavujte se, tady není nic k vidění!"

Tohle není komisař Bullock odhánějící čumily z místa činu další záhadné vraždy. Nikdo nečeká na Batmana a Jimba G., aby spojili mozky dohromady a přes řetězec stop došli k vrahovi. Tohle je má dobrá rada, pokud byste procházeli kolem regálu a náhodou si všimli Noci nestvůr.

Děj knihy zapadá mezi události Detective Comics - Ve stínu netopýrů a DC - Syndikát obětí. Upřímně řečeno, není k němu moc to napsat. Začíná výstrahami před monstrózním hurikánem, který pravděpodobně bude nejhorší přírodní katastrofou, jakou kdy město zažilo. A aby toho nebylo náhodou málo, ze čtyř mrtvol ležících v márnici se stanou nestvůry, za které by se nemusela stydět ani hra Bloodborne. Samozřejmě je nezbytně nutné, aby byly  větší než většina městských budov, se spoustou končetin a hlav. Není-li nápad, uděláme vše větší a hrozivější, ono se to už nějak ztratí. Jenže ejhle, chybí-li taková podstatná část, jako je pointa, pouhé efektní zpracování nestačí. A v tom vězí ten pověstný čoklík v hlíně. Přes všech 144 stran se táhne rubačka, která vypadá neskutečně kýčovitě a je úmorně nudná. Člověk by normálně takové spojení asi nečekal, ale je to tak.

Chvilka snahy alespoň trochu dodat postavám nějaké hlubší pozadí se ani trochu nevydařila. Propojení různých rádoby psychologických úvah je chatrné a nedává pořádně smysl. Snad by udělali lépe, kdyby se o nic takového ani nepokoušeli. Standardní záporák, který se "jen" snaží všechny zabít, zlomit přeživší a zničit město, které jej dostalo na dno, by byl mnohem pochopitelnější.
Navíc mě celou dobu neskutečně provokovala rádoby drsná neposlušnost zbytku týmu. Milion řečí okolo, pořád jen "On nevidí můj potenciál, já to zvládnu". Ano, autoři následně i naroubovali děj na tyhle pochybné projevy nedostatku morálky, působí to však křečovitě a nelogicky. Vyloženě jsem pak cítil zadostiučinění, když se to děckám ve spandexu vymstilo. Jediný, s kým jsem nadále mohl sympatizovat, byl Alfréd a Clayface. Jediné dvě postavy, které se držely své práce a odváděli ji dobře.

Co se týče vizuální stránky, nemůžu si pomoct, ale daný styl mi jednoduše nesedne. Jak samotná kresba, tak barevná paleta. Často zbytečně překombinovaná a zmatečná. Tato část je však opravdu hodně subjektivní a věřím, že se mohou najít i její příznivci.
Stále nemám pocit, že by se jednalo o "Ideální knihy pro nové čtenáře". Pro zkušenější v univerzu ano, ale nováčkům toho moc neřeknou a tato speciálně je pouze zahltí bezmyšlenkovitou akcí.

Roztrženo, slepeno, pokud vynecháte Noc nestvůr, o nic nepřijdete, spíše získáte, a to čas, který budete moci strávit s lepší četbou. 
Tentokrát bohužel nemůžu knihu doporučit.

Znovuzrození hrdinů DC: Batman - Noc nestvůr
Steve Orlando, Tom King, Riley, Rossmo, Rodge Antonio, Andy MacDonald
Nakladatel: Crew
Překlad: Petr Zenkl
Redakce: Changer the Elder
Rok vydání: 2018
Počet stran: 144
Rozměr: 168 x 258
Provedení: paperback
Cena: 299 Kč

KomiksBatmanDCDC ComicsCrew
Categories: Vector Graphic

Pages